Papež, Severní vítr nebo žampión lesní
Reakce na článek I.Nachtmannové ze 2.6.1999 “Ekonomický disident F.Čuba?"
Nebývá zvykem, aby tvůrci reagovali otevřeným dopisem na své recenzenty, stejně jako nebývá
zvykem recenzovat recenze.
Dovolím si však tentokrát tohle nepsané pravidlo porušit a poprosit Vás o
zveřejnění reakce na recenzi slečny šéfredaktorky Nachtmanové, kterou věnovala mému poslednímu
filmu o osobě F.Čuby.
Nejde mi o to, abych vyvracel bod po bodu dojmologii slečny recenzentky, je
to jen plýtvání času - přesvědčeného prostě nepřesvědčíš.
U čeho bych se zastavil a co rozhodně za
rozbor stojí, je způsob argumentace mladé novinářky. Vždy mě přitahovaly rozpory a kontrasty.
Pozorně jsem si tedy přečetl článek o “disidentu F.Čubovi" a pak se nevěřícně vrátil k titulku, abych
se ujistil, kdo jej psal a odkud přichází.
Na formulaci myšlenek, jimiž slečna Nachtmanová
argumentuje, totiž stačí intelektuální potenciál získaný četbou nedělního Blesku (byť soustředěnou) a
podobnou hustotu urážek a nálepkování by v české recenzentské kotlině člověk dlouho hledal.
To vše
od vysokoškolského studenta, nadto “masové komunikace". Na jedné straně se bavím představou, jak
asi slečně šéfredaktorce muselo být při sledování filmu fyzicky nevolno, že nevydržela až do
závěrečných titulků (mj. by se tam dověděla, že na filmu spolupracoval nejen Stanislav Devátý, ale i
polistopadový ministr vnitra (federální i republikový), náměstek pro tajné služby, generální prokurátor) , na druhé straně se děsím, že člověk neinformovaný - o to však názorově pevnější - má možnost
z pozice mediálního všehomíra pronášet obecné soudy a veřejně podsouvat vlastní duševní anamnézu
druhým.
Z každého řádku recenze doslova čiší zaujatost, která (jak řádky přibývají) postupně autorku
zoceluje , nutí ji hledat pregnantnější formulace a klást zásadní otázky přesahující rámec
středoevropský rámec.
Přibývají vykřičníky, otazníky a uvozovky. Nutno říci, že pejorativní způsob
psaní dehonestuje především autorku samu (v tomto ohledu zvlášť vydařený je subjektivní přepis děje
filmu v prvních třech odstavcích).
Střízlivému rozumu vše začne skřípat ve chvíli, kdy slečna
Nachtmannová začne sama rozkrývat, co všechno novodobí manipulátoři veřejného mínění nebohému
divákovi zapřeli.
Jestliže do této chvíle mi nezbývá nic jiného, než krčit rameny, protože filmy točím
pro diváka, jemuž se ne všechno musí líbit (tím spíše, jedná-li se o koncesionáře), v okamžiku
vyslovování obecných soudů na mou adresu začíná být nevolno zase v mém žaludku.
S flagrantní
neznalostí věci zatahuje slečna šéfredaktorka téma na úplně jinou rovinu, navíc ani o této nemá - byť
sebemenší - povědomí.
A tak - s čistotou vědomostmi nedotčeného - vytahuje kartu estébáckých firem,
přelévání miliard, celních podvodů, agenturní spolupráce - to vše v konfiguraci temných sil a spiknutí,
přesně tak, jak je na počátku devadesátých let “zasvěceně" popisoval Respekt (mimochodem právě
tento časopis má nehynoucí slávu na absurdní démonizaci “slušovického zázraku" a mrzí mě, že na
projekci nepřišel třeba Ivan Lamper, byť jsem ho zval).
Autorka prostě převzala kadenci i způsob
vyjadřování revoluční žurnalistiky, zřejmě proto, že vlastní reflexe jí chybí a komunistický tisk asi
není to pravé (ikdyž forma psaní v takových padesátých letech by v ní možná určité reminiscence
vyvolat mohla - odkazuji na věty Š"Ano, nebylo mu nic prokázáno, ale znamená to snad, že je
svatý?Š.neboŠ.Máme snad tyto lidi považovat za novodobé hrdiny?ŠŠatp).
Skutečně tragické je
zjištění, že vaši tříletou systematickou studijní práci bohorovně cejchuje kdosi, jehož teoretický základ
je postaven na bulvárně stylizovaných titulcích novin (slečna se jistě dostala i k přelomovým článkům
“Slušovický strach").
Konstrukce “Čuba, Majský nebo Berezovský" vypadá sice přitažlivě, reálně jde
ale o stejnou pitomost jako třeba “Papež, Severní vítr nebo žampión lesní".
Téměř dojímá dětsky
naivní otázka : citace z textu sl.Nachtmannové Š"Jaké to asi mohly být informace, když je
poskytovala rozvědka?" .
Jenomže je to skutečně na pokrčení ramen, když se člověk v médiích dnes a denně setkává s podobně
obecnými soudy, s podobně jasným hodnocením činů druhých a to od lidí, jejichž jedinou předností je,
že jsou o svém názoru od počátku skálopevně přesvědčeni?
Bubny, které sice hlasitě duní, ale uvnitř
jsou prázdné. Mají své ideje a jsou schopni je našroubovat na jakékoli téma.
Nepotřebují věci znát,
bohatě postačí, když jim dají nějaký název (nálepku). Člověk dnes není placen za znalost, nýbrž za
řádek (chcete-li za stopáž).
Tohle už není charakteristika slečny Nachtmannové, to je pocit, o němž už
dlouho přemýšlím a zmíněný článek mě vyprovokoval, dát to na papír.
Není to ideologizace témat, je
to prostě nedostatek informací (na Moravě, odkud pocházím, se tomu říká hloupost).
Na druhé straně
je to pochopitelné. Sám často zažívám ten pocit, že čím víc získávám informací, tím roste moje celková
nejistota.
A tak slečna šéfredaktorka ještě oprášila své znalosti z oboru novodobá ekonomická kriminalita,
vzpomněla na Čadka, Tykače, Junka, Rezeše (kvalita informací rovněž na úrovni studia novinových
titulků) pro větší přehlednost přidala ještě minirecenzi na pořad “Neznámé Slovensko", aby se
dopracovala k resumé o dokumentaristech, kteří oprašují kvality totalitní publicistiky.
Slušovice jsou
kontroverzní téma a já se těšil, že rozpoutají polemiku, která i mne posune dál v mém tápání, co si
vlastně myslet o životě svých rodičů (tedy o reálném socialismu).
Ze Sítnice, prostřednictvím
Britských listů, se ozvalo jen prázdné dunění deset let vzdálených revolučních tympánů.
S uctivým pozdravem
Robert Sedláček
Režisér
