Britské listy

rada bych touto cestou podekovala vsem, kdo mi e-mailem neb pisemne gratulovali k memu "vitezstvi" v souvislosti s moji hladovkou pred Uradem vlady ve dnech 28. - 29. prosince 1998.

Chapu, ze mnoho zastupitelu rady sdelovacich prostredku spechalo, takze nektere zpravy v tisku nemohly zcela presne popsat veci tak, jak se skutecne udaly.

Navic se nemohu zbavit dojmu, ze vladni zastupitele, se kterymi se mi podarilo hovorit o otazkach vraceni ceskeho obcanstvi jednak 30.000 rodilych Cechu v USA a 60.000 rodilych Cechu na Slovensku, se snazili dat informacim, poskytovanym sdelovacim prostredkum, svuj "spin", svou vlastni, subjektivni interpretaci.

Vzhledem k tomu, ze spravedlive snahy Cechu v zahranici dosud protipravne bez ceskeho obcanstvi a k tomuto se vazicich dalsich obcanskych prav o napraveni teto situace jsou na strankach BL, Neviditelneho psa, Newyorskych listu apod. celkem podrobne dokumentovany, pokladam za dulezite, aby ctenari techto medii, nektera z nichz sleduji kauzu dvojiho obcanstvi uz od roku 1992, meli moznost uceleneho obrazu o techto udalostech.

Akce před Strakovkou

Pred Urad vlady jsem se s objemnou taskou dokumentu a spacim pytlem dostavila v 15:oo hodin stredoevropskeho casu, 28. prosince 1998. Prostranstvi pred Strakovou akademii bylo liduprazdne, na plosine nejblize ke tride E. Benese stal nadherny, zlatymi ozdobami dekorovany vanocni strom.

Zalozila jsem "tabor" na trech zulovych schodech mezi stromem a centralnim vchodem do budovy UV. Asi deset minut po treti hodine se pred Strakovu akademii dostavil reportazni stab televizni stanice NOVA. Jeho clenove pozadali, jestli bych jim neposkytla interview.

Souhlasila jsem. Stab zacal natacet, predala jsem jim nejakou dokumentaci, filmovali muj spaci pytel, etc.

Po asi tak deseti, patnacti minutach nataceni vybehl z centralni budovy UV nejaky pan, se zvolanim: "Co je to tady za saskarnu? Hned prestante filmovat, tady se nic natacet nebude."

Poslusne jsem zmlkla, ale kameraman NOVY se nelekl, a natacel dal. "Bohuzel," odpovedel, my mame za ukol natocit s pani Fuchsovou reportaz." Kamera bezela. "Nefilmujte mne! Ja nechci byt na zadnem filmu, ja jsem jen urednik vlady," protestoval pan z UV.

"Tak si to vyridte s pani redaktorkou," pokracoval nebojacny kameraman. Pani redaktorka se take nedala.

"Bohuzel", pravila, "je to nas pracovni ukol. Nechcete-li byt zachycen, laskave ustupte ze zaberu..."

Filmovalo se dal, navazali jsme na rozhovor na kameru...

Urednik vlady zmizel do budovy, a po nekolika minutach se vratil s uniformovanym strazcem poradku.

"Jak se jmenujete?" zeptal se mne tento muz, drzici v rukou tabulku a pisatko. Uvedla jsem sve jmeno. "Prosim, abyste nam dala svou obcanku," pokracoval vyslychajici.

"Ja bych rada, skutecne RADA!," rekla jsem, jak jsem nejnezneji dovedla, " ale prave, mlady pane, v tom to vezi...Ja, kdyz dovolite, jsem tady prave PROTO, ze tu obcanku CHCI, a protoze ji DOSUD *NEMAM!..."

"Tak tedy mate cizi pas, a musite se prokazat," pokracoval muz strazici ceskou vladu...

"Ano, cizi pas skutecne mam," odvetila jsem, "ale prokazovat se vam cizim pasem nebudu...

Toto," ukazala jsem kolem sebe, v to zahrnujic i Kramarovu vilku na kopci nad nasimi hlavami, "je MOJE! zeme!

Toto,"ukazala jsem na Strakovu akademii,"je MOJE vlada! TADY! jsem DOMA! A protoze jsem tady DOMA, cizim pasem se zde prokazovat nemusim."

Muz ponekud zesmutnel. Urednik, ktery me objeveni se pred UV CR predtim prohlasil za "saskarnu", stal a mlcel.

