Kurdové - kdo jsou a o co usilují

Patnáctiletá školačka si v úterý před řeckým velvyslanectvím v Londýně podpálila vlasy na znak protestu proti zatčení vedoucího představitele kurdského odporu Abdullaha Ocalana, šéfa Kurdské dělnické strany.

Kurdskou školačku Neclu Kanpeperovou zachránila britská policie: policistům se podařilo uhasit plameny svými bundami. Kanpeperová byla odvezena do nemocnice s popáleninami.

Po celé Evropě zaútočili Kurdové na řecká a keňská velvyslanectví a konzuláty a zabarikádovali se v nich. Před velvyslanectvími se shromáždily velké demonstrace Kurdů a skandovaly požadavek, aby byl terorista Abdullah Ocalan propuštěn. Ocalan byl zatčen v Nairobi poté, co opustil rezidenci tamějšího řeckého velvyslance. Zatkly ho turecké úřady a byl odvezen do Ankary. Rozzuření Kurdové okamžitě obvinili řecké úřady ze zrady. Konstatují, že byl prý Ocalan vylákán z rezidence řeckého velvyslance pomocí triku.

Ocalan má být v Turecku postaven před soud za to, že organizoval krvavé kurdské povstání v jihovýchodním Turecku, v němž za posledních 14 let zahynulo 30 000 osob.

Ocalan je, dokonce i v očích mnohých Kurdů, napsal v deníku Independent odborník na Blízký Východ Robert Fisk, považován za psychopatického vraha. Je to člověk, který trestá jakékoliv podezření smrtí a jeho ozbrojené bojůvky krotí své odpůrce nejen popravami, ale i vyvražděním všech členů jejich rodiny.

Turecké bezpečnostní orgány na to reagovaly také vražděním, etnickým očišťováním a rozsáhlou invazí do "bezpečné zóny" v severním Iráku, kterou Západ vytvořil právě na ochranu Kurdů.

Ocalan není politické neviňátko, přesto však šest let usiluje o mírové narovnání. V roce 1993 sdělil listu Independent, že Kurdové a Turci už mají dost vzájemného vraždění. Vyjádřil názor, že jsou Kurdové a Turci bratři a neměli by být v jižním Turecku oddělováni.

"Dovolte mi vrátit se neozbrojen a pokojně do Kurdistánu zahájit politickou činnost a zahájit mezi námi dialog," nabídl Ocalan tureckým úřadům. Turecké úřady se s ním odmítly bavit.

Mezinárodní pokrytectví

Avšak události tohoto týdne jsou více než mezinárodním pokrytectvím, píše v Independentu Robert Fisk. Uvěznění Abdullaha Ocalana má širší, daleko důležitější kontext - je to příběh amerických intrik, kurdské zrady a podpory jedné supervelmoci pro muslimský národ, Turecko, které se stalo nejnovějším spojencem Izraele na Blízkém Východě.

Ocalanovo zatčení velmi pravděpodobně povede k velkému množství dalšího násilí - k únosům tureckých letadel, k útokům na turecká velvyslanectví a na turecké diplomaty. Turci si toho jsou sami vědomi.

Pochybná americká politika vůči Kurdům

Vyvolává to také vážné otázky ohledně politiky Spojených států vůči dvaceti miliónům lidí, kteří žijí v Kurdistánu. Je to největší národ na světě, kterému je odepřeno, aby měl vlastní stát. Ještě před měsícem se pokoušely Spojené státy, jejichž rezidenturu CIA v severním Iráku zlikvidoval Saddam Husejn v roce 1996, znovu vytvořit protisaddámovskou koalici mezi dvěma místními kurdskými vůdci, Massoudem Barzanim z Kurdské demokratické strany a Džalalem Talabanim z Vlastenecké unie Kurdistánu. Oba po návštěvě Washingtonu víceméně přislíbili Spojeným státům pomoc při úsilí svrhnout Saddáma Husajna.

Z velmi dobrých důvodů však bylo Turecko touto novou aliancí znepokojeno. Pokud totiž dostanou Barzani a Talabani právo vytvořit v severním Iráku zárodečný kurdský stát, hrozba vzniku daleko většího kurdského státu, který by zahrnoval části Turecka, Sýrie, Íránu i Iráku, by byla daleko reálnější.

Turci začali být vůči tomuto procesu sbližování mezi Amerikou a Kurdy velmi podezřívaví. Jestliže totiž nabídli západní Spojenci nezávislost těm Arabům, kteří svrhli jho svých nepřátel, nepřátel i Západu, proč by neměl Washington nabídnout Kurdům nezávislost, kdyby pomohli svrhnout Saddáma Husajna?

Turecký hněv

Jak ukázalo Turecko svůj hněv? Tím, že pozvalo čelného iráckého politického představitele do Ankary a začalo s ním jednat o odepření přístupu britským a americkým vojenským letadlům na turecké základny Incirlik a Batman v jižním Turecku. Jsou to základny, z nichž Britové a Američané nyní bombardují Irák.

