Pravda a lži
Alex Thomson, hlavní korespondent britského televizního pořadu Channel Four News, reagoval v tomto článku, zveřejněném v pondělí 12. července v deníku Guardian, na kritiku sdělovacích prostředků během války o Kosovo od Alastaira Campbella, tiskového tajemníka Tonyho Blaira.
Dlouhé měsíce reportáží o vražedném chování Srbů po celém Kosovu; dlouhé týdny drastických očitých svědectví od kosovských urpchlíků; nejlepší reklama, jaké se dostalo britské armádě za celé generace a pak dlouhé dny děsivých důkazů, že to, o čem uprchlíci tvrdili, že se stalo, se skutečně stalo. A pak dostaneme Alastaira Campbella, který kňourá, že měl s námi moc těžkou práci!
Stejně jako se to stalo mnoha jiným novinářům, i na mě stříleli, nesčetněkrát mě zatkli, stával jsem se terčem dělostřelecké palby, srbská armáda mě zbila a okradla během událostí ve Vukovaru, v Srebrenici, v Dubrovníku a na mnoha dalších místech, kde docházelo v devadesátých letech k válečným zločinům. A ano, Alastaire, sdělovali jsme veřejnosti všechny důkazy a podrobnosti o srbském fašismu dávno, dávno předtím, než vás to vůbec začalo zajímat.
Takže jestliže chcete vědět, proč veřejnost podorovala válku o Kosovo, poděkujte novinářům, nikoliv nynějšímu hlavnímu vládnímu propagandistovi. Jestlipak Campbell vůbec tuší, proč lidi v Kosovu vůbec vědí, kdo je Jamie Shea? V důsledku novinářské práce.
Ano, snobské postoje, vyjadřované vůči Jamiemu Sheahovi (že nemluví dostatečně vznosnou angličtinou, pozn. JČ) byly odporné a ten člověk má plné právo mít pocit hněvu. Je mi úplně jedno, jakým přízvukem ke mně někdo mluví, pokud říká pravdu.
Jenže Campbell ví velmi dobře, že někdy NATO neříkalo pravdu. Lhalo ohledně nepřesného bombardování Prištiny a snažilo se z toho obviňovat Srby. Totéž učinilo ohledně jednoho vybombardovaného konvoje traktorů.
Dovolte mi, abych Campbellovi připomenul, že tato válka se vedla proto, aby se zamezilo utrpení civilistů. Řekl: "Bomba, která se minula cílem a udělala díru do silnice, se stala zprávou po celém světě, protože tam Srbové přivezli kameramany." To je laciný komentář, který zlehčuje životy civilistů, kteří zemřeli, když se NATO dopustilo této chyby - a šlo o životy civilistů, přesně těch lidí, kvůli nimž jsme vedli tuto válku. Z velmi rozdílných důvodů byli Srbové i západní sdělovací prostředky právem znepokojeny v důsledku takovýchto chyb.
Jak míjel čas, reakce Severoatlantického společenství začínaly být daleko systematičtější a artikulovanější. Ale když se dopustíte v jedné věci drobné lži, unikne vám celková pravda. Zejména když nejsou k dispozici žádné televizní záběry z oné celkové scény v Kosovu. Jak říká Campbell sám: "Pravda je síla."
Potíž je, že i NATO mělo zájem o šíření velké lži. Informovali jsme o vybombardování čínského velvyslanectví, nemocnice a televizní stanice v Bělehradě, protože k tomu došlo.
Je to pravda. Jestliže Jamie Sheah konstatuje: "Není politikou NATO zaměřovat se na civilisty," a pak úmyslně promění maskérky a uklízečky v bělehradské televizní stanici v růžovou mlhu, myslím, že existuje určitý problém. Jestliže NATO neustále hovoří o tom, že zasahovalo množství tanků po celém Kosovu a pak množství reportérů komerční britské televize na okruzích 3, 4 a 5 dokáží najít jen jediný - opakuji - jediný zničený tank v celém Kosovu, myslím, že existuje taky problém. Jestliže NATO tvrdí, že zasahuje vysoce důležité vojenské cíle, a já pak vidím, že nedaleko Glogovace byla rozdrcena kuřecí farma, zdá se mi, že existuje určitý problém. Jestliže nám NATO sděluje, že proměnilo kasárna v Prištině v trosky, a i potulní psi na ulici vědí, že ta kasárna byla už dlouhé týdny prázdná, ano, Alistaire, existuje určitý problém.
Vůbec nevím proč, ale situace se po Campbellově návštěvě v ústředí NATO v Bruselu zhoršila. A on se vážně diví, že byli novináři nedůvěřiví, když se uprostřed války vydal do ústředí NATO?
Konec konců, zodpověděl tu otázku sám. Konstatuje, na jedné straně, že novináři považovali některé živé videolinky během tiskových konferencí NATO za propagandu. A pak prakticky hned v další větě píše: Bylo důležité, abychom udrželi pozornost veřejnosti na tom, co říkáme my."
Nemůžete seriózně očekávat od sdělovacích prostředků, že automaticky budou přebírat některé hrůzné příběhy z Kosova od britského ministra obrany George Robertsona a budou je prezentovat jako "fakta".
Mnoho reportérů to jistě dělalo. Ale někteří z nás si ještě pamatují na zprávy o tom, že prý Iráčané vytahovali nemluvňata v Kuwait City z inkubátorů, a pak se zjistilo, že to všechno byla jen propaganda - promiňte, vlastně jen "udržování pozornosti veřejnosti na tom, co říkáme my".