Uniforma, jiz ponekud zdvorilejsim tonem, pokracovala:

"A mate nejake MISTNI prukazy totoznosti?"

"Mam..."

Predlozila jsem mu Clenskou legitimaci Strediska zapadoceskych spisovatelu (i s podobenkou) a clenskou legitimaci Ceskoslovenskeho Cerveneho krize, c. 695815, Zapadocesky kraj, okres Klatovy.

Muz podekoval, opsal si nalezitosti a dokumenty mi vratil. "A co zde delate?" optali se, jiz mirnejsimi tony, oba panove.

"Cekam."

"A na co ?"

"Na osvedceni o svem ceskem obcanstvi."

Zatvarili se nevericne.

"Dnes? A proc? Ted je mezi svatkama, vsichni jsou nekde na lyzich, tady jsou jenom urednici.

Abyste tady jeste nenastydla..." pripodotkli s naznakem jiste obavy o me zdravi v hlase.

"Nebojte se, ja uz sem do te Prahy litam od roku 1990, tech 20 kilo dokumentu," pokynula jsem hlavou k taskam s pisemnym materialem," taham po uradech sem a tam bezvysledne od roku 1993...

Kdyz to vsechno mne jeste neumorilo, nejaka ta mraziva noc sem tam pred Uradem vlady uz mi ublizit nemuze...."

"A co tady budete delat?" zajimali se.

"Cekat... "

"A proboha na co?"

"No na to osvedceni o obcanstvi, prece...."

"To my tu nedavame, my jsme jen urednici..."

"Ale to ja chapu, ja proti vam osobne nic nemam, nic po vas nechci, nemusite tady stat, nechci, abyste se nachladili se mnou...."

Panove odesli.

Meli pravdu. Pred Uradem vlady bylo seravo, pusto, nevlidno, a liduprazdno.

Mraz stipal...

Jirinka osamela.

Jedinou moji spolecnosti byl hrdy vanocni strom.

Stal mezi mnou a odrazel poryvy ledoveho vetru stranou, pryc ode mne. Byla jsem mu za tu laskavost vdecna...

Zájem státních úředníků

Neco po ctvrte vysli z UV dva mladi, velmi dobre obleceni panove. Vyslech, ve velmi milem a vstricnem duchu, pokracoval...

Znovu mne presvedcovali o marnosti meho blazniveho usili, znovu projevili dojemnou starost o me zdravi...

Nakonec se zeptali, s kym tedy bych chtela mluvit. "Nevim, rekla jsem, dle vsech asi dvou tisic dopisu z ceskych uradu je ta vec v gesci ministra vnitra..."

"Ah, tak vy chcete nekoho z vnitra?" Zdalo se, ze se jim ponekud ulehcilo.

"Ale ne, ja naprosto na nicem netrvam. Tady je Urad vlady, i vnitro spada pod UV, ja jsem ochotna hovorit s kazdym, kdo mi prinese moje osvedceni o mem ceskem obcanstvi..."

Panove odesli....

Po tride Edvarda Benese se jednou za patnact minut pretrousil do zimniku zachumlany chodec, pasazeri ve spore zaplnenych, osvetlenych a asi i vytopenych tramvajich sem tam zabloudili pohledem pred Urad vlady...

Pohledni mladi panove se vratili za dvacet minut.

"Vite, on tady ted vazne nikdo, ale vubec nikdo neni...

"Byla byste ochotna promluvit s Egonem Lánským?"

Ale cirou nahodou se tu zastavi pan mistopredsedsa vlady Egon Lansky. Byla byste ochotna si s nim promluvit?"

"Ovsem, ja jsem, panove, ochotna hovorit od roku 1992! Prijme-li mne pan mistopredseda, bude mi cti...."

Vyjednavaci delegace se opet odporoucela.

Nad UV se zacalo stmivat. Vanocni strom zaril stovkami zlatych svetylek a teple odrazy zlatych ozdob padaly i na mou hlavu, postavu, na zimni boty, jejichz podrazky, jak zacinalo byt zrejmo, ponekud postradaly zadouci a nepostradatelne isolacni kvality, ktere zimni taboreni v narocnych podminkach vyzadovalo....

Dlouho to netrvalo. Svarni mladici prispechali se zpravou, ze pan mistopredseda dorazil.

"Tak jdeme, ne?"

"Jdeme," odpovedela jsem.

