No, na to si nemusím vymejšlet žádný velký vysvětlování, to je všechno ve Freudovi, že jo. Já prostě jsem jako kluk nejdřív byl velkej sportovec, hrál jsem fotbal a lyžoval jsem a plaval a všechno možný, a pak jsem ale dostal zápal plic, což v těch dobách byla velice těžká nemoc, na kterou se umíralo.

To mě bylo asi tak devět, deset let, žejo. Asi devět, to jsem ještě chodil na obecnou školu. A lékař mně prostě zakázal jakýkoli sport. Takže já jsem pak asi čtyři roky byl osvobozen od tělocviku a nesměl jsem nic dělat, mezitím jsem se dostal do puberty a zatímco ostatní byli jaksi zdatní sportovci, tak já byl takovej ten hošíček, co jenom chodil na procházku s maminkou a prostě nemoh nic dělat.

Tak jsem začal snít vo všelijakejch věcech. A to snění se velice brzo proměnilo v to, že jsem to snění začal zapisovat, začal jsem psát romány o takovým českým klukovi, kterej se stane nejdřív úspěšným gangsterem, potom, když jsem se zamiloval do jazzu, tak úspěšných jazzmanem, pak jsem se zamiloval do Judy Garlandový, tak úspěšným filmovým hercem, pak jsem se zamiloval do Ireny, to byla místní kráska, tak už jenom takovým neurčitě úspěšným člověkem, kterej tu Irenu získá, a psal jsem furt tyhlety voloviny, žejo, až mně to zůstalo a nakonec jsem psal snad tedy poněkud líp a nakonec jsem začal psát romány, který se daly vydat.

Já vždycky cituju Faulknera, kterej má v románě The Unvanquished takovou postavu, která říká, ti, kteří mohou, ti to dělají. Ti, kteří nemohou a kteří trpí dost dlouho, protože nemohou, tak ti o tom píší. To já myslím je můj případ a přesně se to shoduje s Freudovým výkladem o tom, jak se člověk stává spisovatelem anebo vůbec umělcem.

Když mám bejt upřímnej, tak ten pocit nemám, zrovna. Protože si teda teď uvědomuju, že jsem svůj první román napsal v době, než jsem dostal ten zápal plic, to byl tehdy takovej populární kanadskej spisovatel, kterej se jmenoval James Oliver Kirwood. On napsal spousty románů, mnoho z nich se přeložilo do češtiny a jeho poslední dílo byla trilogie o kanadskejch jízdních policistech, to jsou ti lidi v  červenejch kabátech A on napsal ale z tý trilogie jenom dva díly a ten třetí nenapsal, poněvadž umřel. Tak já jsem napsal ten třetí díl, kterej se jmenoval "Tajemná jeskyně" -

To mně bylo snad asi osm let. To jsem byl asi v druhý třídě nebo tak.

No mně to připadalo strašně dlouhý, ale otec to přepsal na stroji a mělo to asi osmnáct stránek. No ale na asi osmiletýho kluka osmnáct stránek asi je teda strašnej rozměr. Takže jsem vlastně začal psát předtím, než jsem onemocněl. Ale ta nemoc k tomu rozhodně přispěla, protože člověk se z extroverta stane introvertem a já myslím, že k tomu, aby byl člověk úspěšným spisovatelem, musí bejt introvertní.

