Život v obcích na Českomoravské vysočině
Máme ruce, máme srdce. To, co nic nestojí, je úklid
Hana Sejkorová je starostka městečka Bystré (kde se natáčel film Všichni dobří rodáci). Tento její projev byl přednesen v neděli 23. května na scheinfeldské konferenci.
Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové,
je mi skutečně velkou ctí promluvit k těm z vás, kteří pomáháte tomu, co my realizujem a přidat pozdravy z městečeka Bystré na Českomoravské vysočině. Z kraje chudého, opomíjeného mocnými tohoto světa po staletí i nyní, ale přesto zdravého venkova, který má kořeny skutečně zdravé a nezlomilo je ani minulé desetiletí, ani dnešní problémy ekonomické.
V devadesátých letech, kdy jsem měla tu čest stát se starostkou našeho městečka Bystré, jsme všichni cítili, že to, co musíme právě udělat nejdřív, je, abychom společně, společnými silami, začali spolu komunikovat. Myslím, že to zdařilo a daří, tím, že zastupitelstvo i všichni, se známe. Na venkově lidé spolu skutečně žijí od školních lavic, znají se. Tam nikdo nikomu nemůže lhát.
Takže začali jsme po celé té široké škále našeho obecního života, našeho společenství, spolupracovat. O investicích nebudu mluvit. Začnu mluvit o tom, co je hlavní, a to je skutečně vždycky člověk. Říká se, že takoví lidé, kteří trvale bydlí v té obci nebo v tom městě, ti dávají pro návštěvníka jasný a pravdivý obraz toho města nebo té obce.
Měli jsme takový pocit, že po minulé době - to je určitě pocit všude - se lidi nechtějí sdružovat. Že je odradil mus a že nebudou chtít najít cestu k sobě. Tam začíná komunikace, tam začíná občanské společenství.
Přemýšleli jsme, jak probudit život, to, co u nás vždycky bylo. Protože vím, že moji rodiče a prarodiče vyprávěli, jak se setkávali, jak komunikovali.
Vymysleli jsme obecní svátek. Jeden, druhý, třetí, které se dneska už stávají tradicí. Jelikož jsme dostali po dvou letech žádostí, na základě naší občanské pospolitosti jsme požádali o navrácení statutu města. Je to historický titul, vlastně, protože obec Bystré má 1700 obyvatel. Ale náš znak pochází z doby vlády Karla IV., Otce vlasti, je ze čtrnáctého století, takže jsme cítili povinnost vůči svým předkům, toho, čeho oni dosáhli, čeho si vážili, abychom my o to bojovali. Abychom vycházeli z těch tradic a kořen našich předků, včetně křesťanství, které to naše vysočinské klima nikdy neopustilo. To klima tam existuje.
Udělali jsme zámecké slavnosti. To jsou třídenní slavnosti, kde jsou osloveny všechny kategorie našeho společenství: malé děti, školní děti, dospělí lidé i naši senioři.
Mám málo času, takže nemohu vyprávět, jaké všechny aktivity tam máme. Jsou to naše vlastní aktivity, ale i pozvaní z okolí, i profesionálové.
Zejména však tyto svátky daly motivaci naším občanským aktivitám. Bylo to někdy na počátku devadesátých let, když přišli za mnou naši muzikanti z dechové hudby a říkají, "Něco s tím dělejte, protože my už brzo existovat nebudem. Je nás tam pár starých pánů a nikde žádný dorost."
Tak jsem za nimi šla několikrát do zkoušky, i můj pan zástupce. A říkali jsme, "Je potřeba, abyste cvičili, i když je vás málo. Cvičte, pojedeme do Švýcarska, máme tam partnerství s obcí Briten, oni nás zvou, budete tam koncertovat."
Koncertovali v Hohenemsu. A naši hoši muzikanti se dali dohromady a najednou přibyli i mladší, a od té doby, a to už je skutečně několik roků, nacvičují, protože vědí, že každý rok budou vystupovat a těší se na to, protože to bysterské společenství je hrdé na to, že máme bysterskou svou dechovou hudbu.
Další je to občanské sdružení chrámového sboru Kantiléna. To také vzniklo díky tomu, že se dává těm lidem motivace, že se s nimi komunikuje. Je to skutečně krásné, když přes čtyřicet našich místních mužů i žen, mladých i starších, se dvakrát týdně schází a nacvičuje jak liturgické písně, tak lidové, a jsou schopni dnes už koncertovat a také skutečně vystupují.
Těchto aktivit pro střední věk je u nás skutečně docela hodně.
Je to divadlo. Každý rok dávají nejméně jednu premiéru. Je radostné to, protože oni vstali taky na našich kořenech, protože to divadlo v Bystrém existovalo, mělo už jistě víc než sto let výročí.
