Logika pro jednadvacáté století
Vize sjednocené Evropy má své zásadní odpůrce i zastánce. Na jedné straně se můžeme setkat s argumenty obhajujícími posvátnost "absolutní" suverenity států, kdežto na druhé straně s argumenty zatracujícími jakýkoli projev vlastenectví, jako něco neskonale přežilého, co už do moderní Evropy nepatří.
Je lidským údělem pohybovat se od jedné krajnosti ke krajnosti druhé, aniž bychom pomysleli, že střídmost je jedinou cestou, jak dosáhnout úspěchu. Evropský integrační proces je provázen všemi krajnostmi, jaké si jen lidé dokážou vymyslet. Nakonec se sice vždy ukázalo, že radikální řešení jsou ta nejhorší a přinášejí více škod než užitku, ale také se ukázalo, že člověk je bytost nepoučitelná. Podíváme - li se zpět do historie, nacházíme v ní stále tytéž chyby a omyly, zanechávající za sebou pouze bolest, roztrpčení a pocity marnosti.
Každé dogma má v sobě zabudováno už ve svých počátečních podmínkách množství chyb, spočívajících v rozdílech mezi objektivní realitou a vytčených ideálech. Je tudíž v povaze každé krajnosti přizpůsobovat tuto objektivní realitu k obrazu dogmatu. Pro ilustraci se podívejme na krajnosti, jaké můžeme nalézt v Čechách.
Postkomunismus zplodil "individuální sobecký zájem" jako politické dogma, na němž postavil "trh bez přívlastků" a demokracii nahradil "technologii moci". Je nasnadě, že takovýto systém musel přivodit katastrofu rázu ekonomického i mravního. K tomu musíme přičíst nezkušenost většiny občanů s demokracii a kruh se uzavřel. Stačila veskrze prolhaná mobilizační vyhláška, aby protagonisté "české bídy" mohli opět být u kormidla, byť jen prostřednictvím "opoziční smlouvy".
Lidé naříkají, že v tomto marasmu nemají koho volit. Vzniká tak nebezpečná situace, která vyhovuje pouze extremistickým proudům, včetně těch, jejichž "technologie moci" tuto situaci způsobila. Nedivme se pak, že ti, jimž moc momentálně uvízla v rukou, mají snahu "zprůhlednit" politickou scénu odstraněním plurality a institucionalizací systému dvou stran.
Ti, jejichž snahy jdou tímto směrem, si totiž dovedou spočítat, že lidé si dříve nebo později uvědomí jaké možnosti jim skýtá demokracie, přestanou vzhlížet k "elitám", které se staly elitami díky "sametovému podvodu", a začnou budovat společnost odspodu. Řečeno jinak, tlak směřující ke vzniku nových politických stran, nezatížených manýry postkomunismu, už zde je a bude sílit.
Je charakteristické pro postkomunistické politické proudy, že se vnitřně vyčerpaly a dnes už nemají společnosti co nabídnout. Jedinou jejich snahou tudíž je, uhájit dobyté území za každou cenu. Situace pochopitelně není černobílá a nelze očekávat, že všechny parlamentní strany zmizí na "smetišti dějin". Nepochybně se najdou takové, jimž pud sebezáchovy nedovolí pokračovat v sebezničujícím směru a přizpůsobí se.
Ve vypjatých situacích se vždy otevírá prostor extremismu všech možných barev. Podívejme se na některé jeho formy blíže. ODS se čím dál více začíná profilovat jako nacionalistická strana, nikoli však proto, že ji leží na srdci blaho národa, ale proto, že jí uplatňovaná "technologie moci" by v podmínkách západoevropského pojetí demokracie neuspěla. Představitelé této strany se netají, že EU je pro ně nepřijatelná, protože je příliš socialistická. Řečeno jinak, "individuální sobecký zájem" je v příkrém rozporu s politikou prosperity všech.
