Velká Británie:Ve sdělovacích prostředcích válka o Kosovo neustává

Britští novináři se trpce přou o význam války proti Jugoslávii

Tento článek vyšel v neděli 4. července v týdeníku Observer.

Podle deníku New York Times vstoupilo před třemi týdny se spojeneckými vojsky do Kosova více než 2500 novinářů. I podle moderních měřítek je to obrovské množství reportérů. Pokud bychom měli soudit podle počtu novinářů, člověk by snad mohl dospět k závěru, že celé to úsilí se snad vyplatilo v tom smyslu, že kvalita a podrobnosti informací z Kosova byly vysoké, jakmile první novináři nalezli spojení pro své mobilní telefony a mohli telefonovat do redakce.

Jenže válka, alespoň tato její etapa, skončila tím, že se britské sdělovací prostředky cítí velmi nespokojeny se svým vlastním chováním. V minulých dnech vznikla velmi trpká kontroverze mezi těmi novináři, kteří zastávají názor, že západní sdělovací prostředky prostě jen NATO poslouchaly a naivně, pasívně a nekriticky rozšiřovaly všechno, co jim NATO sdělilo, a těmi novináři, kteří poukazují na to, že někteří novináři, působící v  Bělehradě, se nechali nebezpečně zkompromitovat svými styky se Srby.

Za tím vším se skrývá všeobecné znepokojení mezi šéfredaktory i reportéry ohledně velmi nízké přesnosti informací z tiskových konferencí NATO. Nyní se ukazuje, že škody, spáchané srbským pozemním jednotkám v Kosovu, byly naprosto minimální ve srovnání s tím, co tvrdili Jamie Shea a jeho kolegové během každodenních tiskových konferencí. Je nemožné určit, zda NATO záměrně mystifikovalo západní veřejné mínění, anebo zda i NATO bylo obětí špatných zpravodajských informací.

Trpký spor mezi novináři o význam války o Kosovo se dostal minulý týden v Británii na veřejnost, když napsal Robert Fisk z deníku Independent neobyčejně ostrý odsudek novinářské práce svých kolegů během války o Jugoslávii.

Fisk, který strávil tři měsíce války v Bělehradě, tvrdí, že reportéři se dělí na dvě kategorie - "ovce", které slepě opakovaly všechno, co říkalo NATO, a "lidi s pěnou u pusy", kteří sami sebe přesvědčili, že je válka spravedlivá a že je druhá strana zločinná. Třetí kategorie, k níž se zřejmě počítá i Fisk sám, se skládala z hrstky novinářů, kteří pochopili, že NATO jedná podle Fiska arogantně a expanzionisticky.

Šíří se obvinění, že reportéři, kteří se vydali společně s KLA na území, okupované Srby, schválně zveličovali to, co našli, aby to uspokojovalo jejich šéfredaktory. Šíří se jiná obvinění, že jiní novináři v Bělehradě odhodili své morální postoje a že se vyžívali v krvavých scénách a tragédii války a uprchlické krize.

Ve srovnání se zjevným utrpením na obou stranách balkánského konfliktu jsou problémy sdělovacích prostředků jistě minimální, avšak jsou důležité v dlouhodobější perspektivě - zejména v tom smyslu, jak to ovlivní psaní sdělovacích prostředků během budoucích válečných konfliktů a úsilí vládních či vojenských orgánů sdělovací prostředky manipulovat.

Válečné podmínky vedou k tomu, že reportéři dělají chyby, ale také budí válka v reportérech zaujatost, takže objektivita se ztrácí. Philip Knightley, autor klasické studie o válkách jménem The First Casualty (První obětí války je pravda) psal o této věci minulou neděli v Independentu on Sunday, kde pochyboval o důkazech válečných zločinů v Kosovu, a dával je do kontextu s údajnými "německými zvěrstvy", které si během první světové války vymýšlela britská propaganda.

"Když válka skončila," napsal Knightley o Kosovu, "NATO přirozeně velmi chtělo, aby byly objeveny důkazy o srbských zvěrstvech v Kosovu. Kdyby nebyly objeveny žádné důkazy, celá záležitost by se rozložila. Naštěstí, sdělovací prostředky, zmilitarizované způsobem, jehož jsme nebyli svědky od druhé světové války, se mohly přetrhnout ve snaze pomoci."

