Nato říká bombardování nemocnice "vedlejší škody". Já tomu říkám tragédie"
Tento článek Roberta Fiska, napsaný v Surdulici, vyšel v britském deníku Independent na titulní straně v úterý 1. července 1999.
Nedaleko od mladého těla Mileny Malobaličové jsme nalezli zápisník milostných básní, které napsala pro svého chlapce. Letadla NATO usmrtila ji a 17 dalších pacientů v sanatoriu pro léčení tuberkulózy o několik hodin dříve. Milenina mrtvola ležela ve stínu borovice, její dlouhé černé vlasy v jemném větru jí povívaly přes tvář, v levém uchu se jí třpytila stříbrná náušnice.
Bylo by lehké napsat reportáž o tom, že smrt Mileny, její matky a jejích dvou bratrů a 14 dalších pacientů - nemluvě o třech starých lidech, jejichž rozsekané pozůstatky jsem nalezl ve stlačeném betonu sanatoria - je zvěrstvo.
A bylo by to pravda. Bomby NATO zničily včera v Surdulici nemocnici a činitelé NATO to charakterizovali jako "vedlejší škody". Ale jen samotná smrt Mileny je výjimečnou válečnou tragédií.
"Kdybys jen věděl, jak teď trpím," napsala dětským pravopisem svému milovanému v první básni v zápisníku. "Možná je to špatné, ale chci se k tobě vrátit. Tvoje Milena tě pořád ještě velmi miluje, ale cítím svá zranění tak silně. Nevím, jestli tě ještě mohu políbit."
Ty dvě básně byly napsány před dvěma měsíci a přes celou jednu stránku zápisníku napsala Milena velkými písmeny a anglicky slova: I LOVE YOU, DEJANE!
Srbka, která mi ty básně překládala, se rozplakala. Teď už se k Dejanovi nevrátí. Zranění bylo příliš mnoho. O utrpení se raději nemá mluvit.
Vedle Mileniny mrtvoly ležela mrtvola její maminky - obě její nohy byly utrženy, ale byly umístěny vedle jejího těla - a mrtvoly obou jejích bratrů, jeden z nich měl stále ještě ruku před obličejem, jako by se chtěl uchránit před bombami.
Jugoslávské záchranné týmy v modrých uniformách je pokryly zakrvaveným igelitem, aby na ně nešly mouchy. Mrtvoly ležely pár metrů od hromady betonu, roztrhaných šatů a starých papírů. Tam jsme našli Milenin zápisník.
Asi 40 pacientů ve Zvláštní nemocnici pro onemocnění plic a tuberkulózu bylo vážně zraněno, když je těsně po půlnoci zasáhly bomby NATO. Část dvoupatrového, 75 let starého sanatoria spadla na muže a ženy v postelích, a tam také většina z nich zemřela, i když jeden starý člověk, jehož mrtvolu jsem viděl, byl stále ještě oblečen ve starých modrých kalhotách a v roztrhané proužkované košili.
Byl to domov důchodců a zároveň tuberkulózní klinika. Nemocnice, uprostřed borového lesa, byla jasně označena na všech mapách.
Jako první se na scénu dostavil Branislav Ristič, velitel místní jednotky civilní obrany. "Hořelo tu a mezi stromy byl kouř a lidé ve tmě křičeli a strašlivě zranění lidé se snažili vylézt ven okny," řekl. "Všichni volali o pomoc. Ale toto město je bombardováno každých šest hodin, takže jsme měli problém sehnat dost lidí na pomoc."
V oblasti nebyl žádný vojenský cíl, uvedl Ristič. Tak jsem se vydal do lesa a Ristič se za mnou rychle brzo rozběhl. "Není tady nic, vidíte, žádný vojenský cíl, nic," řekl, jak jsme šli mezi vysokými kopřivami, a stromy, z nichž se ozýval hlučný ptačí zpěv.
Ale v údolí asi půl kilometru od nemocnice jsem nalezl pozůstatky dvou táborových ohňů, popel byl stále ještě teplý, a čtyři menší zákopy, obdélníkové díry do země, jaké kopou vojáci na ochranu před bombami. Na jiné lesní cestě bylo 12 jiných, nově vykopaných zákopů.
Ristič vyjádřil názor, že prý ty zákopy asi vykopali "znepokojení zaměstnanci nemocnice". Pacienti prý seděli u ohňů, poté, co byli evakuováni ze sanatoria. Což je možná pravda. Bylo tady umístěno nějaké vojenské vozidlo, možná protiletadlový systém? Vůbec ne, v žádném případě, tvrdily jugoslávské úřady v reakci na mou kacířskou otázku.
Ale ve vzdálenosti asi jednoho kilometru, sdělili mi, je vojenská rozhlasová retranslační stanice, regulérní cíl NATO. Možná u nemocnice tábořil vojenský personál z té stanice, bylo mi řečeno. Ale v žádném případě tady nejsou žádná kasárna ani skladiště munice, jak tvrdilo NATO, sdělili mi.
Tohle je starý známý problém, jak psát reportáže o civilních obětech v jugoslávské válce. Najde-li reportér nejmenší, nejminimálnější důvod, proč asi došlo k bombardování nemocnice, znamená to přenést vinu za masakr na Jugoslávce a pak argumentovat, že Jugoslávie usmrtila své vlastní lidi, i když byli roztrháni na kusy bombami NATO. A každý Jugoslávec, který slyší takový názor, ho považuje, nikoliv nepřirozeně, za obscénnost.
Ženevské konvence - jimiž pečlivě argumentuje NATO, když hovoří o masakrování Albánců v Kosovu - vyžadují, aby byli civilisté ochraňováni i v blízkosti vojenského personálu. Avšak pacienti v Surdilici nebyli ochraňováni. Ani nebylo ochraňováno 450 mrtvých (více než polovina jich byli Albánci) v dalších 16 "chybách" NATO během této balkánské války.
"Za druhé světové války tady byli partyzáni a Němci věděli, kde jsou, ale nic jim neudělali," řekl Ristič, když jsme šli zpět mezi borovicemi, slunce probleskovalo mezi větvemi a svítilo za zničený beton a sklo a šaty pacientů, které výbuch vyhodil vysoko do větví stříbrné břízy.
Ristič a jeho přátelé pak vzali mrtvoly Mileny a její rodiny z trávy a naložili je na oranžový počišťovací vůz a odvezli je do márnice.
"Mají právo Poláci si v ČR založit vlastní stát, anebo musejí poslouchat Havla?"
Co si Češi myslí o válce v Jugoslávii
Jan Čulík
Psáno pro Středoevropské noviny, přílohu polského deníku Gazeta wyborcza.
Více než dvě třetiny českých občanů odmítají letecké údery NATO proti Jugoslávii. Tím se odlišují od většiny západních zemí, nakonec i od Polska a Maďarska. Na Západě sice podpora pro letecké údery proti Miloševičovu režimu pomalu klesá, v zemích, jako je Velká Británie či Francie však stále dosahuje daleko větší míry než padesát procent. I v Maďarsku, které má v Srbsku velkou národnostní menšinu, je, jak se zdá, stále podpora pro letecké údery západní aliance vůči Miloševičovu režimu podstatně větší než v České republice.
Proč mají Češi tak odlišný postoj? Přehlížejí snad západní země, podporující letecké údery NATO, utrpení srbských lidí, kterému ve střední Evropě právě jen Češi dobře rozumějí? Je snad západní společenství lehkou obětí jednostranné propagandy svých sdělovacích prostředků, které Miloševiče a jeho režim zbytečně démonizují? Je snad pravda, že obyvatelstvo Západu srbským postojům dostatečně nerozumí, válka o Jugoslávii je pro ně teoretická, a tak lidé v Británii či ve Francii podporují teoretické humanitární ideály, ale nevidí úmrtí a devastaci, kterou působí v Srbsku západní bomby? A co osud vyvražďovaných a vyháněných Albánců? Proč ten většinou nedojímá občany České republiky, tak, jako dojímá lidi v Británii či ve Francii?
