Co dělat (aby mohli mladí lidé víc studovat v zahraničí)?
Dopis nejmenované studentky, častečně
publikovaný
v Britských listech nadhodil téma, které by nemělo upadnout v
zapomnění. Už jen proto, že na zahraničních universitách působí mnoho
krajanů, či jak se jim teď smí říkat, kteří mohou přispět svojí zkušeností.
Otázka, proč vůbec studovat v zahraničí, není tak triviální, jak by se mohlo
na první pohled zdát. Zdaleka ne všechny zahraniční školy totiž mají
dobrou úroveň a navíc studium je často velmi nákladné, takže je nutné
zvážit jakou hodnotu dostane student výměnou za vynaložené náklady
(nezapoměňme na úroky půjček) a úsilí.
Z informací o kanadských
universitách , jsem na ukázku vybral odhad ceny základního
(undergraduate) studia na
Carleton University v Ottawě. Rok studia na této, podle různých
žebříčků pouze průměrné universitě, stojí 11 700-14 900 kanadských dolarů.
Zahraniční student platí za stejné studium 18 600-22 200 kanadských dolarů.
Pro českého studenta to je dost beznadějné, protože bohatí strýčkové se v
reálném životě příliš nevyskytují a těch potřebných 400 000 korun (na rok)
mu někdo těžko půjčí nebo daruje.
Situace je poněkud jiná, začneme-li uvažovat o postgraduálním studiu. To
je sice rovněž drahé (studijní poplatky za roční program MSc nebo PhD jsou
na Queen's University (Kingston, Ontario)
5 750 pro
domácí a 10 700
pro cizince), jenže
většina těchto programů je spojena se zaručeným příjmem (stipendium, grant,
teaching assistantship), který by měl náklady na studium pokrýt.
Je to již velmi dávno, co mě, Karlovou universitou promovaného chemika,
přijala School of Graduate Studies na výše zmíněné Queen's University.
Pro podezřívavé čtenáře vsunuji prohlášení, že jsem neměl žádnou protekci
ani konexe. Stejné platí i o okolnostech mého dočasného uvolnění z fakulty.
V době, kdy jsem odjel, ještě dobíhalo uvolnění roku 1968 a vedení fakulty
zahraniční cesty svými razítky štědře podporovalo. V roce 1969-70
například studovalo dlouhodobě v Kanadě pět nestraníků z geologické sekce
(o chemii a biologii nemám přehled).
Pokusím se vysvětlit, jak se stalo, že John A. Page, profesor chemie na
Queensu, usoudil, že udělá dobře, když vezme toho Jírovce z Prahy.
Základem všeho byla dobrá pověst Karlovy university, ústavů ČSAV a
českých chemiků vůbec. John Page jich znal řadu osobně z kongresů a
konferencí a další pak z jejich vědeckých prací.
Věděl, kdo je Přibil, Kůta, Koutecký, Moldán (pozdější český ministr
životního prostředí), Rubeška, Doležal a Zýka. Vzpomínal na jediného
českého laureáta Nobelovy ceny Heyrovského (objev polarografie) a upozornil
mě, že jeho následovník přes organickou polarografii Zuman profesoruje v
USA. A zmínil další jména, která mi již vypadla z paměti.
Čím jsem vzbudil zájem o vlastní maličkost, nevím. Možná to byla
neortodoxnost mé korespondence, specializace v analytické chemii a možná i
popularita Československa po srpnové invazi.
Troufám si svoji zkušenost zobecnit: cesta do světa vedla a vede především
přes kvalitní zázemí doma.
Proto je třeba podporovat vysoké školy tak, aby z nich učitelé neutíkali za
lepšími platy jinam. Je rovněž zapotřebí podporovat výzkum, aby se mladí
lidé po "vyučení na vědce" měli kam vracet.
Jakkoli mnohé závisí na schopnostech a štěstí jednotlivce, je zjevné, že
základem musí být jasná představa o postavení školství a vědy v České
republice a politická vůle tuto představu prosadit.
Nevidím žádný důvod, proč by z českých vysokých škol nemohli vycházet
absolventi (na úrovni Bachelor nebo Master) stejně dobří nebo lepší, než ze
západních universit, schopni soutěžit o místa v postgraduálním studiu.
Neměli bychom podléhat ilusi, že snad někomu na Západě záleží na tom, jak
úspěšní v tomto směru budeme.
Stejné platí i o jazykových znalostech, které jsou samozřejmou podmínkou
pro studium v cizině. Když se mohla řada lidí naučit slušně anglicky nebo
německy před rokem před 1989, není žádný důvod, proč by to měl být problém
v době volného cestování, dosažitelnosti cizích televisních programů,
moderních učebních pomůcek a konec konců i Internetu. Při dostatečné píli
ovšem.
Současná situace v této oblasti na přehnanou osvícenost politiků zrovna
neukazuje.
Československo mělo před rokem 1989 světové vědce, absolventi nyní
zatracovaného vzdělávacího systému se neztratili na zahraničních stážích a
už vůbec ne při hledání míst v období masové emigrace po srpnu 1968 (od
vyučených až po vysokoškolsky vzdělané).
To je neoddiskutovatelný fakt, na němž nic nemění, zda to bylo díky tomu
nebo přesto, že v zemi vládli komunisti.
Poměřovat se nulou (vždyť jsme tenkrát lezli jako opice po stromech!), je
jistě výhodné, protože pak se dá cokoli považovat za krok dopředu, jenže to
může vést k falešnému sebeuspokojení, na něž společnost doplatí v budoucnu.
Upozorňuji v této souvislosti
výrok
Jana Čulíka: "V sedmdesátých letech ho (Jana Čulíka) na pražské
filosofické fakultě vyučovali na katedře anglistiky a částečně i
bohemistiky demokratičtí učitelé čeští, britští a američtí." Jistě to od
leckoho schytá, přestože uvedl jen jednu z mnoha pravd, které musíme dávat
dohromady, abychom dostali měřítko pro posouzení vývoje po roce 1989.
Odstranili jsme ideologický balast a zbavili lidi obav z vyjádření
nekonformních názorů. Takže kolik ještě svobodnějších a vzdělanějších Janů
Čulíků vychází z filosofické fakulty nyní? Máme více neuťápnutých a
lepších vědců a učitelů vzešlých ze svobodných škol? Pokud ano - skvělé!.
Pokud ne, tak proč?
Zahraniční studium je jen malá část problému. Ve hře je daleko víc:
existuje totiž nebezpečí, že po ztrátě kontroly nad vlastní ekonomikou (co
vlastně ještě zůstalo v českých rukách?), přijdeme, díky prázdnotě státní
pokladny, i o možnost udržovat vzdělanost společnosti na takové úrovni,
která by vylučovala, že jednou budeme vstoupeni do Evropy jako národ
levných zaučených pracovních sil.
Jiří Jírovec
