pátek 30. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Válka o Kosovo:
  • Jugoslávii je nutno obsadit a zdemokratizovat, jako po válce Německo a Japonsko (Daniel Goldhagen) Sdělovací prostředky:
  • Ukřivděný Vladimír Železný, který chtěl pro ČR jen dobro (Jan Čulík) Česká politika:
  • Na radnici v Kašpárkově Lhotě (Václav Žák) Jaderné elektrárny:
  • Euronews - nedostatek profesionality? (Vladimír Durec) Krize v Jugoslávii:
  • Carl Gustav Jung a ničivé vlastnosti člověka Ekologie v ČR:
  • Mezinárodní seminář o rozvoji území, postihovaném povodněmi (Nadace Partnerství)
  • Český kras - krajina na odpis? (Děti Země, Olomouc)
  • Dvanáct kandidátů na Ropáka vybráno - dnes v pátek finále (Děti Země)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Jugoslávie: C.G.Jung a ničivé vlastnosti člověka

    Vojtěch Polák poslal ke kosovské krizi k zamyšlení tyto dva texty od C.G. Junga.

    C. G. Jung, Boj se stínem (Der Kampf mit dem Schatten) Duše moderního člověka, Brno, Atlantis 1994ISBN 80-7108-087

    Původně jde o přednášku, kterou měl Jung na třetím programu BBC3. listopadu 1946.

    Poprvé byla publikována in: The Listener 36/930,London 1946, s. 615 a násl.

    Otištěna byla později jako úvod ke knizeEssays on Contemporary Events, London 1947 a dále pod názvemI ndividual and Mass Psychology in: Chimera 5/3, New York andPrinceton 1947, s. 3-11.

    Pro angloamerické vydání Jungových Sebraných spisů byla poněkud přepracována a odtud přeložena a zařazena jako dvanáctá část do 10. svazku GW, 1986, s. 243-254.

    Jak už jsem vám řekl, příval, který po první světové válce stoupal, se ohlašoval v individuálních snech ve formě kolektivních, mytologických symbolů, jež vyjadřovaly primitivnost, násilnost, zkrátka všechny síly temna.

    Jestli se takové symboly objevují uvelkého počtu individuí a nejsou pochopeny, začnou tato individua soustřeďovat jako magnetickou silou, a tak vzniká masa. Její vůdce se brzy najde v jedinci, který má nejméně síly k odporu, nejmenší vědomí zodpovědnosti a vinou své méněcennosti vykazuje nejsilnější vůli k moci.

    Je rozpoutáno vše, co je připraveno vybuchnout, a masa jako stržená elementární silou laviny ho bude následovat. Obohatili se jen někteří přemýšliví duchové a jejich mravní a intelektuální horizont se výrazně rozšířil uvědoměním nesmírné a podmaňující moci zla na straně jedné a na straně druhé uvědoměním skutečnosti, že lidstvo je schopno stát se jeho pouhým nástrojem.

    Průměrný člověk je však stále ještě tam, kde byl na konci první světové války.

    Je tedy až příliš zřejmé, že převážná většina lidí není schopna integrovat síly řádu. Je naopak dokonce pravděpodobné, že tyto síly naše vědomí přepadnou a z čista jasna a násilně si je proti naší vůli podrobí.

    První náznaky zjišťujeme všude kolem sebe: totalitarismus a státní otroctví.

    Hodnota a význam jedince rapidně klesají a jedinec stále více ztrácí vyhlídky na to, že mu bude dopřáno sluchu.

    V důsledku industrializace byly široké okruhy obyvatelstva vykořeněny a naměstnány do velkých center. Tato nová forma existence se svou masovou psychologií a sociální závislostí na výkyvech trhu a mezd zplodila individuum, které bylo vratké, nejisté a snadno ovlivnitelné.

    Zjišťovalo, že jeho život je závislý na vedení obchodů a na kapitánech průmyslu, a předpokládalo - ať právem, nebo neprávem- že ti se řídí především svými finančními plány.

    Toto individuum vědělo, že i kdyby pracovalo sebesvědomitěji, může padnout každou chvíli za oběť hospodářským změnám, nad kterými nemá sebemenšíkontrolu.

    A nebylo tu nic, na co by se mohlo spolehnout. Ostatně systém morální a politické výchovy, který tehdy v Německu převládal,dělal všechno, co mohl, aby smýšlení každého vštípil slepou poslušnost a víru, že vše, co je žádoucí a potřebné, musí přijít shora, od těch, kdož podle božího úradku trůní vysoko nad občany věrnými zákonu, jejichž pocity osobní zodpovědnosti jsou ovládánystrnulým pojetím poslušnosti.