Není náhodné, že odpor k EU můžeme taktéž najít u komunistů a republikánsky či levičácky laděných mimoparlamentních proudů. Ty nabývají na síle, nikoli proto, že jejich politické cíle jsou správné, ale jen proto, že v naší zemi doposud neexistuje věrohodná alternativa. Nutno však dodat, že lidé nemají s demokracii doposud tolik zkušeností, aby si tuto jinou alternativu sami vytvořili.
Podívejme se například na zemědělství. V počátcích transformace nás politikové přesvědčovali, že zemědělská politika EU je špatná, založená na přerozdělovacím systému a tudíž ji nemůžeme následovat. Vrhli nás opačným směrem, nikoli však proto, že by zemědělství EU stálo na hliněných nohou, ale proto, že dotace zemědělství by spolykaly tolik prostředků, že by nezbylo na "specificky českou cestu" privatizace. Důsledky této chyby právě prožíváme. Spotřeba mléka, masa a zeleniny je v ČR zhruba na úrovni jedné čtvrtiny spotřeby v EU. Hroutí se jak družstevní tak soukromé farmy a zpracovatelský průmysl, aby vůbec přežil, musí se opírat o dotované dovozy z EU. Stručně řečeno, zemědělství EU nás převálcovalo a bude trvat mnoho let, než se z toho vzpamatujeme, ovšem pouze za předpokladu, že budeme respektovat to, co v EU vedlo a nadále vede k prosperitě. Přestože dotační politika EU má své slabiny, nelze ji odvrhnout tak dlouho, dokud nebude nalezeno lepší a všeobecně prospěšnější řešení.
Na tomto konkrétním příkladu transparentně vidíme, jak vypadá deformovaný národní zájem a jeho zneužití pro zájmy velmi sobecké. Co bychom dnes dali za to, kdyby se naše zemědělství ubíralo evropskou cestou a respektovalo osvědčené postupy. Tragédií však je, že "česká cesta" za sebou zanechala ve státní kase pouze meluzínu a dnes jsou dotace zemědělství velmi vzdálenou hudbou budoucnosti, pokud ovšem do té doby se český venkov nepromění v "safari".
Rozjásané rozkradení českého průmyslu má tytéž důsledky. Obhajoba suverenity ve všem, vždy a všude, se ukázala být falešnou kartou hráčů politického pokeru. Nepřizpůsobováni se etickým, právním a legislativním normám EU, pod záminkou euroskepticismu, se vymstilo. Český průmysl se dnes hroutí pod náporem konkurence jako domek z karet. Co nám je dnes platné, že máme několik desítek "požíračů ruského kaviáru", vlastnících miliardové majetky, když nám chybí desetitisíce "podnikatelských dříčů", jejichž "baťovský zápal" by byl páteří naší ekonomiky?
Obdobně bychom mohli pokračovat ve výčtu "hříchů postkomunistických manýrů" i v jiných oblastech politiky státu. Položme si otázku, proč se školství a zdravotnictví potácejí v agónii? Inu proto, že "specifická česká cesta" státní pokladnu vytunelovala, průmysl rozkradla a už není z čeho brát. Marasmus euroskepticismu už může odstranit pouze zahraniční dlouhodobý kapitál, právem se dožadující toho etického a právního prostředí, na jaké je v EU zvyklý.
V souvislosti s válkou na Balkáně slýcháváme takovéto jednostranně kategorické soudy: "jsem proti NATO, jsem proti EU, jsem pro nedotknutelnost suverenity kteréhokoli státu (čímž je míněn Miloševičův režim), nikdo nemá právo zatahovat ČR do války, odporující našim národním zájmům". Zabývat se detailním rozborem argumentů, podepírajících tyto názory, nemá smysl. Ten trik totiž spočívá v iracionalitě podstaty každé války a tudíž už jen pouhý náznak pochybností o právu Miloševiče zdecimovat jeden národ, spustí frenetický pokřik o "válečných štváčích". Pak následuje výčet srbských obětí a po něm obvinění Clintona, Blaira a Havla ze zločinu genocidy. Prosté, jednoduché a přímočaré. Nepřítel je definován. Jen těch čtvrt miliónu mrtvých v Bosně a Hercegovině, čtyřicet tisíc vyvražděných v Kosovu, dvěstě tisíc nezvěstných a milión pod kulomety vyhnaných si může jít stěžovat nanejvýš na lampárnu. Při takto prolhané propagandě "euroskeptiků a nacionalistů" se pak vytrácí jako marnost nad marnost i oběť té tisícovky Srbů, jejichž neštěstím bylo, že uvěřili Miloševičově lži o Velkosrbské říši. Brát si tyto mrtvé jako rukojmí protiatlantické propagandy je hanebné.