No já jsem před Zbabělcema napsal ještě jiný věci, který nikdy nevyšly jako celek, ale vyšly z nich různý úryvky, který jsem upravil jako do povídek, že jo. Jsem třeba napsal román Nylonovej věk, o takovým študentovi univerzitním a prodavačce z Bílý labutě, která je zapletená v takovým gangu pašeráků, po válce druhý světový. A z toho románu jsem zachoval pouze jednu kapitolu, z který jsem udělal povídku, která se jmenuje Babylónský příběh. A Zbabělci byl teda první román, kterej jsem vydal. No a moje literární vzory, samozřejmě, mně otevřel oči pro to, jak se píše dialog, Hemingway. Já jsem předtím, než jsem čet Hemingwaye jako každej takovej mladej kluk, žejo, doved psát lyrický popisy přírody a měsíčních nocí, a prostě lyrickou stránku prózy, popisy. Ale nedoved jsem psát dialogy. Dialogy jsem psal tak, že ty lidi jeden druhýho poučovali nebo informovali. A já jsem věděl, že to je špatný. Cítil jsem, že to je špatný. No ale pak přišly dva vlivy. Jednak Hemingway, já jsem čet nejdřív A Farewell to Arms, to je -

- Sbohem, armádo, v originále, a tam jsem zjistil, že dialog v románě nemusí bejt informativní poučnej, filozofickej, že je to prostě stylizace toho, jak lidi spolu mluvěj. Což mně otevřelo oči. A pak jsem chodil teda - měl jsem takovou dívku, která skutečně teda byla prodavačkou v tý Bílý labuti, kterou jsem tedy se pokusil zvěčnit neúspěšně v tom románě Nylonovej věk, a ta byla taková rozená rakontérka. Vyprávěčka. Ta prostě furt vyprávěla, co jí v životě potkalo, a jí furt potkávaly strašný tragédie, a nedovedla to vyprávět jinak, než ve formě scén.

Poněvadž vždycky říkala: "A já pám, 'Seš vůl', a von pá, 'Ty drž hubu', a já pám, 'Ty seš na mě sprostej', a von pá, 'Dyť ty taky nejsi žádnej anděl'", a takhle mluvila.

A já jsem si najednou uvědomil, že vyslovovaná čeština se podstatně liší od češtiny, jakou jsem nalézal v knihách, že jo. No tak tyhle dva vlivy se nějak slily a já jsem napsal ty Zbabělce, který, jak víte, byly napadený pro jazykovej a jinej naturalismus a samozřejmě taky pro různý politický zločiny, a to byly ty moje hlavní literární vlivy.

No samozřejmě, to jsem napsal dávno před Salingerem a snad to dokonce i vyšlo před Salingerem. Já jsem Salingera čet až teprve někdy začátkem šedesátejch let ještě. To vůbec nemá s tím co dělat. To jenom je prostě nějakej takovej vzdáleně podobnej postoj k životu. I když teda je značně odlišnej. To je to - když si to pořádně přečtete a přečtete si Salingera, tak vidíte, že to jsou dva úplně rozdílný postoje.

No já píšu rukou, já píšu rukou a plnicím perem. A psal jsem v různejch prostředích. Napsal jsem jednu dlouhou takovou novelu ve vlaku, z  New Yorku do Toronta, což trvá dvanáct hodin.

No to se jmenovalo Trip do Česka. A teď jsem čet nějakej reklamní text toho nakladatelství, kde se říká, že jsem si to vymyslel, proto, aby mě čtenářky obdivovaly, jak rychle píšu. No to není pravda, já jsm to skutečně napsal v tom vlaku, poněvadž za dvanáct hodin se může leccos napsat. A většinou píšu teda doma, sedím normálně v křesle, mám takovou podložku na klíně a píšu prostě perem do takovejch školních sešitů, co jsem tak odjakživa psal a furt tak píšu. A pak to přepíšu na stroji, a přitom, jak to přepisuju, tak to samozřejmě opravuju. Když to mám všechno přepsaný, tak to zase vemu a ještě to zase koriguju, a pak to znova přepíšu -

No podívejte, to je věc, která se liší od titulu k titulu. Například když jsem psal Zbabělce, tak jsem akorát si napsal, co se kterej den stane. Ta osnova byla tak asi na dvě stránky. Pondělí, přijdou Rusové, úterý, přijdou, Němci, středa - stručnou osnovu té věci.