A zmínil jste se o známém horkém bramboru videozáznamů ze stihaček. Není to podivné, že NATO nikdy nemělo videozáznam ze stihačky, když šlo o bombu, která se minula cílem? Onen nešťastný americký pilot, který prožil slunné odpoledne tím, že bombardoval Albánii namísto Kosova, jaksi vůbec neměl žádné videozáznamy. Není to zvláštní?
Právě proto jsem nevysílali - a neměli jsme v žádném případě vysílat - historie zvěrstev od uprchlíků jako nezdrojovaná fakta. Když jsme se dostali do Kosova, kontrolovali jsme jejich pravdivost. Navštívili jsme znovu Izbicu, Maleševo, region Drenica a ostatní. Tomu se říká kontrolování vlastních "faktů". Alastair i já víme, že byste s tím souhlasili.
Velmi rád bych chtěl od vládních propagandistů, aby daleko více uznali, kolik práce jsme odvedli před válkou tím, že jsme lidem dokázali vysvětlit, jaké strašné věci se v Kosovu dějí.
Campbell buď vůbec neví o celé záležitosti nic, anebo ho prostě nezajímají celá ta dlouhá léta práce věci oddaných a odvážných lidí ve snaze přivést pozornost lidí ve světě k fašismu, který šíří Miloševič. Přišli jsme o dobré, statečné přátele, kteří byli usmrceni právě při tomto úsilí, dlouho předtím, než Campbell chudák nemohl spát, bezpečně v Londýně, v důsledku obav, jak se mu jeho propagandistická práce o válce v Kosovo nedaří.
Ano, Channel Four News pronikly do Kosova. Třikrát. Byli to další lidé, kteří riskovali krk. Další lidé, o nichž Campbell předstírá, že neexistují. Přesně řečeno to byli Tony Birtley a Max Stahl. Zatelefonujte mi do kanceláře, pane Campbelle, a já vám dám na ně číslo, máte-li tu slušnost, abyste se jim omluvil. A pronikli do Kosova bez vaší pomoci. Stejně jako tam pronikli další moji stateční kolegové z rozhlasu BBC.
Což mě přivádí k jedné z mála přesných věcí, které jste řekl ohledně kosovské války. Máte pravdu, že KLA měla dostat nejen zbraně, ale i kamery. Až se bude psát historie moderního válečnictví, jsem si jist, že KLA dostane cenu, že nikdy nepromeškala příležitost promeškat příležitost práce se sdělovacími prostředky.
Zázrak je, že se dvěma lidem, kteří pracovali pro náš pořad, vůbec podařilo dostat se s KLA do Kosova, a že jim tam podařilo hrůzy války přežít. Takže se Alastaire trochu uklidněte. Lidé nepodporovali tuto válku, protože jste chrabře mával "mečem pravdy" a podařilo se vám zatlačit lživé sdělovací prostředky stranou.
Ne, lidé podporovali tuto válku, protože náhodou vědí, že jsou Slobodan Miloševič a jeho chlapci v uniformách a ve vojenských botách fašistickou sebrankou, která vraždí a znásilňuje jménem srbského bratrství.
Lidé to vědí, protože existují osoby, jimž se říká novináři, víte, Alastaire, kteří jsou placeni za to, že se vydají na místo a upozorňují lidi na tyhle skutečnosti. Jamiemu Sheahovi se (právem) dostalo v ulicích Prištiny ovací ze stejných důvodů, z jakých se tam dostávalo ovací novinářům, protože více méně, jsme se všichni alespoň snažili říkat pravdu o tom, co se děje v Kosovu. A v Bosně Hercegovině. A v Chorvatsku. A ve Slovinsku.
Jestliže sdělovací prostředky všechno tak zkazily, Alastaire, pak mi vysvětlete jednu věc. Čím to asi, je, že po každém dnu natáčení v Kosovu jsme pokaždé museli z auta odstraňovat množství květin, které na ně nanosili uprchlíci jako výraz svých díků?
Dokonce i pro NATO v neúspěšný den by bylo dost obtížné to vysvětlit.
Zkontrolujte si fakta
Toto je reakce Michaela Williamse na kritiku Alastaira Campbella. Michael Williams je zahraniční korespondent pořadu "Today" rozhlasové stanice BBC Radio Four. Tento jeho článek vyšel v pondělí 12. července v deníku Guardian.
Alastair Campbell nemá ve všem úplně nepravdu. Ani nemá ve všem pravdu. Je to s ním podobně jako s bombardovací kampaní NATO. Ale jeho zaměstnáním je vysvětlovat vládní politiku, prodávat veřejnosti určitý názor. Jeho úkolem není rozlišovat fakta od výmyslů.
Přiznává, že sdělovacím prostředkům poskytoval zprávy, aby neutralizoval ty zprávy, které přicházely z nepřátelského tábora. Totéž dělal jeho protějšek v Bělehradě a je obtížnější nalézt lepší definici propagandistické kampaně. Všichni uznávali, jak velmi důležitá je informační válka. Campbell dostává plat za to, že se v té válce postavil na jednu stranu. Já, jako korespondent BBC jsem placen za to, že se na jedinou stranu postavit nesmím.
To, co Campbell charakterizuje jako "srbskou mašinérii lží", nebyla příliš inteligentní struktura. Lži byly primitivní, mechanismus byl polorozpadlý, a co je nejdůležitější, nefungovalo to. Televizní reportáže z Bělehradu byly někdy zcenzurovány, ale kdykoliv k tomu došlo, vždycky jsme to ve vysílání uvedli a když byl tlak největší, vydali jsme posluchačům a divákům varování a vysvětlili jsme cenzurní omezení. Jako rozhlasový reportér jsem většinou pracoval se slovy, nikoliv s televizními záběry a ani jednou se Srbům nepodařilo omezit to, co jsem říkal do vysílání. Pokusili se o to, ale ignoroval jsem je.
