středa 2. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Zdravotnictví v ČR:
  • Odebírání orgánů živým mrtvým (Ivan Hoffman, Český rozhlas) NATO a Kosovo:
  • Hrůza vybombardovaného srbského sanatoria (Robert Fisk)
  • Srbští vojáci "vraždí celé rodiny" (Independent)
  • Co si Češi myslí o válce v Jugoslávii (JČ pro deník Gazeta wyborcza)
  • Vyjednávání s Miloševičem (Guardian) Internet:
  • Připojení na síť i počítače zadarmo (Josef Schrabal) Česká republika:
  • Matiční aneb nebude mír na Zemi? (František Roček) Jak si mohou poradit malá města, ať v Kanadě či v ČR:
  • Světoznámé město Bystré (Jiří Jírovec) Děti Země:
  • Legrace s recyklací začala včera na náměství Míru v Praze



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • "Mají právo Poláci si v ČR založit vlastní stát, anebo musejí poslouchat Havla?"

    Co si Češi myslí o válce v Jugoslávii

    Jan Čulík

    Psáno pro Středoevropské noviny, přílohu polského deníku Gazeta wyborcza.

    Více než dvě třetiny českých občanů odmítají letecké údery NATO proti Jugoslávii. Tím se odlišují od většiny západních zemí, nakonec i od Polska a Maďarska. Na Západě sice podpora pro letecké údery proti Miloševičovu režimu pomalu klesá, v zemích, jako je Velká Británie či Francie však stále dosahuje daleko větší míry než padesát procent. I v Maďarsku, které má v Srbsku velkou národnostní menšinu, je, jak se zdá, stále podpora pro letecké údery západní aliance vůči Miloševičovu režimu podstatně větší než v České republice.

    Proč mají Češi tak odlišný postoj? Přehlížejí snad západní země, podporující letecké údery NATO, utrpení srbských lidí, kterému ve střední Evropě právě jen Češi dobře rozumějí? Je snad západní společenství lehkou obětí jednostranné propagandy svých sdělovacích prostředků, které Miloševiče a jeho režim zbytečně démonizují? Je snad pravda, že obyvatelstvo Západu srbským postojům dostatečně nerozumí, válka o Jugoslávii je pro ně teoretická, a tak lidé v Británii či ve Francii podporují teoretické humanitární ideály, ale nevidí úmrtí a devastaci, kterou působí v Srbsku západní bomby? A co osud vyvražďovaných a vyháněných Albánců? Proč ten většinou nedojímá občany České republiky, tak, jako dojímá lidi v Británii či ve Francii?

    Konflikt v bývalé Jugoslávii je složitý a všeobecně o něm celosvětově zuří dosti vášnivá debata. Přesto však málokdy naleznete v Čechách tak energickou podporu pro válečné akce NATO proti Jugoslávii, jaké například píší na debatní internetové stránky britské rozhlasové a televizní společnosti BBC lidé z mnoha západních zemí. Že by tomu bylo skutečně proto, že tito lidé "složité balkánské situaci" nerozumí. Nebo proto, že je prý, jak se nedávno v jiné souvislosti vyjádřili jiní pozorovatelé, latentně silným prvkem primitivnějších vrstev např. britské společnosti bezvědomá brutalita?

    Pokud si dalo západní společenství cíl zlikvidovat nedemokratický a vražedný Miloševičův režim, lze jistě argumentovat, že strategie NATO nebyla nejpromyšlenější. Špatně se vede válka, když jí má společně vést devatenáct vlád. Stane se pak, že vojenské rozhodování upadne na úroveň nejprimitivnějšího konsensu: NATO dělá jen to, co je únosné pro všech devatenáct členských zemí zároveň.

    Je-li důležité, aby byl agresívní Miloševičův režim svržen, měla bezpochyby po sérii bombardování následovat rychlá a účinná pozemní invaze. Shodneme-li se na potřebě odstranění Miloševičova režimu, můžeme jistě vést debatu o tom, zda se tohoto cíle západní společenství snaží dosáhnout co nejefektivněji a co nejméně bolestně pro civilní srbské obyvatelstvo.