Některý věci jsem psal vůbec bez osnovy, takový ty novely, Legenda Emöke nebo Bassaxofon, na to jsem neměl vůbec žádnou osnovu, to jsem prostě si sed a prostě políbila mě múza a prostě jsem psal.

Složitý romány, jako je Mirákl nebo Inženýr lidských duší, no tak tam jsem udělal to, že jsem si zapisoval různý epizody, různý zážitky, žejo, na kusy papíru, a pak jsem to dal na podlahu a teď jsem to všelijak tak přemísťoval, takže z toho vznik takovej jakejsi scénosled, kterej jsem pak přepsal na stroji a podle toho jsem psal.

Čili měl jsem takovou jakousi osnovu. Ale ta osnova je vždycky velice, velice stručná a samozřejmě jenom slouží jako takovej odrazovej můstek k tomu, co člověka napadá při psaní.

Nejlepší věci vždycky napadaj až při psaní, to je prostě, jak se říká, člověk se rozepíše, a najednou začnou věci napadat. Samozřejmě, s historickejma románama je to těžší, já když jsem napsal toho Dvořáka, jsem zjistil, jak je vlastně strašně těžký napsat historickej román, kde musí člověk respektovat jistý fakta a musí je neustále držet v paměti.

A ještě těžší byl ten román o tý nevěstě z Texasu, protože americká občanská válka je je historická událost velice dobře prozkoumaná, existujou o tom prostě tisíce knih, fakta o těch bitvách jsou známý do detailu, a je to strašně složitá historie, čili já jsem se vždycky rozepsal a najednou jsem zjistil, že jsem zapomněl nějakej fakt.

Tak jem musel nechat psaní a hledat to v těch knihách, než jsem to našel, takže to byl hrozně těžkej a obtížnej proces.

Ale rozhodně si nedělám nějakou podrobnou osnovu, jakou si dělal třeba Henry James nebo francouzský naturalisti, že jo. U toho Henryho Jamese nebo u takovýho Emila Zoly ta osnova někdy byla delší než potom ten výslednej román, žejo. Takovou věc jsem nikdy nedělal, hlavně z toho důvodu, že jsem na to taky neměl čas, žejo, poněvadž jsem vždycky psal jenom, když jsem měl volno.

Já jsem, nikdy se tím neskrývám, já jsem prostě rakontér, vyprávěč, že jo, čili můj hlavní jaksi výrobní nástroj je příběh. Ten příběh může být samozřejmě velmi složitej, nebo těch příběhů je celá řada, román o  nevěstě z Texasu, tam je těch příběhů desítky, doslova, ale v podstatě je to fabulace, příběh, charaktery umístěný do všelijakejch situací a záplatek a tak. To mě baví, myslím si, že to do jistý míry umím, a snad to baví taky čtenáře.

Já myslím, že to je takovej provinciální názor, českej. Podívejte, v českým národě literatura měla vždycky úplně jiný postavení než literatura třeba u Angličanů nebo u Američanů. Poněvadž českej národ, jak známo, téměř ztratil svou řeč, téměř teda o vlásek ušel poněmčení, no tak spisovatelé byli nejenom spisovatelé, ale taky jacísi spásci národa.

A tak vznik takovej pocit, že spisovatel musí teda bejt umělec obrovskej, ale kdo může se sám prohlásit za umělce? Umění je něco, co je tak strašně nevypočitatelný a těžký, že to můžou prohlásit jiný lidi o mně, jestli jsem umělec nebo ne.

Já se nepovažuju za žádného umělce. Já chci bejt, prostě, vyprávěč příběhů, entertainer, jak zní krásný anglický slovo, pro který není českej ekvivalent, patrně.

Takže, já myslím, že to je vyloženě provincionální českej názor, kterej si myslí, že spisovatel je prostě něco víc, než jenom vyprávěč příběhů. Že je to experimentátor a já nevím co - prorok, filozof a kdesi cosi.