Jugoslávské úřady někdy dělaly chyby a někdy nám lhaly. Ale ani činitelé NATO se nechovali vždycky přímě. Pro BBC bylo relativně lehké se s tím vypořádat. Z Bělehradu jsem posílal zprávy já a John Simpson (který také kritizoval Campbellův záchvat), jiní dělali reportáže z ústředí NATO v Bruselu a z leteckých základen v Itálii. Měli jsme reportéry v uprchlických táborech v Albánii, v Makedonii, v Černé Hoře, u OSN v New Yorku, ve Washingtonu, v Moskvě, v Pekingu a v Londýně. Pak jsme nechali na divácích a na posluchačích, aby si sami udělali vlastní názor. Možná, že by Campbell dával přednost jednoduchému řešení - aby byl jen jeden reportér u sídla britského premiéra v Downing Street.
Jednou ve středu uprostřed dubna konstatovali činitelé v Bělehradě, že piloti NATO usmrtili desítky etnických Albánců v uprchlickém konvoji v Kosovu a Tony Blair varoval před "automatickým přejímáním tvrzení srbských úřadů" - což bylo pro každého novináře zbytečné varování.
Byl jsem ve skupině novinářů, které na scénu útoku odvezla jugoslávská armáda. Bombardéry NATO bylo stále ještě slyšet nad hlavou a občas se ozývala střelba protileteckých zbraní. Obhlédli jsme trosky a krátery po bombách. Poté, co jsem zakopl o utrženou nohu jedné z obětí a zjistil jsem, že stojím na roztrhaných pozůstatcích jiné oběti, poslal jsem do Londýna první z mnoha reportáží.
Řekl jsem, v podstatě, tři věci: Zaprvé, že bomby NATO jak se zdá usmrtily až 70 lidí. Zadruhé, že se jugoslávské úřady snaží tuto záležitosti do určité míry zmanipulovat, a zatřetí jsem informoval o dlouhé, klikaté cestě na scénu útoku - kolem hořících vesnic, prázdnými a vypleněnými městy, po silnicích, po nichž jezdily autobusy plné Albánců hlídaných strážemi z jugoslávské armády, kam byli vozeni, nebylo jasné. Toto bylo první nezávislé potvrzení zevnitř Kosova strašlivých svědectví od uprchlíků, kteří se z Kosova předtím dostali.
Campbell kritizoval reportéry, že neriskovali, aby byli svědky pravdy na vlastní oči. Každý den jsme riskovali, že nás zasáhnou bomby NATO, nebo že se staneme obětí násilné reakce hněvivých vojáků, policistů nebo obyčejných Srbů.
Dva dny poté, co jsem byl vyhoštěn z Bělehradu, jsem se vrátil do Srbska. Strávil jsem devět hodin v rukou zuřivých příslušníků vojenské policie. Řvali na mě, prohledávali mi zavazadla, kontrolovali mé zápisníky, drželi mi pistole u hlavy a vyhrožovali, že mě zastřelí, pokaždé, když se jim moje odpověď nezdála dostatečně uspokojující.
Toto není žádost o to, abych byl uznán jako "novinář hrdina". Je to jen prosba, aby si Alastair Campbell ověřil fakta, než začne mluvit. Já jsem to dělat musel.
Pravda není první obětí války. Lidi jsou první obětí války. Škoda, způsobená pravdě, je až vedlejší, ve srovnání se zraněními, spáchanými lidem. Srbové usmrtili tisíce lidí, NATO usmrtilo stovky a bude to trvat léta, než budou známa fakta o všech těchto úmrtích. Naštěstí to nebudou posuzovat ani vládní propagandisté, ani novináři. Bude to práce historiků a těším se na jejich verdikt. Jestlipak se na něj těší i Alastair Campbell?
Literární noviny: Výlučnost českých intelektuálů a reálný svět
Juliana
O pravych umeleckych hodnotach se nekdy tvrdi, ze jsou jen pro par
vyvolenych a tupy dav je nepochopi. Priklad tohoto pristupu:
"Maler je v tom, ze basneni je dost exkluzivni cinnost, ktera zajima jen
malokoho. Vetsina lidi neumi basne cist a ani netusi, ze by se museli
napred aspon neco malo naucit, nez by tu mohli necemu rozumet."
(Z rozhovoru Karla Hvizdaly s Ivanem Wernischem: Dneska uz nestojim o kazdeho
ctenare; LtN 23. 6. 1999)
Proto me vcera velmi prekvapilo, kdyz jsem na BBC (myslim v poradu Europe
Today) slysela, ze Zapad šílí po stredovekem perskem mystickem basnikovi
jmenem Mevlana Jalal Al-Din Rumi. Prodalo se vice nez pul milionu knih jeho
basni.
(Ukazky viz napr. zde: http://deepthought.armory.com/~thrace/sufi/poems.html). Komentatori vidi
jednu z hlavnich pricin v tom, ze Madonnu a Demi Moore uz prestalo bavit
sokovat verejnost vyzyvavym oblecenim a nahotou a zaujala je cetba
mystickeho basnika. Jejich fanousci je napodobuji.
Stale se rika, ze media kazi vkus. Nova musi byt bulvarni, protoze lide
bulvar vyzaduji. K jejimu petiletemu vyroci mnozi uvadeli, ze jednim z
nejvetsich kladu existence teto stanice je to, ze nas (tedy je) zbavila
iluze o kulturnosti ceskeho naroda. Pokud bychom to pojali takto
zjednodusene, byla by obliba mystickych basniku patrne dukazem nadprumerne
kulturnosti fanousku Madonny.