    A tak není divu, že právě Německo padlo za oběť masové psychologii, i když to zdaleka není jediný národ, který je touto nebezpečnou nemocí ohrožen.

    Vliv masové psychologie je vskutku dalekosáhlý. Dojem individua, že je slabé, ba že ani neexistuje, byl vykompenzován výbuchem dosud neznámých mocenských tužeb.

    Bylo to jakési povstání psanců zbavených práv, nenasytná lačnost těch, kdo nic nemají. Takovými zvláštními podivnými prostředky nutí nevědomí člověka, aby si uvědomil sám sebe.

    V nevědomém rozumu jednotlivce bohužel chyběly hodnoty, které by mu umožnily tuto reakci pochopit a integrovat ve chvíli, když dosáhla vědomí.

    Nejvyšší duchovní autority nekázaly nic jiného než materialismus. Církve zjevně nebyly schopné se s novou situací vypořádat, nedokázaly dělat nic než protestovat, a to rovněž mnoho nepomohlo.

    A tak se lavina v Německu valila dál a vynesla na povrch vůdce, který byl vyvolen jako nástroj, jenž měl dokonat zkázu národa. ...

    Němci toužili po řádu, ale dopustili se osudové chyby, že si za svého vůdce zvolili hlavní oběť zmatku a neovládané chtivosti.

    Jejich individuální postoj zůstal beze změny: bažili po moci, stejně jako toužili po pořádku. Stejně jako ostatní svět nechápali, v čem spočívá Hitlerův význam, nepochopili, že symbolizuje něco, co je v každém jednotlivci.

    Hitler byl úžasným ztělesněním všech lidských méněcenností. Byl naprosto neschopnou,nepřizpůsobenou, nezodpovědnou, psychopatickou osobností plnou jalových, dětinských fantazií, ovšem jako kletbou zatížen ostrou čichovou schopností krysy nebo patníkového čmuchala.

    Představoval ve zdrcující míře stín, tedy inferiorní část osobnosti každého člověka, a to byl další důvod, proč mu lidé propadali.

    Ale co měli dělat? Každý Němec by býval musel v Hitlerovi rozpoznat svůj vlastní stín, své vlastní nejhorší nebezpečí.

    Osud každému z nás uložil uvědomit si svůj stín a vypořádat se s ním.

    Jak bychom však mohli očekávat od Němců, že to pochopí, když tak jednoduchou pravdu nemůže pochopit nikdo na světě?

    Dokud tato pravda nebude všeobecně uznána, nedosáhne svět řádu. A my si zatím budeme krátit čas tím, že budeme předkládat všechny možné vnější a druhořadé důvody, proč se tohoto stavu dosáhnout nedá, ačkoli velmi dobře víme, že podmínky do značné míry závisejí na způsobu, jakým je chápeme.

    My psychologové jsme se na základě dlouhé a bolestné zkušenosti poučili, že člověka oloupíme o jeho nejcennější zdroj pomoci, jestliže mu pomůžeme, aby se zbavil komplexů. Můžeme mu jen pomoci, aby si své komplexy dostatečně uvědomil a nechal vzniknout vědomý konflikt uvnitř sebe sama.

    Tak se komplex stane ohniskem života.Všechno, co zmizí z vlastního psychologického inventáře, se snadno znovu vynoří v převleku nepřátelského souseda, který nutně vyvolává zlost a probouzí v člověku chuť útočit.

    Je jistě lepší vědět, že tento nejzlovolnější nepřítel přebývá právě ve vlastním srdci. Bojovné instinkty člověka nelze vymýtit - proto je stav dokonalého míru nemyslitelný.

    Navíc je mír nebezpečný, protože kuje válku. Skutečná demokracie je svrchovaně psychologické zařízení, které počítá s lidskou přirozeností a uvnitř svých vlastních národních hranic ponechává volný prostor pro nutnost konfliktu. Je to právě výrazný sklon západních demokracií k vnitřnímu sváru, který by je mohl přivést na nadějnější cestu.

    Ale bojím se, že této naději budou překážet síly, jež ještě stále věří v opačný proces, ve zničení individua a v převládnutí oné fikce, kterou nazýváme státem.

    Psycholog trvá na individuu jako na jediném nositeli ducha a života.

