Dřevíč, Impuls 99 a jiné "prázdné" výzvy
Vyhledávejme a mobilizujme ke spolupráci schopné lidi z podnikové praxe
Není už pochyby, že hluboká politická a ekonomická krise ČR je v současné politické konstelaci neřešitelná. Mám dojem, že v tom existuje jakýsi "konsensus" mezi na jedné straně voličstvem a na druhé straně vládnoucí ČSSD a tak zvanou oposiční ODS, které obě dobře vědí, že s ničím nehnou, a snaží se, aby se k moci nedostal nikdo, kdo by s tím aspoň trochu pohnout mohl a tím mohl ohrozit jejich posici. To je a bude tak dlouho možné, dokud hnutí různých oprávněných nespokojenců nepřijdou s konkrétními návrhy místo plamenných výzev, které sice obsahují rozumné myšlenky a cíle, ale nikoliv cestu a prostředky, jak je realisovat. A dokud to neudělají, nezískají u voličů dostatečnou důvěru, aby mohla (ta hnutí - J.T.) získat politickou váhu a ve volbách dosud vládnoucí strany ohrozit. Může se při tom stát, že by si vládnoucí strany případně některé ty konkretní návrhy přisvojily, ale to by nevadilo. Rozhodující by byl jejich přínos pro zlepšení situace a ostatně by pak jistě došlo u nich ke změně jejich vnitřních mocenských poměrů.
Takovým konkretním návrhem rozumím já sám na příklad využití prostředků z programu Sapard pro zřízení moderních vzorových zemědělských hospodářství, jak jsem o tom psal nedávno v BL (29.6.99). V současné době mohou zásahy ministerstva v různých problémech zemědělského sektoru vzbudit u podniků zcela neočekávané reakce, tedy reakce neočekávané pro ty, kteří už zapomněli, jak se to dělalo za socialismu.
Posledním příkladem je podpora mlékáren, které exportují aspoň polovinu své produkce. Mlékárny, které tuto podmínku nesplňují a nedokáží svůj export v potřebné míře zvýšit, se dostanou na kýžených 50% zcela jednoduše snížením své celkové produkce, tedy i výkupu mléka. Proto je třeba přistoupit k ozdravění zemědělství z druhé strany.
Navrhovaná vzorová hospodářství (tedy nikoliv oběžníky, vyhlášky a jiné papírové prostředky) by mohla upřesnit zcela reálná a nepopíratelná prahová kriteria produktivity. Protože vzorová hospodářství by poskytovala současně praktické know-how, mohli by všichni ti, kteří kriteria nesplňují, získat naprosto reálné analysy a instrukce, co a jak musí udělat a v jakém termínu, aby kriteriím vyhověli.
Kdo by to nedokázal, vypadl by ze hry. Tedy jakási reálná nebyrokratická restrukturace, která by odfiltrovala konkurence neschopné elementy. Ministerstvo by mohlo pak operovat s vědomím, že ti, co zůstali, v mezinárodní konkurenci obstojí.
V zemědělství by se takováto skutečná restrukturace dala provést poměrně (rozuměj POMĚRNĚ!!) jednoduše vzhledem k charakteru výroby a srovnatelnosti výrobků a také do značné míry jedno- či dvoustupňovému řízení.
Mnohem obtížnější je situace v průmyslu a ve státní správě, kde se výrazně projevuje nejtěžší choroba zděděná po komunistech - rozrušení přirozené hierarchie lidí podle jejich schopností, což doslova znehybnilo podniky s vícestupňovým řízením.
Špičky velkých ještě nezprivatisovaných či kuponově zprivatisovaných podniků (což je totéž) převzaté ze socialismu pracují hlavně pro sebe různými způsoby odčerpávání peněz, které jsou momentálně "nepochybně" legální; nic jiného od nich nelze čekat už také proto, ze byli zvyklí na systém "řekněte nám, co máme dělat, a my to budeme dělat".
Bohužel všechny ostatní nižší manažerské složky také nic jiného než tento systém neznají, na čemž může ztroskotat schopný nový ředitel, který netuší, že musí nejprve všechny stupně řízení vyměnit či, pokud to jde, přeškolit.
Názorné svědectví o tom podal nedávno devětadvacetiletý ředitel JANKY Radotín, Martin Roman v MF Dnes, který dobře vystihl hlavní problémy dnešních podniků. Místo, co bych se snažil o nějaký výtah, cituji jej v plném znění.