Myslim, ze media nejsou sama o sobe ani dobra, ani spatna. Moc maji velkou,
a asi je snadne ji zneuzivat. Kdyby nabidla lidem v prijatelne forme
dobrou kulturu a kdyby uz predem nepocitala s pokleslym vkusem divaku,
treba bychom mohli byt alespon stejne kulturni jako fanousci Madonny a
Demi Moore.
Mozna se se zpopularnenim umeleckeho dila cast jeho vyznamu ztraci, ale
intelektualum nikdo nebrani, aby si dilo i nadale cetli v originale a
snazili se postihnout vsechny aspekty jeho mnohovrstevnatosti. Zbytek
populace se s vyssi kulturou muze seznamit treba tak, ze svazek basni sebou
nosi oblibena postava televizniho serialu, anebo nad nimi rozjima nejaka
celebrita.
Ostatne Kartouzu parmskou napsal Stendhal puvodne "for a happy few" a dnes
to neni dilo siroke verejnosti zcela nezname.
PS. Myslim, ze tradicni zpusoby propagace umeni maji na verejnost dost
omezeny dosah. Jeste se pamatuji, jak jsme si na gymnaziu nadavali slovy:
Jsi blbej jak' Nedelni chvilka poezie.
Poznámka JČ: Ve vozech londýnského metra umisťuje občas organizace zvaná Poetry Society mezi reklamami několik veršů z anglické nebo světové poezie. Když před časem vyšel výbor těchto "Básní z metra" knižně, prodalo se ho také asi půl miliónu výtisků. Začátkem devadesátých let jsem seznámil s touto myšlenkou pražskou Obec spisovatelů. Velmi se jim líbila: chtěli by také dávat do vozů pražského metra tu a tam dvě tři sloky nejsenzačnějších ukázek z české poezie. Od pádu komunismu však už uplynulo skoro deset let a - na rozdíl od Londýna - se v kulturní Praze nepodařilo tuto prajednoduchou věc dosud zařídit.
O krádežích majetku v České republice
Jo, milej pane, máte smůlu. Nejste občanem Paříže
"V minulem tydnu prijaty navrh zakona o obcanstvi je totiz ukazkou
desetileteho vysmechu nekterych politiku CR vuci spoluobcanum v USA.
Jeho prijeti, po tom co vyprsely restitucni zakony, vypada z druhe
strany oceanu jako zamerna a sprosta facka."
Aja Bufka, Los Angeles
Ahoj Ajo,
delaji si opravdu srandu z celeho sveta. Vsude jinde bezi promlceci lhuty
teprve od doby, kdy bylo mozne obzalovat nebo cinit narok.
Soudruzi cesti kapitalisti se vsak pojistili. Obe bezelo hezky zvlast,
nejdrive vyprsela lhuta k zadostem a ted, po jejim uplynuti, se budou udelovat
zpet obcanstvi.
Ovsem nejhorsi je, ze vsechny CESKY PSANE publikace, at v Bohmen und Mahren
nebo v Anglii, ci Americe (ze, agente Pisku?), jim pomahaji zamlzovat jadro
problemu.
OBCANSTVI A VRACENI UKRADENEHO JSOU DVE ROZDILNE VECI.
Predstav si, ze by
Ti v Parizi ukradli penezenku, zlaty hodinky a diamantovy prsten, Tys
zlodeje chytil za ruku, pritahl na policejni straznici a oni Ti rekli:
"Jo, milej pane, mate smulu. Nejste obcanem Parize, tak na vraceni
ukradeneho nemate narok." A oba vas s usmevem propustili, zlodeje s Tvymi
zlatymi hodinkami, Tvou penezenkou a Tvym prstenem s diamantem v kapse.
Je to nepredstavitelne?
A proc je temer pro kazdeho, vcetne hrdinnych "protikomunistickych, za
spravedlnost a demokracii se bijicich" ceskych novinaru nevydavani
ukradeneho v CR na zaklade komunistickeho (jakeho jineho, demokrate by
podobny zakon nemohli odhlasovat!) zakona pokladano za normalizacne
normalni a kazdy brojil pouze proti nevraceni obcanstvi misto proti
nevraceni ukradeneho na zaklade neobcanstvi a potrestani soudruhu zlodeju,
at uz dnesnich, vcerejsich nebo predvcerejsich?
Jsou to spinave triky tak dokonale, ze i normalni clovek zacina pochybovat
o svem usudku a rika si "Snad ti komuniste maji pravdu, kdyz s nimi v
podstate kazdy, i nekomuniste, alespon castecne souhlasi."
Jen blbec ma vzdycky pravdu, takze nechci-li se povazovat za blbce, uvazuji
nekdy o tom, ze bych mel snad dnesnim komunistickym technokratum v ruznych
plastich dat za pravdu. Z reakci se zda, ze maji pravdu, kdyz jim temer
kazdy, alespon castecne, dava opravdu "zapravdu".
Tvuj
o vlastnim usudku a dusevnim zdravi stale vice pochybujici
Nešťastníkoslav
Co dělat (aby mohli mladí lidé víc studovat v zahraničí)?
Dopis nejmenované studentky, častečně
publikovaný
v Britských listech nadhodil téma, které by nemělo upadnout v
zapomnění. Už jen proto, že na zahraničních universitách působí mnoho
krajanů, či jak se jim teď smí říkat, kteří mohou přispět svojí zkušeností.
Otázka, proč vůbec studovat v zahraničí, není tak triviální, jak by se mohlo
na první pohled zdát. Zdaleka ne všechny zahraniční školy totiž mají
dobrou úroveň a navíc studium je často velmi nákladné, takže je nutné
zvážit jakou hodnotu dostane student výměnou za vynaložené náklady
(nezapoměňme na úroky půjček) a úsilí.
