Poslanec Christopher H. Smith promluvil v americkém Kongresu o českých restitucích

Kongresman Christopher H. Smith, je předseda amerického Helsinského výboru. Tato elektronická verze je v angličtině v  Congressional Record, str. E431.

Poslanec Christopher Smith ve Sněmovně reprezentantů

Pondělí 15. března 1999

Pan Smith z New Jersey.

Pane předsedo, vstávám dnes, abych vyjádřil znepokojení nad nedávnými neúspěchy při vydávání zkonfiskovaného majetku právoplatným vlastníkům v České republice. Jako předseda Helsinského výboru ve Spojených státech sleduju otázku návratu majetku ve střední a východní Evropě, protože se snažím zjistit, zda jsou restituční zákony a zákony o odškodném, přijímané v tomto regionu, uplatňovány podle práva a zda jsou podle těchto zákonů zájmy amerických občanů chráněny. Zatímco jsou zdrojem znepokojení restituční programy a programy na odškodnění v různých zemích středovýchodní Evropy, dnes chci upozornit na statut restitucí v České republice, v důsledku tamějšího nedávného znepokojivého vývoje.

Od sametové revoluce přijala Česká republika zákony, které umožňují návrat majetku, zkonfiskovaného nacistickým a komunistickým režimem. Když není možný návrat tohoto majetku, tyto zákony poskytují bývalým vlastníkům právo dostat alternativní odškodné. Bohužel, české zákony omezují tato práva jen na ty osoby, které měly československé občanství v době, kdy byl přijat zákon o restitucích, anebo které získaly občanství před vypršením lhůty pro zažádání o restituci.

V důsledku toho bývalí českoslovenští občané, kteří uprchli do Spojených států a hledali tam v tomto století útočiště před fašismem či komunismem, a jsou nyní američtí občané, byli vyloučeni z práva zažádat o restituce, pokud se nevzdají svého amerického občanství. Je ironické, že kdyby tytéž osoby uprchyl do Kanady, do Izraele nebo do jakékoliv jiné země než Spojené státy, nepřišly by o své československé občanství a  dnes by měly právo získat zpět svůj majetek anebo za něj dostat odškodnění.

Je to důsledkem dohody, která byla v roce 1928 podepsána mezi Spojenými státy a Československem, a automaticky rušila americké či československé občanství u osoby, která se stala občanem druhé země. Tato smlouva byla zrušena v roce 1997, ale její dopad trvá. Podle českých zákonů nemají právo Američané získat v České republice dvojí občanství.

A tak, pokud se tito lidé nevzdají občanství země, která je přijala v době, kdy byli v nouzi, zákon jim odepírá právo dostat zpět svůj majetek anebo odškodnění za něj, jaké mají jiní. Jinými slovy, požadavek, aby měl žadatel české občanství v českých zákonech o restitucích, diskriminuje americké občany. Nadto je pro mě obtížné dospět k závěru, že je tato diskriminace pouze neúmyslná.

Ve 105. Kongresu přijala sněmovna mou rezoluci, H. Res. 562, která naléhá na bývalé totalitní země střední a východní Evropy, aby navrátily neprávem zkonfiskovaný majetek a specificky apeluje na Českou republiku, aby odstranila toto diskriminující omezení o podmínce občanství. V tomto ohledu rezoluce opakuje názor Výboru pro lidská práva OSN (UNHRC), který rozhodl ve dvou případech, že toto omezení v důsledku občanství porušuje protidiskriminační klauzuli (čl. 26) mezinárodní dohody o občanských a politických právech. Nedávno jsem se dověděl, že UNHRC rozhodl, že vyslechne alespoň další čtyři takové případy, které zpochybňují toto omezení.

Přesvědčivost argumentace Výboru pro lidská práva OSN, který rozhodl, že omezení restitucí v důsledku občanství je diskriminační, je velká. Český parlament debatoval minulý měsíc o zákonné novele, která by zrušila podmínku českého občanství pro restituce. Bohužel český parlament tento návrh zákona odmítl, přestože přístup, který novela zákona zaujala, byl široce považován za nejefektivnější nápravu vážného problému. Tím, že parlament novelu zákona odmítl, nevyužil vynikající příležitosti vyřešit tento dlouhodobý a kontroverzní problém mezi Českou republikou a Spojenými státy.