Konflikt v bývalé Jugoslávii je složitý a všeobecně o něm celosvětově zuří dosti vášnivá debata. Přesto však málokdy naleznete v Čechách tak energickou podporu pro válečné akce NATO proti Jugoslávii, jaké například píší na debatní internetové stránky britské rozhlasové a televizní společnosti BBC lidé z mnoha západních zemí. Že by tomu bylo skutečně proto, že tito lidé "složité balkánské situaci" nerozumí. Nebo proto, že je prý, jak se nedávno v jiné souvislosti vyjádřili jiní pozorovatelé, latentně silným prvkem primitivnějších vrstev např. britské společnosti bezvědomá brutalita?
Pokud si dalo západní společenství cíl zlikvidovat nedemokratický a vražedný Miloševičův režim, lze jistě argumentovat, že strategie NATO nebyla nejpromyšlenější. Špatně se vede válka, když jí má společně vést devatenáct vlád. Stane se pak, že vojenské rozhodování upadne na úroveň nejprimitivnějšího konsensu: NATO dělá jen to, co je únosné pro všech devatenáct členských zemí zároveň.
Je-li důležité, aby byl agresívní Miloševičův režim svržen, měla bezpochyby po sérii bombardování následovat rychlá a účinná pozemní invaze. Shodneme-li se na potřebě odstranění Miloševičova režimu, můžeme jistě vést debatu o tom, zda se tohoto cíle západní společenství snaží dosáhnout co nejefektivněji a co nejméně bolestně pro civilní srbské obyvatelstvo.
"Zřejmě nejsme součástí Západu"
Čeští odpůrci zásahu NATO v Jugoslávii opakují všechny argumenty o nepromyšlenosti západní vojenské kampaně, jaké vznášejí i mnozí západní odpůrci. V některých aspektech je však jejich argumentace odlišná. Vypovídá možná leccos o stavu a mentalitě dnešní české společnosti, které vtiskl v sedmdesátých a osmdesátých letech tvrdý neostalinský "normalizační" režim, uvalený na zemi po invazi Varšavského paktu v roce 1968, specifickou politickou kulturu, která s mírnými modifikacemi přežívá v české společnosti dodnes. Hlavním jejím charakteristickým rysem se zdá být kolektivismus. Tak jako srbská společnost, i česká společnost má do jisté míry (i když jistě ne tak intenzívně jako Srbové) vůči vnějšku pocit výjimečnosti, pocit komunity v obležení. Definuje se vůči vnějšímu světu defenzívně (a to dokonce i vůči Čechům, žijícím v zahraničí) a uvnitř sebe sama často v určitých otázkách vyžaduje loajalitu vůči konvenční a povrchní myšlence "národní jednoty".Čechům jde na nervy, když je někdo zvnějšku kritizuje, protože rádi poslouchají, co si o nich "svět" myslí. Jiné národy se také jistě do určité míry vymezují vůči vnějšímu světu, mnohdy jim však na poznámkách "zvenčí" příliš nezáleží.
Mnozí Češi si teď s úlekem začínají uvědomovat, že nakonec možná nejsou součástí Západu. Zdá se jim, že se svou nekompromisní, "nepochopitelnou" vojenskou akcí Západ projevil v té nejhrubší formě. V ČR se objevuje antiamerikanismus a neporozumění mentalitě západní společnosti. Chybí komunikace s jemnějšími rysy západních společností a jejich demokratického provozu, zejména v důsledku jazykové bariéry.
Západní demokratické společnosti jsou vnímány v hrubé karikatuře, na základě zkušeností s postkomunismem jsou jim přičítány rysy postkomunistických společností. Západu se začíná vyčítat, že má vůči ostatnímu světu koloniální postoj a vnucuje mu své hodnoty. Není přípustné snažit se zabránit rozsáhlému vraždění na vnitřním území určité země vojenskou silou, protože na tom území má právo rozhodovat jeho vláda. Stát je důležitější než občan a jeho svobodná vůle.
Je odmítáno západní spotřebitelství a údajně příliš "jednoduchý" západní pohled na svět. Češi mají podle vlastní představy o sobě hlubší a podrobnější porozumění základním problémům, které lidé na Západě a v Americe vnímají jen schematicky, často postiženi politickou korektností.
Podobně jako Rusové, mnozí Češi nyní pociťují vůči sobě někdy skutečnou, někdy jen uměle předpokládanou aroganci Západu a vlastní pocit méněcennosti. Vždycky se stavěli nedůvěřivě k velkým mocnostem. Stejný postoj nyní zaujímají mnozí z nich vůči Spojeným státům, západní Evropě a Evropské unii.
Jako vydavatel internetového kulturně politického deníku Britské listy jsem požádal čtenáře, aby odpověděli na několik otázek, týkajících se jejich postojů k válce o Jugoslávii. Od několika jsem hned dostal velmi důrazně vynadáno, že mé otázky jsou neobjektivní (jak si například dovoluji hovořit o masakrování Albánců v Kosově, nebo o osudu vyháněných uprchlíků, když prý je zcela nedokázáno, že by se Miloševič snažil páchat na kosovském obyvatelstvu genocidu).
Zdá se, že v důsledku neumělého zacházení s informacemi (zejména poněkud nekriticky přebíraných informací ze srbských zdrojů, především v televizi) vznikl v ČR u mnohých lidí ostře odmítavý, předsudečný postoj vůči válce o Jugoslávii, na jehož emocionálním základě pak už lidé nedůvěřují faktům. Lže-li se všude kolem nich, proč by mělo mluvit pravdu zrovna západní demokratické společenství, které vede válku proti Jugoslávii, argumentují lidé v Čechách.
Z přibližně šedesáti odpovědí si lze utvořit docela všestranný obrázek o českých postojích - pak už se argumenty začínaly opakovat. Přišlo i několik názorů, podporujících letecké údery NATO v Jugoslávii. Všechny názory, zdá se mi, trpěly nedostatkem informací a špatnou prací českých sdělovacích prostředků. K tomu přispěla postkomunistická nedůvěra k sdělovanému slovu ("kdoví, proč nám někdo tyto informace sděluje a co má vlastně za lubem") stejně jako relativistický odpor vůči příliš pevně zastávanému stanovisku. ("Pokud někdo tvrdí, že má stoprocentní pravdu, tak mi připadá podezřelý.")
"Protiprávní a arogantní válka vedená proti 'podlidem'"
Mezi standardní námitky Čechů proti válce o Jugoslávii, patří kritika, že Západ vede vůči Jugoslávii nevyhlášenou a protiprávní válku, bez schválení Rady bezpečnosti OSN. Argument druhé strany, že vojenský zásah proti Jugoslávii umožňovaly předchozí rezoluce OSN a že je protiprávní zůstat v nečinnosti, pokud nějaký stát páchá genocidu, bez ohledu na mocenské, zkorumpované hrátky v Radě bezpečnosti OSN, se pomíjí. Kritikové v ČR i jinde poukazují na to, že na mnoha jiných místech světa dochází k obdobnému porušování lidských práv a Západ nezasahuje. Zde je ignorován argument, že NATO sice možná nezasáhlo proti Turecku za utlačování Kurdů nebo proti Číně za utlačování Tibetu, avšak v budoucnu zřejmě bude obtížnější takový útlak provádět: důraz v mezinárodním právu se posunul od podpory státní suverenity k podpoře lidských práv.
Češi velmi silně vnímají "aroganci Západu" vůči "podlidem" na Východě. "Jediný pilot sestřeleného letadla F-117 má pro alianci větší cenu než 4000 dosud zavražděných Albánců," napsal jeden kritik a pokračoval: "Válka se vede proto, že byrokratická organizace NATO, která není schopna vést efektivně konvenční válečné operace, hledá důvod své existence."