    Společnost a stát odvozují svou kvalitu od duchovního stavu individua, neboť z individuí sestávají, stejně tak jako ze způsobu, jakým jsou tato individua organizována. Jakkoli je tato skutečnost zřejmá, nepronikla dosud do kolektivního mínění dostatečně hluboko, aby lidi odradila od používání slova "stát" v tom smyslu, jako kdyby označovalo nějaké superindividuum, které je obdařeno nevyčerpatelnou mocí a veškerým bohatstvím. Od státu se dnes očekává, že uskuteční něco, co by od jednotlivce nikdo nečekal. Tato nebezpečná nakloněná rovina, která vede k masové psychologii, začíná s tím tak samozřejmým myšlením ve velkých číslech, u pojmů mocných organizací, kde jedinec klesá na pouhé číslo.

    Všechno, co překračuje určité lidské měřítko, vyvolává v nevědomí člověka rovněž nelidské síly.

    Člověk vyvolává totalitární démony, místo aby si uvědomil, že nepatrný pokrok v mravní povaze individua je vše, co se dá vskutku vykonat.Ničivá síla našich zbraní přerostla veškerou míru, a to vnucuje lidstvu psychologickou otázku: "Dorostl duchovní a morální stav lidí,kteří o použití těchto zbraní rozhodují, nesmírné obludnosti možných následků?"


    C. G. Jung, Po katastrofě - Doslov (Nach der Katastrophe - Nachwort) Duše moderního člověka, Brno, Atlantis 1994ISBN 80-7108-087

    Jung článek napsal a uveřejnil bezprostředně po skončení druhé světové války - vyšel v Neue Schweitzer Rundschau, Neue Folge13/2, Zurich 1945.

    Později byl spolu s Doslovem publikován vJungově knize Aufsatze zur Zeitgeschichte (Rozpravy k současným dějinám), Zurich, Rascher 1946.

    Stať Po katastrofě je publikovánajako jedenáctá část 10. svazku GW, 1986, s. 219-244 a Doslov tamtéž jako třináctá část, s. 255-273.

    Už dávno před rokem 1933 viselo ve vzduchu cosi jako neurčitý pach spáleniny a lidé se vášnivě zajímali o odhalení místa požáru a vypátrání žháře.

    Když pak nad Německem vystoupily těžké mraky kouře a požár Reichstagu dal signál, vědělo se, kde je žhář, to zosobněné zlo. Toto odhalení bylo děsivé, avšak v dalším dění působilo v jistém smyslu úlevu, že teď člověk věděl to nejrozhodnější, totiž kde je bezpráví a že on sám je na druhé straně, v táboře slušných lidí, jejichž morální rozhořčení mohlo stoupat stále výš, úměrně s narůstající vinou na straně druhé.

    Dokonce ani volání po masových popravách už neznělo v uších spravedlivých falešně a spálení německých měst bylo prožíváno jako boží soud.

    Nenávist si našla úctyhodné motivy a vyrostla ze stavu domácí a osobní idiosynkrazie - a to všechno, aniž ctihodné publikum tušilo, v jak bezprostředním sousedství zla se tím pohybuje.

    Ať si nikdo nepředstavuje, že by této hře protikladů mohl někdo uniknout.

    Sám světec by musel setrvávat v ustavičné modlitbě za duše Hitlera a Himmlera, gestapa a SS, aby ihned napravil úhonu, kterou utrpěla jeho duše.

    Pohled na zlo zažehá zlo v duši. To je nevyhnutelné. Nejen zavražděnému, nýbrž i vrahovi a celému lidskému okolí zločinu bylo způsobeno utrpení a křivda. Cosi se utrhlo z temné propasti světa a otrávilo vzduch k dýchání a do čisté vody přimísilo chuť krve, hnusnou a vzbuzující odpor.

    Jsme sice nevinní, vždyť jsme oběti, jsme oloupeni, podvedeni, znásilněni, a přesto nebo právě proto v našem morálním rozhořčení plane plamen zla.

    Musí tomu tak být, to znamená, je to nutné, že se někdo bouří a že se stává popravčím mečem osudu: zlý čin se musí odpykat, jinak zlí zničí svět nebo se dobří zalknou vztekem, kterému nedají průchod, přičemž se v žádném případě nestane nic dobrého.

    Věci, které se děly v Německu, a morální devastace celé generace "osmdesátimilionového" národa znamenají úder proti Evropanovi vůbec.

    (Dříve bychom takové věci nejspíš vylučovali do "Asie".)