    "Zřejmě nejsme součástí Západu"

    Čeští odpůrci zásahu NATO v Jugoslávii opakují všechny argumenty o nepromyšlenosti západní vojenské kampaně, jaké vznášejí i mnozí západní odpůrci. V některých aspektech je však jejich argumentace odlišná. Vypovídá možná leccos o stavu a mentalitě dnešní české společnosti, které vtiskl v sedmdesátých a osmdesátých letech tvrdý neostalinský "normalizační" režim, uvalený na zemi po invazi Varšavského paktu v roce 1968, specifickou politickou kulturu, která s mírnými modifikacemi přežívá v české společnosti dodnes. Hlavním jejím charakteristickým rysem se zdá být kolektivismus. Tak jako srbská společnost, i česká společnost má do jisté míry (i když jistě ne tak intenzívně jako Srbové) vůči vnějšku pocit výjimečnosti, pocit komunity v obležení. Definuje se vůči vnějšímu světu defenzívně (a to dokonce i vůči Čechům, žijícím v zahraničí) a uvnitř sebe sama často v určitých otázkách vyžaduje loajalitu vůči konvenční a povrchní myšlence "národní jednoty".Čechům jde na nervy, když je někdo zvnějšku kritizuje, protože rádi poslouchají, co si o nich "svět" myslí. Jiné národy se také jistě do určité míry vymezují vůči vnějšímu světu, mnohdy jim však na poznámkách "zvenčí" příliš nezáleží.

    Mnozí Češi si teď s úlekem začínají uvědomovat, že nakonec možná nejsou součástí Západu. Zdá se jim, že se svou nekompromisní, "nepochopitelnou" vojenskou akcí Západ projevil v té nejhrubší formě. V ČR se objevuje antiamerikanismus a neporozumění mentalitě západní společnosti. Chybí komunikace s jemnějšími rysy západních společností a jejich demokratického provozu, zejména v důsledku jazykové bariéry.

    Západní demokratické společnosti jsou vnímány v hrubé karikatuře, na základě zkušeností s postkomunismem jsou jim přičítány rysy postkomunistických společností.  Západu se začíná vyčítat, že má vůči ostatnímu světu koloniální postoj a vnucuje mu své hodnoty. Není přípustné snažit se zabránit rozsáhlému vraždění na vnitřním území určité země vojenskou silou, protože na tom území má právo rozhodovat jeho vláda. Stát je důležitější než občan a jeho svobodná vůle.

    Je odmítáno západní spotřebitelství a údajně příliš "jednoduchý" západní pohled na svět. Češi mají podle vlastní představy o sobě hlubší a podrobnější porozumění základním problémům, které lidé na Západě a v Americe vnímají jen schematicky, často postiženi politickou korektností.

    Podobně jako Rusové, mnozí Češi nyní pociťují vůči sobě někdy skutečnou, někdy jen uměle předpokládanou aroganci Západu a vlastní pocit méněcennosti. Vždycky se stavěli nedůvěřivě k velkým mocnostem. Stejný postoj nyní zaujímají mnozí z nich vůči Spojeným státům, západní Evropě a Evropské unii.

    Jako vydavatel internetového kulturně politického deníku Britské listy jsem požádal čtenáře, aby odpověděli na několik otázek, týkajících se jejich postojů k válce o Jugoslávii. Od několika jsem hned dostal velmi důrazně vynadáno, že mé otázky jsou neobjektivní (jak si například dovoluji hovořit o masakrování Albánců v Kosově, nebo o osudu vyháněných uprchlíků, když prý je zcela nedokázáno, že by se Miloševič snažil páchat na kosovském obyvatelstvu genocidu).

    Zdá se, že v důsledku neumělého zacházení s informacemi (zejména poněkud nekriticky přebíraných informací ze srbských zdrojů, především v televizi) vznikl v ČR u mnohých lidí ostře odmítavý, předsudečný postoj vůči válce o Jugoslávii, na jehož emocionálním základě pak už lidé nedůvěřují faktům. Lže-li se všude kolem nich, proč by mělo mluvit pravdu zrovna západní demokratické společenství, které vede válku proti Jugoslávii, argumentují lidé v Čechách.