Obávám se, že pod pokličkou obrany národních zájmů, posvátnosti státní suverenity a euroskepticismu se skrývá něco velmi obludného. Něco málo z toho jsme si odkryli v souvislosti s kolapsem "české specifické cesty" a kolapsem zemědělské politiky. Odpůrci demokracie a zastánci "technologie moci" totiž věří, že moc je nedotknutelná, že nikdo nemá právo ji kritizovat, natož se ji stavět na odpor. To je důvod, proč nevidí a nechtějí vidět zločiny Miloševičova režimu a vymýšlejí sáhodlouhé nepravdy, obviňující každý jiný názor se zrady národních zájmů, porušování mezinárodních zákonů a lidských práv.
Na druhé straně hlasy o tom, že je třeba "držet basu" s Aliancí za všech okolností, bez práva na vlastní názor a práva předkládat vlastní varianty řešení, bez rizika denunciace, jsou zrovna tak sebezničující, jako nacionalistický euroskepticismus.
Zesměšňování úcty k národní kultuře, jazyku a národu jako takovému, jak se občas objeví mezi věrozvěsty totální globalizace, je vším možným, jen ne pochopením evropanství. Obávám se, že nositelé těchto názorových proudů si ještě neuvědomili, že by si měli narovnat záda a ne se otáčet jako korouhvička ve větru. Bezduché jásání nad výprodejem českého průmyslu do rukou zahraničních společností, většinou spojené s pohrdáním českým podnikatelským stavem (kéž by jednou mohl v podmínkách rovných šancí vzniknout), se pak jeví jako dobová obdoba žasnutí komunismem znormalizovaných občanů nad kdejakým výrobkem z dovozu. Nedivme se však. Postkomunismus nemohl nic lepšího vyprodukovat, než karikaturu demokracie, velmi vzdálenou skutečnosti.
Bylo by však chybou pohlížet na EU a NATO jako na něco samospasitelného, co automaticky vyřeší naše problémy. Dokud budeme tolerovat špinavé politické praktiky, lži politiků, postkomunistické mafie, zákony umožňující ožebračování občanů a jejich nerovnost před zákonem, dokud budeme tuneláře a zloděje považovat za úspěšné podnikatelé, dokud budeme tolerovat amoralitu justice a aroganci byrokracie, můžeme se zaklínat nacionalismem, euroskepticismem, nebo evropanstvím či kosmopolitismem, nic nám to platné nebude, vždy zůstaneme chudinou východní výspy Evropy.
Osobně zastávám názor, že prosperita EU vyrostla především z dědictví kolektivního úsilí po nalézání optimálních řešení, přinášejících užitek, co nejširšímu okruhu občanů. O tom, co vyprodukovala "česká cesta" jsme si už něco řekli. Jen dodejme, že z mnohých euronadšenců se stali zarytí euroskeptikové krátce poté, kdy zjistili, že "sametová revoluce", která by z EU odstranila přílišnost socialismu, je neuskutečnitelná.
Je tudíž na nás, abychom se rozhodli, zda chceme zůstat trpaslíkem mezi EU a nevyzpytatelným východem, zda si můžeme dovolit zůstat poplužním dvorem postkomunistických elit, pozvolna prchajících z potápějící se Aurory, na jejíž výstřel čekali zloději a lumpové celého světa, nebo uznat, že požadavek na zcivilizováni právního řádu a legislativy, do podoby neumožňující další ožebračení dvou třetin národa (pokud ovšem mzdu okolo 600 DEM měsíčně nepovažujeme za terno a věnec slávy českého liberalismu), není zasahováním do naší státní suverenity.