Ale teď se toho ujali mladí a každý rok, asi čtyři roky, už dávají premiéry a vystupují všude v okolí a nosí tu svou, naši, venkovskou, vlastní kulturu, dávají radost svým spoluobčanům.
Jsou to myslivci, včelaři, a další a další.
Potýkáme se s ekonomickými problémy, protože Bystré je mimořádně chudá obec. Byla vždycky. Máme daňovou výtěžnost ani ne 3000 Kč na občana. Ale přesto, pokud je nadšení a pokud se najde vždycky ten jeden, kteerý okolo sebe probudí to nadšení a poznáme, že tu radost, kterou dáváme, že nás obohacuje, to je vzájemné obdarování, tak to existuje a žije.
Musíme vždycky vycházet od malých dětí. Nesmíme zapomenout na malé děti a na naše seniory, na naše staré spoluobčany. Ta generace mezi tím, ta je míň zranitelná.
Na to jsme se skutečně zaměřili. Malým dětem se snažíme pomáhat, pro seniory děláme různé besedy. Jsou hodně navštěvované a malé děti tam vždycky přijdou a zpívají písničky, vystupují.
Podařilo se nám pro naši malou obec získat Základní uměleckou školu. Takže už od školky děti chodí tancovat. Snažíme se s nimi pracovat. Máme tam dost nadšených lidí, kteří chodí jako turistický kroužek, chodí s nimi jako Stopa a Kamzíci, chodí s nimi na výlety, poznávat naši vlast, aby to, co nás učili naši učitelé, aby učil někdo malé děti, že naše vlast je nám drahá, že to není prázdné slovo.
Pro seniory jsme už delší dobu pociťovali, že něco není v pořádku. Pokud ti lidé mohou pracovat, tak ano. Pokud nemohou a nemají okolo sebe rodinu, což ne každý má, zůstávají osamělí a často se museli odstěhovat nebo odejít do vzdálených měst, do zařízení zvaných domov důchodců, které ale domovem v tehdejší době nebyly. Já jsem pracovala v sociální komisi a s dost těžkým srdcem jsem někdy své spoluobčany musela vyprovodit.
Takže jsme začali snažit se ve spolupráci s ministerstvem financí i s ministerstvem práce a sociálních věcí najít cestu, abychom mohli získat dotaci na dům s pečovatelskou službou.
Nebylo to jednoduché, protože větší města cítí, že oni mají nárok a venkov si skutečně těžko hledá cestu k mocným tohoto světa.
Přesto se to podařilo. Postavili jsme, v roce 1996 jsme dávali základní kámen a v roce 1997 už se stěhovali naši, a nejen naši, to je celý mikroregion, obyvatelé. Je to dvacet čtyři bytů, osmnáct jednopokojových a šest dvoupokojových. Dům je umístěn kousíček od školy, vedle zdravotního střediska, kousíček od radnice, ve středu obce, a ti naši senioři vidí okolo sebe život, mládí, nemusí mezi ně ani sestoupit, ale mohou se dívat jen z okna. Jen kousek mají do kostela, kousek do obchodu. Jsou tam ve středu, není to odsunuté někam na kraj, kde se člověk pak těžko zapojuje dál mezi lidi.
Ti lidi si toho velice váží. To řeší jen skutečně několik případů, byť těch nejnutnějších. Sešli jsme se ale, starostové okolních obcí, členové zastupitelstev, někteří naši doktoři, zdravotní sestry, a říkali jsme si, co budeme dělat? My, obec, nemůžeme zřídit pečovatelskou službu ve smyslu minulých let. To je obrovsky náročné, zejména finančně.
Takže jsme se dohodli a založili občanské sdružení Domov, s cílem zachovat domov lidem, jak to jde nejdéle, jejich vlastní domov, pro celý mikroregion.
Bystré má 1700 obyvatel, týká se to 4500 obyvatel regionu.
Toto naše občanské sdružení má za sebou už více než dvouletou tradici. Je to úžasné. Podařilo se něco, co není v každém místě naší republiky.
Podařila se starost o člověka, od odborné péče, kdy přichází lékař, přes zdravotní sestru, je tam státní zdravotnické zařízení, setsra jde a udělá odborné úkony, až po to, že přichází pečovatelka, která zprostředkuje všechno ostatní.
To znamená, obědy, léky, nákupy, styk s úřady, dovoz specialistů, vyřízení.
Člověk si to zaplatí, podle vyhlášky, anebo přispěje na dopravu, ale ten člověk je důstojným svobodným člověkem, který se rozhodne, co mu kdo má udělat. Není v roli poníženého prosebníka.
Myslím si, že to je skutečně cesta, zvlášť pro náš venkov.