To všechno spisovatel může samozřejmě bejt, ale já prostě ten typ spisovatele nejsem. A já myslím, že v dospělý společnosti, demokratický, liberální, se oceňuje spisovatel podle toho, co umí, a ne podle toho, co mu nesedí a co teda neumí.

No ten mně je samozřejmě velice blízkej, protože z dějin literatury je zcela evidentní, že každej člověk, každá lidská společnost, každá skupina, národ, rasa, která se dostane do nějakýho obtížnýho postavení, která má spoustu trablů, jak se říká správně česky, si vyvine tenhle styl.

Vy jste tady citoval nějakej ruskej termín "smích skrze slzy", no to je přeci úplně identický s tím slavným migračním veršem z blues, jo, "when you see me smiling, I am smiling to keep from crying. Když mě vidíte, jak se směju, to se směju, abych nemusel brečet".

Tomu se říká taky šibeniční humor, to jsou ty židovský anekdoty, který židi si sami o sobě vykládali, protože byli v trablu, byli diskriminovaný.

Čili mně přirozeně, protože jsem jako všichni Češi, většinu života prožil v různejch diktaturách, tedy v situaci nesnadný, tak mi tenhleten smích skrze slzy přijde docela přirozenej.

Já se pamatuju na takovej zážitek. Někdy na začátku protektorátu jsem byl v biografu, no a tam hráli žurnál, jak se tehdy hrál, žejo, německej žurnál. A tam se - ukazovali prostě esesáky, jak pochodujou tím parádemaršem.

Parádemarš - když si člověk odmyslí, kdo byli esesáci, je velice směšnej pohyb. A jak oni teda sekali těma nohama, tak někdo začal pískat tu znělku z komedií Laurela a Hardyho. Ta-tada-ta...

A ono se to úplně hodilo na ten parádemarš. A celej biograf se začal chechtat. No a byl tam nějakej pán, kterej byl teda zřejmě od gestapa a ten se zved a toho pána sebral, co to začal pískat. Co se s ním stalo, nevím, ale asi nic dobrýho.

Čili to je prostě ta situace, kde smích se najednou promění v slzy.

No, asi to tak je, poněvadž život jaksi skýtá mnoho takovejch situací pro člověka. Já myslím, že to je zejména typický pro společnosti, který vyráběj překážky pro lidi.

Kde teda - vždyť každej z nás, kdo žil pod nacismem a pod komunismem, zná desítky příběhů, kterým se říká absurdní. A tak absurdita je prostě to, že je to v podstatě tragický, ale zároveň je to taky směšný, že jo.

Já vždycky cituju Schopenhauera, kterej napsal, že život je vždycky tragédie, ale v jednotlivostech má charakter frašky.

A to já myslím je přesně vystižení situace. Samozřejmě, život je vždycky tragédie, poněvadž všichni musíme umřít, a to teda skoro nikdo nechce. Ale během toho života každej prožije tolik velikejch legrací a frašek, že je to až tragický.

Já myslím, že to vůbec pravda není. Já myslím, že dobrej spisovatel nikdy nemá problém, o čem psát. Jedinej problém, kterej dobrej spisovatel má, je napsat to, aby to bylo co nejlepší. Jak to napsat.

Já jsem vždycky obdivoval Henry Jamese. To je spisovatel, kterej v Československu není tak velice znám, ale to byl takovej dost blahobytnej pán americkej, kterýmu se v životě vlastně nikdy nic nestalo, ani se neoženil, takže neměl domácí žádný problémy, prožil naprosto klidnej život zámožnýho člověka, nejdřív v Americe, pak v Anglii, kde taky zemřel.