To se blíží argumentům jednoho politika z Klausovy Občanské demokratické strany, že si prý válka o Jugoslávii vede proto, aby si tam Američané mohli vyzkoušet své nové zbraně. "Nato se odváží bombardovat jen slabé země. Proč nebombarduje svého člena Turecko za jeho postupy vůči Kurdům? Proč nebombarduje Velkou Británii za její postup vůči Severnímu Irsku? Proč nebombarduje Španělsko za jeho postup proti Baskům a Kataláncům Anebo proč nebombarduje Čínu (Tibet)?" -Nečinnost západního světa vůči tureckému útlaku Kurdů nebo čínského útlaku Tibeťanů je jistě kontroverzní, nejsem si však vědom, že by např. Británie páchala v Severním Irsku genocidu - naopak tam udržuje vojska, aby se dva znesvářené národy navzájem nepobily.
Hrůza z toho, že se Západ rozhodl nekompromisně prosadit určité hodnoty vede k obavám jistě také sdíleným Ruskem, že NATO silou prosazuje sporné, povrchní, americké hodnoty, pax americana, a že se tomu i Češi budou muset podřídit. Na jedné straně mocenský a komerční vliv, a zároveň s tím pro Čechy nepřijatelnou "politickou korektnost": práva žen i menšin.
Některá argumentace je jak vystřižená z komunistického Rudého práva: "Krize na Západě narůstá. Už starý Řím musel dát svým občanům chléb a hry. A když je méně chleba, tak tedy více her a více i válečných her. Rozpad státních celků je vždy v zájmu velkých zemí, podle hesla Rozděl a panuj."
Mnozí lidé v ČR nevěří oficiálnímu zdůvodnění zásahu NATO proti Jugoslávii, že se totiž vede válka, aby se zabránilo genocidě a k prosazení humanitárních principů. Vznikají nejfantastičtější vysvětlení. Válka o Kosovo se například prý vede, protože se západní kapitalisté snaží ovládnout "největší kosovské bohatství", důlní komplexy Stari Trg a Trepca, kde jsou prý ložiska drahých kovů v hodnotě několika miliard dolarů.
Spojené státy se snaží podle lidí v ČR získat strategický vliv nad Jugoslávií. Balkán má pro ně strategický význam. (Mnohokrát zdůrazňovali britští politikové, že to není pravda.) Zájem na válčení mají americké zbrojařské podniky, které si chtějí vyzkoušet nové zbraně, a Evropané jsou vhodnými pokusnými králíky pro nové zbraně i zjišťování jejich vlivu na ekologii. V neposlední řadě prý zahájil Clinton válku proto, aby přehlušil svou aféru s Monikou Lewinskou. Někteří Češi si myslí, že americká společnost jedná stejně monolitně, jak kdysi jednal Sovětský svaz, a podnikatelé mají přímý vliv na politiky: "Co když americká ekonomická lobby ovlivnila západní diplomaty, aby se jednání v Rambouillet protahovala do té doby, kdy bude bombardování alespoň částečně obhajitelné a ekonomičtí lobbisté pak budou moci vydatně investovat do této oblasti v rámci nového Marshallova plánu?"
Hodně kritiky se ozývá proti tomu, že prý NATO uplatňuje proti Srbům princip kolektivní viny: chce donutit ke kapitulaci Miloševiče, zabíjí však srbské ženy a děti. ("Když vidím souseda, jak mlátí manželku, tak to nevyřeším tím, že zmlátím jeho syna a říkám si, 'Však on pak otce srovná'.")
Informace o zvěrstvech, páchaných na kosovských Albáncích Miloševičovou armádou, na lidi v ČR nečiní příliš velký dojem. Britské televize mají dlouhodobě reportéry v Bělehradě i v uprchlických táborech na hranicích Kosova, a tak informují o zkáze, kterou působí bombardování NATO, a zároveň i o hrůzách, jaké prožili albánští uprchlíci. České televize si nemohou dovolit mít v albánských táborech dlouhodobě přítomné reportéry, a tak - často spoléhají na záběry z Bělehradu, z Miloševičovy srbské televize.
"Kvůli utrpení určité skupiny lidí způsobovat utrpení jiné skupině lidí je nefér a v tomto konkrétním případě bez efektu," napsal jeden kritik. "NATO nevede válku proti Miloševičovi, ale vede totální válku proti všem Srbům," stěžoval si jiný pisatel, který také odmítá "nezřízenou propagandistickou kampaň proti Srbům". "Bombardování zabíjí civilisty bez ohledu na jejich podíl na zločinech a tito lidé mají právo na život. Bombardování tedy hrubým způsobem porušuje jejich základní lidské právo," zněl jiný názor.
Hodně lidí je přesvědčeno, že genocidu nepáchá Miloševič vůči kosovským Albáncům, ale naopak NATO vůči Srbům. Viz například tento názor: "Dosavadní akce NATO v Jugoslávii přesně splňují definici genocidy z pohledu srbského etnika a ani to, že jsme v mocenské převaze, nám nedává právo něco takového páchat a nečiní pachatele a přisluhovače beztrestnými." Znovu a znovu se vyskytuje tvrzení, že v Kosovu nepáchá genocidu Miloševičova armáda a policie, ale občany všech národností tam zabíjí Kosovská osvobozenecká armáda.
Problém "etnické cizosti"
Znepokojeni jsou lidé v ČR existencí albánské většiny v Kosovu. Většinou je toto civilní obyvatelstvo (prezentované v britských sdělovacích prostředcích jako lidské bytosti, bez speciální etnické příslušnosti) označováno za destabilizující a znepokojivý, primitivní živel, promíchaný teroristy z UCK. Kosovská osvobozenecká armáda, nikoliv především Miloševič, je považována za velkou hrozbu stabilitě Balkánu: "Separatisti z UCK zahájili kolotoč čistek v Kosovu již v minulém roce a jejich tiskoviny od té doby takžka denně přinášejí mapu Velké Albánie, zahrnující i část Černé Hory, Makedonie a Řecka. Při kontaktech této 'armády' s narkomafií a teroristou bin Ladenem není vyloučeno, že poté, co ji Američané vyzbrojí a vycvičí, se chopí moci nejen v Kosovu, ale i v Albánii a vytvoří z ní militantní kosovský stát." "Mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a Henleinovými ordnery není žádný rozdíl."
Češi se obávají pronikání "cizosti" islámu do Evropy: "Mám vůči islámu předsudky, protože pomáhat mu zpět do Evropy popírá smysl dějin mnoha evropských států." - "Dám-li Kosovské osvobozenecké armádě zbraně a hlavně podporu, aby byl vyprovokován konflikt se Srby, zlikvidují Srbové část muslimů a ještě za to patřičně schytají. Když se dva perou, třetí se směje. Je to válka západního světa proti muslimům, kterou mají vybojovat Srbové."
Zdůrazňuje se etnická odlišnost a náboženská odlišnost Albánců, asi tak, jak se v ČR zdůrazňuje etnická odlišnost Romů. Podporují to i televizní stanice: Reportér veřejnoprávní České televize Marek Dobrovolný stál v jedné reportáži v jakémsi italském přístavu a konstatoval do kamery cosi v tomto smyslu: "Itálie bude mít velké starosti, až se sem z Albánie přižene vlna tamtěch..." Rasistický podtext je zjevný. Britské sdělovací prostředky nezdůrazňují příslušnost albánských uprchlíků k islámu: konec konců komunikují názory mnoha lidí z mnoha částí světa, aniž by poukazovaly na jejich rasovou či náboženskou odlišnost. Opačný postup je známkou určité středoevropské uzavřenosti.