    To, že se člen evropské kulturní rodiny mohl dostat až tam, kde jsou koncentrační tábory, vrhá povážlivé světlo na všechny ostatní. Vždyť kdo nakonec jsme, abychom si mohli namlouvat, že u nás by něco podobného bylo vyloučeno? ...

    S hrůzou jsme zaznamenali, čeho všeho je člověk schopen, a co bychom tedy i my dovedli, a od té doby nás hryže hrozná pochybnost o lidstvu, do něhož jsme také zahrnuti.

    Nicméně - a v tom bychom měli mít jasno - takovou degeneraci mohou přivodit jen určité podmínky. Především je k tomu zapotřebí nahromadění městských, industrializovaných mas, to znamená jednostranně zaměstnaných, ze své půdy vykořeněných, které ztratily jakýkoli zdravý instinkt, dokonce i instinkt sebezáchovy.

    Instinkt sebezáchovy se totiž ztratil v míře, v jaké se očekává od státu, což je špatný symptom. Čekám-li něco od státu, znamená to, že to čekám od všech ostatních (=stát) místo od sebe sama.

    Každý visí na druhém ve falešném pocitu jistoty, protože člověk nevisí ve vzduchu o nic méně, když tam visí s desetitisícem jiných.

    Jenže člověk si své nejistoty už nevšímá. Vzrůstající očekávání od státu a spoléhání na stát nejsou dobrým symptomem, znamenají totiž patrně, že národ je na nejlepší cestě k tomu, aby se z něho stalo stádo ovcí, které vždycky čeká od pastýře, že je vyžene na dobrou pastvu.

    Pastýřská hůl se brzy promění v železné pruty a pastýři se promění ve vlky.

    Nebylo snadné přihlížet, jak celé Německo vydechlo, když psychopat stižený velikášstvím řekl: "Já přebírám zodpovědnost."

    Kdo ještě má instinkt sebezáchovy, ví zcela přesně, že ten, kdo mu chce odebrat odpovědnost, může být jen podvodník, neboť nikomu, kdo má zdravý rozum, přece nenapadne, aby na sebe bral odpovědnost za existenci někoho jiného.

    Ten, kdo všechno slíbí, nedodrží nic a každý, kdo příliš slibuje, se ocitá v nebezpečí, že užije špatných prostředků k tomu, aby svůj slib splnil, a tím se vydává na cestu ke katastrofě.

    Neustálé rozšiřování státní péče je jistě na jedné straně velmi pěkné, ale na druhé straně je to jedna z největších povážlivostí, protože člověka připravuje o individuální odpovědnost a produkuje infantily a ovce.

    Kromě toho vzniká nebezpečí, že schopní lidé budou nakonec využíváni lidmi neodpovědnými, jak tomu bylo ve svrchované míře právě v Německu.

    Musíme se snažit zachovat občanovi sebezáchovný instinkt za všech okolností, neboť jakmile je člověk jednou odtržen od živných kořenů svých instinktů, stává se hříčkou všech vichrů; pak je jen nemocným zvířetem, je demoralizovaný a degenerovaný a zdravý stav může být nastolen jen skrze katastrofu.

    Středověký obraz světa se rozpadl, zmizela metafyzická autorita nadřazená tomuto světu a vynořila se znovu v lidech.

    Vždyť Nietzsche předpověděl, že Bůh je mrtev a že jeho dědicem se stane nadčlověk, fatální tanečník na laně a blázen.

    Je to nezměnitelný psychologický zákon, že projekce, která se stala vratkou, se opět vrací ke svému počátku. Když tedy někdo přijde na podivnou myšlenku, že Bůh je mrtev nebo že vůbec neexistuje, psychický obraz Boha, který představuje určitou dynamickou a psychickou strukturu, se vrací zpět do subjektu a vytváří "podobnost Bohu", totiž všechny vlastnosti, které patří jen šílenému člověku, a vedou proto ke katastrofě.

    Je to veliký problém v oblasti celého křesťanstva: kam se poděla autorita dobra a práva, která byla až dosud metafyzicky zakotvena?Je to skutečně jen brutální síla, která rozhoduje o všem? Je poslední instancí skutečně jen vůle člověka, který má právě moc?

    Kdyby Německo zvítězilo, člověk by něčemu takovému mohl skoro uvěřit.

    Jelikož však tisíciletá říše násilí a bezpráví trvala až do svého definitivního zhroucení jen několik málo roků, dalo by se z toho vyvodit poučení, že žádný strom přece jenom neroste do nebe a že ty druhé síly jsou přinejmenším stejně tak činné, aby koneckonců zničily násilí a bezpráví, a že se proto nevyplácí stavět na nesprávných výchozích zásadách.

