Zdá se, že pravda je nejužitečnějším nástrojem propagandy
Ani ve válce nemusí být první obětí pravda, píše v deníku Independent 15.4. Rupert Cornwell. Někdy neexistuje jiná alternativa než pravda. To bylo poučení z bombardování civilního vlaku, k němuž došlo v pondělí a při němž zahynulo 10 civilistů.
Pokud nesou odpovědnost za středeční daleko vražednější útok na konvoj uprchlíků v jižním Kosovo také spojenecká letadla, toto poučejí bude dokonce ještě trpčí.
V této válce, jako v každé válce, je propaganda životně důležitou zbraní. Je životně důležitá pro západní demokracie, kde nakonec strategie závisí na podpoře veřejného mínění. Ale je také důležitá pro Bělehrad. Rychlou prací se sdělovacími prostředky NATO neutralizovalo katastrofu vybombardovaného vlaku. S masakrem uprchlíků - 70 etnických Albánců - bude daleko obtížnější se vyrovnat.
Je nutno přesvědčit veřejnost, že je vaše kauza spravedlivá, přirovnávat nepřítele k Hitlerovi, desinfikovat všechnu špínu, kterou páchá vaše strana a tvrdit, že se blížíme vítězství - to jsou pravidla hry. Hrály je obě strany. Až do doby, kdy byl vybombardován vlak na mostě do Leskovace.
Záležitost se mohla stát mediální katastrofou pro NATO, důkazem, že frustrovaní Spojenci, kterým se nepodařilo svrhnout Miloševiče na kolena, nyní bombardují teroristicky bezmocné civilisty. Váhání nebo předstírání, že byl vlak legitimním vojenským cílem by celou věc ještě zhoršilo.
Namísto toho jsme byli svědky vzácného a úmyslného projevu poctivosti. Byla to "nešťastná náhoda ... všichni jí velmi litujeme", konstatoval vrchní velitel NATO Wesley Clark a tisku byla dána k dispozici plná nahrávka incidentu z bombardujícího letadla. Pilot, jak se ukázalo, odpálil dvě bomby: druhou až poté, co věděl, že zasáhl vlak. Proč byla odpálena druhá bomba, není jasné. Avšak v podstatě víme, co se stalo, a nezůstává příliš mnoho nezodpovězených otázek. Pokud se ukáže, že spojenecká letadla zaútočila na konvoj u Djakovic, musíme se připravit na daleko výraznější mea culpa od NATO a možná že to povede i ke změně veřejného mínění ohledně této války.
Bělehradská ofenzíva v propagandistické válce je dosud spíše komická než hrozivá: "88 mužů z NATO usmrceno a 32 letadel sestřeleno" byl minulý týden titulek v řeckém deníku Athinaiki, který radostně okamžitě převzala jugoslávská agentura Tanjug. Jistě, že to muselo potěšit Srby, jenže poněkud se to neshoduje s jedinou ověřenou ztrátou letadla F-117.
Dvěma záhadami této podivné války jsou naprosto mizivé ztráty NATO (jedno letadlo a ani jeden mrtvý) a malý počet civilních obětí, způsobený bombardováním - do středy nedosahoval počtu 100 lidí. Kdyby jich bylo více, dověděli bychom se to okamžitě.
Pak se šíří historky, které vydává srbské ministerstvo informací o tom, že celé "kolony dezertérů" opustily jednotky NATO rozmístěné v Jugoslávii. Oblékají si prý civilní oděvy a prchají do Řecka a do Bulharska. Norští pilotové mají výčitky svědomí a odmítají se účastnit leteckých úderů. Těm, kteří se odváží kritizovat jugoslávské sdělovací prostředky, hrozí osud Slavka Čuruvije, šéfredaktora nezávislého deníku, který byl v neděli zastřelen před svým bytem v Bělehradě.
NATO samozřejmě také šíří informace, kde je přání otcem myšlenky. Tak nám zpočátku bylo řečeno, že vedoucí představitelé kosovských Albánců byli zavražděni. Ukázalo se, že tomu tak není a NATO zprávu vzalo zpět. V neděli tvrdil mluvčí NATO, že jsou ve vedení jugoslávské armády ohledně Miloševičovy politiky v Kosovu rozpory. Následujícího dne téměř britský ministr obrany George Robertson předpovídal v Bělehradě převrat.
Ale to jsou malé chyby ve srovnání s obrovským stínem špatného odhadu na začátku této války. Bylo řečeno, že bude stačit několik dní, jen několik řízených střel a diktátor přijde ke smyslům.
"Věděli jsme od začátku, že to bude trvat dlouho," nyní NATO zdůrazňuje. Ale nezačala první světová válka s optimistickým přesvědčením, že chlapci budou doma hned na vánoce?
Zatím byly pochybnosti západního veřejného mínění překryty vlnou hrůzných historek ničení, znásilňování a vraždění, páchaného Srby. Ale tyto historky mohou také zaniknout v hrůze toho, co se stalo nedaleko kosovského města Djakovice.
Pro Srby byl tento útok propagandistickým vítězstvím - "zločin proti lidskosti" podle srbského ministerstva zahraničních věcí v Bělehradě - to je přesně ten jazyk, jímž charakterizují šéfové NATO Miloševičovu taktiku.
Útok jde k samému jádru slabosti způsobu, jimž NATO prezentuje tuto válku. NATO nelže o tom, co se každý den děje, ale vytváří mlhu zmatku a rozporů o cílech této války. Najednou začíná Kosovo mít nádech Vietnamu.
"Tuto válku vyhrajeme," tvrdí Blair, Clinton a ostatní, den po úspěšném bombardování cílů, které nebyly zničeny napoprvé. Ale bombardování funguje, tvrdí, a přesto do oblasti posílají dalších 300 letadel. a riskují další katastrofy jako u Djakovic. Protiví se zdravému rozumu a trvají na tom, že Kosovo stále zůstává součástí Jugoslávie. Opravdu si to mohou myslet? Opravdu jsou přesvědčeni, že Miloševič přizná své chyby a poté, co vyhnal půl miliónu kosovských Albánců, přijme je pokorně zpět?
Veřejné mínění si už klade tyto otázky. Dříve nebo později rozpor mezi démonizací Miloševiče a odmítáním vyslat do Jugoslávie jediného pozemního vojáka, aby ho svrhl, bude příliš zjevný na to, aby se ho podařilo zamlžit i tomu nejschopnějšímu propagandistovi.
