Proč si nezaloží Jan Rejžek časopis Árijský boj?
Jan Čulík
Potrestejte osoby, jimž je individuálně prokazatelná vina za komunismu a zbavte se primitivní antikomunistické fixace. Jinak to půjde s českým hospodářstvím dále z kopce
V sedmdesátých a v osmdesátých letech zabraňovala ničivá, tupá komunistická propaganda mrtvou ideologickou terminologií jakémukoliv veřejnému diskursu. Nedalo se veřejně uvažovat, co v Čechách dál, a země zaostala. Nyní deset let po pádu komunismu, nadále zabraňuje rozumnému diskursu o tom, co si v České republice hospodářsky a politicky počít dál, tupá antikomunistická upřenost. Kdy se toho zbavíme?
Včera jsem vyjádřil zklamání, že je prezident Václav Havel natolik obětí manipulace českých sdělovacích prostředků, že jak se zdá sám věří jejich lžím. Když napíše - v rozporu se skutečností - Mladá fronta Dnes, že bývalý agent Stb Žifčák schválně dělal na Národní třídě v listopadu 1989 mrtvého, Havel tomu věří, protože to hoví jeho antikomunistické paranoii. Když vedou na základě nepodložených nebo zkreslených informací Mladá fronta Dnes
či Lidové noviny po dlouhé měsíce až roky ostrou propagandistickou kampaň proti Janu Kavanovi, Václav Havel vyjádří pochybnosti, nikoliv zda je to, co píší MFD nebo LN pravda, ale o tom, jestli by měl ten Kavan být ministrem zahraničí, když o něm píší české noviny tak ošklivě. (Aspoň to jsem slyšel.)
Je to výhoda, nežít trvale v České republice a nepropadat falešné představě, že umělá realita, kterou vytvářejí tamější sdělovací prostředky, má se skutečnou realitou příliš mnoho společného.
Na internetových stránkách serveru i port zveřejňuje Jan Rejžek pozoruhodně komunistické antikomunistické výpady. Jeden z nich je zde. Je to opět další nepodložený útok na Jana Kavana a zároveň oslavně nekritická óda na NATO. Má přemýšlivý, intelektuální titulek "I ten Kato už je v NATO". (Představa, jak se čeští rockoví publicisté, nebo s kým se to Jan Rejžek přátelí, baví vymýšlením průpovídek, které by nejlépe vyjádřili jejich zášť vůči Kavanovi, není příliš povznášející... Neměli si raději udělat hadrovou figurku Kavana a píchat do ní špendlíky? Třeba by je to uspokojilo ještě víc!)
Rejžek píše:
Je dějinným paradoxem, že ratifikační listiny podepsala právě americká ministryně zahraničních věcí českého původu Madeleine Albrightová a že v čítánkách žel bude navždy snímek, kdy se kolegiálně objímá s ministrem Janem Kavanem, mužem nepříliš světlé minulosti, v níž udával své kamarády ze studií.
Kde to Rejžek sebral? Nikde jsem nenašel v této věci žádné důkazy. Před několika měsíci něco podobného napsal v týdeníku Respekt bez jakýchkoliv důkazů či odkazů na konkrétní fakta Jaroslav Spurný. Je to etické, šířit o nějakém člověku nepodložená obvinění, protože se mi nelíbí jeho údajné politické přesvědčení?
Jestliže má Rejžek důkazy o tom, že Kavan někoho udával, měl by se s nimi snad obrátit na policii, aby byl Kavan po zásluze odsouzen do vězení?
Jestliže důkazy nemá, je přijatelné jen sprostě a bezmocně poštěkávat?
Ale případ Kavanův je podružný. Mě na Rejžkově článku zaujala ona tupá, bezmocná, antikomunistická nenávist.
Už jsem psal několikrát, že je potřebí odsoudit rázně veškeré individuální komunistické zločiny a jejich pachatele. Neznamená to, ale, že by nám měl překrvovat mozek - proboha, ještě po deseti letech, v úplně jiné situaci? - antikomunistický hněv, který zastíní všechno a zbaví nás možnosti racionálně uvažovat.
Je jistě politováníhodné, že v sobě neměla Eva Pilarová dostatek odvahy, aby se za komunismu odmítla ponižovat před Gustávem Husákem. Je to však zločin a zaslouží si za to po deseti letech nálepkování od dokonalého Jana Rejžka?
Pravda, Rejžek si za komunismu s režimem nezadal.
Avšak můj před třemi lety zemřelý otec zdůrazňoval: "Nikdo nemá na nikom právo vyžadovat od něho hrdinství. To je věcí osobního rozhodnutí a osobní odvahy."
A lustrovat stále, po deseti letech lidi podle toho, jak si je pamatujeme z doby před dvaadvaceti lety, je to rozumné? Já bych se taky asi nedokázal zbavit pocitu nechuti před, řekněme, herečkou Jiřinou Švorcovou, která byla v sedmdesátých letech z vlastní vůle nadšenou, emocionální mluvčí husákovského režimu. Ale kritizovat Evu Pilarovou, která se přece před Husákem určitě neponižovala z vlastní vůle... Asi bych si nařídit křesťanskou snášenlivost...
Poněkud mě také zatrnulo, jak Janu Rejžkovi chybějí vlajkosláva a oslavy prvního máje. Zároveň by, kdyby bylo na něm, si zvolil při volbách nějaký jiný lid, tento, český, je zcela zřejmě nesprávný. Rejžek píše, že byl zklamán
z toho, jak chabě přijali ten den z čítanek Pražané. Za celý pátek jsem zahlédl na ulicích jen jednu, slovy jednu vlajku.