Čili zdánlivě neměl o čem psát. A přesto napsal celou řadu vynikajících románů, povídek, novel, o lidským životě. Takový ty diktatury a války a revoluce, ty samozřejmě jsou velice výhodný pro spisovatele - zejména pro spisovatele menšího talentu, protože poskytujou takovou ready-made dramatic stuff, žejo, tedy

- už předem hotový drama. Když jste voják a jste ve válce a podaří se vám tu válku přežít, tak musíte bejt strašně špatnej spisovatel, abyste nenapsal alespoň přijatelnej román. To je tak dramatická látka, že to skoro každej umí napsat tak, aby se to dalo číst. Ale žít v Kanadě, někde támhle na prérii, kde se nikdy nic nestalo a měl jste to štěstí, že vás neodvedli do kanadský armády a neposlali do Evropy bojovat a napsat o tom velikej román, to je opravdu velký umění, ale jde to. Poněvadž lidskej život je prostě lidskej život. Všude jsou lidi stejný a všude zažívaj všelijaký zajímavý, dramatický, hluboký věci a je jenom na tom spisovateli, jestli to dovede zpracovat.

Jistě, to je otázka talentu, ale samozřejmě, nikdo nemůže chtít, aby dva roky po takovýmhle obrovským převratu hned se vyrojilo spousta nádhernejch románů o tom. Román je věc, která je složitá, obvykle vyžaduje dost času, než ten člověk to zažije, nejlepší romány vo válce vždycky vznikají tak asi deset let po válce, žejo.

Samozřejmě jsou výjimky, jsou lidi, který přímo ve válce napsali dobrej román, ale ty nejlepší vznikaj vždycky až několik let, obvykle až deset let po válce. Takže já myslím, že první opravdu dobrý romány třeba o sametový revoluci a o tom, co bezprostředně následovalo, můžem čekat tak někdy v roce 2000, bych řek.

Já myslím, že lidi čtou. Podívejte, v Americe, kde je televize skutečně úplně teda narkománní, tak vychází čím dál tím víc knih, který se musej prodat, poněvadž ty nakladatelé jsou kapitalistický nakladatelé, který na to nemaj žádný subvence.

Dneska podle statistik, který jsem čet, se prodá v Americe daleko víc třeba klasickýho řeckýho dramatu, než kdy předtím. Lidi kupujou takovýhle věci. Já myslím, že televize s tím vůbec nesouvisí. Že prostě lidi potřebujou číst.

Televize nemůže nahradit literaturu. Když začal film, tak se říkalo, teď lidi budou chodit do biografu a přestanou číst. Teď se zase říká, budou se dívat na televizi.

A nezapomeňte jednu věc: televize je věc, která se dělá každej den. Spotřebuje obrovský množství materiálu. Ten materiál následkem toho je druhořadej.

Poněvadž vy nemůžete psát televizní seriál, kterej se vysílá každej tejden, aby byl pořád velikej. To jsou nutně druhořadý materiály.

Před válkou Hollywood produkoval nějakejch šest set, sedm set, osm set filmů ročně, z čehož bylo asi tak třicet těch uměleckejch filmů, velkofilmů, ten zbytek byly spotřební filmy, tak zvaný B pictures.

To teď odpadlo a to je teď ta televize. kdežto, když máte knihy, tak čtenář má k dispozici klasiku, romány z třicátejch let, čtyřicátejch let, může si vybrat, může, když má smysl pro literaturu, tak může celej život číst vysoce kvalitní literaturu.

A přece jenom gramotnost, vzdělanost vzrůstá. Podívejte, v Americe študuje snad asi 70 procent mladejch lidí na univerzitě. Ty musej nutně povinně brát kursy anglický a americký literatury. Tam je donutěj číst Hawthorna, Thackerayho, toho Shakespeara.

Na studenty, který jsou receptivní, který maj smysl pro literaturu, to má velikej vliv. Samozřejmě když je někdo - když někdo nemá vůbec sluch, tak mu můžete hrát Beethovena od rána do večera a nebudete ho bavit.

Ale jsou taky lidi, který nikdy neměli příležitost toho Beethovena slyšet. A najednou ho slyšej a najednou se jim otevřou oči a uši a poslouchaj ho. A zrovna tak s literaturou.