Má albánská většina v Kosovu právo na vytvoření vlastního samostatného státu, tak jako by si třeba Skoti nyní mohli vyhlásit samostatný stát, kdyby bývali v květnových letošních volbách hlasovali pro nacionální Skotskou národní stranu? Většina dotazovaných českých občanů to odmítla - zůstávají velmi pevně v intencích pojmu státu z devatenáctého století, kdy je občan považován za majetek státu a musí se podle toho chovat. Toto zdá se dost vyhovuje postnormalizačnímu maloměstskému českému etosu: v jehož pojetí funguje demokracie tak, že se hlasováním projeví vůle většiny a tomu se musejí posléze menšiny podřídit - je to postkomunistická verze marxistického principu demokratického centralismu.
"To, že je v suverénním státě v určité oblasti lokální převaha národností, která je v celkovém percentuálním zastoupení z hlediska státu menšinou, ji neopravňuje založit si vlastní stát," argumentoval jeden občan. "To by bylo na světě příliš mnoho států. Mají snad právo Poláci v České republice demokraticky založit vlastní stát, anebo musejí poslouchat prezidenta Havla?"
"Vytvořit si vlastní stát Kosovci právo nemají. Mohou žít v Jugoslávii, Makedonii, Albánii, nebo emigrovat do jiné země," argumentoval jiný. "Vytvoření nebo nevytvoření zvláštního albánského státu v Kosovu nemá s demokracií nic společného, lokální většina ještě nezakládá její právo na zvláštní stát."
Ale proč ne? Je integrita státního celku navždy daná pouze historickými důvody? Anebo se hranice mohou měnit podle změny etnického složení obyvatelstva? Má v dané oblasti právo vládnout menšina nad většinou jen proto, že stát patří k nějakému většímu historickému celku? Británie nadřazuje princip sebeurčení občanů principu státní suverenity, možná jen proto, může říci cynik, že ve všech případech (Falklandské ostrovy, Gibraltar, Severní Irsko, Skotsko) chce většina obyvatelstva těchto oblastí zůstat dosud součástí Spojeného království. Jakmile však přesáhne počet "katolických" obyvatel Severního Irska počet protestantů, je zjevné, že bude provincie na základě hlasování přičleněna k Irské republice. Je spravedlivé, aby bylo většinové obyvatelstvo určité oblasti v zájmu státní územní integrity potlačováno?
Je možné, že jiné země v jiných částech světa by narušení teritoriální celistvosti považovaly za hrozbu. Je to pozůstatek myšlení minulých dob, kdy bylo zapotřebí, chtěl-li stát získat hospodářskou převahu, vlastnit velké území. V dnešní době to však už zapotřebí není. Nejvlivnější mezinárodní firmy (švýcarský podnik Nestlé) mají většinu svých továren na území jiných zemí. Prospěch z toho má přesto Švýcarsko, protože na jeho území je ústředí koncernu.
Když lidé v ČR upírají Kosovcům právo na vlastní stát, je z toho cítit obava z narušení vlastní, české, teritoriální integrity. Jeden český názor vyjádřil zděšení z tohoto možného scénáře. Z níže uvedené pasáže je také vidět, jak (dost zkresleně) vnímají mnozí čeští občané situaci v Kosovu:
"Představte si, že podíl romského etnika v severních Čechách vzroste nad padesát procent. Romové usoudí, že by si měli vládnout sami a že nastal čas na odtržení od České republiky. Tomu se ovšem zuby nehty brání veškeré tamější bílé obyvatelstvo, a také devadesát procent veškeré populace v tomto státě, jakož i naprostá většina poslanců i senátorů. Romové tedy založí Romskou osvobozeneckou armádu a začnou terorizovat, vyhánět nebo vraždit jak bílé, tak, umírněné Romy. Stát pošle do oblasti policejní a vojenské oddíly, aby udělaly pořádek. Protože ale policie a vojsko všechno neuhlídá, tak si obyvatelé sami vytvoří různé skupinky, které si začnou vyřizovat účty po svém. Skinheadi z celé země se sjedou do severních Čech a konečně se budou moci dosyta vyřádit. Armáda a policie, poté, co utrpěla nějaké ztráty na životech, bude pochopitelně přednostně likvidovat Romskou osvobozeneckou armádu, zatímco řádění skinů a jiných "občanských teroristických iniciativ" ponechá bez povšimnutí (skini ji totiž - na rozdíl od Romské osvobozenecké armády - nebudou ohrožovat. I když se armáda jako taková nebude přímo zúčastňovat etnických čistek, přesto její chování (tolerance neromských teroristů, kteří budou etnické čistky provádět) bude nekorektní.
A co s tím uděláte? Předpokládám, že založíte údernou skupinu, která bude v celých Čechách i na Moravě vyhazovat do povětří mosty, továrny, televizní stanice, rafinérie a zásobníky s ropou, chemičky, Hrad, Hrádeček, Lány a sem tam (pravděpodobně omylem, máte totiž starou mapu) také nemocnice, školy a obytné domy a vyslanectví jiných zemí. To všechno proto, abyste zničil zázemí armády, která se chová nekorektně a nebrání etnickým čistkám, které s gustem provozují ze řetězu utržení skini. Budou vás považovat za bojovníka za etické principy, nebo spíš za teroristu? Domníváte se, že je nějaký významný rozdíl v tom, když takovou svatou etickou válku vede malá teroristická skupina, nebo když úplně to samé dělá samozvaná aliance 19 států, která je nejsilnější na světě."
Češi mají špatné zkušenosti s válkou
Mnoho Čechů je už nyní přesvědčeno, že NATO zvolilo proti Miloševičovi nesprávnou strategii a že budou letecké údery neúčinné. Účinnost strategie leteckých úderů přirozeně nekritizují jenom Češi, avšak v českém pojetí bezpochyby hraje významnou roli skutečnost, že mají Češi nedůvěru k přímému prosazování cílů silou - mají pocit, že pro ně samotné byly války vždycky katastrofou.
Velmi silně a traumaticky zůstávají v českém podvědomí vzpomínky na obě vojenské okupace Československa - nacistickou z roku 1939 a ruskou z roku 1968. Jeden respondent to shrnul takto: "Násilím není možné se domoci trvalých hodnot. Tlak budí protitlak, násilí budí protinásilí." Znamená to snad, že se nemáme nikdy postavit násilí se zbraní v ruce? Neměli se Češi postavit se zbraní v ruce proti Hitlerovi? Češi mají historickou zkušenost, že se mohou domoci svých cílů jen nepřímo. Mají švejkovskou tradici, nedůvěřují armádě, vytvářejí si historický mýtus, že nikdy nebojují se zbraní v ruce. (Není to pravda, existuje několik případů, kdy zasáhli Češi do bojů velmi rozhodně a velmi úspěšně.) S tím je nespokojen i český prezident. Podle jednoho činitele, blízkého Václavu Havlovi, říkává Havel v soukromí, že se prý Češi se vždycky snaží "vyčuraně prokličkovat historií".
Jeden český občan napsal: "Byl bych rád, kdybyste pochopil, že mínění Čechů není způsobeno sudetoněmeckým traumatem, xenofóbií národa, totalitní výchovou, ale pouze vrozeným odporem k násilí a historicky doložitelnou ochotou Čechů řešit věci národní bez zbytečného zabíjení. Tato ochota může být pochopitelně interpretována jako zbabělost. Myslím si, že právě tato ochota neprat se a nedělat zbytečná gesta umožnila tomuto miniaturnímu národu (sic! v ČR přežívá představa, že jsou Češi "malý národ" - přitom je to v Evropě stát střední velikosti) přežít v srdci Německa."
V jiných reakcích se znovu a znovu objevuje obava z Německa: "Nyní Němci po více než padesáti letech opět bojují na cizím území, nepozváni, bez vyhlášení války, v době míru bez mandátu OSN. Kdo bude ještě a komu věřit? Všiml jste si, jak radikálně se rozmnožily radikální požadavky v sudetské otázce, a to nejen ze strany sudetských Němců, ale i oficiálních představitelů Německa a Rakouska?"
