Nejnovější návštěva v ČR
Navštívil jsem malé město v České republice, kde jsem začátkem devadesátých let žil dva roky a setkal jsem se znovu se starými přáteli. Bohužel mi sdělili velké množství špatných zpráv. Zdá se, že naši čeští přátelé jsou poslední dobou poněkud zdeprimováni, a mají pro to velmi dobré důvody. Samozřejmě, minulý týden se značně odlišoval od normálních týdnů.
Válka
Mnoho rozhovorů se soustřeďovalo na válku v Jugoslávii. Zatímco čeští politikové na celostátní úrovni debatovali o tom, do jaké míry podpořit letecké útoky NATO na Srbsko, zjistil jsem, že většina normálních lidí má prostě obavu, že by se válka mohla rozšířit. Ze Srbska do České republiky je to méně než 500 km.
Lidé odsuzovali Miloševiče a jeho zacházení s občany Kosova (a předtím s občany Bosny), ale nebylo jim jasné, jaký cíl mají Spojenci na mysli. Bez jasného cíle usoudili, že bombardování potenciálně destabilizuje celý region. Přimět někoho bombardováním, aby přišel k jednacímu stolu, se zdálo nerealistické, a mnoho lidí zastávalo názor, že NATO jen uvnitř Srbska buduje Miloševičovi dobrou pověst. Lidé se také obávali, že do konfliktu vstoupí Rusko: "Konec konců, co mohou Rusové dnes ztratit?"
Lidé, s nimiž jsem hovořil, byli překvapeni, že pouhých čtrnáct dní po vstupu do NATO má Česká republika na světě nepřátele. Pokusům politiků, uchlácholit obyvatelstvo, že Česká republika není s nikým ve válce, se nevěří. Lidé vědí, že Jugoslávie vyhlásila NATO válku a že je Česká republika členem té aliance.
Jedním zdravým rysem celé záležitosti byl postoj lidí vůči sdělovacím prostředkům. Nikdo nevěří tomu, co se píše v novinách anebo co se vysílá v televizi. "Ve válce všichni lžou," je poučení, které někteří lidé získali od svých prarodičů.
To neznamená, že by lidé hromadili potraviny a očekávali invazi. To bych příliš přeháněl. Lidé dosud nepřijali válečnou mentalitu. Ale mají obavy, že budou muset.
Ekonomická krize
Jiným tématem, o němž lidé často hovořili, bylo šokující chování ředitelů některých bank. "Tito lidé zruinovali své banky, byli donuceni odejít v důsledku špatného řízení těch podniků a přesto dostávají obrovské odchodné," slyšel jsem několikrát. "Nedovedu si prostě představit, jaké peníze tito lidé dostávají za práci, kterou dělali špatně."
Místní ekonomika malého města, které jsem navštívil, si nevede příliš dobře, a to bylo dalším častým tématem rozhovorů. Zejména silně postiženo bylo zemědělství. Pěstitelé zemědělských produktů nevydělají ani na své náklady a poprvé od nepaměti zůstávají letos na jaře ležet úrodná pole ladem, protože si jejich vlastníci nemohou dovolit semena anebo si nemohou dovolit sít, vzhledem k tomu, jaká je předpokládaná cena jejich produktů.
Místní firmy, které byly úspěšné po léta, najednou nemají zakázky a propouštějí zaměstnance. Lidé se bojí, že udělá bankrot hlavní továrna ve městě, a to by znamenalo hospodářsky konec v této oblasti.
Několik místních podniků bylo uzavřeno poté, co jejich majitelé utekli s penězi, které si vypůjčili z banky. Tyto půjčky vypadají stále více jako politické dary, rozdělované prostřednictvím státem vlastněných bank v důsledku lobování místních politiků v ústředí jejich politických stran.
I kdyby nebyly žádné právní tahanice ohledně těchto nemovitostí, nikdo by si je nemohl koupit, protože banky si nyní vynahrazují to, že v minulosti neodpovědně poskytovaly lehce půjčky tím, že nyní na půjčky uvalují nerealisticky tvrdé podmínky.
Jedna zjevně prázdná budova, hotel stojí na hlavním náměstí tohoto města jako pomník korupci a privatizaci, která selhala.
Všichni nyní vědí příliš dobře, co různí experti kontroverzně konstatovali už před léty o tom, že privatizace v ČR byla falešná a že nedošlo ke skutečné restrukturalizaci. Jedna osoba mi řekla moudře: "Nevím, co se dál stane v této společnosti. V letech 1990 a 1991 byli všichni připraveni chvíli trpěl a počkat, až se situace zlepší. Věděli jsme, že se musíme obětovat, a byli jsme ochotni to učinit. Nyní už nikdo není ochoten podstoupit takové utahování opasků. Žili jsme příliš dlouho nad poměry, nešetřili jsme a neinvestovali jsme do budoucnosti. Nyní už není nikdo ochoten podstoupit takové oběti, jaké by vyžadovala skutečná restrukturalizace. Kéž bychom to byli udělali na začátku, jako Poláci a Maďaři..."
Krev
Sešel se s námi jeden přítel a vylíčil znepokojující scénu, jíž byl svědkem onoho odpoledne. Byl se svou dívkou v hostinci v okresním městě Havlíčkův Brod. Když tam seděli, přišla do hostince skupina skinheadů a začala trápit vietnamského zákazníka. Začali toho vietnamce silně mlátit a vznikla z toho větší rvačka. Náš přítel se snažil do toho nemíchat, ale téměř taky dostal pěstí. Vietnamec, proti němuž stála obrovská přesila, byl silně ztlučen a tekla mu všude krev. Skinheadi odešli, než někoho zabili, a nikdo nezavolal policii. Vládl pocit, že by policie stejně nic neudělala a i kdyby byla policie zavolána, nikdo by se neodvážil podat na skinheady stížnost, z obavy, že se mu skinheadi pomstí. Skinheadi jsou tedy silnější, než je zákon.
Má návštěva trvala jen několik dní a byla stručným přehledem všech problémů, jimž nyní čelí Česká republika: veřejné nejistotě v důsledku možné širší války v regionu, ekomonickému rozkladu, který působí rostoucí nezaměstnanost, a náhodné rasistické násilí.
I když bych měl zdůraznit, že má krátká návštěva nebyla sociologickým průzkumem, nemyslím, že to, čeho jsem byl svědkem, bylo něco neobyčejného. Rodiny, s nimiž jsem hovořil, znám už sedm let, a byl jsem velmi překvapen, jak hluboká byla tentokrát jejich deprese. Nikdo nevidí na horizontu nic pozitivního. Lidi jsou rádi, že mají ještě tento měsíc práci a možná další dva měsíce, ale nikdo nepohlíží dál.
