Má tahle válka někde konec?
Před týdnem, než začalo bombardování, o něm v Británii skoro nikdo vůbec nedebatoval, píše komentátor Hugo Young v úterním deníku Guardian. A nedebatovalo se o něm ani nikde jinde. Vládlo naprosté vakuum, co se týče chápání toho, co se má odehrát. Pokud jde o parlament, nepožadoval nic. Ani jeden parlamentní výbor nepředložil ministrům ani jednu skromnou žádost o debatu. Nebylo to důsledkem nějaké zlovolné vládní vypočítavosti. Ministři jen dokázali, že vláda Nové labouristické strany Tonyho Blaira ignoruje parlament, který plně ovládá, nejen ve vnitropolitických, ale i v zahraničně politických otázkách.
Mlčení bylo diktováno absencí předvídavosti. Všichni podcenili, jak obtížné bude zachránit Kosovo. Takže politická argumentace a protiargumentace teprve nyní začíná projevovat svou potenciální ostrost.
Jsme ve válce, ale nikdo ji obřadně nevyhlásil. Před válkou o Falklandské ostrovy a před válkou v Perském zálivu si dala vláda práci získat celonárodní podporu pro tyto války. Tentokrát se před válkou na národní vůli nikdo ani nezeptal. Prosincové bombardování Iráku, které se odehrálo v obdobném kontextu lidového nezájmu, nevyvolalo žádné politické potíže.
Ale ono se ukázalo, že s Kosovem je to trochu jinak. Tajné přípravy byly možná velmi pečlivé, ale ve chvíli, kdy se jejich realizace nepovede, lidé se vzbudí a začnou se ptát, proč vláda nevěnovala občanům aspoň zlomek pozornosti.
Ignorujete-li takto automaticky veřejné mínění, následuje trest. Tak obrovským způsobem, že si nepředstavovala, že by to bylo možné, je Blairova vláda zatažena do války, která ji zažene do slepé uličky.
Jestli si vláda nedá pozor, začne se měnit požadavek, kdo má co dokazovat. To už se začíná dít. Pomiňme staré válečníky, Healeyho, Carringtona, Benna, kteří od samého začátku varovali, že je bombardování katastrofou. Nebyli schopni nabídnout nic jiného, čím by bylo možno zastavit brutální vraždu Kosova.
Ale teď se začínají i lidé, kteří se stavěli vůči leteckým útokům s většími sympatiemi, ptát na věci, o nichž si mysleli, že je evropští a američtí stratégové předem zařídili.
Říkalo se, že se Miloševič brzo podrobí, aby přežil. Nestalo se tak. NATO se tvářilo, jako že má všechny karty v rukou a může ovládat situaci. To ale není pravda. Celá situace se změnila tak, že nyní všichni čekají na Miloševiče - zatímco před týdnem vládlo přesvědčení, že je možné Kosovo zachránit bez ohledu na fašistickokomunistického bosse v Bělehradě. Zkouškou úspěchu začíná být přimět Miloševiče, aby zasedl k mírovému stolu. To bude možná tak těžké, jako se snažit dostat k vyjednávání Saddáma Husajna.
Stejně rychle se začala měnit geopolitická strategie. Válčit za nezávislé Kosovo a v podstatě se stát letectvem Kosovské osvobozenecké armády, to nemělo být cílem NATO. Ale předpověď , kterou nyní činí američtí vládní činitelé, že "Miloševič přijde o Kosovo", vlastně definuje jako cíl této akce nezávislost Kosova. Je to naprosto v konfliktu s dohodou z Rambouillet, přičemž NATO stále ještě dohodu z Rambouillet Miloševičovi nabízí.
Krátce řečeno, už je po pěti dnech se vynořuje stále více otázek ohledně bombardování, a nikoliv ohledně zločinů, které je vyvolaly. To je cena za nerealistický předpoklad, že problém Miloševič vyřeší "bombardování".
Národ nebyl politicky připraven na válku a už vůbec ne na válku, která možná nebude hned úspěšná a bude možná trvat dlouho.
Zvěrstva, která páchají Srbové na Kosovanech, začala dávno před bombardováním NATO. Nemělo by se používat slova genocida. Ale divošské zabíjení a kruté vyhánění bezmocných, nevinných lidí z domovů se zrychluje. Pro podezření, že dospělí kosovští muži jsou masakrováni, existuje množství nepřímých důkazů.
Pokud kdy byly pochybnosti, zda jsou letecké útoky v souladu s mezinárodním právem, když OSN nevydalo k této věci konkrétní rezoluci, tyto pochybnosti rozptýlily groteskní Miloševičovy zločiny proti lidskosti, které jeho mluvčí obhajují.
Bombardování ovšem ještě neskončilo. V pondělí učinilo NATO jedinou věc, kterou tváří v tvář srbským zločinům mohlo učinit, totiž zintenzívnilo letecké útoky. Vzhledem k tomu, že ofenzíva začala jménem lidskosti pro Kosovo, neexistuje argument, že by měla být oslabena jen proto, že první srbskou reakcí bylo humanitární situaci Kosovanů zhoršit. I toto nejmodernější bombardování je jen tupým nástrojem. Ale nebylo by správné vzdát se činnosti, která nadále velmi vážně poškozuje srbskou armádu a možná ještě zdecimuje Miloševičovu horkou válku proti Kosovanům.
Většina lidí v Británii tohle chápe. Avšak válka trvá teprve šest dní. A všichni vojenští odborníci vědí, že v Kosovu nemůže vzniknout ani křehký mír, aniž by tam nebyla přítomna obrovská mezinárodní armáda. Její součástí musejí být americká i britská vojska. I když obě vlády tvrdí, že to nejsou ochotny učinit, plány na vyslání pozemních vojsk existují. Pokud nebude bombardování v této věci tak rozhodné, jak se nám tvrdilo před týdnem, budeme mít strašlivou volbu mezi odevzdáním Kosovanů Miloševičovi a mezi vysláním pozemních vojsk, na což veřejnost vůbec není připravena.
Zatím se nedá říct, co přesně by se mělo dělat. Ale argument je nutno otevřít. Má tato válka nějaké meze? Jsme připraveni přijmout ponížení NATO? Je možno zanechat Kosovo vlastnímu osudu?
Tyto otázky velmi brzo zaženou všechny ostatní zprávy z titulních stránek všech novin, uzavírá Hugo Young.