Z informací o kanadských
universitách , jsem na ukázku vybral odhad ceny základního
(undergraduate) studia na
Carleton University v Ottawě. Rok studia na této, podle různých
žebříčků pouze průměrné universitě, stojí 11 700-14 900 kanadských dolarů.
Zahraniční student platí za stejné studium 18 600-22 200 kanadských dolarů.
Pro českého studenta to je dost beznadějné, protože bohatí strýčkové se v
reálném životě příliš nevyskytují a těch potřebných 400 000 korun (na rok)
mu někdo těžko půjčí nebo daruje.
Situace je poněkud jiná, začneme-li uvažovat o postgraduálním studiu. To
je sice rovněž drahé (studijní poplatky za roční program MSc nebo PhD jsou
na Queen's University (Kingston, Ontario)
5 750 pro
domácí a 10 700
pro cizince), jenže
většina těchto programů je spojena se zaručeným příjmem (stipendium, grant,
teaching assistantship), který by měl náklady na studium pokrýt.
Je to již velmi dávno, co mě, Karlovou universitou promovaného chemika,
přijala School of Graduate Studies na výše zmíněné Queen's University.
Pro podezřívavé čtenáře vsunuji prohlášení, že jsem neměl žádnou protekci
ani konexe. Stejné platí i o okolnostech mého dočasného uvolnění z fakulty.
V době, kdy jsem odjel, ještě dobíhalo uvolnění roku 1968 a vedení fakulty
zahraniční cesty svými razítky štědře podporovalo. V roce 1969-70
například studovalo dlouhodobě v Kanadě pět nestraníků z geologické sekce
(o chemii a biologii nemám přehled).
Pokusím se vysvětlit, jak se stalo, že John A. Page, profesor chemie na
Queensu, usoudil, že udělá dobře, když vezme toho Jírovce z Prahy.
Základem všeho byla dobrá pověst Karlovy university, ústavů ČSAV a
českých chemiků vůbec. John Page jich znal řadu osobně z kongresů a
konferencí a další pak z jejich vědeckých prací.
Věděl, kdo je Přibil, Kůta, Koutecký, Moldán (pozdější český ministr
životního prostředí), Rubeška, Doležal a Zýka. Vzpomínal na jediného
českého laureáta Nobelovy ceny Heyrovského (objev polarografie) a upozornil
mě, že jeho následovník přes organickou polarografii Zuman profesoruje v
USA. A zmínil další jména, která mi již vypadla z paměti.
Čím jsem vzbudil zájem o vlastní maličkost, nevím. Možná to byla
neortodoxnost mé korespondence, specializace v analytické chemii a možná i
popularita Československa po srpnové invazi.
Troufám si svoji zkušenost zobecnit: cesta do světa vedla a vede především
přes kvalitní zázemí doma.
Proto je třeba podporovat vysoké školy tak, aby z nich učitelé neutíkali za
lepšími platy jinam. Je rovněž zapotřebí podporovat výzkum, aby se mladí
lidé po "vyučení na vědce" měli kam vracet.
Jakkoli mnohé závisí na schopnostech a štěstí jednotlivce, je zjevné, že
základem musí být jasná představa o postavení školství a vědy v České
republice a politická vůle tuto představu prosadit.
Nevidím žádný důvod, proč by z českých vysokých škol nemohli vycházet
absolventi (na úrovni Bachelor nebo Master) stejně dobří nebo lepší, než ze
západních universit, schopni soutěžit o místa v postgraduálním studiu.
Neměli bychom podléhat ilusi, že snad někomu na Západě záleží na tom, jak
úspěšní v tomto směru budeme.
Stejné platí i o jazykových znalostech, které jsou samozřejmou podmínkou
pro studium v cizině. Když se mohla řada lidí naučit slušně anglicky nebo
německy před rokem před 1989, není žádný důvod, proč by to měl být problém
v době volného cestování, dosažitelnosti cizích televisních programů,
moderních učebních pomůcek a konec konců i Internetu. Při dostatečné píli
ovšem.
Současná situace v této oblasti na přehnanou osvícenost politiků zrovna
neukazuje.
Československo mělo před rokem 1989 světové vědce, absolventi nyní
zatracovaného vzdělávacího systému se neztratili na zahraničních stážích a
už vůbec ne při hledání míst v období masové emigrace po srpnu 1968 (od
vyučených až po vysokoškolsky vzdělané).
To je neoddiskutovatelný fakt, na němž nic nemění, zda to bylo díky tomu
nebo přesto, že v zemi vládli komunisti.
Poměřovat se nulou (vždyť jsme tenkrát lezli jako opice po stromech!), je
jistě výhodné, protože pak se dá cokoli považovat za krok dopředu, jenže to
může vést k falešnému sebeuspokojení, na něž společnost doplatí v budoucnu.
Upozorňuji v této souvislosti
výrok
Jana Čulíka: "V sedmdesátých letech ho (Jana Čulíka) na pražské
filosofické fakultě vyučovali na katedře anglistiky a částečně i
bohemistiky demokratičtí učitelé čeští, britští a američtí." Jistě to od
leckoho schytá, přestože uvedl jen jednu z mnoha pravd, které musíme dávat
dohromady, abychom dostali měřítko pro posouzení vývoje po roce 1989.
Odstranili jsme ideologický balast a zbavili lidi obav z vyjádření
nekonformních názorů. Takže kolik ještě svobodnějších a vzdělanějších Janů
Čulíků vychází z filosofické fakulty nyní? Máme více neuťápnutých a
lepších vědců a učitelů vzešlých ze svobodných škol? Pokud ano - skvělé!.
Pokud ne, tak proč?