O minulém víkendu skutečně přijel do Ankary jako host tureckého premiéra Bulenta Ecevita Tariq Aziz, ale v pondělí mu bylo náhle řečeno, že Američanům a Britům nebude nyní přístup na turecké vojenské základny odepřen.

Pozoruhodná shoda okolností

A velmi pozoruhodnou shodou okolností v Nairobi právě padl do tureckých rukou Abdullah Ocalan, a to zrovna v Nairobi, kde má CIA své ústředí pro Afriku.

Americká vláda ví, že Turecko bude požadovat pro Ocalana trest smrti, takže jeho vydání bylo vlastně jeho popravou.

Od hromadného útěku iráckých Kurdů před pomstou Saddáma Husajna ve strašlivé dohře války v Perském zálivu v roce 1991 nebyli Kurdové v podstatě vůbec v zájmu mezinárodních sdělovacích prostředků. Jak říkají sami Kurdové, napsal deník Guardian, "Kurdové nemají žádné jiné přátele kromě hor". Je jich přibližně 20 - 25 miliónů, ale žijí celkem v pěti různých zemích a jsou v nich politicky i hospodářsky marginalizováni.

Kurdská národní identita není založena na jednotném jazyce. Jižní a severní kurdské dialekty Sorani a Kurmadži jsou navzájem nesrozumitelné a kromě toho existuje ještě několik miliónů Kurdů, kteří mluví vzdálenějšími dialekty, bližšími jazyku Farsí, jímž se mluví v Íránu. Většina Kurdů jsou sunnitští muslimové, ale mnoho tureckých Kurdů patří k heterodoxní sektě Alevi.

Nikdy neměli Kurdové nezávislý stát. Za ottomanského impéria to bylo nemyslitelné a od 16. do 20: století žili Kurdové "irelevantním životem v horách". Jejich největší šance na získání samostatného státu přišla v roce 1918, kdy odhodlání amerického prezidenta Wilsona poskytnout národům samostatné státy vytvořilo úplně nové hranice po rozpadu habsburského a ottomanského impéria. Británie, Francie a Turecko však tehdy zabránily vytvoření samostatného kurdského státu.

V Brity ovládaném Iráku začátkem dvacátých let dvacátého století byli Kurdové slabí, ale získali určitou míru kulturní autonomie, kterou respektovaly posléze do určité míry i všechny následující režimy.

V Turecku tomu bylo vždy jinak. Kemal Attaturk, tvůrce moderního tureckého státu, odmítl splnit požadavky západních spojenců, aby byla respektována svoboda jazyka a kultury jednotlivých národů, jak to požadovala Lausanneská smlouva. Politický a strategický význam Turecka, které se brzo stalo důležitou výspou pro Západ při úsilí o izolaci Sovětského svazu, převážil nad lidskoprávními otázkami.

V chaotické mezihře po ukončení druhé světové války a před začátkem studené války vytvořili íránští Kurdové na krátkou dobu Sověty podporovanou Mahabadskou republiku, kterou rozdrtil Teherán a posléze plně potlačil veškerou kurdskou politickou činnost.

Dvacáté století je pro Kurdy velmi nepříznivým obdobím. "Izolace, nevědomost, vládní manipulace a těžko představitelný útlak, smůla a zrada, to všechno ovlivnilo jejich osud," napsal Jonathan Randal, historik kurdského osudu. Dodal: "Velmi záporný vliv měly také hospodářská migrace, politické deportace, a absence ekonomického rozvoje."

Kurdové jsou roztříštění a slabí a stávají se tak často obětí vnějších mocností, které mají daleko širší agendu. Írán i Sýrie podporovaly kurdské skupiny v Iráku a v Turecku.

Ocalan musel začít prchat, když mu loni na podzim prezident Hafiz al Assad náhle odepřel podporu.

Irák podporuje Kurdy v Íránu. Kurdové v Iráku jsou či byli financováni, ozbrojováni a podrobováni výcviku Spojenými státy a Izraelem. Američané se jich snaží využívat v boji proti Saddámu Husajnovi. Stálo je to obrovské množství peněz, ale velké výsledky to nepřineslo.

Nejsložitější a nejnákladnější je kurdský boj v Turecku. Tam vznikla Ocalamova nechvalně známá pověst, nenávist a podezřívání, které přešlo s gastarbeiterskými Kurdy i do Německa. Ocalamova Kurdistánská dělnická strana běžně vraždí nevinné Kurdy, zejména údajné kolaboranty, stejně jako Turky. Turci se zase dopouštějí mučení a porušování lidských práv.

Mocnému vojenskému a bezpečnostnímu aparátu v Turecku se podařilo odstranit násilí z tureckých měst a přesvědčit svět, že jestliže dochází na venkově k vraždění, příliš na tom nezáleží.