    Z přibližně šedesáti odpovědí si lze utvořit docela všestranný obrázek o českých postojích - pak už se argumenty začínaly opakovat. Přišlo i několik názorů, podporujících letecké údery NATO v Jugoslávii. Všechny názory, zdá se mi, trpěly nedostatkem informací a špatnou prací českých sdělovacích prostředků. K tomu přispěla postkomunistická nedůvěra k sdělovanému slovu ("kdoví, proč nám někdo tyto informace sděluje a co má vlastně za lubem") stejně jako relativistický odpor vůči příliš pevně zastávanému stanovisku. ("Pokud někdo tvrdí, že má stoprocentní pravdu, tak mi připadá podezřelý.")

    "Protiprávní a arogantní válka vedená proti 'podlidem'"

    Mezi standardní námitky Čechů proti válce o Jugoslávii, patří kritika, že Západ vede vůči Jugoslávii nevyhlášenou a protiprávní válku, bez schválení Rady bezpečnosti OSN. Argument druhé strany, že vojenský zásah proti Jugoslávii umožňovaly předchozí rezoluce OSN a že je protiprávní zůstat v nečinnosti, pokud nějaký stát páchá genocidu, bez ohledu na mocenské, zkorumpované hrátky v Radě bezpečnosti OSN, se pomíjí. Kritikové v ČR i jinde poukazují na to, že na mnoha jiných místech světa dochází k obdobnému porušování lidských práv a Západ nezasahuje. Zde je ignorován argument, že NATO sice možná nezasáhlo proti Turecku za utlačování Kurdů nebo proti Číně za utlačování Tibetu, avšak v budoucnu zřejmě bude obtížnější takový útlak provádět: důraz v mezinárodním právu se posunul od podpory státní suverenity k podpoře lidských práv.

    Češi velmi silně vnímají "aroganci Západu" vůči "podlidem" na Východě. "Jediný pilot sestřeleného letadla F-117 má pro alianci větší cenu než 4000 dosud zavražděných Albánců," napsal jeden kritik a pokračoval: "Válka se vede proto, že byrokratická organizace NATO, která není schopna vést efektivně konvenční válečné operace, hledá důvod své existence."

    To se blíží argumentům jednoho politika z Klausovy Občanské demokratické strany, že si prý válka o Jugoslávii vede proto, aby si tam Američané mohli vyzkoušet své nové zbraně. "Nato se odváží bombardovat jen slabé země. Proč nebombarduje svého člena Turecko za jeho postupy vůči Kurdům? Proč nebombarduje Velkou Británii za její postup vůči Severnímu Irsku? Proč nebombarduje Španělsko za jeho postup proti Baskům a Kataláncům Anebo proč nebombarduje Čínu (Tibet)?" -Nečinnost západního světa vůči tureckému útlaku Kurdů nebo čínského útlaku Tibeťanů je jistě kontroverzní, nejsem si však vědom, že by např. Británie páchala v Severním Irsku genocidu - naopak tam udržuje vojska, aby se dva znesvářené národy navzájem nepobily.

    Hrůza z toho, že se Západ rozhodl nekompromisně prosadit určité hodnoty vede k obavám jistě také sdíleným Ruskem, že NATO silou prosazuje sporné, povrchní, americké hodnoty, pax americana, a že se tomu i Češi budou muset podřídit. Na jedné straně mocenský a komerční vliv, a zároveň s tím pro Čechy nepřijatelnou "politickou korektnost": práva žen i menšin.

    Některá argumentace je jak vystřižená z komunistického Rudého práva: "Krize na Západě narůstá. Už starý Řím musel dát svým občanům chléb a hry. A když je méně chleba, tak tedy více her a více i válečných her. Rozpad státních celků je vždy v zájmu velkých zemí, podle hesla Rozděl a panuj."