Zahraniční studium je jen malá část problému. Ve hře je daleko víc:
existuje totiž nebezpečí, že po ztrátě kontroly nad vlastní ekonomikou (co
vlastně ještě zůstalo v českých rukách?), přijdeme, díky prázdnotě státní
pokladny, i o možnost udržovat vzdělanost společnosti na takové úrovni,
která by vylučovala, že jednou budeme vstoupeni do Evropy jako národ
levných zaučených pracovních sil.
Jiří Jírovec
Právnická fakulta UK
Jiřímu Jírovcovi: V Čechách nikdy nikdo neodstupuje
Zdravim Mistre, o odstoupeni kohokoliv z funkce nemuze byti v me vlasti ani reci, neni to jaksi v kraji zvykem. Odstoupi-li vyjimecne kdosi za zjevny podvod ci machinace, je jeho cin medii povazovan za osobni statecnost a je mu vysloven vdek.
Uvedu dva priklady: lžidoktor Kalvoda a jeho nasledovnik v predsednicke funkci Skalicky. Prvni si maloval pred jmeno Juuudr, aniz by mel prislusne vzdelani, druhy zatloukl vsechny podivne "sponzory" z Virgin Islandu s tim, ze jim "dal sve slovo", a to jako chlap drzi. Aby svemu hrdinstvi dodal pecet mucednika, odstoupil z funkce v beztak krachujici strane. Poslanecky mandat (a brebendy) si ponechal az do konce.
Jisto jest, ze co se provalilo, jest zlomkem korupcnich praktik naprosto beznych po dlouha leta a proc by tedy ausgerechnet tenhle dekan tehle pravnicke fakulty mel odstupovat? Ostatne, i Vy sam, Mistre, pohled, ze "zakony nerespektuje nikdo" naprosto pausalne prijimate.
Vec se ma ale ponekud jinak. Vetsina lidi v me vlasti zakony respektuje, neuplaci a vzteka se nad tim, ze ony pravidla plati, zda se jenom pro ne, a nikoliv pro "vrchnost". V duchu pravidla "na velkeho zlodeje, stesticko se usmeje, na maleho zlodejicka - sibenicka" jsme peskovani financnimi urady povazte i za preplatky na danich, sikanovani zakomplexovanymi byrokraty a nedostouchnutymi urednicemi, pricemz nam "moraliste" kazi o cechackovstvi, zlodejskych ci lokajskych dusich, o nasem neevropanstvi, balkanskosti ne-li primo byzantinske letore.
Takze, ne ze vsichni kradou, Mistre, kradou jenom nekteri a povetsinou jim to prochazi. Proc? Tezko soudit.Asi ta byzantska laxnost -:)
Jindra Pařík
Jak je to tedy s maturitami na britských školách?
Jaroslav Teplý napsal:
Dovětek k dovětku BL 12.7.99.
Neznám přesně zákulisí, jaký je vztah universit se středními školami a se zadáváním maturitních otázek v Britanii dnes. To, co vím pochází z doby před cca 13 - 21 lety, kdy na britské škole v Holandsku shodou příznivých okolností studovaly naše ratolesti.
Škola byla tehdy, jak já to nazývám, " napojena" na Oxford -Cambridge Board. V určitém okamžiku rozhodlo její vedení napojit se jen pro určité předměty na London University Board. Důvodem bylo prý praktičtější zaměření Londýna pro zvolené předměty (a tím snad i lepší výsledky zkoušek, o což škole šlo).
Na " maturitních" výsledcích stálo pak O-C Board nebo London University Board. Říkáte-li, že náplň maturitních je určována centrálně a zkoušky jsou centrálně hodnoceny zkouškovými radami, jaký smysl tedy mělo rozhodnutí britské školy v Holandsku? Možná měly ty různé " boardy" různá kriteria respektovaná zkouškovými radami, nebo se škola domnívala, že k nejlepším výsledkům jednotných zkoušek vedou "osnovy" Londýnské university, v každém případě bylo zřejmé, že volba university hrála asi dost důležitou roli.
Také je možné, že dnes už jsme dál a všechno je jinak.
Vysvětlení JČ: "London University Board" není univerzitní zkoušková maturitní instituce, ale jen jedna z mnoha britských středoškolských zkouškových rad, jejíž členové, v tomto případě, se rekrutují z univerzitních učitelů londýnské univerzity, to však není nutnou podmínkou. Tato "London University Board" není radou vysokoškolskou, ale středoškolskou.
Britské střední školy a jejich osnovy jsou řízeny jednotlivými regionálními školskými radami, které jsou pod správou ministerstva školství.
Každá škola si může rozhodnout, které regionální zkouškové radě se podřídí, podle toho, zda se jí líbí její zkoušková zadání. (V Británii nyní existují centrálně ministerstvem školství na školy uvalované školské osnovy, ale jednotlivé regionální zkušební rady mohou mít v osnovách a ve zkouškách mírné odchylky.)
Maturity jsou písemné a během prázdnin je opravují nezávislí učitelé ze škol, které spadají pod jinou regionální zkouškovou radu. Je protizákonné a nepřípustné, aby maturitní zkoušky opravovali učitelé, kteří své žáky učili a dovedli k maturitě.
Na opravování maturitních zkoušek se může přihlásit každý učitel, který má o to zájem, opravuje se podle přesného vzoru. Učitel za to dostane zvlášť zaplaceno. Opakuji, opravuje písemky studentů z jiného regionu, než jakému podléhá jeho škola.
Nejlepší školy, jimž záleží na tom, aby připravovaly své žáky co nejúspěšněji na vstup na univerzity, vyjednávají také o způsobu učení svých žáků s univerzitami.
