Nato říká bombardování nemocnice "vedlejší škody". Já tomu říkám tragédie"
Tento článek Roberta Fiska, napsaný v Surdulici, vyšel v britském deníku Independent na titulní straně v úterý 1. července 1999.
Nedaleko od mladého těla Mileny Malobaličové jsme nalezli zápisník milostných básní, které napsala pro svého chlapce. Letadla NATO usmrtila ji a 17 dalších pacientů v sanatoriu pro léčení tuberkulózy o několik hodin dříve. Milenina mrtvola ležela ve stínu borovice, její dlouhé černé vlasy v jemném větru jí povívaly přes tvář, v levém uchu se jí třpytila stříbrná náušnice.
Bylo by lehké napsat reportáž o tom, že smrt Mileny, její matky a jejích dvou bratrů a 14 dalších pacientů - nemluvě o třech starých lidech, jejichž rozsekané pozůstatky jsem nalezl ve stlačeném betonu sanatoria - je zvěrstvo.
A bylo by to pravda. Bomby NATO zničily včera v Surdulici nemocnici a činitelé NATO to charakterizovali jako "vedlejší škody". Ale jen samotná smrt Mileny je výjimečnou válečnou tragédií.
"Kdybys jen věděl, jak teď trpím," napsala dětským pravopisem svému milovanému v první básni v zápisníku. "Možná je to špatné, ale chci se k tobě vrátit. Tvoje Milena tě pořád ještě velmi miluje, ale cítím svá zranění tak silně. Nevím, jestli tě ještě mohu políbit."
Ty dvě básně byly napsány před dvěma měsíci a přes celou jednu stránku zápisníku napsala Milena velkými písmeny a anglicky slova: I LOVE YOU, DEJANE!
Srbka, která mi ty básně překládala, se rozplakala. Teď už se k Dejanovi nevrátí. Zranění bylo příliš mnoho. O utrpení se raději nemá mluvit.
Vedle Mileniny mrtvoly ležela mrtvola její maminky - obě její nohy byly utrženy, ale byly umístěny vedle jejího těla - a mrtvoly obou jejích bratrů, jeden z nich měl stále ještě ruku před obličejem, jako by se chtěl uchránit před bombami.
Jugoslávské záchranné týmy v modrých uniformách je pokryly zakrvaveným igelitem, aby na ně nešly mouchy. Mrtvoly ležely pár metrů od hromady betonu, roztrhaných šatů a starých papírů. Tam jsme našli Milenin zápisník.
Asi 40 pacientů ve Zvláštní nemocnici pro onemocnění plic a tuberkulózu bylo vážně zraněno, když je těsně po půlnoci zasáhly bomby NATO. Část dvoupatrového, 75 let starého sanatoria spadla na muže a ženy v postelích, a tam také většina z nich zemřela, i když jeden starý člověk, jehož mrtvolu jsem viděl, byl stále ještě oblečen ve starých modrých kalhotách a v roztrhané proužkované košili.
Byl to domov důchodců a zároveň tuberkulózní klinika. Nemocnice, uprostřed borového lesa, byla jasně označena na všech mapách.
Jako první se na scénu dostavil Branislav Ristič, velitel místní jednotky civilní obrany. "Hořelo tu a mezi stromy byl kouř a lidé ve tmě křičeli a strašlivě zranění lidé se snažili vylézt ven okny," řekl. "Všichni volali o pomoc. Ale toto město je bombardováno každých šest hodin, takže jsme měli problém sehnat dost lidí na pomoc."
V oblasti nebyl žádný vojenský cíl, uvedl Ristič. Tak jsem se vydal do lesa a Ristič se za mnou rychle brzo rozběhl. "Není tady nic, vidíte, žádný vojenský cíl, nic," řekl, jak jsme šli mezi vysokými kopřivami, a stromy, z nichž se ozýval hlučný ptačí zpěv.
Ale v údolí asi půl kilometru od nemocnice jsem nalezl pozůstatky dvou táborových ohňů, popel byl stále ještě teplý, a čtyři menší zákopy, obdélníkové díry do země, jaké kopou vojáci na ochranu před bombami. Na jiné lesní cestě bylo 12 jiných, nově vykopaných zákopů.
Ristič vyjádřil názor, že prý ty zákopy asi vykopali "znepokojení zaměstnanci nemocnice". Pacienti prý seděli u ohňů, poté, co byli evakuováni ze sanatoria. Což je možná pravda. Bylo tady umístěno nějaké vojenské vozidlo, možná protiletadlový systém? Vůbec ne, v žádném případě, tvrdily jugoslávské úřady v reakci na mou kacířskou otázku.
Ale ve vzdálenosti asi jednoho kilometru, sdělili mi, je vojenská rozhlasová retranslační stanice, regulérní cíl NATO. Možná u nemocnice tábořil vojenský personál z té stanice, bylo mi řečeno. Ale v žádném případě tady nejsou žádná kasárna ani skladiště munice, jak tvrdilo NATO, sdělili mi.
Tohle je starý známý problém, jak psát reportáže o civilních obětech v jugoslávské válce. Najde-li reportér nejmenší, nejminimálnější důvod, proč asi došlo k bombardování nemocnice, znamená to přenést vinu za masakr na Jugoslávce a pak argumentovat, že Jugoslávie usmrtila své vlastní lidi, i když byli roztrháni na kusy bombami NATO. A každý Jugoslávec, který slyší takový názor, ho považuje, nikoliv nepřirozeně, za obscénnost.
Ženevské konvence - jimiž pečlivě argumentuje NATO, když hovoří o masakrování Albánců v Kosovu - vyžadují, aby byli civilisté ochraňováni i v blízkosti vojenského personálu. Avšak pacienti v Surdilici nebyli ochraňováni. Ani nebylo ochraňováno 450 mrtvých (více než polovina jich byli Albánci) v dalších 16 "chybách" NATO během této balkánské války.
"Za druhé světové války tady byli partyzáni a Němci věděli, kde jsou, ale nic jim neudělali," řekl Ristič, když jsme šli zpět mezi borovicemi, slunce probleskovalo mezi větvemi a svítilo za zničený beton a sklo a šaty pacientů, které výbuch vyhodil vysoko do větví stříbrné břízy.
Ristič a jeho přátelé pak vzali mrtvoly Mileny a její rodiny z trávy a naložili je na oranžový počišťovací vůz a odvezli je do márnice.