Knightley tvrdí, že masové hroby nedokazují nic, protože reportéři neměli možnost zjistit, jak pohřbené osoby zemřely. To je velmi nebezpečný způsob argumentace, zejména víme-li o srbských polovojenských jednotkách, které vykopaly hromadné hroby ve Vukovaru v Chorvatsku a v Srebrenice v Bosně, kde došlo k prokazatelným masakrům muslimských mužů.

Je tedy přirozené předpokládat, že mnoho hromadných hrobů v Kosovu neobsahuje oběti náhlého moru, a právě proto spěchaly sdělovací prostředky na místa, kde svědci hovořili o tom, že tam došlo k zvěrstvům. Možná se to zdá sporné kritikům války, jako je Knightley, Auberon Waugh a John Pilger, jiní dva známí protiváleční komentátoři, ale ono by bývalo poněkud podivné, kdyby se reportéři nevydali hledat hromadné hroby, protože informace o zvěrstvech, páchaných na kosovském obyvatelstvu byly podstatou celého kosovského problému.

Samozřejmě, v hrobech jsou možná pohřbeny i oběti leteckých úderů NATO a v některých případech se nikdy nedovíme, jak lidé zemřeli. Částečně za to může NATO: čtyři týdny od začátku války začalo být zjevné, že vrchní velení NATO buď skrývá pravdu, anebo - navzdory nejmodernějšímu zpravodajskému zařízení nemá ani tušení o tom, co se vlastně v Kosovu děje. Vznikl systém zamlžování, doplňovaný v trapných okamžicích proudem pracně zformulovaných polopřiznání, která nikdy úplně neobjasnila, zda NATO usmrcovalo nevinné civilisty nebo ne.

Tato nedůvěryhodnost při prezentaci informací Severoatlantickým společenstvím, to, že se NATO posléze silně spoléhalo na propagandistické školení britského vládního propagandisty Alistaira Campbella a jeho přátelské styky s méně kritickými a méně samostatnými novináři v Bruselu poskytují sílu argumentu, že Aliance zorganizovala rasistickou agresi proti Srbům. V každém případě Robert Fisk, novinář, který systematicky a skoro vždy využívá kontroverze, přistupoval k válce s postojem, podle něhož akce, kterou provedly Spojené státy a jejich "loutkoví spojenci" v NATO byla motivována zásadními imperialistickými tendencemi.

To je ale analýza z období studené války. Je pravda, že mnozí pozorovatelé stále ještě zbožně aplikují postoje z období studené války na situace, které vznikly v postkomunistickém světě. Potíž je, že tento postoj - který vznikl během války ve Vietnamu - vyžaduje v balkánském kontextu, aby člověk ignoroval - a v některých případech výslovně odmítl - důkazy o srbských zvěrstvech.

Hněv, který se line z obou novinářských táborů - z tábora těch, kteří v podstatě podporovali bombardování Jugoslávie, i z tábora těch, kteří tvrdí, že šlo o agresi proti Srbům - potrvá zřejmě velmi dlouho. Patrick Bishop, čelný korespondent deníku Daily Telegraph, který píše o balkánské válce systematicky už od roku 1991, je Fiskovým názorem na válku naprosto skandalizován: "Je mi z jeho pokusů dělat morální rovnítko mezi akcí NATO a mezi tím, co dělali Srbové, naprosto na zvracení."

Janine di Giovanni, která má rozsáhlé novinářské zkušenosti z Bosny a která byla reportérkou války o Kosovo pro deník Times, pro barevnou přílohu deníku New York Times a pro časopis Vanity Fair, konstatuje, že Fiskovy názory jsou důsledkem toho, že byl příliš dlouho v Bělehradě. "Jde o to, že nyní víme, že co se dělo v Kosovu, je daleko horší, než co nám o tom sdělovalo NATO," dodává. "Tak jako někteří lidé přejímali nekriticky veškeré informace od NATO, Fisk přejímal nekriticky informace z Bělehradu. Měl hovořit alespoň po nějakou dobu s uprchlíky v Černé Hoře, v Albánii a v Makedonii. Měl se jít podívat na místa hromadných hrobů. Ale on zaujal postoj druhé strany. Vyhledává prostě pro sebe jen pozornost."