"Tyhle veci," ukazala jsem na proprietky meho taboriste, "laskave vezmeme s sebou, nemam nikoho, kdo by to tu hlidal."

Panove ciperne posbirali spaci pytel, zavazadla s literaturou o dvojim obcanstvi pro Cechy dotud diskriminovane, a nasledovali mne do foyer UV.

Egon Lansky stal pobavene pred vchodem a pozoroval cvrkot...

V prijemne vytopene hale UV pokynul na pohovku...

Vymenili jsme si nekolik zdvorilosti. Podekovala jsem za milou vstricnost. Rozhovor preskocil na predmet me nezvane navstevy...

Dvernici vladniho uradu vycnivali do prostoru a napinali usi.

Egon Lansky se pokusil zastavit vodopad me vyrecnosti.

Mavl siroce rukou, a rekl: "Vezmete ji nahoru, do me pracovny..."

Dvernici se nabidli, ze mi zavazadla opatri... Podekovala jsem, a sverila jsem jim do ochrany spacak.

"Doumenty," pravila jsem, "jdou se mnou. Ty chodi vsude se mnou..... Apropos, a kdyby mne nahodou, zatimco budu u pana mistopredsedy, nekdo hledal, ne abyste jim rekli, ze tady NEJSEM..."

Prislibili...Flash/forward: ... a NEDODRZELI.........

Ale o tom vice pozdeji.

Po absolvovani bezpecnostni kontroly jsem v pruvodu dvou mladych a svarnych pobocniku kilometrovymi, spore osvetlenymi ale perfektne vyhratymi chodbami Strakovy akademie dospela do utulne pracovny byvaleho spoluemigranta, kdysi, v mnichovske RFE pritele Karla Kryla, Egona Lanskeho.

"Tak co si dame, pani Fuchsova," hlaholil pan mistopredseda, kdyz byl nejprve predstavil me pobocniky jako sve "gorily!"

"Caj, Egonku, horky caj. A sedm cukriku, prosim..."

Egon Lansky pozadal sekretarku, aby donesla susenky.

"Susenek netreba, drzim hladovku, ja jen ten caj," podotkla jsem suse...

Objevily se prede mnou lakave susenky, mandarinky, jablka....

"No prece, je to vsechno zdrave, tak kdyz ne susenky, snad alespon to jablko..." rekl pan mistopredseda a podaval mi krasne jablicko...

Neodolala jsem. "Egonku," pravim, "pripadate mi jako Eva v raji, kdyz toho Adama svadela na jablko...

Ja, vite, vazne tady drzim HLADOVKU, a tak si skutecne dam jen ten caj, a velmi Vam za nej dekuju..."

"Pani Fuchsova," podotkla jedna z "goril", "pan mistopredseda nenabizi jablka jen tak kazdemu...."

"Jsem poctena... A vite co, ja si to jablicko tedy vezmu, v Karlovych Varech vlozim do vridla, a necham si je zkamenet... Jako suvenyr na nase jednani na UV bude potom v Pamatniku zahranicnich Cechu ulozen naveky...."

Rozehrata vybornym cajem, vytahla jsem naplno stavidla sve vymluvnosti na znamy namet....

Pan Lansky mne gestem ruky zarazil....

"Hovorite naprosto zbytecne.... Toto vsechno ja prece VIM!"

"Dobra. A ted, tedy, co s tim vsim?"

"Pani Fuchsova, my prece na tomto vsem uz od leta, jak jsem vam slibil, pracujeme.... My uz mame paragrafovane zneni navrhu zakona... Zbyva jen predlozit vlade, rozeslat do vyboru, pripominkovat...."

"Egonku, i kdybyste nam nakrasne okamzite, celoplosne a retroaktivne VRATILI nase ceske obcanstvi ZITRA!, bude to uz celych PET LET pozde.....

Podivejte se, vy mate dvoji..."

"Brzy budu mit troji!" podotkl pan mistopredseda....

"Gratuluju vam, ve zdravi to uzivejte...."poblahoprala jsem.

"A mate to nejen vy, ale i Kavan, Jindrich Tomas, Horst Siegl, Medek, Schwarzenberg, hvezdy hokeje i filmu, Cesi domaci, Cesi zahranicni vsude. Mate to proste vy vsichni krome nas, tech po roce 1957 naturalizovanych v USA a tech 60.000 zamrzlych na Slovensku..."

"Tam uz je to vyrizene....."

