NATO: dobrý sluha, ale zlý pán?
(Psáno pro deník Slovo.)
Českou republiku obchází strašidlo Severoatlantické aliance. Podivná rozpolcenost, s níž veřejnost přijímá chystaný vstup země do NATO, jako by vůbec nekorespondovala s atmosférou radostného očekávání, s níž oznámení o vstupu přivítala velká část českých sdělovací prostředků. Lhali nám tolikrát, tak proč jim věřit v tomto případě? říkají si mnozí, a připomínají si podobně euforické kampaně minulých let: o České republice, ekonomickém tygru střední Evopy, o geniální myšlence kupónové privatizace, o zázraku hospodářské transformace, která se jako zázrakem obešla bez utahování opasků...
Nemá smysl zakrývat, že nálada ve společnosti je pochmurná: Na vstup do NATO se čeká tak, jako služebnictvo na statku očekává příjezd nového pána. Jaký asi bude? Horší nebo lepší, než ten předchozí? Bude nám "pod Američany" lépe než "pod Rusy"? A je naše členství opravdové, jsou závazky nových spojenců míněny vážně, nebo se máme stát jen nárazníkovým pásmem v exponovaném regionu, případně trhem, kam lze výhodně vyvézt přebytky armádních zásob? Jaký bude status České republiky? Bude plnoprávným členem, nebo děvečkou pro všechno, s níž americký šafář vymete kdejaký nepopulární lokální konflikt?
O vstupu země do Severoatlantické neproběhla veřejná diskuse, strany minulé vládní koalice nepřipustily, aby se o něm rozhodovalo v referendu. To, že si mnoho Čechů teď klade takové otázky, je trpkou sklizní této politiky: stát může občanovi zakázat se ptát, pochybovat mu zakázat nedokáže.
Je poučné sledovat, po jakých prostředcích sáhla česká média při propagaci vstupu do NATO. S překvapením zjistíme, že řada základních prvků této kampaně se shoduje s těmi, které s úspěchem použili komunisté ve svých četných kampaních např. proti emigrantům.
Nejvýraznější metaforou mediální prezentace je představa NATO jako "klubu pro bohaté". Členství v takovém klubu by s sebou mělo přinášet mnoho postranních výhod (často se hovoří o tom, že Česká republika se stane bezpečnější pro zahraniční investice); země, které NATO nepřijalo, zejména ovšem Slovensko, budou v regionu vnímány jako druhořadé a Češi budou vůči jejich obyvatelům moci zakoušet psychologicky tak blahodárný pocit nadřazenosti.
Druhým mediálním mýtem je, že vstupem získá Česká republika mnoho za málo, eventuálně něco za nic, zkrátka že se díky naší mazanosti podařilo Američany napálit. Vždyť oni nás teď budou muset bránit, i kdyby nechtěli!
Obě tyto iluze jsou samozřejmě zcela mylné.
Důvěryhodnost země pro investory je komplexní faktor, v němž hraje členství v určitém obranném společenství jen podružnou úlohu - je-li něco jistého, pak to, že 12. březen 1999 nebude dnem, kdy do České republiky začnou všemi cestami proudit zahraniční investice.
Neexistuje ani jistota, že síly NATO budou bránit české zájmy ve všech konfliktech, k nimž může dojít. Těm, kdo nemají dost fantazie, aby si takovou situaci dokázali představit, stačí připomenout, že země, s níž má Česká republika nejkonfliktnější vztahy, je sama členem NATO, a to oproti ní "služebně starším".
Jak je na tom česká veřejnost s akceptancí vstupu do Aliance, ukázala výmluvně nedávná příhoda s nabídkou, aby čeští branci konali vojenskou přísahu společně s jednotkami Bundeswehru. Přestože nešlo o nic jiného než o myšlenku severoatlantického spojenectví převedenou do praxe, česká reprezentace tento nápad s odporem zavrhla. Pud politické sebezáchovy zapracoval na výtečnou: Bránit nás, to ano, to skvěle vyzbrojená a vycvičená německá armáda smí, ale že bychom měli s těmi odpornými, nadutými a panovačnými Němci společně přísahat? Ani nápad! Míra nepochopení principů obranného společenství se ukázala jako propastná...
Mám obavu, že dosud potlačovaná veřejná diskuse o NATO tak jako tak vyvře na povrch, a otázky, kolem nichž se bude točit, nedokáží české elity odbýt tak snadno, jako se jim to dařilo dosud. I já mám jednu, historickou, totiž: Byli Češi již někdy někomu dobrým spojencem?