Hluboce lituji tohoto rozhodnutí českého parlamentu a doufám, že česká vláda nyní bude hledat alternativní prostředky, jak ukončit diskriminaci Čechoameričanů. V lednu, několik týdnů předtím, než parlament odmítl novelu zákona o restitucích, mě ujistil náměstek českého ministra zahraničních věcí Martin Palouš, že jeho vláda plánuje navrhnout nový zákon o občanství, který by povolil dvojí občanství pro Čechoameričany. Byl jsem potěšen, že minulý měsíc česká vláda přinesla tuto novelu do parlamentu a doufám, že po jeho brzkém schválení bude následovat obnovení lhůty pro podání žádostí o restituce pro ty občany, kteří tím, že získají české občanství získají také právo na návrat konfiskovaného majetku či na jeho odškodnění.

Další znepokojující situace se táká případu restitucí "dvojnásobných obětí" v České republice. Jde o ty osoby, zejména židy, jejichž majetek byl zkonfiskován během druhé světové války nacisty a pak znovu komunisty, kteří ovládli ten region v poválečné éře. Jedením případem je například případ Zuzany Bendové, která požaduje odškodnění za vyvlastněný dům v Liberci, kde vyrostl její otec a jeho bratr. Zuzanini prarodiče byli usmrceni nacisty a její otec a strýc uprchli z vlasti v roce 1939. Rodinný dům byl v roce 1940 "prodán" německé firmě transakcí, která byla posléze v roce 1945 zneplatněna prezidentským dekretem.

V roce 1994 rozšířil český parlament svůj dřívější zákon o restitucích tak, aby bylo umožněno občanům, jejichž majetek byl zkonfiskován v letech 1938 - 1945, aby se připojili k těm, jejichž majetek byl zkonfiskován komunisty, a také žádali o restituce. Podle novelizovaného zákona má Zuzana Bendová teoreticky právo dostat dům v Liberci zpět anebo za něj dostat odškodnění.

Navzdory však údajnému úmyslu české vlády vrátit židovský majetek, který konfiskovali Němci, české ministerstvo financí bezrpávně uvalilo na restituci nepřijatelné a obtížné podmínky, které se neobjevují v zákoně a které úmysl zákona neutralizují.

Zákon jen požaduje, aby byli žadatelé českými občany, ale ministerstvo financí prohlašuje, že žadatelé musejí dokázat, že měli podle poválečného restitučního zákona z roku 1946 právo podat žádost o restituci, že ji podali a žádost nebyla kladně vyřízena. Je pozoruhodné, že Zuzana Bendová nalezla záznam na liberecké radnici, který dokazuje, že její strýc se vrátil do Československa a v roce 1947 zažádal o navrácení domu.

Dále však ministerstvo financí požaduje, aby žadatelé prokázali, že soud výslovně poválečnou žádost odmítl. V zemi, která byla nucena za poslední půlstoletí projít takovým politickým a společenským zmatkem jako Česká republika, je šokující představa, že žadatelé musejí nyní, v devadesátých letech dokazovat, že soud před více než padesáti lety jednal o určité záležitosti a nadto musejí předložit soudní rozhodnutí.

Zuzana Bendová byla schopna předložit dokumentaci, z níž vyplývalo, že dům byl v roce 1940 ukraden nacisty, zkonfiskován československou komunistickou vládou v roce 1953 a zakoupen v roce 1992 jeho nynějším vlastníkem od české vlády. Zuzana sice nemůže předložit dokument, z něhož by vyplývalo, že soud jednal o poválečné žádosti jejího strýce a pak ji odmítl, dokumentace a svědecké výpovědi potvrzují, že rodina Bendů dům nikdy zpět nedostala - to je samo o sobě, jednoduchým, dramatickým důkazem, že nebyla poválečná žádost splněna.To však nebylo pro české úřady zjevně dostatečně přesvědčivým důkazem a Zuzana Bendová byla nucena žalovat ministerstvo financí.