To máte lidi z malejch různejch městeček, který se nikdy nedostali k Hemingwayovi nebo k Fitzgeraldovi, nebo k Zolovi nebo k Tolstému nebo tak.

A najednou to přečtou a neajednou se jim otevřou oči. Samozřejmě, že ta povinná četba nemá vliv na každýho. Pro literaturu taky musíte mít sluch, jak pro hudbu.

Ale lidi, který maj ten sluch, a který třeba nikdy neměli příležitost to číst, a pak jim to na tý univerzitě daj a musej to přečíst, tak je to najdnou osvítí a stanou se z nich čtenáři. A proto vzdor tý obrovský rozšířenosti televize se dnes v Americe prodává víc dobrý literatury, dokonce velice klascký starý literatury, než kdy předtím.

No já myslím, že česká literatura má prostě velice dobrý jméno v současný době. Vydává se nejenom ty, který jste jmenoval, ale třeba v Americe loni vyšly dva romány Jiřího Weila, Život s hvězdou, a Na střeše je Mendelssohn, vyšel tam Gruša, teď tam vychází Pekárková, to je úplně současná česká autorka, vyšly tam čtyřdílný vydání výboru z díla Karla Čapka.

Česká literatura má dneska v Americe a v Anglii jistě taky velice dobrý jméno. Není to samozřejmě literatura, která by mohla konkurovat americkejm bestsellerům.

Překladová literatura v těchle starejch klasickejch demokraciích je vždycky záležitost zájemců, vážnejch zájemců o literaturu.

No jistě. No až donedávna se prakticky nic nepřekládalo, kromě klasiků. Oni si stačili sami. Angličanů je kolik, padesát miliónů, Američanů je já nevím dvě stě padesát miliónů, takže si stačili dodávat literaturu.

To je vlastně jev až skoro po druhý světový válce a možná v  posledních třiceti letech, že se začlo ve zvýšený míře překládat.

Ale oni najednou objevili, že ty "země, o nichž nic nevíme", jak řek pan Chamberlain kdysi, že produkujou docela solidní spisovatele a dokonce spisovatele, který jsou v mnoha případech lepší než mnozí docela jaksi vážení spisovatelé domácí. Takže ta situace český literatury je dneska bych řekl velice dobrá.

To čtou lidi, který opravdu maj rádi literaturu. No, kdo to čte, to vám nemůžu říct, poněvadž na to nejsou žádný študie. Ale můžu vám říct to, že se mně už několikrát stalo, že jsem přišel třeba do banky, a dal jsem si tam proplatit šek a slečna u přepážky říkala, "Oh, you are Mr. Skv..." a nemohla vyslovit moje jméno a řekla, "You wrote that novel about the Cowards", "Napsal jste ten román o těch Zbabělcích".

Holka, v bance u přepážky, Anglosaska, Jirka pihatá.

Takže to čtou zřejmě lidi, který maj rádi literaturu. Naprosto takzvaný obyčejný lidi.

Kromě toho to samozřejmě čtou literární znalci, žejo, a tak dále, ale čtou to i velice obyčejný lidi.

Já jezdím velice často na besedy po celý Kanadě, po celý Americe, a vždycky tam je bohatá návštěva a pak za mnou choděj lidi, který si dávaj podepisovat knihy, který si za drahý peníze koupili a říkaj, jak se jim to líbilo, a tak dále, a to jsou takzvaný obyčejný lidi.

Obyčejný Američani, obyčejný Kanaďani, který rádi čtou a který si někde přečetli nějakou dobrou recenzi a šli do knihkupectví a koupili si to, žejo.

Takže ta situace literatury není vůbec beznadějná, přes televizi, přesto, že se to musí překládat. Furt se najdou lidi, který v tom něco nacházejí.

Já jsem byl nadšen životem

Rozhovor Jana Čulíka s Bohumilem Hrabalem