Boty v kontextu
(Reakce na reakce)
Podle sanskrtského přísloví, které uvádí knihu mého otce Jana Křesadla VARA GURU, cesta času je zakřivená.
Kdysi jsem do BL psal o zaslepené sebejistotě jako o jediném způsobu sebeobrany, když je člověk konfrontován s nepříjemnou skutečností - relevantní postřeh v kontextu nejen českých politiků, ale i některých anglosaských odborníků na vše české. Odvolával jsem se na "Total perspective vortex" z knih Douglase Adamse, které najdete webu http://members.xoom.com/galguide/ A je tam zajímavá zmínka o botách, na kterou jsem si kdysi vzpoměl kvůli článku Andrewa Stroehleina, ve kterém pro změnu zaznělo, že v Čechách jsme nějak upjatí na boty. S tím lze souhlasit, podíváme li se na obří billboardy podél dálnic, ale neodbočujme.
Relevantní odkazy v BL nechť si čtenář laskavě najde - mne ten BL vyhledávač nevybíravě zahlcuje.
Takže tumáteŠ
Restaurace na konci vesmíru
Douglas Adams
10. kapitola
Vesmír, jak už bylo řečeno, je znepokojivě velké místo. Většina lidí tuto skutečnost ignoruje, protože chtějí mít v životě pokoj. Hodně by se jich rádo přestěhovalo někam, kde je to mnohem menší a víc podle jejich představ. A mnoho bytostí to také skutečně dělá. Například v jednom koutě východního galaktického ramene leží velká lesnatá planeta Oglaroon. Celá její "inteligentní" populace žije na jednom docela malém, přelidněném ořešáku. Na tomto stromě se rodí, žijí, prožívají své lásky, vyřezávají do jeho kůry spekulativní článečky o smyslu života, nicotnosti smrti a významu kontroly porodnosti, občas vedou drobné války a nakonec umírají připoutáni zespoda k některé obtížněji dostupné větvi. Jediní Oglarooňané, kteří kdy opustí větve tohoto stromu, jsou z něj shozeni pro odporný zločin spočívající v uvažování, zda může existovat život i na jiných stromech, případně jsou-li okolní stromy víc než pouhá iluze vyvolaná nadměrným pojídáním oglaořechů. Ač nám takové chování může připadat zvláštní, neexistuje v Galaxii žádná forma života, která by neprováděla totéž, ať už v jakékoli podobě. Proto je Vír totální perspektivy tak hrozný. Když totiž jste odsouzeni do Víru totální perspektivy, je vám dáno na nepatrný zlomek okamžiku nahlédnout onu nepředstavitelnou nekonečnost stvoření. A kdesi uprostřed toho všeho je drobné znaménko, mikroskopická tečka na mikroskopické tečce, která znamená : to jsi ty.
Před Zafodem se prostírala šedá pláň. Zpustošená, vyprahlá pláň, divoce bičovaná větrem. Uprostřed se zvedal ocelový vřed kupole. Tam tedy, pochopil Zafod. Vír totální perspektivy. Stál a neradostně kupoli pozoroval, když vtom odtud vytryskl nelidský hrůzyplný skřek, jako když člověku vypalují duši z těla. Zafod strachy nadskočil a krev se mu proměnila v tekuté hélium, nebo mu to tak alespoň připadalo. "Hele, co to bylo?"
zamumlal bezhlesně. "Záznam reakce posledního odsouzence, který prošel Vírem," vysvětloval Gargravarr. "Vždycky se přehrává další oběti. Něco jako předehra."
"To ale zní dost ošklivě," vykoktal Zafod. "Nemůžeme si třeba odskočit na nějaký večírek nebo tak něco a trochu si to promyslet?"
"Co já vím, možná že právě na nějakém večírku jsem," odpověděl nadpozemský hlas. "Totiž moje tělo. Chodí na spousty večírků beze mě. Tvrdí, >že mu jen překážím."
"A co je vlastně s vaším tělem?"
zajímal se Zafod v zoufalé snaze oddálit, co ho čeká, ať už je to cokoliv. "Jaksi nemá čas," odpověděl Gargravarr váhavě. "Chcete říci, že má vlastní hlavu?"
Následovala dlouhá a poněkud chladná odmlka, než Gargravarr znovu promluvil. "Musím přiznat," ozval se konečně, "že mi tato poznámka připadá poněkud nevkusná."
Zafod zamumlal rozpačitou a zmatenou omluvu. "Nevadí, nemohl jste přece tušit..."
Hlas nešťastně zakolísal. Bylo znát, že se zoufale snaží ovládnout. "Věci se mají tak, že v současné době jsme právně odloučeni na zkušební období. Obávám se, že to skončí rozvodem."
Hlas opět umlkl a Zafoda nenapadlo nic, co by měl říct. Nejistě cosi zablekotal. "Asi se k sobě nehodíme," pokračoval Gargravarr po dlouhé odmlce. "Nikdy nás nebavily stejné věci. Nejvíc jsme se hádali kvůli sexu a rybaření. Nakonec jsme to zkusili kombinovat, jenže to skončilo katastrofou, jak si jistě umíte představit. Moje tělo mě teď nechce pustit dovnitř. Nechce mě dokonce ani vidět..."