"Vyborne. Takze, jeste jednou gratuluju...Ale ja, prosim, cekam dal...."

"Je tam zima. Nastydnete se....."

"Nebojim se..."

"Co muzu pro Vas udelat?"

"Ten horky caj byl vyborny, ten by se mi sem tam moc hodil."

"Jeste neco?"

"No, jednou za dve hodiny musim tam, kam chodi i cisar pan pesky. Nepustite-li mne do budovy, budu zalevat thuje, v tom levem rohu je prislusne priseri...."

"Zarizeno..... A ted, dole budou cekat reporteri. Takze jim rekneme..."

"Rekneme jim kazdy sve."

"Ze jsme se dohodli. Lisime se jen v tom casovem terminu."

"Prosim."

V pruvodu "goril" jsme sestoupili do foyer.

Egon Lansky mne nechal mluvit jako prvni. Po zodpovezeni nekolika otazek tam pritomnym reporterum jsem podekovala za mile prijeti a vratila se na stanoviste pred budovou. Kdyz pan mistopredseda odpovidal na otazky reporteru, mrzla jsem uz zase vedle vanocniho stromu.

Flash/Forward:

Utery, 29. prosince 1998. Po navratu z Prahy rychlikem jsem zachytila vysilani televize Prima. Jejich reportaz koncila prohlasenim Egona Lanskeho:

"Nikdo, nikdo zadnym protestovanim nedonuti ministra (Egon Lansky zrejme minil Vaclava Grulicha) k tomu, aby porusil zakon......"

Kdyby mi byli reporteri PRIMY dali prilezitost komentovat toto prohlaseni, byla bych rekla:

"Prave naopak. Kdyby pan ministr vnitra dnes a zde vratil dosud protipravne diskriminovanym Cechum jejich ceske obcanstvi, nejen, ze by dotud v CR uplatnovany spatny zakon "neporusil", pan ministr by naopak NAPLNIL nejen ceskou ustavu, nejen mezinarodne uznavane zakony Charty lidskych prav a svobod, pan ministr, a CR s nim, by prestali PORUSOVAT nejmene dvacet mezinarodnich dohod a ustanoveni, kterych je dnes CR, pripadne byvale Ceskoslovensko, signatarem......

Lec zpet do pondeli, je vecer, Egon Lansky mi zamaval a odjel, reporteri se rozprchli...

A nastal mrazivý večer

Mrznu dal pred Uradem vlady. Vzdy po pul hodine mi nyni jiz vlidni urednici prinesou vyborny a varici caj na vladnim porcelanu. Vzdy po hodine mne beze vseho nechaji pouzit prijemne teple vytopene socialni zarizeni. Diky jim. Diky jim!

Jinak je to, protoze zima je skutecne neskutecna, deset raznych kroku sem, otocit, deset raznych kroku tam...

Pohyb udrzuje me telo v jakes takes teplotni pohode... Abych si ukratila cas, pocitam kroky...

Jako moje a nase dopisy, cesky i anglicky, tykajici se ceskeho obcanstvi pro vsechny Cechy bez rozdilu v prubehu prave uplynulych peti let, i me kroky nyni pred Uradem vlady, ve kterem dnes uraduji lide s dvojimi ci nekolikanasobnymi statnimi obcanstvimi, jdou do tisicu, co do poctu....

Nekteri moji dopisovatele pres e-mail asi budou mit pravdu... Asi jsem blazen...

Asi jsem tvrdohlavy, nepochopitelny, nepoucitelny blazen....

Pochoduj, Jirinko, pochoduj... A mysli pri tom na vsechny ty, kdo kdy na tomto svete zemreli za to, aby nekterym jinym na tomto svete, jednou, alespon v nejakych ohledech, bylo lip... Aspon trosicku lip....

Deset kroku tam, deset kroku sem.... Je po sedme hodine vecer. Budova Strakovy akademie je potemnela. Sametove tmave modra obloha je pruzracna, zda se, jakoby odrazela a zpet na zem vrhala zlaty trpyt vladniho vanocniho stomu...

Me oci stoupaji po svahu vzhuru a ulpivaji na konturach Kramarovy vily, nadherneho domu, z nehoz se nedavno vystehoval pan Klaus a kam se pred nedavnem nstehoval pan Zeman...

V teto dobe je pan Klaus nekde v Alpach, pan Zeman nekde na chalupe...

Vaclav Havel prodelava rehabilitacni kury na Kanarskych ostrovech...