Loni v září, déle než za tři roky poté, co Zuzana podala žalobu, byla Zuzana Bendová ospravedlněna, když český soud rozhodl v souladu s jejím tvrzením, že ministerstvo financí nemělo požadovat pro restituci další mimoprávní podmínky. Soud nařídil ministerstvu financí zaplatit rodině Bendů odškodnění v hodnotě vyvlastněného domu.

Byl bych velmi rád, kdyby na tomto místě příběh Zuzany Bendové skončil, jenže není tomu tak. Česká vláda se odvolala proti soudnímu rozhodnutí v údajné obavě, že by vznikl precedens pro další žádosti, tedy z obavy, že by podle tohoto zákona mohlo skutečně dojít k navrácení nějakého majetku. Tak, zatímco česká vláda vyhlašuje své úsilí vyrovnat se s nespravedlnostmi minulosti, ti, kteří jako Zuzana Bendová, požadují návrat nespravedlivě zkonfiskovaného majetku, jsou si bolestně vědomi, že je realita odlišná.

Jiný případ, který připoutal mou pozornost, se týká žádosti Petera Glasera o návrat domu v městě Žatec. Po komunistickém převzetí moci v roce 1948 v Československu se pokusil Peter Glaser emigrovat do Spojených států. Aby mu byl vydán pas, Glaser musel podepsat prohlášení, jímž se vzdal veškerých budoucích nároků na svůj dům. V roce 1954 se Glaser stal americkým občanem, v roce 1962 zaznamenala oficiálně československá komunistická vláda konfiskaci Glaserova domu do pozemkových knih.

V roce 1982 podepsaly Spojené státy americké a Československo dohodu, která řešila všechny nároky amerických občanů o náhradu za ztracený majetek v Československu. Americký vládní úřad, který vyřizoval tyto záležitosti, informoval Glasera, že protože byl československým občanem když mu byl zkonfiskován majetek - to bylo v roce 1948, kdy byl pan Glaser donucen pod tlakem vzdát se práv na svůj dům - nebude mít právo na odškodné podle této dohody, ale musí požadovat návrat majetku podle československých zákonů.

Když schválila postkomunistická Česká republika zákon o restituci majetku v roce 1991, Peter Glaser zažádal o vrácení domu. Bylo krutou ironií, že navzdory tomu, že předložil dokumentaci od americké vlády, podle níž neměl možnost podílet se na programu o odškodném z roku 1982, české soudy opakovaně odmítají jeho restutiční žádost proto, že byl americkým občanem v době, kdy mu byl dům zkonfiskován, což se podle české vlády stalo v roce 1962. Česká vláda tvrdí, že žádost Petera Glasera měla být vyřízena a měl dostat odškodné podle dohody z  roku 1982. Jinými slovy, současná česká vláda a soudy přijaly komunistickou fikci, že i když byl majetek panu Glaserovi odebrán v roce 1948, jaksi ta konfiskace začala platit až v roce 1962, kdy se teprve komunisté dostali k drobnosti zaknihování této skutečnosti.

Toto vysvětlování od českých úřadů vypadá jako pokus vyhnout se restituci zadními vrátky. To, co se stalo s majetkem v Žatci, je jasné: Peter Glaser přišel o dům v roce 1948, když si vyžádal totalitní režim právo na jeho dům za to, že mu dovolil uniknout útlaku a pronásledování komunistického Československa. Jak česká vláda ví, komunistické vyvlastňování - ať už prostřednictvím zákonů o rozsáhlé pozemkové reformě, nebo jako trest za emigraci, nebo za jiných okolností - se často do pozemkových knih nezaznamenávalo, ale to neznamenalo, že o majetek vlastník nepřišel. To, že dnešní česká vláda trvá na technických podrobnostech, jako je datum, kdy komunisté oficiálně zaznamenali konfiskaci domu do pozemkových knih, ve snaze vyhnout se nutnosti vrátit Peteru Glaserovi jeho dům, je vystřízlivujícím důkazem, do jaké míry je vlastně česká vláda skutečně ochotna napravovat chyby své komunistické minulosti.