    Mnozí lidé v ČR nevěří oficiálnímu zdůvodnění zásahu NATO proti Jugoslávii, že se totiž vede válka, aby se zabránilo genocidě a k prosazení humanitárních principů. Vznikají nejfantastičtější vysvětlení. Válka o Kosovo se například prý vede, protože se západní kapitalisté snaží ovládnout "největší kosovské bohatství", důlní komplexy Stari Trg a Trepca, kde jsou prý ložiska drahých kovů v hodnotě několika miliard dolarů.

    Spojené státy se snaží podle lidí v ČR získat strategický vliv nad Jugoslávií. Balkán má pro ně strategický význam. (Mnohokrát zdůrazňovali britští politikové, že to není pravda.) Zájem na válčení mají americké zbrojařské podniky, které si chtějí vyzkoušet nové zbraně, a Evropané jsou vhodnými pokusnými králíky pro nové zbraně i zjišťování jejich vlivu na ekologii. V neposlední řadě prý zahájil Clinton válku proto, aby přehlušil svou aféru s Monikou Lewinskou. Někteří Češi si myslí, že americká společnost jedná stejně monolitně, jak kdysi jednal Sovětský svaz, a podnikatelé mají přímý vliv na politiky: "Co když americká ekonomická lobby ovlivnila západní diplomaty, aby se jednání v Rambouillet protahovala do té doby, kdy bude bombardování alespoň částečně obhajitelné a ekonomičtí lobbisté pak budou moci vydatně investovat do této oblasti v rámci nového Marshallova plánu?"

    Hodně kritiky se ozývá proti tomu, že prý NATO uplatňuje proti Srbům princip kolektivní viny: chce donutit ke kapitulaci Miloševiče, zabíjí však srbské ženy a děti. ("Když vidím souseda, jak mlátí manželku, tak to nevyřeším tím, že zmlátím jeho syna a říkám si, 'Však on pak otce srovná'.")

    Informace o zvěrstvech, páchaných na kosovských Albáncích Miloševičovou armádou, na lidi v ČR nečiní příliš velký dojem. Britské televize mají dlouhodobě reportéry v Bělehradě i v uprchlických táborech na hranicích Kosova, a tak informují o zkáze, kterou působí bombardování NATO, a zároveň i o hrůzách, jaké prožili albánští uprchlíci. České televize si nemohou dovolit mít v albánských táborech dlouhodobě přítomné reportéry, a tak - často spoléhají na záběry z Bělehradu, z Miloševičovy srbské televize.

    "Kvůli utrpení určité skupiny lidí způsobovat utrpení jiné skupině lidí je nefér a v tomto konkrétním případě bez efektu," napsal jeden kritik. "NATO nevede válku proti Miloševičovi, ale vede totální válku proti všem Srbům," stěžoval si jiný pisatel, který také odmítá "nezřízenou propagandistickou kampaň proti Srbům". "Bombardování zabíjí civilisty bez ohledu na jejich podíl na zločinech a tito lidé mají právo na život. Bombardování tedy hrubým způsobem porušuje jejich základní lidské právo," zněl jiný názor.

    Hodně lidí je přesvědčeno, že genocidu nepáchá Miloševič vůči kosovským Albáncům, ale naopak NATO vůči Srbům. Viz například tento názor: "Dosavadní akce NATO v Jugoslávii přesně splňují definici genocidy z pohledu srbského etnika a ani to, že jsme v mocenské převaze, nám nedává právo něco takového páchat a nečiní pachatele a přisluhovače beztrestnými." Znovu a znovu se vyskytuje tvrzení, že v Kosovu nepáchá genocidu Miloševičova armáda a policie, ale občany všech národností tam zabíjí Kosovská osvobozenecká armáda.

