Na radnici v Kašpárkově Lhotě
Toto je článek, který vyšel v nejnovějším čísle dvojměsíčníku Listy, časopisu pro politickou kulturu a dialog. Časopis si můžete objednat na této adrese.
V Kašpárkově Lhotě vládla blbá nálada. Vesnicí vedla státní silnice, na níž skoro žádné auto nedodržovalo předepsanou rychlost. A tak se množily úrazy - nedávno jedno auto srazilo obecního harmonikáře. V hospodě bylo smutno jako na pohřbu.
Co s tím? To byla potíž, radní se nedokázali dohodnout. Poslanci za Unii pravé víry tvrdili, že řidiči jsou neukáznění, protože je u nás málo rozvinutá občanská společnost, lidé nechodí do kostela a nerespektují křesťanské hodnoty, pilíř Evropy. Navrhovali proto, aby radnice vyzvala parlament, ať přijme zákon zavádějící povinnou výuku náboženství ve školách a roční kurzy v nedělních školách pro řidiče.
Poslanci za Unii pravicových demokratů byli radikálnější. Je to jasné: můžou za to komunisti. Nevyrovnali jsme se s minulostí. Parlament musí přijmout zákon, který odebere všem komunistům řidičské průkazy. Stejně v těch rychlých vozech jezdí jenom nomenklatura, která si v demokracii nakradla, a když jim to zatrhneme, máme po starostech.
Poslanci ze strany Opravdové demokratické svobody tvrdili, že se nemá dělat nic. Jací intelektuální elitáři by si osobovali právo vyvyšovat se a nařizovat někomu, jak má rychle jezdit! Kdo rychle jede, nejspíš pospíchá, protože má důležitou obchodní schůzku. Z jeho aktivity roste prosperita nás všech. Každý se má starat o sebe. Kdyby si lidi dali pozor a uskočili včas, nikdo by je nepřejel.
Poslanci za Stranu solidarity zase tvrdili, že základním problémem je nedostatek vzdělání a solidarity mezi lidmi. Kupodivu, řešení navrhovali podobné jako poslanci za Unii pravé víry. Jenom místo do nedělní školy měli všichni chodit do škol práce, aby se naučili solidaritě a ohleduplnosti.
Komunisti to viděli úplně jinak. Za všechno může ztráta třídního uvědomění a americký brak, který se promítá v televizi. Parlament musí zajistit, abychm vystoupili z NATO, vyhnali všechny cizáky a zavřeli domácí zloděje - a bude klid.
Pro úplnost dodejme, že na radnici seděl i učitel a lékárník, zvolení za Stranu pro krásnější obec. Snažili se ostatním vysvětlit, že rychle jezdí staří mladí, domácí i cizí, komunisti nekomunisti - že spíš je třeba zajistit, ať se omezení dodržuje. Navrhovali, ať se obec dohodne s okresem, že do silnice zabuduje retardéry a přispěje policii na stacionární radar. Ti to schytali! Všichni se jim vysmáli, že jsou sociální inženýři, kteří nechápou globální problémy Kašpárkovy Lhoty, a ještě chtějí utrácet peníze z obecní kapsy!
Liší se náš politický diskurs od debat radních v Kašpárkově Lhotě? Obávám se, že příliš ne. Ideologizace prolezla politikou až do morku kostí. Ideologie je však užitečná pouze jako vodítko v nepřehledném lese konkrétních problémů. Jsou-li však po ideologickém "zjednodušení" reálné problémy společnosti znetvořeny k nepoznání, politika mele naprázdno.
Ukažme si to na jednoduchém příkladě: jakmile se v Rusku zprivatizovaly podniky, stát z nich přestal být schopen vybírat daně. Jak je to možné? Ideologická vidlička "stát, nebo trh" neskýtala prostor pro přemýšlení, na jakých předpokladech ekonomika volného trhu spočívá. Americké poradce, kteří zaváděli v Rusku kapitalismus, ve snu nenapadlo, že v Rusku nemají berňák, jaký mají doma. Jenže bez daní se stát hroutí: učitelé, vojáci, důchodci, úředníci nemají peníze. Jak dlouho může takový stát přežít?
U nás je to podobné. "Občanská společnost" v podání prezidenta Havla nebo "společnost svobodných lidí" v předsedy Klause jsou termíny z arzenálu součásného západního diskursu. Potíž je v tom, že teorie vznikají v určitém kontextu - a také jen v něm dávají smysluplné odpovědi. Jenže některé problémy, před kterými stály postkomunistické země, řešil Západ před šedesáti lety (např. výběr daní, ochranu kapitálového trhu) nebo před třiceti (zavádění informačních technologií pro efektivní řízení státu). Základní funkce státu se staly tak samozřejmé, že se v západní politické debatě vůbec neobjevují.
Současný problém Západu - přestavba zbytnělého sociálního státu - zdaleka nebyl hlavním problémem postkomunistických zemí. Ty zdědily hubený policejní stát, který neuměl plnit funkce, jež na moderní stát klade jak ekonomika volného trhu, tak správa veřejného sektoru. Místo toho, abychom tedy doslova "budovali stát", volal prezident Havel po občanské společnosti a Václav Klaus zase po trhu bez přívlastků. Pro oba byl stát nechtěným dítětem. Není pak divu, že selhává "úřadování" - náš stát nedokázal zabránit masivním "pirátským" transakcím v ekonomice a nedokázal ani regulovat veřejný sektor.
Chybovat je lidské. Na pád komunismu nebyl skutečně nikdo připraven. Je ovšem smutné, jestliže po deseti letech od revoluce, po hmatatelném krachu politiky "budování kapitalismu bez přívlastků" pokračuje hra beobsažných ideologických frází nerušeně dál. Proč to vadí? Ideologizace staví celý koncept demokratického uspořádání na hlavu: veřejná debata nejen nepřispívá k řešení problémů, není schopna ani rozpoznat vážné chyby politiky. Názorná ukázka: Klaus prý selhal proto, že je zakuklený sociální demokrat. Bude-li politická debata nadále mlít jen ideologické hlouposti, "blbé nálady" se jen tak nezbavíme.