Udělal tragickou pauzu. Vítr dál bičoval šedou pláň. "Tvrdí, že ho jen odbývám. Poznamenal jsem, že je přece mou povinností ho obývat, a ono řeklo, že to je přesně ten typ chytráckých fórů, co mu už dávno lezou levou nosní dírkou, a tak jsme toho nechali. Asi mu svěří do péče mé křestní jméno."
"Ano...?"
řekl Zafod chabě. "A jak zní?"
"Srágomír," pravil hlas. "Jmenuji se Srágomír Gargravarr. To mluví samo za sebe, že?"
"Éé...," pronesl Zafod soucitně. "A proto právě mně, mysli bez těla, svěřili úkol strážce Víru totální perspektivy. Ničí noha se nesmí dotknout povrchu této planety. S výjimkou obětí - ale ty se bohužel nepočítají."
"Aha..."
"Povím vám ten příběh, chcete?"
"Hmm..."
"Před mnoha lety byla tohle šťastná a kvetoucí planeta. Lidé, obchody, normální svět. Až na to, že na hlavních ulicích bylo o maličko víc obchodů obuví, než by člověk považoval za nutné. A zvolna, kradí, jejich počet vzrůstal. Známý ekonomický jev, ale když ho pozorujete ve skutečnosti, úplně vás to sebere. Čím víc obchodů obuví, tím víc bot bylo nutno produkovat, a kvalita se zhoršovala a zhoršovala, až nakonec nebyly k nošení. A čím víc k nenošení, tím víc jich lidé museli kupovat, a tím víc obchody obuví vzkvétaly, až celá ekonomika dospěla k obzoru obuvních událostí - tak se tomu tuším říká. V tom stadiu už není možné zakládat nic jiného než obchody obuví. A výsledek? Krach, zkáza, hladomor. Většina obyvatel vymřela. Ti, kteří byli nadáni tím správným duchem genetické nestability, se proměnili v ptáky - jednoho z nich jste viděl -, kteří prokleli své nohy a zdejší půdu a zapřisáhli se, že po ní už nikdo chodit nebude. Nešťastníci! Pojďte, musím vás zavést do Víru."
Zafod zamyšleně potřásl hlavou a začal znovu klopýtat plání. "Vy také pocházíte z téhle řiti vesmíru?"
"Kdepak," ujišťoval Gargravarr poněkud zaraženě. "Já jsem ze Žabího světa C. Nádherné místo. Skvěle se tam rybaří. Vždycky si tam večer odskočím, i když se teď můžu už jen dívat. Vír totální perspektivy je jediné, co na téhle planetě funguje. Postavili ho tady, protože nikdo jiný ho na své půdě nechtěl."
V té chvíli prořízl vzduch další příšerný výkřik. Zafod se otřásl: "Co to může člověku udělat?"
"Vesmír," odpověděl Gargravarr stručně. "Celý nekonečný vesmír. Nekonečné záplavy sluncí, nekonečné vzdálenosti mezi nimi, a vy - neviditelná tečka na neviditelné tečce, nekonečně malé."
"Ohó! Jenomže já jsem Zafod Bíblbrox, jestli to náhodou nevíte," snažil se zflikovat poslední zbytky svého ega. Gargravarr neodpověděl, zato však spustil znovu svůj pohřební popěvek. Konečně dorazili k omšelé ocelové kupoli uprostřed pláně. Ve stěně se s bzukotem otevřely dveře. Uvnitř bylo vidět malou ztemnělou komůrku. "Vstupte," vybídl Zafoda Gargravarr. Zafod sebou polekaně škubl. "Cože, teď hned?"
"Teď hned."
Zafod nervózně nakukoval dovnitř. Komora s ocelovým obložením byla hodně malá. Víc než jeden člověk se do ní určitě nevešel. "Ehm... nepřipadá mi to moc jako vír," vykoktal Zafod. "Taky že to není," vysvětlil Gargravarr. "To je výtah. Nastupte."
Zafod roztřeseně poslechl. Věděl, že muž zapuzený svým tělem je ve výtahu s ním, přestože zrovna nic neříkal. Výtah začal zvolna klesat. "Musím se na to duševně připravit," mumlal Zafod, spíš pro sebe. "Na to se nelze duševně připravit," řekl Gargravarr přísně. "Vy ale umíte odkázat člověka do patřičných mezí."
"Já ne. To Vír."
Výtah dorazil na dno šachty, jeho zadní dveře se otevřely a Zafod se vpotácel do nevelké, funkčně zařízené komory, rovněž obložené ocelí. Na konci místnosti se tyčila ocelová bedna, právě tak velká, aby v ní mohl člověk stát. Nic víc. Jediný tlustý kabel spojoval bednu s nepříliš četnými přístroji. "To je ono?"
Podivil se Zafod. "To je ono."
Tak zle to zas nevypadá, pomyslel si Zafod. "Asi mám vlézt dovnitř, že?"
"Máte vlézt dovnitř, a to bohužel hned."
"Nojo, nojo," řekl Zafod. Otevřel dveře a vstoupil. A čekal. O pět vteřin později se ozvalo cvaknutí. Už nebyl v bedně sám. Byl tu s ním celý vesmír.