Pro přijetí na jednotlivé univerzitní fakulty či katedry jsou předem zveřejněny požadavky, v jakých oborech musí mít středoškolský student maturitu a s jak kvalitními výsledky. Univerzity neovlivňují přímo náplň středoškolského studia.
Myšlení bolí?
Čtenost článků s bulvárními titulky v BL
Vážený pane Čulíku,
když jsem si přečetl Vaše závěry v článku "Myšlení bolí", jen jsem pasivně
nesouhlasil. V pátek jste ale svůj myšlenkový postup publikoval ve zkratce
znovu, proto si dovolím odeslat tento svůj komentář.
Vycházím zejména z toho, jak čtu články (nejen v BL) já. Když mi vybyde čas,
připojím se na zvolenou adresu, projdu upoutávky a archiv, vyhledám zajímavé
téma a přečtu si některé cizí názory. Pokud mám stále ještě dost času, téma
považuji za aktuální nebo důležité a cítím se zdatný na odpověď, odepíšu
autorovi nebo přidám krátký komentář přímo. Přiznám se, že většinou jde o
psaní nesouhlasná, méně často žádám o podrobnější vysvětlení nebo zdroje a téměř nikdy to nejsou reakce pochvalné. Je to asi chyba. Na vlastní
ucelenější článek jsem si zatím čas (odvahu?) nenašel. Možná se v mém
jednání ale zrcadlí jiná dominantní česká vlastnost - do všeho jen kecat a
pokud možno se vyhnout skutečné práci. No ale zpět k tématu.
Pokud chcete vyhodnocovat čtenost článků, jistě Vám nebude stačit počítání
ve dni vydání. Navíc vůbec nehodnotíte čtenost, ale podle mě jen a pouze
atraktivitu titulků! O čtenosti se snad dá mluvit, pokud přečtu alespoň
polovinu textu, o úspěchu, když jsou i reakce. Jestli ale (už jste si to i
vyzkoušel) do jinak "normálních" novin vložíte několik názvů článků
"emotivních", zcela jistě přitáhnou oko každého čtenáře (ty názvy).
V bulváru, kam se jistě dostat netoužíte, jsou emotivní skoro všechny titulky.
Je to podle mě jen jako malá reklama - soutěž probíhá mezi články jednoho
vydání. Jestli je za upoutávkou kvalita nebo (nyní tak aktuální) póvl, to
lze říct až po dospění oka k poslední tečce. No a pokud se na článek nelze
dostat jinak, než kliknutím z titulku, může mít "čtenost" klidně 100 % a
pořád to nic neznamená.
Takže Vás prosím, nedělejte závěry z něčeho, co se zatím podle mě nedá ani
zjistit. To byste asi musel na stránky přidat nějaké tlačítko "po přečtení
stiskni" a stejně byste nepostihl čtenáře mailové a offlinové. Nejlepší asi
bude usuzovat pouze podle došlých reakcí nebo nesledovat články, ale spíš
jen témata. (Pokud zařídíte, aby šlo na téma kliknout a pak se zobrazí
seznam článků, můžete dokonce testovat i zájem o oblasti dosud málo
zpracované...)
A závěr idealisty: Myslím, že si můžete věřit a nemusíte se složitým
sledováním čtenosti zabývat. Stačí se soustředit na kvalitu vlastní práce.
Pokud si dobrý článek (je jich v BL podle mě většina), přečte třeba jenom
jeden člověk, a ten na jeho základě něco konkrétního zlepší, může být autor
spokojen (i když se to možná nedozví). Naopak smršť emotivních titulků bez
obsahu povede k odklonu nebo ke změně čtenářstva.
Zdraví Vás a dlouhé trvání BL přeje nepravidelný čtenář
Petr Němec
Jak je to s životním prostředím a českou občanskou společností
Vazeny pane Martinku,
zaujala mne Vase reakce na clanek pana Culika, zvlaste zminka o ekologicke tematice.
(Je zajimave, jak v cestine pretrvava onen pravdepodobne rusismus, ktery zamenuje zivotni prostredi za ekologii - biologickou vedeckou disciplinu zabyvajici se vlivem prostredi (prirozeneho i umeleho) na zive organismy.
Zatimco svetove jazyky peclive odlisuji oba pojmy a maji vyrazy jako "environment", "Umwelt" apod. pro zivotni prostredi, u nas pouzivaji laici slova "ekologie" v obou smyslech; vznikaji tak i takove nesmysly jako "investice do ekologie".
Je to neco podobneho,jako kdybyste nazval stavbu elektrarny investici do fyziky.
Prosazeni napr. slova "environmentální" se jaksi nedaří, prestoze odpovida obvyklemu schematu, napr. cesky, ale bohemistika.
Pro informovane je pouzivani podobnych jazykovych nesmyslu spolehlivym zpusobem, jak poznat laika od skutecneho odbornika - presne receno nespravna terminologie ukazuje na laika, opacne to samozrejme neplati.
Nekdy jde pouze o estetickou zalezitost, ale ve skutecnosti vytvoreni vhodne terminologie je zacatkem zvladnuti urcite discipliny a pojmova nejasnost vede k myslenkove degeneraci.)
Jsem milovnikem prirody a mam i znacne obavy o ohrozeni naseho prostredi. Proto jsem se jeste v prosinci 1989 podilel na vytvoreni Strany zelenych (presne receno jedne z vetvi, z nichz pozdeji vznikla) a zazil jsem demagogicke utoky novych (ci staronovych) mocnych proti ni.