Pane předsedo, otázka restitucí majetku je složitá. Neexistují jednoduchá řešení pro mnoho otázek, které politika restitucí vyvolává. Nicméně, když přijme nějaké země restituční nebo odškodňovací program, mezinárodní normy ji přikazují, aby byl ten proces spravedlivý, férový a nediskriminační. V případech, které jsem citoval, česká vláda těmto podmínkám nedostála.

Česká vláda musí ukončit při restituci soukromého majetku diskriminaci Čechoameričanů. Nadto, zákonnost musí být respektována. Apeluji na českou vládu, aby se znovu zabývala případy Zuzany Bendové a Petera Glasera. Čeští činitelé často tvrdí, že žadatelé o restituce, kteří se domnívají, že jim bylo ukřivděno, mohou se domáhat spravedlnosti u soudu. Avšak když to žadatelé skutečně učiní, tak jako to udělali Peter Glaser a Zuzana Bendová, česká vláda se uchyluje k šokujícím nebo technickým výmluvám, ve snaze zabránit uplatnění právoplatného nároku anebo prostě odmítá přijmout rozhodnutí ve prospěch žadatele.

Naštěstí pan Glaser a paní Bendová a ostatní jako oni jsou odhodláni bojovat dál navzdory rostoucím nákladům a právním výdajům, které nikdy nedostanou zpět. Energická rozhodnost Petera Glasera a Zuzany Bendové, jako všech obětí fašismu a komunismu ve střední a východní Evropě, ukazují, že to, co se některým může zdát být bojem o nemovitosti, je v konečné instanci úsilím o spravedlnost a o smíření s minulostí.

Congressman Smith on Czech Property Restitution

Congressman Christopher H. Smith, Chairman of the Commission on Security and Cooperation in Europe, made the following statement yesterday. This electronic version comes from the Congressional Record, p. E431.

HON. CHRISTOPHER H. SMITH

in the House of Representatives

MONDAY, MARCH 15, 1999

Mr. SMITH of New Jersey.

Mr. Speaker, I rise today to express my concern over recent setbacks in the return of expropriated properties to rightful owners in the Czech Republic. As Chairman of the Commission on Security and Cooperation in Europe, I have followed property restitution issues in Central and Eastern Europe over the past several years with an eye toward determining whether the restitution and compensation laws adopted in this region are being implemented according to the rule of law and whether American citizens' interests are protected under the laws. While restitution and compensation programs in several East-Central European countries have aspects of concern, today I want to bring attention to the status of restitution in the Czech Republic because of recent troubling developments there.

Since the Velvet Revolution, the Czech Republic has adopted laws that provide for the return of private property confiscated by Nazi or communist regimes. When the actual return of property is not possible, these laws offer former owners the right to receive alternate compensation. Regrettably, the Czech laws limit these rights to those who had Czechoslovak citizenship when the restitution law was adopted or who acquired citizenship before the deadline for filing restitution claims. As a result, former Czechoslovak citizens who fled to the United States seeking refuge from fascism or communism earlier this century, and are now American citizens, have been precluded from making restitution claims unless they renounce their American citizenship. Ironically, had these same individuals fled to Canada, Israel, or any country other than the United States, they would not have lost their Czech citizenship and would today be eligible to receive restitution or compensation. This result stems from a treaty signed in 1928 by the United States and Czechoslovakia that automatically terminated a person's citizenship in the United States or Czechoslovakia if that person became a citizen of the other country. That treaty was terminated in 1997, but its impact remains: under Czech law, Czech Americans are not eligible for dual citizenship in the Czech Republic. Therefore, without abandoning the citizenship of the country that took them in during their time of need, the law denies them the right to receive restitution or compensation as others have. In other words, the citizenship requirement in the Czech property restitution laws discriminates against American citizens. Moreover, it is difficult for me to think that this discrimination was simply an unintended consequence.