Protože vězte, že Bystré je na tom poměrně dobře. Podařilo se nám postavit ix bytů a mladých lidí tam přibývá. V Bystrém je mírný nárůst obyvatelstva.
Ale v okolních obcích, třeba Svojanov, který se skládá z dvanácti sídel, Hutě, Bohuňov, a tak dále, tam je dnes pokles o třetinu obyvatelstva a z toho, co zůstává, je 47 procent po produktivním věku.
Venkov je perla, kterou je potřeba objevit a na kterou je potřeba myslet. To platí zejména vám, kteří tady jste a můžete do dění tohoto světa zasahovat.
My však se snažíme, aby to slyšeli ostatní.
Založili jsme tam několik sdružení obcí. Jedno z nich je sdružení Vsetínsko-svratecký trojúhelník. Toto sdružení obcí nebude moci vstoupit do předstupných opatření Evropské unie Sapart, bohužel, protože nebude ctít jedno hlavní pravidlo, bohužel, ale scházíme se, je to Jimramov, Olešnice na Moravě, Bystré, tři větší obce z cípů okresů, kam nepřijde většinou poslanec sám o své vůli.
Udělali jsme si sdružení, pozvali jsme si poslance a senátory z těchto okresů, a oni naše pozvání skutečně přijali. Bylo jich tam asi dvanáct a rozebírali jsme s nimi reformu veřejné správy. Blíž k občanovi. Decentralizaci. Daňovou soustavz.
Od 96. roku obce skutečně, zvláště malé, nejsou životaschopné. Někdo mi namítne, že by se měly slučovat, ano. Ale jestli se sloučí čtyři chudé, tak nezbohatnou. Tam je nutné, aby jim šla nějaká vyrovnávací dotace. Vím, že budou bohaté i chudé obce, jako bohatí a chudí lidé, to je přirozené, ale určitá stop hranice by měla pro obce být.
Hlavně jsme se s nimi bavili o venkově.
Snad bych vám ještě chtěla říct, že vznikl v roce 1996 projekt Kultura venkova Evropy 1999. Tento projekt vznikl v Holandsku, v přímořské obci Weekendsie. Tato obec vyzvala jedenáct obcí z jedenácti zemí Evropy, Španělsko, Dánsko, Francie, Řecko, Estonsko, Česká republika a další.
V České republice shodou náhod oslovila právě Bystré. Bystré samozřejmě tuto nabídku přijalo. Zahajovací konference, která byla v lednu a zůčasntilo se jí jedenáct starostů z těchto 11 zemí, zjistili, že ač jsme různě vyspělí, tyto naše státy, naše ekonomiky, venkov má přesto všude jedno společné.
Zjistili jsme, že všude jsme trošku na konci zájmu politiků, ale že přesto jsme přesvědčeni, že venkov je to správné místo pro život člověka. Právě venkov dává po staletí silný mravní i intelektuální a nakonec i ekonomický kapitál městům.
Zabývali jsme se demokracií. Zjišťovali jsme, že je na venkově to, co leckde už není. Že tam je pohostinnost.
Ve smyslu Host do domu, Bůh do domu. Ono to platí stále. Sousedská výpomoc. Když potřebuje někdo, obrátí se na souseda, málokdy bývá odmítnut.
Projevuje se to v praxi třeba nákupem, dovést děti do školky, přivést je ze školy. Stavím-li dům a řeknu někomu, přijde mi pomoct. Tak to skutečně funguje.
Co nás všechny trápí, je samozřejmě malá zaměstnanost, potřeba posílit cestovní a turistický ruch, nebo hledat cesty, a ty jsou specifické. V každé obci to řeší. Všude se snaží. Ty obce jsou životaschopné.
Maďarská starostka, krásná mladá žena, obec 350 lidí, vyčlenili tam kopec, nazvali tam sochaře, dokázali jim to prodat, a ti sochaři tam jezdí a v té obci je živo, vinice, sklepy.
My na Vysočině je nemáme, ale přesto věřím, že můžeme nabídnout toho také mnoho.
Ještě jsem zapomněla snad kromě mnoho jiných, protože už čas mám vyměřen, na úplný počátek v devadesátých letech. Řekli jsme si: jednu věc máme: Máme ruce, máme srdce. To, co nic nestojí, je úklid.
Tím jsme skutečně začali. A když se dívám, teď třeba, tady v Německu, po těch krásných obcích, tak už mě nebolí srdce, jak mě bolelo v devadesátých letech. Naše města a naše vesnice šly skutečně na první pohled hodně nahoru.
Děkuji. Měla bych tu ještě hodně, ale vím, že mi čas vypršel. Pokud bych mohla nějaké dotazy zodpovědět, tak ráda.