Nelze popřít, že Fiskovi, kterého jeden z jeho kolegů v Bělehradě překřtil na Fiskoviče, pomáhaly srbské úřady. Fisk byl jedním z mála novinářů, kterému velmi často dovolovaly srbské úřady cestovat mimo Bělehrad. V článcích, které o tom Fisk napsal, velmi často útočil na bombardování NATO. To je ovšem přijatelná taktika ve válce, kdy se novináři většinou mohou přetrhnout odsuzováním nepřítele a chválením brilantnosti válečných akcí vlastní strany. Ale, jak píše Michael Kinsley v posledním vydání týdeníku Time:

"Mezi novináři měl zavládnout pocit odpovědnosti v tom smyslu, že kritika probíhajících vojenských operací musí být založena na skutečně seriózních faktech, protože taková kritika, ať už to je či není autorovým úmyslem, napomáhá nepříteli".

V dokonalém světe by taková vysoká míra serióznosti měla platit pro zpravodajství z obou válečných stran. Ve skutečnosti však mezi oběma extrémy přesto proniká mezi lidi pravda - například, když diváci srovnali v televizi BBC reportáže Marka Laityho z Bruselu z ústředí NATO a "lidské" depeše Johna Simpsona z Bělehradu, které se často vysílaly ve večerním zpravodajství těsně vedle sebe. Zveřejňovat zároveň dva opačné pohledy na složitou aktuální událost je daleko lepší, než vysílat jen jeden, a v tomto smyslu byla Fiskova práce užitečná, i když jsme věděli, že jeho zpravodajství je zkreslováno brýlemi srbských zájmů.

Když Fisk kritizoval ve svém článku "ovce" a "lidi s pěnou u pusy", zapomněl se zabývat jejich motivy.

Mnoho reportérů, kteří jsou kritizováni za to, že příliš silně podporovali akci NATO proti Jugoslávii, bylo hluboce ovlivněno událostmi v Bosně, zejména těmi událostmi, k nimž v Bosně došlo přesně před čtyřmi léty tento měsíc, kdy Srbové zahájili svůj konečný útok na Srebrenicu, městečko ve východní Bosně, které OSN prohlásilo zónou bezpečí. 16. července 1995 zmizelo ze Srebrenice 7500 osob, většinou to byli muži. Mnoho z nich bylo popraveno a byli pohřbeni v hromadných hrobech. Jiní byli usmrceni střelbou ze samopalů srbskými vojáky, kteří ukradli modré helmy jednotek OSN.

Do té doby, než tyto záležitosti začal vyšetřovat mladý reportér jména David Rohde, který pracoval pro deník Christian Science Monitor, západní sdělovací prostředky nebraly vážně informace o obrovských počtech zavražděných osob. Rohde vstoupil na srbské území a vrátil se s důkazy tohoto strašlivého zločinu.

To, co Rohde objevil, hluboce zapůsobilo na novináře, kteří psali reportáže z bosenské války. Nedá se říci, že by se těmto novinářům "zezelenaly mozky". Vášnivě dospěli v té chvíli k názoru, že je nutno stůj co stůj zlikvidovat Miloševičův režim. Knightley i Fisk by pravděpodobně uznali, že kdyby se býval Rohde - se značným osobním rizikem - nevydal dokázat, že do té doby nepodložené zprávy o masakru ve Srebrenici jsou pravdivé, podstatná pravda by byla pohřbena spolu s oněmi tisíci mužů ze Srebrenice.

Ano, ve sdělovacích prostředcích jsou jistě mnohdy ovce, občas se tam vyskytují váleční turisté a někteří z 2500 novinářů, kteří vstoupili do Kosova, měli pěnu u úst.

Ale pak také existuje mezi novináři mnoho lidí, jako je Rohde, kteří zastávají názor, že nalezení hromadného hrobu je stále ještě důležitá zpráva.