In the 105th Congress, the House adopted my resolution, H. Res. 562, that urges the formerly totalitarian countries in Central and Eastern Europe to restore wrongfully confiscated properties, and specifically calls on the Czech Republic to eliminate this discriminatory citizenship restriction. In this regard, the resolution echoes the view of the United Nations Human Rights Committee (UNHRC) which has concluded in two cases that these citizenship restrictions violate the anti-discrimination clause (art. 26) of the International Covenant on Civil and Political Rights. I recently learned that the UNHRC has agreed to hear at least four more cases that challenge these restrictions.

The persuasiveness of the UNHRC's reasoning, when it determined that the citizenship restriction in the restitution law is discriminatory, was compelling. Unfortunately, the Czech Parliament last month debated and rejected a proposed amendment to the law that would have eliminated Czech citizenship as a condition for property restitution claims. This approach was widely considered the most effective remedy to a serious problem. In rejecting the amendment, the parliament missed an excellent opportunity to resolve this long-standing and contentious issue between the Czech Republic and the United States.

While I deeply regret the parliament's decision, I hope that the Czech Government will now seek alternative means to end the discrimination against Czech Americans. In January, several weeks before the parliament voted down the restitution amendment, Deputy Foreign Minister Martin Palous assured me that his government planned to propose a new citizenship law that would permit dual citizenship for Czech Americans. I was heartened to learn that last month the Czech Government introduced this amendment and it is my hope that its early passage will be followed by a reopening of the claims filing period for those individuals who, by virtue of acquiring dual citizenship, will become eligible for property restitution or compensation.

Another disturbing situation involves the case of restitution to the "double victims" in the Czech Republic-those individuals, primarily Jews, whose properties were confiscated during World War II by Nazis and then again by the communists that swept the region in the postwar era. One case, for example, is that of Susan Benda who is seeking compensation for an expropriated house in the town of Liberec where her father and his brother grew up. Susan's grandparents were killed by the Nazis and her father and uncle fled their homeland in 1939. The family home was "sold" in 1940 to a German company in a transaction subsequently invalidated by a 1945 Czech presidential decree.

In 1994, the Czech Parliament expanded its earlier restitution law to allow individuals whose property was originally confiscated by Nazis between the years 1938-45 to join those whose property was taken by communists in claiming restitution. Under the amended law, Susan Benda is theoretically eligible to receive restitution of, or compensation for, the home in Liberec. Notwithstanding the Czech Government's purported intention to restore Jewish property seized by the Nazis, however, the Czech Ministry of Finance has arbitrarily imposed additional onerous and burdensome conditions for restitution that do not appear in the law and which, in fact, appear designed to defeat the intent of the law.

Beyond the citizenship requirement in the law, the Ministry of Finance has declared that claimants must prove that they were entitled to file a claim under a postwar 1946 restitution law, that they did file a claim, and that the claim was not satisfied. Remarkably, Susan Benda found a record in the Liberec town hall which establishes that her uncle returned to Czechoslovakia and filed a restitution claim in 1947.

Next, the Finance Ministry requires claimants to prove that a court expressly rejected the postwar claim. In a country that has endured the political and social turmoil of the Czech Republic over the past half-century, the notion that claimants in the 1990s must prove, not only that a court considered a certain case more than fifty years ago, but also must produce a record of the court's decision in the case, is outrageous. Susan Benda was able to produce a chain of title showing that the house was stolen by the Nazis in 1940, confiscated by the communist Czech Government in 1953 and purchased from the Czech Government in 1992 by its current owner-occupant. While Susan cannot produce a document showing that the court actually considered, and then rejected, her uncle's postwar claim, the chain of title and the witness testimony confirm that the Benda family never got the house back-in itself simple, dramatic proof that the postwar claim was not satisfied. Apparently, however, this proof was not sufficient for the Czech authorities and Susan Benda was forced to sue the Ministry of Finance.