    Problém "etnické cizosti"

    Znepokojeni jsou lidé v ČR existencí albánské většiny v Kosovu. Většinou je toto civilní obyvatelstvo (prezentované v britských sdělovacích prostředcích jako lidské bytosti, bez speciální etnické příslušnosti) označováno za destabilizující a znepokojivý, primitivní živel, promíchaný teroristy z UCK. Kosovská osvobozenecká armáda, nikoliv především Miloševič, je považována za velkou hrozbu stabilitě Balkánu: "Separatisti z UCK zahájili kolotoč čistek v Kosovu již v minulém roce a jejich tiskoviny od té doby takžka denně přinášejí mapu Velké Albánie, zahrnující i část Černé Hory, Makedonie a Řecka. Při kontaktech této 'armády' s narkomafií a teroristou bin Ladenem není vyloučeno, že poté, co ji Američané vyzbrojí a vycvičí, se chopí moci nejen v Kosovu, ale i v Albánii a vytvoří z ní militantní kosovský stát." "Mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a Henleinovými ordnery není žádný rozdíl."

    Češi se obávají pronikání "cizosti" islámu do Evropy: "Mám vůči islámu předsudky, protože pomáhat mu zpět do Evropy popírá smysl dějin mnoha evropských států." - "Dám-li Kosovské osvobozenecké armádě zbraně a hlavně podporu, aby byl vyprovokován konflikt se Srby, zlikvidují Srbové část muslimů a ještě za to patřičně schytají. Když se dva perou, třetí se směje. Je to válka západního světa proti muslimům, kterou mají vybojovat Srbové."

    Zdůrazňuje se etnická odlišnost a náboženská odlišnost Albánců, asi tak, jak se v ČR zdůrazňuje etnická odlišnost Romů. Podporují to i televizní stanice: Reportér veřejnoprávní České televize Marek Dobrovolný stál v jedné reportáži v jakémsi italském přístavu a konstatoval do kamery cosi v tomto smyslu: "Itálie bude mít velké starosti, až se sem z Albánie přižene vlna tamtěch..." Rasistický podtext je zjevný. Britské sdělovací prostředky nezdůrazňují příslušnost albánských uprchlíků k islámu: konec konců komunikují názory mnoha lidí z mnoha částí světa, aniž by poukazovaly na jejich rasovou či náboženskou odlišnost. Opačný postup je známkou určité středoevropské uzavřenosti.

    Má albánská většina v Kosovu právo na vytvoření vlastního samostatného státu, tak jako by si třeba Skoti nyní mohli vyhlásit samostatný stát, kdyby bývali v květnových letošních volbách hlasovali pro nacionální Skotskou národní stranu? Většina dotazovaných českých občanů to odmítla - zůstávají velmi pevně v intencích pojmu státu z devatenáctého století, kdy je občan považován za majetek státu a musí se podle toho chovat. Toto zdá se dost vyhovuje postnormalizačnímu maloměstskému českému etosu: v jehož pojetí funguje demokracie tak, že se hlasováním projeví vůle většiny a tomu se musejí posléze menšiny podřídit - je to postkomunistická verze marxistického principu demokratického centralismu.

    "To, že je v suverénním státě v určité oblasti lokální převaha národností, která je v celkovém percentuálním zastoupení z hlediska státu menšinou, ji neopravňuje založit si vlastní stát," argumentoval jeden občan. "To by bylo na světě příliš mnoho států. Mají snad právo Poláci v České republice demokraticky založit vlastní stát, anebo musejí poslouchat prezidenta Havla?"

    "Vytvořit si vlastní stát Kosovci právo nemají. Mohou žít v Jugoslávii, Makedonii, Albánii, nebo emigrovat do jiné země," argumentoval jiný. "Vytvoření nebo nevytvoření zvláštního albánského státu v Kosovu nemá s demokracií nic společného, lokální většina ještě nezakládá její právo na zvláštní stát."

    Ale proč ne? Je integrita státního celku navždy daná pouze historickými důvody? Anebo se hranice mohou měnit podle změny etnického složení obyvatelstva? Má v dané oblasti právo vládnout menšina nad většinou jen proto, že stát patří k nějakému většímu historickému celku? Británie nadřazuje princip sebeurčení občanů principu státní suverenity, možná jen proto, může říci cynik, že ve všech případech (Falklandské ostrovy, Gibraltar, Severní Irsko, Skotsko) chce většina obyvatelstva těchto oblastí zůstat dosud součástí Spojeného království. Jakmile však přesáhne počet "katolických" obyvatel Severního Irska počet protestantů, je zjevné, že bude provincie na základě hlasování přičleněna k Irské republice. Je spravedlivé, aby bylo většinové obyvatelstvo určité oblasti v zájmu státní územní integrity potlačováno?