Někteří Češi se obávají, že staví-li se mezinárodní společenství proti vyhánění Albánců z Kosova, bezpochyby odsoudí i vyhnání tří miliónů Němců po druhé světové válce z Československa: "Pokud bychom souhlasili s tím, že Albánci (kteří žijí většinou na tomto území pouze po dvě generace) si mají vytvořit z Kosova vlastní stát, byli bychom blízko tvrzení, že mají být dodatečně navrácena Německu zatím česká území bývalých Sudet, kde Němci žili po více generací. Němci však před druhou světovou válkou vytvořili v Československu podobnou pátou kolonu, jakou dnes v Jugoslávii tvoří kosovští Albánci s jejich cizineckou legií nazývanou Kosovská osvobozenecká armáda. Po druhé světové válce nebylo další soužití Čechů s Němci možné právě z toho důvodu, že před válkou byli pátou kolonou v Československu. To je případ i dnešní Jugoslávie a já se domnívám, že je spravedlivé, aby na území Kosova zůstali pouze ti obyvatelé, kteří při respektování všech občanských práv chtějí v Jugoslávii žít." Přestože tedy čeští kritikové vyčítají Severoatlantickému společenství, že trestá zbloudilými bombami srbské obyvatelstvo na základě principu kolektivní viny, neváhají souhlasit s tím, že by na základě téhož principu kolektivní viny mělo být odsunuto z určité oblasti celé "nevhodné" etnické obyvatelstvo.
Jaké názory vyjadřují ti, kdo zásah Severoatlantického společenství vůči Jugoslávii schvalují?
"Zásah v Kosovu je úměrný situaci. Bylo by třeba oddělit Srby a Albánce. Nedokážu posoudit míru viny. Teror by měl být trestán, to je však názor idealisty." - "Je nutno eliminovat paratotalitní Miloševičův režim, který dlouhodobě destabilizuje prostor Balkánu. Není pravda, jak se všeobecně tvrdí (!), že nálety NATO vyvolaly genocidu Kosovců. Bez důkladných plánů a přípravy nelze jen tak zorganizovat vyhánění mnoha stovek tisíc lidí ze země." - "S akcí NATO souhlasím, protože ostatní mudrlanti nemají jiné řešení."
"Nechceme být součástí západního geopolitického celku"
Odpůrci zásahu NATO vůči Jugoslávii v České republice většinou kritizují stoupence tohoto zásahu, že je zaslepila touha pochlebovat Západu a včlenit se za každou cenu do západního společenství. Hovorem se stoupenci západní intervence v Jugoslávii však člověk nenabývá tohoto dojmu. Zdá se spíše, že čeští stoupenci západního zásahu v Jugoslávii prokazují všestrannější porozumění problému.
Zeptal jsem se několika českých novinářů, politologů a historiků, co je podstatou výrazného českého odporu vůči zásahu NATO proti Miloševičovu režimu. Důvodů je prý celá řada. Jejich názory je ovšem možno kritizovat jako typické, elitářské intelektuálské postoje, "odtržené od života společnosti:"
Vedoucí čeští politikové problém občanům nijak nevysvětlili. Zaujali vůči němu váhavé či odmítavé stanovisko. Značnou vinu nesou také české televizní stanice, které přínášejí informace z války o Jugoslávii bez analýzy. Vysílala-li komerční televize Nova srbské záběry bombardovaných budov a pak záběry uprchlíků z Kosova, vyvolala v české populaci dojem, že uprchlíci utíkají před západním bombardováním.
Češi měli vždycky velmi pozitivní vztah k Jugoslávii. Pamatují, že v roce 1968 podpořila jejich reformy. V době, kdy v Československu vládl v sedmdesátých a v osmdesátých letech tvrdý husákovský režim, byla Jugoslávie jedinou, "polozápadní" zemí, kam jezdili na dovolenou. Mají příjemnou vzpomínku, ale příliš nerozlišují jednotlivé části bývalé federativní republiky Jugoslávie.
Důležitou roli hraje xenofobie, obava z uprchlíků, neochota se angažovat. "Uprchlíci tady zůstanou, budou se množit a za sto let jich bude víc než nás." Lidé nechtějí vidět utrpení, volí si, jakým směrem se budou dívat. Stát a jeho moc je pro ně důležitější než lidská individualita.
S určitou neochotou musím přiznat na základě četných reakcí, že se zdá být mentalita dnešních Čechů trochu podobná mentalitě srbské - tedy balkánské. Stejně jako Srbové se i Češi definují vůči vnějšímu světu převážně defenzívně. Žijí ve vlastním světě, nemají rádi etnické menšiny a příliš jim nevadí v politice ani v podnikání úhybné manévrování a řekněme to otevřeně - podvádění, za účelem dosažení požadovaného cíle. Pokud je tato strategie úspěšná, dělá na mnohé Čechy dojem. V morálně relativistickém chaosu postkomunistické české společnosti je konec konců možno ospravedlnit jakkoliv nečestné jednání, protože přece pevné morální standardy neexistují. Nemohou-li dosáhnout cíle přímými prostředky, pro mnoho Čechů je, jak se zdá, legitimní, pokusit se dosáhnout cíle prostřednictvím úhybností.
Podle politologa Milana Znoje je odpor vůči bombardování NATO zástupným problémem. Mnoho Čechů nebylo přesvědčeno o užitečnosti vstupu do Severoatlantického společenství. Referendum o této otázce se v ČR nekonalo. Vztah k armádě je v ČR velmi nedůvěřivý. České povaze by zřejmě vyhovovala nezúčastněnost ve vojenských i politických blocích. Čechům zjevně vadí, že se budou muset stát součástí většího geopolitického celku a činit konkrétní rozhodnutí, angažovat se otevřeně pro nebo proti.
Jan Čulík
Středa - bělehradský den pravdy
Redakční komentář, který vyšel v úterý 1. června v deníku Guardian.
Je to poslední, nejlepší naděje na mírovou dohodu, takže cesta, kterou plánuje ruský vyslanec na středu, si zaslouží pozornosti. Tentokrát s ním má do Bělehradu cestovat i vyslanec Evropské unie, pozoruhodný finský prezident Martti Ahtisaari, který řekl, že nepojede, pokud by neexistovala šance na úspěch. Černomyrdin byl už v Bělehradě čtyřikrát a také nyní konečně předpokládá jednoznačný výsledek. Slobodan Miloševič, mistr odkládání, už nemůže záležitost víc oddalovat. Nastal okamžik pravdy, a Miloševič musí dát jasnou odpověď, zda přijímá podmínky, s nimiž souhlasí všichni, včetně Rusů. Srbské jednotky se musejí stáhnout, aby měli uprchlíci pocit bezpečí, že se mohou vrátit domů. Podstatná armáda složená ze zahraničních jednotek musí vejít do Kosova, nahradit Srby a zaručit, že se Srbové nevrátí. Aby to bylo důvěryhodné, musí být jádrem této armády vojska NATO.
Není dosud jasné, zda už byla dohodnuta velící struktura. NATO by to nemělo zdůrazňovat, ani by se nemělo snažit vylučovat Rusy. Rusové si zaslouží stejnou roli jako západní jednotky. Oplátkou za to by Rusko nemělo trvat na vytvoření nějaké vlastní okupační zóny v Kosovu, jako bývalo východní Německo. Kosovo nesmí být rozděleno na "tvrdou" a "měkkou" zónu, ani na srbskou a albánskou zónu. To jsou ale otázky, o nichž se musí dohodnout NATO a Rusko. Nejsou to otázky, o nichž by měl rozhodovat Bělehrad.
Když zahájil ruský velvyslanec svou diplomacii, Miloševič si pravděpodobně myslel, že čas hraje pro něho. Hodilo se mu jednání protahovat, protože předpokládal, že kritika bombardování NATO bude sílit a aliance nevyužije možnosti vyslat do Kosova pozemní vojska.