    Ale tak rozumně to bohužel ve světových dějinách vždycky nechodí.

    Není to jen německý osud, ale je to i osud evropský. My všichni můžeme poznat stín, který se vznáší za člověkem této doby.

    Nemusíme Němci vyčítat ďábelského skřeta.

    Skutečnosti mluví srozumitelnou řečí, a kdo této řeči nerozumí, tomu není pomoci. Každý musí vlastně vypátrat sám u sebe, co je potřeba s tou strašlivou vizí udělat.

    Vždyť to opravdu není nic zanedbatelného, když člověk ví o své vlastní vině a o svém vlastním zlu, a není to zrovna výhra, když ztratí svůj stín z očí.

    Vědomí viny má totiž tu přednost, že člověk je v důsledku toho schopen na své vině něco změnit nebo zlepšit. Co zůstává v nevědomí, to se jak známo nemění nikdy, jen ve vědomí se dají provést psychologické korektury. Vědomí viny se proto může stát mocným morálním popudem. Při každé léčbě neurózy se musí vyhledat stín, jinak se nic nemůže změnit (což ostatně není žádná nově objevená pravda).

    V tomto ohledu spoléhám na ty části těla německého národa, které zůstaly zdravé, že z těchto skutečností vyvodí závěry.

    Bez viny není bohužel žádné duševní zrání a žádné rozšíření duchovního horizontu.

    Copak to říkal Mistr Eckhart?: "Proto Bůh také zavěsil bídu hříchu nejčastěji právě nad lidmi, které chtěl vyvolit k velikým věcem. Pohleďte přece: kdo byl našemu Pánu milejší a příjemnější než apoštolové? Nezůstal ani jeden, jenž by neklesl, všichni byli smrtelnými hříšníky!"

    Kde je vina velká, může se k ní přidružit také ještě větší milost. Taková událost způsobuje vnitřní proměnu, která je nekonečně závažnější než politické a sociální reformy, jež vesměs k ničemu nejsou v rukou lidí, kteří sami nejsou v pořádku.

    Na to se stále znova zapomíná, poněvadž jsme fascinováni poměry kolem nás, a proto strnule stojíme, místo abychom zkoušeli svá srdce a svědomí. Každý demagog z těchto lidských slabostí těží tím, že s pokřikem co možnán ejvětším poukazuje na to, co je vnější a co není v pořádku.

    V prvé řadě a absolutně rozhodujícím způsobem však není v pořádku člověk.

    Němec má dnes jedinečnou možnost obrátit svůj pohled k vnitřnímu člověku, i když jeho vnější život je těžký.

    A tím by mohl napravit hřích opomenutí, který se těžce dotýká celé naší kultury: všechno se dělalo pro venek, vědy člověk zušlechtil do nepředstavitelnosti, techniku vystupňoval do nezměrnosti, avšak člověka samého, jenž by měl tyto nádherné věci rozumně řídit a spravovat, toho jednoduše předpokládáme, aniž bereme v úvahu skutečnost, že mravně a psychologicky není těmto změnám ještě vůbec přizpůsoben, ale že se naivně, jako nějaký černoch těmito nebezpečnými hračkami kochá, a při tom vůbec netuší, jaký stín za ním číhá na příležitost, aby ji uchopil lačným chvatem a obrátil ji jako zbraň proti ještě nedospělému, dětinsky nevědomému člověku.

    Kdo jiný onu bezmoc, ono vydání napospas temné moci zažil bezprostředněji než právě Němec, který padl do spárů Němců?

    S rozumným přijetím kolektivní viny by se udělal veliký krok kupředu.

    Avšak to samo o sobě ještě neznamená vyléčení, stejně jako se žádný neurotik neuzdraví pouhým porozuměním.

    Ještě je třebaodpovědět na otázku: Jak já žiji s tímto stínem? Jakého postoje je zapotřebí, aby se i navzdory zlu dalo žít? K tomu, aby se našly odpovědi na tyto otázky, je zapotřebí dalekosáhlé duchovní obnovy, která nikomu nemůže být dána, ale které musí člověk dosáhnout sám.

    Také není možné bez revize používat staré formule, které měly kdysi hodnotu, neboť věčné pravdy nelze mechanicky předávat: věčné pravdyse musejí v každé epoše nově zrodit z lidské duše.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|