Šéf Janky: Problémem nejsou dělníci, ale manažeři, MF 24.6.99
P r a h a - Produktivita práce zlatých českých ručiček je mizerná. Není to však zdaleka jen tím, že by tuzemští dělníci byli líní, málo vzdělaní a nepřičinliví. "Produktivitu práce a výkonnost neovlivňují jenom dělníci, daleko větší část záleží na managementu. Tam
jsou mezery, ne u dělníků," říká devětadvacetiletý ředitel Janky Radotín Martin Roman. "Navíc u nás pořád převládá pocit, že česká pracovní síla je přes nižší výkonnost levná. To je ale mýtus," dodává.
Na čem stavíte tato tvrzení? Na zkušenostech i na několika studiích. Například podle porovnávací studie německé firmy Plaut Consulting, která poměřovala cenu a produktivitu práce ve východní a západní Evropě. Počítejte se mnou. Přidaná hodnota na pracovníka je v českém zpracovatelském průmyslu asi 300 tisíc korun za rok, jsou i podniky, kde je to méně než polovina. V západní Evropě dosahuje asi sto tisíc marek, tedy necelé dva miliony korun. To je šestapůlkrát více.
Náklady na práci jednoho člověka jsou v Čechách průměrně asi devatenáct tisíc korun na měsíc, v Německu je to pět a půl tisíce marek. To znamená, že česká pracovní síla asi je pětapůlkrát levnější, ale šestapůlkrát méně výkonná. V konečném důsledku je tedy dražší.
To je sice možná pravda, ale je to také proto, že podniky na Západě prodávají své výrobky dráže. Pak výpočet s přidanou hodnotou samozřejmě vychází takto.
Ale v tom to je! My nemůžeme být dražší než oni, musíme dát cenu níž. Prostě proto, že jsme z Východu - to už automaticky předpokládá, že dáte nižší
cenu.
Abychom si to mohli dovolit, musí se u nás produktivita rapidně zvednout. Tvrdíte, že dělníci ji moc vylepšit nemohou. Proč?
Zase čerpám z některých porovnávacích studií, podle nichž je produktivita českého dělníka možná o patnáct procent menší než u stejného člověka v Německu. Jinými slovy: frézař udělá stejnou práci v Čechách nebo v Německa zhruba za stejnou dobu. Jistě, rozdíly v pracovní morálce tu pořád jsou, ale neudělají více než těch deset či patnáct procent. Podstatně nižší produktivita je ale u režijních pracovníků- servis, údržba, správa. Tam je produktivita nižší o čtyřicet procent.
Jak se to měří? Empiricky i čísly. Kolik fakturantka vyřídí faktur, kolik toho udělá účetní... Ale problémy jsou i jinde. Například rychlost obrátky kapitálu. U nás je daleko delší dobu vázán v zásobách, ve výrobě. Čistý čas v průběhu výroby se liší v násobcích, a to není v tom, jak rychle to zvládne ten
dělník. Je to otázka organizace. A to je věc managementu.
V čem ten český tedy podle vás zaostává? Jedním z velkých problémů českých podniků je hloubka a šířka výroby. Všechno si podnik snaží vyrobit sám. Venku ovšem firmy v daleko vyšší míře vyčleňují výrobu, zadávají ji jinam. Oni si řeknou, kde vydělávám nejvíce peněz. Tam, kde nevydělávají, dají výrobu mimo podnik, nakoupí ji. Je to výhodnější. Žádná německá firma nemá stejnou hloubku výroby jako česká. Většina manažerů u nás neví, kde mu firma přesně vydělává.
Proč myslíte, že české podniky mají takovou, jak vy říkáte, nepřípustnou hloubku výroby, že si každý šroubek vyrábějí ve vlastním? To souvisí se socialismem, kdy se nedalo nic sehnat, a tak si to každý sám vyráběl, a to nejde bohužel rychle odbourat. Pro člověka, který třicet let považuje svoji část výroby za životně důležitou a teď ji má najednou zadat někam jinam, je strašně složité to pochopit a akceptovat. U velkých podniků je to ovšem zásadní krok. Tady má každá firma svoji soustružnu, venku to je neobvyklé. Lidé vyčleněním výroby přitom nemusí přijít o práci, naopak mohou získat další zakázky mimo podnik.
