Tragédie dvou autorů

V sobotním Guardianu hodnotí kurdskou situaci komentátor Martin Wollacott takto:

Evropa si musí uvědomit, že jsme součástí tohoto problému. Konec konců, demonstranty byli naši občané a naši lidé s trvalým pobytem. Jsou to muži a ženy, většina z nichž se nikdy nevrátí do Turecka. Co když byli tito evropští Kurdové motivováni potřebou být uznáni a respektováni v Evropě, jako svou kauzou "doma" v Turecku? Co když je toto jejich revolta proti evropským předsudkům a nezájmu, stejně jako protest proti turecké vládě? A co je třeba učinit ohledně toho, že přijal tento impuls k lidské důstojnosti podobu uctívání vedoucího představitele, jehož brutalita je tak dobře známa jako jeho výrazná tendence vodit lidi za nitky zpoza scény?

Kurdská válka je tragédií dvou autorů. Turecký stát je tvrdý a  neústupný - to se prokázalo, když ignoroval Ocalanovu první skutečnou nabídku vyjednávání a pokračoval se svou politikou pálení a vylidňování kurdského venkova. Avšak Ocalan byl vedoucí představitel, jehož charisma zvětšovalo jeho chyby.

Soud s Ocalanem by měl být příležitostí pro obě strany, aby zhodnotily celý konflikt znovu. Obě strany využívaly těch nejtvrdších prostředků a jestliže největší zodpovědnost za to spočívá na straně turecké armády a státu, tím, že odmítali vyjednávat s umírněnějšími silami, neznamená to, že ti, kdo spolu s Ocalanem řídili Kurdskou dělnickou stranu nemají mnoho na svědomí. Ti Kurdové, kteří litují vládní strategie i metod Kurdské dělnické strany, a kteří často mlčeli, mají také své povinnosti.