Rejžek nechce vědět, co vlastně pro ČR vstup do NATO znamená, jaké budou mít lidé práva a povinnosti, co je to bude stát, jakou má hrát NATO roli v dnešním světě - ne, jemu stačí poklonit se před zlatým teletem.
Nedávno psal v Lidových novinách v reakci na kritickou sociálně-demokratickou zprávu o stavu společnosti Jan Ruml, že on odpoví přesvědčivě na všechnu tu negaci těch sociálních demokratů, že nefunguje hospodářství, a tak:
Jdu ráno pro noviny k soukromému trafikantovi a nikdo mě nesleduje. Vybrat si můžu z desítek periodik bez obav, že ve všech najdu stejné zprávy a stranovládou povolené komentáře. V hokynářství nechybí ani cizokrajné ovoce, které se kdysi objevovalo jen k výročí velkých revolucí. Ani teď za mnou nikdo nejde, před domem nestojí esenbácká auta, na schodech před bytem nesedí estébák s vysílačkou. Nikdo z mých přátel není zavřený.
To je jistě pravda, na zánik policejního státu bychom neměli nikdy zapomínat. Ale je to zásluhou Jana Rumla či Václava Klause, že se komunismus ve středovýchodní Evropě rozložil? Anebo je to něco, k čemu Češi přišli tak trochu jako slepý k houslím?
A ještě daleko důležitější je jiná věc.
Ono už, opravdu, uplynulo deset let od toho pádu komunismu. Rumlovská vysvětlení a rejžkovská paranioa už nebudou mladým a mladším lidem pomalu stačit. Ti už budou skutečně chtít vědět, jak s nabytou svobodou polistopadoví politikové naložili, jestli trochu nepromarnili danou příležitost a pokud ano, co se dá dohnat. Těmto mladším lidem budou brzo úvahy Jana Rejžka o tom, kdo se jak zachoval při Antichartě v roce 1977, znít jako vyprávění pradědečka o bitvě v první světové válce. Bude je spíš zajímat, jestli budou mít zaměstnání a dost peněz a bude-li Česká republika schopna technologicky dohánět svět. Nepodloženým nadáváním na Jana Kavana k oživení českého hospodářství asi nedojde.
Jan Čulík
I ten Kato už je v NATO
Jan Rejžek
Samozřejmě se musím ještě vrátit k pátečnímu historickému dni, kdy jsme vstoupili do NATO. Je
dějinným paradoxem, že ratifikační listiny podepsala právě americká ministryně zahraničních věcí
českého původu Madeleine Albrightová a že v čítánkách žel bude navždy snímek, kdy se kolegiálně
objímá s ministrem Janem Kavanem, mužem nepříliš světlé minulosti, v níž udával své kamarády
ze studií. Však jsme taky při podvečerní oslavě na náměstíčku u smíchovské vily Portheimka na
agenta "Kata" s kamarády vymýšleli různé vtipné slogany a nejvíc se ujal ten z titulku.
Oslava to jinak byla výborná, s bodrým moravským rozlévačem slivovice, gulášem a pivem,
náležitými písněmi v podání Taxmenů, dojatě řečnícím Pavlem Bobkem a kněžnou Libuší, která
odhalil Zoubkovu pamětní desku. Dostavila se přehršel příjemných tváří z pravého politického
spektra, (byl jsem strašně rád, že přišel třeba Ivan Medek a Tomáš Halík) a v radostném chumlu si
blahopřáli bývalí ministři s obyčejným lidem i houmlesáky, kteří se přišli ohřát (a jeden to slavení
přehnal, až ho musela odvézt záchranka).
Já pak ještě pokračoval do oblíbené hospůdky, kde propukl velmi nevázaný polomaškarní mejdan,
na nějž se někteří štamgasti dostavili v převlecích za historické osobnosti, které vstupu do NATO
nejvíc pomohly nebo uškodily, takže se na světlo opět vytáhly i uniformy VB či pohotovostních
jednotek. Bohatě jsem si tak vynahradil jisté zklamání z toho, jak chabě přijali ten den z čítanek
Pražané. Za celý pátek jsem zahlédl na ulicích jen jednu, slovy jednu vlajku.
Nic se neobejde bez ostudy. Nejen že na sobotní hradní ples protokol nepochopitelně nepozval
veterány z války v Perském zálivu, ale přítomní si museli vyslechnout zpěvy kamarádky Miroslava
Štěpána Petry Janů, ba i interpretační umění Evy Pilarové, které jaksi pořád nedokážu odpustit
ponížené děkování Gustávu Husákovi, straně a vládě při antichartistické slezině pop umělců v
Divadle hudby. A ke vší parádě hrál orchestr za řízení Václava Hybše, držitele propůjčeného bytu s
případným krycím jménem Kapela.
Zdá se mi, že utkvělé nápady proslulého spolutvůrce socialistické ústavy Zdeňka Jičínského o
zrušení lustračního zákona novelou, podle které budou o spolupráci s StB rozhodovat soudy, jsou
plýtváním energie. Jak vidno výše, nikdo se problémem fízlů v naší společnosti už dneska moc
netrápí, jsou plnoprávně znovu zapojeni do veřejného života a běda tomu, kdo to pořád rozvrtává,
viz urputné obhajoby kamarádů - práskačů v pořadech hudebního publicisty Jiřího Černého ve
veřejnoprávním rozhlase.
- editováno 15.03.1999 16:19