Ale změnily se tři skutečnosti a základna nadějí pro Bělehrad se rozplynula. NATO se dohodlo na obrovském zvýšení počtu vojáků v regionu a vlády ve Washingtonu, v Londýně a v Paříži velmi silně daly najevo, že tyto pozemní jednotky možná provedou invazi, pokud Bělehrad odmítne dohodu. Jednotky jsou posilovány už nyní a vojska budou schopna provést invazi před zimou, čímž mizí další faktor, o němž se Miloševič domníval, že je na jeho straně.
Je také jasné, že německé a italské námitky proti pozemní invazi nemají sílu veta. Pozemní vojska, která vstoupí do Kosova, budou koalicí ochotných. Členové NATO, kteří si nepřejí se na pozemní invazi účastnit, nebudou muset, ale nebudou v invazi moci zabránit ostatním.
Posledním novým faktorem je rozhodnutí mezinárodního trestního tribunálu obžalovat Miloševiče. Někteří analytikové argumentují, že to omezuje jeho ochotu přijmout kompromis. Ale pravděpodobnější je opak. Jugoslávský šéf státu nyní musí najít přijatelné východisko pro sebe nejen ohledně Kosova, ale i ohledně své vlastní hlavy. Pokud přijme mírovou dohodu, může si být jist, že mírové sbory, které vstoupí na jugoslávské území, zůstanou jen v Kosovu. V Srbsku samotném bude relativně v bezpečí.
Jestliže bude naopak Miloševič tak tvrdošíjný, že do Kosova vstoupi vnější armády násilím, situace se dramaticky změní. V horečce pozemní války může vzniknout tlak na to, aby byly vyslány do Bělehradu speciální jednotky a zmocnily se muže, který stojí v čele obžaloby u mezinárodního soudního tribunálu. Nikdy nebylo pro Miloševiče rozumnější přijmout nabídku, protože požadavky, které jsou vznášeny, budou stejně realizovány, ať s tím bude či nebude Miloševič souhlasit.
(Znáte tu písničku?}
Já mám strejčka v Americe - jo, jo...
ten má zadarmo internet - a taky pécéčko
Uvodem mala otazka: Kolik platite za pristup na internet? - A kolik byste byli ochotni zaplatit za nove moderni pececko?
Uz od roku 1976 jsme rikali lidem nezasvecenym do nove elekronicke technologie, ze to, co si koupite dnes (tehdy v roce 1976), bude lepsi a lacinejsi zitra. To platilo az do dneska! Ale ani ve snu nas nenapadlo, ze oboji, pocitac i pristup na net bude zdarma. Ano, k tomu uz dnes doslo - a bude to jeste lepsi zitra. Verite, ze ctvrty nejvetsi vyrobce pocitacu ve Spojenych statech americkych jeste pred tri ctvrte rokem vubec neexistoval? Ano, svet se obratil na rub, a elektronicky svet se meni elekronickou rychlosti.
Co je nyni v US, prijde brzo do Ceske republiky
Mame letni byt u more na Long Islandu, asi 100 km od New Yorku, ve vesnici Moriches, v okrese Suffolk. Zde je velice hezka verejna knihovna, ktera patri do systemu vsech knihoven v tomto okrese. Pred tremi lety zacala nabizet pritup na internet mistnimu obyvatelstvu zdarma. Nyni, po trech letech to vypracovali na tolik, ze maji tolik V-90 modemu , ze nikdy nema telefonni pripojeni obsazeno. Pravda, cas pripojeni je omezeny na jeden a pul hodiny, takze kdyz cas vyprsi, musite zavolat znovu. Ale mistni, casove neomezene telefonni zavolani stoji pouze deset centu (v noci tri-a-pul centu).
Počítač zdarma
Firma Free-PC (Zdarma-PC) z Pasadeny, Kalifornia, nabizi zdarma 10,000 pocitacu vybranym zakaznikum, kteri by byli ochotni vyplnit dlouhy vyzkumny dotaznik.
It's too good to be true
Je to tak bajecne, ze je to neuveritelne - ale neni vse zlato, co se trpiti
Zatim internetova spolecnost Intersquid.com z mestaChester ve state New Jersey nabizi pronajem moderniho pocitace PC za mesicni poplatek $20 tem, co si na delsi dobu predplati jeji internetove pripojeni.
Maji tolik zajemcu z celych US, ze prosi o nove zamestnance a partnery, aby alespon castecne zvladli poptavku. Ale to co nabizeji, neni ve skutecnoti to co se na prvni pohled zda. Zadatel musi podepsat smlouvu internetoveho pripojeni na tri roky za $30 mesicne.
V US stoji prvotridni pripojeni telefonem pod $20 mesicne. Tem co predplati najenou na cely rok je mozno dostat pod $10. Tak zakaznik Interquidu zaplati behem trech roku celkem $1,800, coz neni zadna vyborna cena.
Jsou levnejsi kazdym dnem!
Vyrobce pocitacu jmenem emachines pred deviti mesici neexistoval a nyni je ve Spojenych statech na ctvrtem miste. Na toto misto se rychle dosplhal tim, ze vyrabi a prodava moderni pocitace v cene $399. Taktez svetoznamy Apple Computer docilil vysokou cenou temer uplneho rozpadu a nyni se vraci na trh nazpet se svym novym stolnim strojem, kde je vse (mimo tiskarny) pod jednou strechou, pouziva rychly G3 processor. Cena je neco malo pres $1,000 a jmenuje se "iMac" (to "i" je pro "internet")
Moorův zákon
Vsechno to zlevnovani a uspech techto zminenych firem spociva na jevu zvanem Mooruv zakon. Pred vice nez triceti lety, kdyz v Americe zacinala vyroba polovodicu, byl Gordon Moore zamestanancem predni firmy Fairchild Semiconductor.
Tehdy Moore tuto firmu opustil a zalozil novou pod jmenem Intel. Tehdy napsal do magazinu Electronics clanek o sve teorii, ze vyroba teto technologie, zvlaste co se tyka vyroby memory-chips (pameti), bude kazdorocne zdvojnasobovat. (Pozdeji to bylo opraveno na 18 mesicu.)
Protoze je nejnakladnejsi vyvoj noveho "chipu", ne jeho vyroba, podle tohoto Moorova zakona musi cena podstatne klesat. Tato teorie ma pokracovat do nekonecna. Toho se obava cely tento prumysl, ktery vydelava obrovske zisky behem tohoto americkeho dlouheho vzestupu hospodarstvi, kdy rust a zisk je veliky, uroky a nezamestnanost male.
Podle nich firma (jako "emachines"), zalozena na Mooreove zakone, prodavajici pocitace pod cenou, zatim co jejich vyroba stoji kolem $400, se financne neudrzi dlouho pri zivote.
Kritikove se vsak budou muset prizpusobit. Dell, jeden z nejvetsich vyrobcu v US, uz oznamuje uvedeni na trh pecece v cene kolem $800. (Asi uz videli, ze jim jde o hubu.)
Josef Schrabal, New York
Odkazy
(Free-PC)
(emachines)
(Apple iMac)
(Dell Computer)
Matiční aneb nebude mír na Zemi?
Když se starosta ústeckého obvodu Neštěmice ing. Tošovský dozvěděl o rozhodnutí Zemanových vladařů postavit se proti plotozdi v Matiční ulici, byl roztrpčený.
Hovořil o tom, že situace v Matiční není nic jiného než řešení situace tam kde chybí skupině liší slušné chování - v tom není žádný rasismus, žádné omezování lidské svobody. Pokud je omezováním svobody snaha zmírnit možnost kontaktu a alespoň trochu ztlumit hluk, nejsme v civilizované zemi. Matiční je podle jeho zkušenosti jen záminkou pro profesionální aktivisty a různé naivisty. S lidmi z Matiční 4 a 6 bylo o dětském hřišti a plotu dosaženo dohody, uznali, že je to nejrozumnější řešení situace. Dokonce začali pomáhat i při úklidu, někteří se chtěli z Matiční odstěhovat, protože chování některých obyvatel těchto dvou bloků se jim zdálo být neúnosné.