A vy tvrdíte, že si to čeští manažeři neuvědomují? Spousta z nich si to opravdu neuvědomuje nebo nemá sílu zlomit odpor vůči tomu ve vlastním podniku. Převálcovat odpor svých mistrů, to prostě nedokážou. Mnozí z nich, aniž bych paušalizoval, nemají jiné zkušenosti než ze socialismu a těžko se přizpůsobují novým podmínkám. Nemohou za to, prostě je to tak. Proto lépe fungují
firmy se zahraničním kapitálem. České firmy se mohou rozhýbat buď díky strategickým partnerům, nebo když je bude řídit někdo se zkušeností zvenku. On tam přinese nové pohledy, ale i jinou firemní kulturu. Argumentem proti tomu je, že takové podniky si
podobné manažery nemohou dovolit, nemají na ně peníze. To není pravda, mohou vyhodit pět těch špatných a koupit jednoho. Stačí vám pár dobrých lidí a potáhnou celý podnik. Bez kvalitních lidí se ty podniky nezmění.
Myslíte, že je to tedy věc generační? Nechci stavět generace proti sobě, je určitě spousta starších schopných manažerů. Ale změnit člověka je těžké. Naše firmy byly zvyklé, že čím větší jsou, tím větší dostanou dotace, budou mít pionýrský tábor a tak- proto přežívaly ideje holdingů a rozrůstání podniků do šířky. To je velký rozdíl oproti světové vlně globalizace. On není problém mít více oborů, ale musíte v nich být úplně na špičce- mít spoustu oborů, kde jste někde vprostředku, nemá vůbec cenu. To, co je neefektivní, se musí odříznout a podporovat jen to, co vydělává, co má perspektivu. To je jediná cesta.
PETR ŠIMŮNEK
Srovnejte to, prosím, s tím, co jsem napsal v Polygonu č.1/1999 ("Po devíti letech)" jako reakci na článek Jana Šterna v MF 30.11.98 ( "Některé politické souvislosti naší dnešní ekonomické krise")
...o dnes už obecně známých a nepopíraných jevech vyvolaných politikou polistopadových vlád - hospodářská kriminalita, dotace velkým průmyslovým gigantům, selhání bankovního systému - a který (Jan Štern) dochází ke zjištění, že " Celkový marasmus ochromil manažerskou sféru, která nebyla s to přinutit pracovní sílu k vyšší produktivitě práce.."
A to je zjištění při nejmenším velmi udivující, protoze marasmus onu sféru neochromil, ona uz ochromená byla. Což už si nikdo nepamatuje, jakým způsobem se v komunistickém režimu dělala kariéra?
Vývoj situace v ČR podle mého názoru potvrdil mou tehdejší thesi, ze hlavním problémem ČR je úplně rozrušená přirozená hierarchie v podnicích a ve státní správě. Přestože o tom stále přicházejí nové a nové důkazy - vzpomente jen fiaska (to je, prosím, druhý pád jednotného čísla, nikoliv tedy čtvrtý pád čísla množného), při jednáních s EU, o které mají příslušní úředníci státní správy jen zcela mlhavé představy - nepokusil se dosud nikdo nějakým systémovým způsobem tuto komunisty zničenou přirozenou (na základě schopností) hierarchii v podnicích a státní správě obnovit.
To je prostě fundamentální problém, který si občané už vůbec neuvědomují a který si nikdo z odpovědných činitelů nechce přiznat...Podle rakouské poradenské firmy Csepin & Partners se spotřebuje v podnicích téměř polovina času na neproduktivní účely.
Ale to přece konstatovaly zahraniční poradenské firmy už v roce 1968! Kdyz někdo vidí na př. ve stavebnictví běžný systém, že jeden dělá a tři se na něho koukají nebo že se všichni koukají, nenapadne ho, že je za to v prvé řadě odpovědná "manažerská sféra", která nedokáže práci zorganisovat tak, aby zaměstnancům nezbylo než pracovat?
Spoléhat se na cizí firmy, které se o to postarají, je příliš optimistické. I když podíl zahraničních vlastníků v národním hospodářství v případě příznivého vývoje vzroste, základem národního hospodářství budou stále podniky v českých rukou, ve kterých by bylo potřeba stejně tak jako v úřadech udělat pořádek "vlastní silou"...