Last September, more than three years after filing the claim, Susan Benda was vindicated when a Czech court agreed with her assertion that the Finance Ministry should not have attached the extralegal requirements for restitution. The court ordered the Finance Ministry to pay the Benda family compensation for the value of the expropriated house.

I wish Susan Benda's story could end here but it does not-the Czech Government has appealed the court decision apparently fearful that a precedent would be set for other claims-that is, out of a fear that property might actually be returned under this law. Thus, while the Czech Government proclaims its desire to address the wrongs of the past, those who, like Susan Benda, seek the return of wrongfully confiscated property are painfully aware that the reality is much different.

Another case that has come to my attention involves Peter Glaser's claim for a house in the town of Zatec. After the 1948 communist takeover in Czechoslovakia, Peter Glaser sought to emigrate to the United States. To obtain a passport, Mr. Glaser was forced to sign a statement renouncing any future claims to his home. In 1954, Mr. Glaser became an American citizen; in 1962, the communist Czech Government officially recorded the expropriation of Mr. Glaser's home in the land records.

In 1982, the United States and Czechoslovakia signed an agreement that settled the property loss claims of all American citizens against Czechoslovakia. The U.S. Government agency charged with carrying out the settlement agreement advised Mr. Glaser that, because he was a Czechoslovak citizen when his property was taken-according to the U.S. Government, this occurred in 1948 when Mr. Glaser was forced under duress to relinquish the rights to his house-he was not eligible to participate in the claims settlement program but must rather seek redress for his property loss under Czech laws.

When the post-communist Czech Republic passed a property restitution law in 1991, Peter Glaser filed his claim. In a cruel irony, despite presenting documentation from the U.S. Government attesting to the fact that Mr. Glaser was not eligible to participate in the U.S.-Czechoslovakia claims settlement program, the Czech Courts have repeatedly rejected his claim on the grounds that he was an American citizen at the time his property was taken-which, according to the Czech Government, occurred in 1962. The Czech Government asserts that Mr. Glaser's claims were settled and should have been compensated under the 1982 agreement. In other words, the current Czech Government and courts have adopted the communist fiction that although Mr. Glaser's property was expropriated in 1948, somehow the confiscation did not count until 1962, when the communists got around to the nicety of recording the deed.

This rationalization by Czech authorities looks like a back door attempt to avoid restitution. The reality of what happened to the property in Zatec is clear: Peter Glaser lost his home in 1948 when a totalitarian regime claimed the rights to his house in exchange for allowing him to leave the oppression and persecution of communist Czechoslovakia. As the Czech Government knows, communist expropriations- whether effectuated by sweeping land reform laws, as a condition or punishment for emigration, or under other circumstances-frequently went unrecorded in land registries, but that did not make the loss any less real for the victims. For the Czech Government today to cling to technicalities, such as the date the communists officially recorded their confiscation in the land registry, as a means to avoid returning Peter Glaser's home is a sobering indication of the Czech Government's true commitment to rectifying the wrongs of its communist past.

Mr. Speaker, the issue of property restitution is complex. No easy solutions exist to the many questions that restitution policies raise. Nonetheless, when a country chooses to institute a restitution or compensation program, international norms mandate that the process be just, fair and nondiscriminatory. The Czech Government has failed to live up to these standards in the cases I cited.

The Czech Government must end the discrimination against Czech Americans in the restitution of private property. Moreover, the rule of law must be respected. I call on the Czech Government to reconsider its disposition in the Benda and Glaser cases. Czech officials often say that aggrieved property claimants can seek redress in the courts for unfavorable decisions. However, when claimants do just that, as did Peter Glaser and Susan Benda, the Czech Government asserts outrageous or technical defenses to thwart the rightful owner's claim or simply refuses to accept a decision in favor of the claimant. Fortunately, Mr. Glaser, Ms. Benda, and others like them, have pledged to fight on despite mounting costs and legal fees that they will never recoup. The passion and determination of Peter Glaser and Susan Benda, as of all victims of fascism and communism in Central and Eastern Europe, reveal that what may look to some as a battle for real estate is ultimately a search for justice and for peace with the past.