Aktivisté bdí
Když dostal informaci o záměru stavby zdi tisk, do týdne se z toho stala potrava aktivistů a pražských mudrců. A přesto došlo k dohodě s lidmi z Matiční o plotu. A aktivisté museli nastoupit proti zdi znovu...
Proto zní více než farizejsky, že vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl má obavy, aby se rozhodování o zdi v ústecké Matiční ulici nestalo předmětem politického boje. Nakonec rozhodne Poslanecká sněmovna? Uhl vzdychá: "Bude to boj ODS proti ČSSD, ostatní tři strany zaujmou stanovisko, které bude pro ně výhodnější. To bych považoval za neš»astné. Je to věc občanská, veřejná, která nemá mít s pravolevou (politickou) orientací nic společného. Zde běží o starý křes»anský princip, o to, aby nebyla ponižována lidská důstojnost."
Jeden dopis
Příkladem toho, že situace, která se mezi obyvateli v Matiční ulici vytvořila je nepříjemná i pro obyvatele, dokazuje např. dopis, který obdržel Úřad městského obvodu v Neštěmicích dne 10. 3. 1999.
Dopis byl napsán ve spolupráci s Občanským sdružením Romská duha. Vzhledem k situaci mezi obyvateli v Matiční 4 a 6 nejsou v dopisu uvedena jména, dopis však je součástí spisu Matiční ulice, jenž založil Úřad městského obvodu v Neštěmicích.
Podepsaní žadatelé se přestěhovali do Matiční ulice s dluhem na nájemném.
Občanské sdružení Romská duha se sídlem v Matiční ulici
Úřad městského obvodu
starosta p. Tošovský
Věc: Stížnost
Obracíme se na vás se stížností. Najde se někdo, kdo nám pomůže žít trochu ve slušnějším prostředí a ne jako v ZOO.
Bydlíme v domech pro neplatiče v Matiční ulici bez hygieny, klidu a pořádku, kde nás jiní Romové napadají a vyhrožují, když ze sebe děláme Čechy, ať se odstěhujeme.
A neskonalý nepořádek na obou blocích, navíc křik, řev do pozdních hodin, který probudí i nebožtíka z hrobu.
V nočních hodinách to je jako klub disko a aréna bojového umění.
Cizí děti přes den devastují dveře, okna, vypínače společného osvětlení, půdní prostory se nedají používat, protože jsou v dezolátním stavu a používají to jako WC, domovníci tomu jen přihlížejí.
Je nám jedno, kdo zde bydlí, ale ať se chová jako každý slušný občan a také ať platí nájemné a poplatky k tomu určené, ne abych já důchodce za ně platil vodu a elektřinu a trpěl po tmě bez elektřiny, když si poplatky řádně platím, nebo uklízet dvůr a okolí jen proto, abych se nemusel stydět, že bydlím v tomto prostředí, ale co sami zmůžeme proti tak velké rodině, protože my jsme jen tři (uvedena jména). Nevěříme tomu, že by se pro tři rodiny nenašlo nějaké řešení, aby tyto rodiny mohly žít spořádaný život.
Rádi bychom se dozvěděli, co s námi bude a zda musíme takto žít, protože i my máme děti a chceme, aby naše děti nevyrůstaly v takovém prostředí jako tyto děti, že jejich rodiče na nic nepamatují, jen aby měli alkohol a na automaty.
Děkujeme za vaše vyjádření.
(Tři vlastnoruční podpisy)
Zvláštní pach absurdna
Nad Matiční ulicí se vznáší zvláštní pach absurdna. Nikdo z mediálních bojovníků neví, že domů pro neplatiče je v neštěmickém obvodě více, ale potřeba protihlukového plotu či zdi se řeší jen u dvou domů. Nevědí, že to je problém lidského chování na nejzákladnější rovině. Jak jsem již psal v Poučení z krizového vývoje v Matiční - Uhl považuje (podle své lednové besídky na zasedání vlády) stavbu běžné zdi či plotu za omezování lidských práv....
Co je sakra s tou zdí? aneb třetí kompromis
Výstavba oplocení schválená zastupitelstvem neštěmického městského obvodu zahrnovala dva nové vchody a uzavíratelný vjezd, ze strany bližší k městu Ústí n. L. a nové přístupové chodníky, oplocení z keramických nebo betonových tvarovek, alternativně zčásti z ocelové kulatiny a profilů, doplněno živým plotem, popř. dosadba vzrostlými stromy.
Postupně došlo ke snížení výšky plotu, aby se tímto způsobem odstranila hlavní příčina protestů aktivistů - příliš vysoká zeď - kterým hluk v Matiční ulici nevadil, protože zde nebydlí.
V poslední fázi rozhodování bylo rozhodnuto, že plot bude mít výšku 1,8 m, čimž bude omezena jeho protihluková funkce, ale nebude napadnutelný jako "berlínská zeď" či "zeď ghetta", jak byl projekt některými aktivisty nazýván.
V projektu se také v poslední fázi počítalo s jedním průchodem do Matiční ulice ve směru největšího pohybu obyvatelstva - k podchodu, který je ve směru cesty do školy dětí z Matiční ulice, na městskou hromadnou dopravu a do vlastní čtvrti Krásné Březno, od které je Matiční a přilehlé ulice odříznuta kolejištěm nádraží Ústí n. L. - sever. Ve vlastní čtvrti Krásné Březno je také většina obchodů využívaných lidmi žijícími v této enklávě a spojení MHD do centra města a do Neštěmic, kde jsou úřady městského obvodu.
O jednotlivých fázích snižování nároků neštěmických radních na oplocení svědčí tento dokument (ze 3. 5. 1999) vypracovaný odbornou firmou, která prováděla protihlukovou studii:
Věc: Komentář k postupu přípravy výstavby oplocení v Matiční ul.
Z hlediska původního zadání došlo v průběhu postupu přípravy výstavby oplocení k těmto změnám:
1. Původně navrhované oplocení s protihlukovým účinkem v denních i nočních hodinách pro spánek při otevřených oknech by muselo (teoreticky - pozn.) být neprostupné hluku (plné) a vysoké 5 m.
2. První kompromis byl snížení oplocení na výšku 4 m, která zaručovala protihlukové účinky i v nočních hodinách pro spodní okna úplně a pro horní okna - II. NP při zavřených oknech.
3. Druhý kompromis měl za snížení oplocení na výšku 1,8 m a na návrh realizace z dílců při uzavření všech vstupů do Matiční ulice z hlediska zlepšení nočních podmínek při ukončení provozu místního restauračního zařízení a dalším účelem zamezení vbíhání dětí do ul. Mateční z nově navrženého dětského hřiště.
4. Třetím kompromisem je zanechání vstupu z Matiční ul. v místě odlehlém od rodinných domků. Tento vstup je ale ve směru cesty do školy, na nádraží ČD a MHD. Posunutí proti původnímu vstupu je o 5 m, resp. o 32 m. Vstup je ochráněn proti vbíhání dětí do ulice Matiční.
Co ještě kdo chce?
Po odmítnutí této varianty vládou "Pražské republiky" již neměla neštěmická radnice kam ustoupit, ačkoli z hlediska občanského nelze hodnotit oplocení vysoké 1,8 m s jedním průchodem do Matiční ulice za gesto narušující lidskou důstojnost.
Jedná se o kompromis, který zajistí obyvatelům protilehlé části ulice (tzv. domkařům) pouze značně omezenou protihlukovou ochranu a zmenšení frekvence krizového setkávání.
Jestli toto projev porušování lidských práv?
Za pozornost by ve vztahu k tomuto "fenoménu" možná stála úvaha Čecha žijícího v Americe Petra Habaly v Neviditelném psu z 31.5.