Názory Martina Romana mi udělaly radost, protože já mohu vytrubovat obdobné věci 10 let (což také činím), ale v Praze pořád platí: "co von nám do toho bude z Holandska mluvit". Teď to mají v Praze na stole od mladého manažera na odpovědném místě.
Jeho názory také naznačují, že by se mohlo konečně začít dělat to, čím se po listopadu 89 nezačalo v důsledku politického a ekonomického hochštaplerství tehdejších prominentů, kteří bohužel z velké části prominenty zůstali.
Místo aby tehdy otevřeně seznámili občany se skutečnou situací, totiž, že hospodářství je na dně, věšeli jim na nos bulíky o tom, jak jsme na tom dobře, a malovali jim budoucnost v růžových barvách. Vyplýtvali stovky miliard, možná bilion korun, aby se konečně občané po deseti promarněných letech přesvědcili, že teď na tom dně už opravdu jsme.
Skupiny usilující o prolomení současné patové situace by proto měly vyhledávat a mobilisovat ke spolupráci schopné lidi z podnikové praxe, kteří by mohli vypracovat inventuru obecných podnikových problémů a aspoň načrtnout obrysy jejich řešení. To nebude snadné, protože nejlepší příležitost k tomu hned po listopadu byla promeškána a dnes je to všechno mnohem složitější, ale občané čekají na konkrétní kroky.
Prvním "poučením z vývoje" je tedy podle mého názoru nutnost uznat, že základním problémem celého státu a ovšem i podniků a také vlastně jediným, jehož řešení se nedalo převzít ze Západu, je rozrušená vnitřní hierarchie.
To je primárně problém řízení, managementu. Teprve po sanaci managementu odshora dolů se může podnik začít chovat jako normální ekonomický subjekt.
To platí pro všechna odvětví hospodářského života, tedy i pro státní správu, ministerstva.
A teprve pak mohou ekonomové uvažovat o používání běžných ekonomických nástrojů k ovlivňování chodu národního hospodářství.
Výchozí thesí profesora Švejnara pro transformaci hospodářství bylo, "že největší problémy ekonomické přeměny leží v mikroekonomické oblasti (zvláště v oblasti podniku), nezbytnou podmínkou úspěchu mikroekonomické přeměny je však správná makroekonomická politika.
(Zdislav Šulc" Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945-1995" Nakladatelství Doplněk, 1998, str.72)
Švejnar uvádí jako jeden z kroků první fáze z celkově třífázového plánu "podniky a jejich nové dohlížecí orgány !ředitelské rady) měly vybrat manažery a připravit podnikatelskou strategií pro tržní podmínky".
Zní to nenápadně a jednoduše, ale ve skutečnosti právě to byl a je nejobtížnější problém celé transformace. Kde na to sehnat a jak vybrat vhodné lidi a jak je zapojit do systému. Ale o tom někdy příště.
31.7.1999
Jaroslav Teplý
Poznámka JČ: Kromě získání efektivních manažerů a přeměny struktury podniků směrem k efektivnosti existuje ještě velmi závažný problém české podnikové kultury. Ta většinou naprosto není založena na tom, čemu se v Americe či v Japonsku říká "team spirit", týmová spolupráce, za účelem kolektivního dosažení co největšího úspěchu. Podniky jsou založeny na diktátorském rozhodování nadřízených (často se chovajících k podřízeným vysloveně hrubě) a nezřídka v nich vládne atmosféra intrik a závisti, jejímž cílem je ostražitě zamezit příliš rychlému kariérnímu postupu schopného pracovníka, protože by takový postup mohl ohrozit neschopného činitele na vyšším místě. Nejmarkantněji vládne tento přístup v českých sdělovacích prostředcích, kde se často novináři navzájem ostražitě pozorují, aby nevybočili něčím kvalitnějším, nápaditějším či průraznějším z řady. Vím o případech, kdy příliš dobrá práce téměř vedla k vyhazovu. Konec konců víme o konkrétním selhání reformy zpravodajství České televize loni na jaře, kdy k jeho krachu a k vypuzení reformátorů vedlo právě takovéto agresívní, podezřívavé neumětelství. Nynější nesnesitelný stav večerního zpravodajství ČT bez jakýchkoliv zpráv může být každému zjevný. I v České televizi a v jiných médiích vládne podniková praxe, popisovaná ve výše uvedeném článku - dlouhé schůze bez konkrétní struktury, na nichž se bezbřeze a nekonečně kecá o ničem.