    Je možné, že jiné země v jiných částech světa by narušení teritoriální celistvosti považovaly za  hrozbu. Je to pozůstatek myšlení minulých dob, kdy bylo zapotřebí, chtěl-li stát získat hospodářskou převahu, vlastnit velké území. V dnešní době to však už zapotřebí není. Nejvlivnější mezinárodní firmy (švýcarský podnik Nestlé) mají většinu svých továren na území jiných zemí. Prospěch z toho má přesto Švýcarsko, protože na jeho území je ústředí koncernu.

    Když lidé v ČR upírají Kosovcům právo na vlastní stát, je z toho cítit obava z narušení vlastní, české, teritoriální integrity. Jeden český názor vyjádřil zděšení z tohoto možného scénáře. Z níže uvedené pasáže je také vidět, jak (dost zkresleně) vnímají mnozí čeští občané situaci v Kosovu:

    "Představte si, že podíl romského etnika v severních Čechách vzroste nad padesát procent. Romové usoudí, že by si měli vládnout sami a že nastal čas na odtržení od České republiky. Tomu se ovšem zuby nehty brání veškeré tamější bílé obyvatelstvo, a také devadesát procent veškeré populace v tomto státě, jakož i naprostá většina poslanců i senátorů. Romové tedy založí Romskou osvobozeneckou armádu a začnou terorizovat, vyhánět nebo vraždit jak bílé, tak, umírněné Romy. Stát pošle do oblasti policejní a vojenské oddíly, aby udělaly pořádek. Protože ale policie a vojsko všechno neuhlídá, tak si obyvatelé sami vytvoří různé skupinky, které si začnou vyřizovat účty po svém. Skinheadi z celé země se sjedou do severních Čech a konečně se budou moci dosyta vyřádit. Armáda a policie, poté, co utrpěla nějaké ztráty na životech, bude pochopitelně přednostně likvidovat Romskou osvobozeneckou armádu, zatímco řádění skinů a jiných "občanských teroristických iniciativ" ponechá bez povšimnutí (skini ji totiž - na rozdíl od Romské osvobozenecké armády - nebudou ohrožovat. I když se armáda jako taková nebude přímo zúčastňovat etnických čistek, přesto její chování (tolerance neromských teroristů, kteří budou etnické čistky provádět) bude nekorektní.

    A co s tím uděláte? Předpokládám, že založíte údernou skupinu, která bude v celých Čechách i na Moravě vyhazovat do povětří mosty, továrny, televizní stanice, rafinérie a zásobníky s ropou, chemičky, Hrad, Hrádeček, Lány a sem tam (pravděpodobně omylem, máte totiž starou mapu) také nemocnice, školy a obytné domy a vyslanectví jiných zemí. To všechno proto, abyste zničil zázemí armády, která se chová nekorektně a nebrání etnickým čistkám, které s gustem provozují ze řetězu utržení skini. Budou vás považovat za bojovníka za etické principy, nebo spíš za teroristu? Domníváte se, že je nějaký významný rozdíl v tom, když takovou svatou etickou válku vede malá teroristická skupina, nebo když úplně to samé dělá samozvaná aliance 19 států, která je nejsilnější na světě."

    Češi mají špatné zkušenosti s válkou

    Mnoho Čechů je už nyní přesvědčeno, že NATO zvolilo proti Miloševičovi nesprávnou strategii a že budou letecké údery neúčinné. Účinnost strategie leteckých úderů přirozeně nekritizují jenom Češi, avšak v českém pojetí bezpochyby hraje významnou roli skutečnost, že mají Češi nedůvěru k přímému prosazování cílů silou - mají pocit, že pro ně samotné byly války vždycky katastrofou.