Je smesne, kdyz tehdejsi organizatori klasickeho fasismu (po vzoru Mussoliniho) v Obcanskem foru, kteri vynalozili tolik snah na rozbiti jakychkoliv nezavislych politickych stran a struktur (zejmena formou nasazenych lidi. ale i nechutnou propagandistickou kampani s predem pripravenymi hesly), dnes placou nad rozpadem "obcanske spolecnosti". A to se netyka pouze problematiky zivotniho prostredi.
A situace fakticky trva, vznik novych politickych stran fakticky zablokoval volebni zakon s kaucemi, chysta se jeste horsi varianta. Samozrejme chapu, ze je to odrazem obav z vlady neschopnych pastevcu a synacku nacistickych a komunistickych prominentu (Havel, Ruml, Mlynar), ale trvale zablokovani vyvoje politickeho spektra samozrejme znamena zakonzervovani stavajiciho zahnivani. Samozrejme, projevem demokracie nejsou rychle zmeny politickeho spektra, ale moznost takovych zmen.
Ruzne environmentalni a ekologicke aktivity jsou jakousi nadstavbou, ktera muze ve spolecnosti byt funkcni, pokud funguje demokracie, ale pojistit funkcnost vlastni demokracie nedokazi.
Po zkusenostech s nekolika skupinami nasazenych k rozkladu Strany zelenych jsem pochopil, ze v soucasnosti je mnohem dulezitejsi prosadit skutecnou demokracii nez nekolik dilcich uspechu v oblasti ochrany prostredi.
A proto jsem dal prednost politickym heslum typu "dosti bylo Havla" pred kolaborantskym pristipkarenim dnesnich ekologickych a environmentalnich iniciativ. Kolaborace s fasismem je pro mne stejne neprijatelna jako kolaborece s komunismem.
Kdysi jsem se snazil panu Culikovi objasnit situaci prikladem vojaka v prvni linii, ktereho prilis nezajima, zda jseho strava neobsahuje prilis mnoho cholesterolu. Dokud mne kazdodene ohrozuji utoky oficialnich i neoficialnich teroristickych organizaci (napr. BIS), je to pro mne mnohem vice traumatizujici, nez napr. zavadne potraviny, alewspon je to napadnejsi. Tak lze strucne oduvodnit i nezajem o clanky o zivotni prostredi.
Krome toho pocet odkazu na jednotlive clanky, at uz absoluitni nebo podle IP adres, neni prilis dobrym obrazem skutecnosti. Pro mne je napr. vyhodnejsi nacist si BL cele, ulozit do souboru a potom si je ve volnem case prohlizet, proto podobna statistika neprinasi o mem zpusobu cteni zadnou informaci.
Nejvice pristupu potom vykazi nahodni internetovi surfari, ne pravidelni ctenari. A prave pro ne je charakteristicke pristupovat k nahodne vybranym clankum, preskakovat od tematu k tematu apod. Takovi samozrejme navstevuji zejmena clanky s expresivnimi titulky.
Statistika podle IP adres ma i jiny zadrhel. Ctenari pristupujici k listum pres jednoho providera ci jeden proxy server maji totiz stejnou IP adresu, takze jejich pristupy jsou zapocteny pouze jednou. Bohuzel lepsi metodu sberu staistickych dat nenabidnu, snad rozliseni podle zpetne e-mailove adresy, ale ta neni vzdy k dispozici. V kazdem pripade je nutno vzit v uvahu, ze podobne statistiky jsou systematicky zkreslene a nevenovat jim vetsi vyznam, nez si zaslouzi.
Jiří Soler
Poznámka JČ: Nikdo nemůže za své rodiče. Myslím, že je velmi neférové a neetické označovat někoho za "syna komunistických" resp. "fašistických" prominentů. Ve všech třech citovaných příkladech (Havel, Ruml, Mlynář) jde o hrubá zkreslení. I kdyby ale o zkreslení nešlo, vinit příslušníky nejmladších generací z těchto rodin z případných hříchů jejich předků je obscénní.
Čtenáři nechtěli vidět nahou zpěvačku
Vazeny pane Culiku,
nevim, odkud berete dojem, ze ctenari, kteri si stahli clanek Naha
zpevacka a dramaticnost Lidovych novin, chteli videt nahou zpevacku.
Puvodni clanek uverejneny v priloze LN byl naprosto neprehlednutelny,
takze bych si tipnul, ze vetsina ctenaru BL Vas titulek automaticky
rozeznala jako recenzi na clanek LN. Z toho hlediska byl titulek spis
vystizny, nez bulvarni. U bulvarniho tisku totiz zpravidla pod titulkem
nenajdete to, co slibuje, nybrz nejaky nesmysl.
Vubec se mi zda, ze v posledni dobe prikladate prilisny vyznam
sledovanosti clanku. To je mozna pro vydavatele periodika dobre ke
zvyseni nakladu (pokud se u sitovych novin da mluvit o nakladu), obtizne
z toho ale zjistite skutecne nazory ctenaru. Ve skutecnosti asi ma na
sledovanost clanku nejvetsi vliv spravne nacasovani, umisteni v kontextu
a samozrejme titulek (ale ne sam o sobe). Osud nekterych clanku je
proste takovy, ze bud prisly pozde, kdyz uz nemohou prinest nove
informace (dokonce i tehdy, jestlize predesle zdroje neco vyslovne
nezminovaly, ale dalo se to odvodit), nebo v obdobi, kdy je hlavnim
tematem neco jineho, a nebyly opatreny srozumitelnym titulkem.
Nepodcenujte ctenare, pokud nejaky clanek vynechaji, mozna, ze jsou se
svymi uvahami uz o neco napred. Take je nepodcenujte, kdyz budou hojne
cist nejaky nesmysl, mozna, ze si nechteji vytvorit nazor na popisovane
tema, ale na autora, na BL nebo i na neco uplne jineho.
Karel Kocourek