Světoznámé město Bystré
Pane Čulíku,
onehdá jsem se na Vás chtěl obořit, protože jste označil město (byť malé) v
němž se narodila moje maminka za vesnici. Od té doby se situace trochu
změnila, protože jste v BL otiskl příspěvek starostky města Bystrého.
Posílám Vám k němu několik poznámek, protože předpokládám, že o Bystrém
toho asi čtenáři BL moc nevědí a tak si mohou porovnat dojem, který získali
z článku paní starostky, s pohledem z trochu jiného zorného úhlu.
JJ
Světoznámé město Bystré (u Poličky)
Kdyby nic jiného, v Bystrém se kdysi uchytil můj dědeček Ondřej Špaček jako
četnický strážmistr a tak se stalo, že se tam narodila moje maminka.
Přestože pak odešel na pensi jinam, a v Bystrém zbyly "pouze" maminčiny
kamarádky z dětství, zůstala naše rodina k Bystrému trvale připoutána.
Díky těm známým vím, že Bystré je, jak jeho kronika praví, městečko v údolí
na kopečku. Přesněji v dolíku v kopcích, protože i z Bystrého ještě vede
cesta nahoru do Nedvězího a dál na Jimramov.
Z nedostatku přímějšího příbuzenstva jsme si "osvojili" maminčiny
kamarádky. Takže jsme měli tety Máňu a Milču. Většinou jsme jezdili k té
druhé, Pazlarové.
Musel jsem uvést pár detailů, protože jinak bych nemohl psát o kuchyni u
Pazlarů. To byla celkem malá místnost s klenutým stropem, do níž se vešel
kachlový sporák, kredenc, dvě postele, které přes den sloužily k sezení, a
mycí stůl. A do této kuchyně neustále přicházeli lidé na kus řeči,
dohodnout nějakou výpomoc nebo trochu posedět cestou z pole.
S odstupem let se mi ta kuchyně jeví jako symbol neobvyklé sounáležitosti,
která v tom městě spojuje lidi bez ohledu na to zda v něm jejich předkové
žili staletí nebo jen několik desítek let, jako moje rodina.
Asi v tom hraje roli zmíněná topografie. Ten dolík, jemuž kopce vracejí
večer lidi po práci.
Tyhle věci jsem si připomněl, když jsem četl
projev
Hany Sejkorové, starostky města Bystrého, na scheinfeldské konferenci.
Na jejím projevu je pozoruhodná absence minulosti. Je v něm zmínka o Karlu
IV, o stoleté tradici divadla a jedna narážka na komunistickou éru (v
minulé době odradil "mus" lidi od sdružování).
Je to škoda, protože se tím do značné míry oslabuje základní myšlenka
projevu, jíž je, alespoň podle mého názoru, nutnost spojit síly občanů
nejen k tomu k tomu, aby vytvořili prostředí v němž je radost žít, ale
hlavně, aby svoji existenci mimo hlavní (mocenská i ekonomická) centra
vůbec uhájili.
Paní starostka je zbytečně skromná, když mluví o tom, že Bystré vždy bylo
mimořádně chudé. Pokud mě paměť neklame, Bystré na tom nebylo v minulosti
zas tak špatně. Fungovalo tam JZD, Státní traktorová stanice, továrna na
spřádání angorské vlny Vitka (jediná v tehdejším Československu),
autoservis, restaurační zažízení a malý malý hotel. Bystré mělo zdravotní
zařízení, kino, malou provozovna "Arma", kde se šilo oblečení pro armádu a
něco jako "odštěpný závod", jak se kdysi říkalo, Botany (tuším, že Skuteč).
V městě byla i poměrně dobrá síť obchodů a služeb.
V místním zámku bylo nějakou dobu učňovské středisko. Vím, že jeden čas
tam byly švadlenky - údajně k nelibosti místních paní a dívek. Možná, že
jsem na něco zapomněl, ale i tak je tento výčet pracovních příležitostí
dost bohatý na město s okrouhle dvěma tisíci obyvateli.
Hana Sejkorová se o tomto "dědictví minulosti" nezmínila a tak její výrok,
že kraj "nezlomilo ani minulé desetiletí, ani dnešní problémy ekonomické"
zůstává jaksi poloprázdný, přestože právě na tom, co a proč se změnilo,
mohla dál stavět.
Nepochybuji o tom, že svůj projev přizpůsobila tématu konference (občanské
společnost), ale na druhé straně je nutné vidět, že základem úspěchu je
ekonomika, nikoli to zda někde mají dost lidí do dechovky.
Domnívám se, že představitelé malých měst (chcete-li venkova) musejí
zdůrazňovat při každé příležitosti, že součástí ekonomické rovnice, jejíž
výsledek ospravedlňuje rušení výroby, kdykoli se zdá, že to jinde půjde o
něco levněji, musí být dopad změn na jejich obyvatele.
Výčet různých občanských aktivit obyvatel Bystrého je úctyhodný, ale neměl
by zastínit jádro věci. Navíc nejde o nic převratného. Bystré se díky
iniciativě pár lidí oživilo a tak bude činnost různých sdružení nějakou
dobu vzkvétat a pak zase přijde útlum tak jak tomu je kdekoli jinde.
To je stejné v Bystrém i v Deep River, kde teď žiji. V krátkém časovém
intervalu dvanácti let jsem tady zažil vzestup i úpadek různých iniciativ.
Do jisté míry jde o přirozený proces, protože ne vždy se najde dostatek
lidí s potřebnými kvalitami.
Daleko důležitějším faktorem ale je celkové společenské klima odvozené od
ekonomické situace.
Paní starostka by si jistě velmi dobře popovídala s panem Smithem, který
jako bývalý starosta Deep River způsobil, že i naše centrum - tedy downtown
- má Dům pro občany, jimž se tady říká seniors, kam chodí lékař, sestry a
konec konců i děti s básničkami.
Společnou řeč by našla i s panem Murphym, který je naším starostotou dnes a
má plné ruce práce, aby oživil město, z nějž během posledních deseti let
ubylo tisíc lidí (dnes má 4000 obyvatel a stárne, protože nepřicházejí
mladí lidé).
Zajímavost a možná výjimečnost projevu Hany Sejkorové je tak trochu mezi
řádky. Je v náznaku toho, že si konečně lidé uvědomují, že ty krásné
německé a jiné vesnice nejsou jen hezké fasády, ale hlavně lidé s jejich
problémy. A že problémy malých míst jsou si velmi podobné.
Jan Čulík v poznámce ke
článku
Andrewa Stroehleina napsal, že se mu zdá rozumnější (než demonstrovat
proti globalizaci) "zaměřit energii na to, jak nynějších globalizačních
proudů využít co nejlépe pro Českou republiku". A dodává, že "globalizace
je totiž neobyčejně demokratická."
Dovolím si jeho výrok parafrázovat. Občané by měli zaměřit energii na to,
aby je současné globalizační trendy co nejméně poškodily. Musejí neustále
upozorňovat na to, že globalizace je diktát (ekonomicky) mocných, jemuž se
volení zástupci občanů podrobují - dost často pod záminkou, že jde o
pokrok.
Skončím, jak jsem začal. Chytil jsem se kdysi drápkem prázninových pobytů
a vyprávěním své maminky v Bystrém. Považuji je za svůj záchytný bod v
zemi kde jsem se narodil (Praha je pro mě příliš veliká, abych ji považoval
za svou). Jeho kanadským protějškem je
Deep River , kde bydlím teď.
Ani jedno z "mých" měst neprodukuje nic, co by se nedalo dovézt laciněji
odjinud. Dosadíme-li však do rovnice, kterou jsem zmínil v úvodu, hodnotu
mezilidských vztahů a vše ostatní, co tato místa nabízejí, začne se import
jevit jako velmi nákladná alternativa.
Doufám tedy, že se oběma starostům bude dařit jejich záchovná práce.
Jiří Jírovec
PS Bystré se stalo světově proslulým díky filmu Vojtěcha
Jasného "Všichni dobří rodáci".