    Velmi silně a traumaticky zůstávají v českém podvědomí vzpomínky na obě vojenské okupace Československa - nacistickou z roku 1939 a ruskou z roku 1968. Jeden respondent to shrnul takto: "Násilím není možné se domoci trvalých hodnot. Tlak budí protitlak, násilí budí protinásilí." Znamená to snad, že se nemáme nikdy postavit násilí se zbraní v ruce? Neměli se Češi postavit se zbraní v ruce proti Hitlerovi? Češi mají historickou zkušenost, že se mohou domoci svých cílů jen nepřímo. Mají švejkovskou tradici, nedůvěřují armádě, vytvářejí si historický mýtus, že nikdy nebojují se zbraní v ruce. (Není to pravda, existuje několik případů, kdy zasáhli Češi do bojů velmi rozhodně a velmi úspěšně.) S tím je nespokojen i český prezident. Podle jednoho činitele, blízkého Václavu Havlovi, říkává Havel v soukromí, že se prý Češi se vždycky snaží "vyčuraně prokličkovat historií".

    Jeden český občan napsal: "Byl bych rád, kdybyste pochopil, že mínění Čechů není způsobeno sudetoněmeckým traumatem, xenofóbií národa, totalitní výchovou, ale pouze vrozeným odporem k násilí a historicky doložitelnou ochotou Čechů řešit věci národní bez zbytečného zabíjení. Tato ochota může být pochopitelně interpretována jako zbabělost. Myslím si, že právě tato ochota neprat se a nedělat zbytečná gesta umožnila tomuto miniaturnímu národu (sic! v ČR přežívá představa, že jsou Češi "malý národ" - přitom je to v Evropě stát střední velikosti) přežít v srdci Německa."

    V jiných reakcích se znovu a znovu objevuje obava z Německa: "Nyní Němci po více než padesáti letech opět bojují na cizím území, nepozváni, bez vyhlášení války, v době míru bez mandátu OSN. Kdo bude ještě a komu věřit? Všiml jste si, jak radikálně se rozmnožily radikální požadavky v sudetské otázce, a to nejen ze strany sudetských Němců, ale i oficiálních představitelů Německa a Rakouska?"

    Někteří Češi se obávají, že staví-li se mezinárodní společenství proti vyhánění Albánců z Kosova, bezpochyby odsoudí i vyhnání tří miliónů Němců po druhé světové válce z Československa: "Pokud bychom souhlasili s tím, že Albánci (kteří žijí většinou na tomto území pouze po dvě generace) si mají vytvořit z Kosova vlastní stát, byli bychom blízko tvrzení, že mají být dodatečně navrácena Německu zatím česká území bývalých Sudet, kde Němci žili po více generací. Němci však před druhou světovou válkou vytvořili v Československu podobnou pátou kolonu, jakou dnes v Jugoslávii tvoří kosovští Albánci s jejich cizineckou legií nazývanou Kosovská osvobozenecká armáda. Po druhé světové válce nebylo další soužití Čechů s Němci možné právě z toho důvodu, že před válkou byli pátou kolonou v Československu. To je případ i dnešní Jugoslávie a já se domnívám, že je spravedlivé, aby na území Kosova zůstali pouze ti obyvatelé, kteří při respektování všech občanských práv chtějí v Jugoslávii žít." Přestože tedy čeští kritikové vyčítají Severoatlantickému společenství, že trestá zbloudilými bombami srbské obyvatelstvo na základě principu kolektivní viny, neváhají souhlasit s tím, že by na základě téhož principu kolektivní viny mělo být odsunuto z určité oblasti celé "nevhodné" etnické obyvatelstvo.

    Jaké názory vyjadřují ti, kdo zásah Severoatlantického společenství vůči Jugoslávii schvalují?

    "Zásah v Kosovu je úměrný situaci. Bylo by třeba oddělit Srby a Albánce. Nedokážu posoudit míru viny. Teror by měl být trestán, to je však názor idealisty." - "Je nutno eliminovat paratotalitní Miloševičův režim, který dlouhodobě destabilizuje prostor Balkánu. Není pravda, jak se všeobecně tvrdí (!), že nálety NATO vyvolaly genocidu Kosovců. Bez důkladných plánů a přípravy nelze jen tak zorganizovat vyhánění mnoha stovek tisíc lidí ze země." - "S akcí NATO souhlasím, protože ostatní mudrlanti nemají jiné řešení."

    "Nechceme být součástí západního geopolitického celku"

    Odpůrci zásahu NATO vůči Jugoslávii v České republice většinou kritizují stoupence tohoto zásahu, že je zaslepila touha pochlebovat Západu a včlenit se za každou cenu do západního společenství. Hovorem se stoupenci západní intervence v Jugoslávii však člověk nenabývá tohoto dojmu. Zdá se spíše, že čeští stoupenci západního zásahu v Jugoslávii prokazují všestrannější porozumění problému.

    Zeptal jsem se několika českých novinářů, politologů a historiků, co je podstatou výrazného českého odporu vůči zásahu NATO proti Miloševičovu režimu. Důvodů je prý celá řada. Jejich názory je ovšem možno kritizovat jako typické, elitářské intelektuálské postoje, "odtržené od života společnosti:"

    Vedoucí čeští politikové problém občanům nijak nevysvětlili. Zaujali vůči němu váhavé či odmítavé stanovisko. Značnou vinu nesou také české televizní stanice, které přínášejí informace z války o Jugoslávii bez analýzy. Vysílala-li komerční televize Nova srbské záběry bombardovaných budov a pak záběry uprchlíků z Kosova, vyvolala v české populaci dojem, že uprchlíci utíkají před západním bombardováním.

    Češi měli vždycky velmi pozitivní vztah k Jugoslávii. Pamatují, že v roce 1968 podpořila jejich reformy. V době, kdy v Československu vládl v sedmdesátých a v osmdesátých letech tvrdý husákovský režim, byla Jugoslávie jedinou, "polozápadní" zemí, kam jezdili na dovolenou. Mají příjemnou vzpomínku, ale příliš nerozlišují jednotlivé části bývalé federativní republiky Jugoslávie.

    Důležitou roli hraje xenofobie, obava z uprchlíků, neochota se angažovat. "Uprchlíci tady zůstanou, budou se množit a za sto let jich bude víc než nás." Lidé nechtějí vidět utrpení, volí si, jakým směrem se budou dívat. Stát a jeho moc je pro ně důležitější než lidská individualita.

    S určitou neochotou musím přiznat na základě četných reakcí, že se zdá být mentalita dnešních Čechů trochu podobná mentalitě srbské - tedy balkánské. Stejně jako Srbové se i Češi definují vůči vnějšímu světu převážně defenzívně. Žijí ve vlastním světě, nemají rádi etnické menšiny a příliš jim nevadí v politice ani v podnikání úhybné manévrování a  řekněme to otevřeně - podvádění, za účelem dosažení požadovaného cíle. Pokud je tato strategie úspěšná, dělá na mnohé Čechy dojem. V morálně relativistickém chaosu postkomunistické české společnosti je konec konců možno ospravedlnit jakkoliv nečestné jednání, protože přece pevné morální standardy neexistují. Nemohou-li dosáhnout cíle přímými prostředky, pro mnoho Čechů je, jak se zdá, legitimní, pokusit se dosáhnout cíle prostřednictvím úhybností.

    Podle politologa Milana Znoje je odpor vůči bombardování NATO zástupným problémem. Mnoho Čechů nebylo přesvědčeno o užitečnosti vstupu do Severoatlantického společenství. Referendum o této otázce se v ČR nekonalo. Vztah k armádě je v ČR velmi nedůvěřivý. České povaze by zřejmě vyhovovala nezúčastněnost ve vojenských i politických blocích. Čechům zjevně vadí, že se budou muset stát součástí většího geopolitického celku a činit konkrétní rozhodnutí, angažovat se otevřeně pro nebo proti.

    Jan Čulík



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|