Vsichni maji sve ceske obcanstvi jiste....

I ja bych zazila nejakou kuru...

Arthritidou prolezla ramena, kolena se sice zatim jeste chovaji celkem klidne, zato se o mne zacina pokouset notna tresavka z castecneho podchlazeni...

Ale jsem tady z vlastni, pouze z vlastni vule...

Dobre mi tak...

Jsou veci v zivote, pro ktere stoji za to udelat vsechno.

A to, proc dnes tady musim mrznout, je , vzdy bylo, a nejen pro mne, jednou z takovych veci...

Lidi se dívají na televizi Nova

Pohled na hodinky. Je 19:30.

Predstavuji si rodice, kteri jako vetsina republiky zasedaji ke kazdodennimu ritualu, zpravam NOVY.

Modlim se, aby mamincino srdce vydrzelo sok, az spatri svou silenou dceru "saskujici" pred Uradem vlady.

Modlim se, aby se tatinek prilis nerozrusil, neni na tom v posledni dobe zdravotne nejlepe...

Je mi treskuta zima, ale nemohu zavirat oci pred nadhernou kombinaci zimniho vecerniho tmavomodra a zlate zariciho vysokeho jehlicnanu pred sebou... Deset kroku tam, deset kroku sem....

Ve 20.10 se ze tmy tridy E. Benese vynoruje uniformovana postava. Muz zdvorile zdravi, a jeho ruce mi podavaji starodavny kafac s obsahem, z nehoz se kouri... "Paninko, ja vas videl ted na televizi, a nesu vam ovocny caj, abyste tu nezmrzla......."

Dali jsme se do hovoru... Byl presne meho veku, a byl prvni.......

Po nem, jak pastyri do Betlema, zacali ke stromecku pred Uradem vlady putovat zastupy lidi, kteri videli blaznivou Cecho-Americanku na televizi NOVA a chteli ji vyjadrit svou podporu, solidaritu, chteli ji rict, ze i za mrazive zimni noci v Praze jsou jeste lide - Cesi, ze podle nich ona a ji podobni, kteri by treba take radi dnes stali pred Uradem vlady ale z duvodu tech nebo onech prave nemohou, vzdy byli, jsou, a bohda i dale budou, skutecne Cesi...

Dostavil se mlady reporter, ktery se snazil natocit se mnou rozhovor... Musel cekat do jedne rano, do chvile, kdy jsme, ja a on, pred UV konecne osameli, a za staleho chozeni sem a tam rozhovor mohli natocit.

Do te doby se totiz, pred Uradem vlady, doslovne "dvere netrhly."

Prichazeli osobni pratele, spisovatel Jan Benes a dalsi Cecho-Americane prave v Praze, mezi nimi... Prichazeli zastupci ruznych obcanskych sdruzeni, instituci, reporteri od novin, kdosi se Senatu...

Prichazeli, a to bylo nejkrasnejsi, zcela radovi obyvatele Prahy i jinych mist v republice, a spontanne prinaseli horky caj v nadobach, ovocne stavy, cokoladu, vlnenou prikryvku, knizky, casopisy....

Drobounka starsi pani, ktera nechtela uvest sve jmeno, se mi vrhla kolem krku, a se slzami v ocich septala: "Devenko, ja vim co to je, ja mam take dceru v zahranici...."

Kdyz se rozloucila, zustala po ni u mych nohou plastikova lahev caje s rumem a jeste horky strudl.... Byl velikym pokusenim, ale hladovka je hladovka... Poslouzil mi jako vyborna vecere dva dny pozdeji, zase uz v Plzni...

Prala bych si na tomto miste vsechny z nas, kdo mi v prubehu poslednich sesti let nekdy pisete, ze doma uz na nas zapomneli, ze o nas doma nikdo nestoji, ujistit, ze i kdyz mi v mrazivych Cechach te noci z 28. na 29. prosince leta Pane 1998 osvedceni o ceskem obcanstvi na Urade vlady nevydali, ze, ano, v srdcich dobrych lidi doma jsme stale DOMA...

Ze o tom neni treba vubec pochybovat... Ze Cesi doma a v zahranici skutecne jedno jsou, ze leta utlaku a diskriminace nedokazala z ceskych lidi vykorenit povedomi kdo jsme, cim jsme kdysi byli, a kym, s pomoci Bozi, zase muzeme byt...

Prozila jsem v zivote hodne krasneho, ale i hodne tezkeho....

Mraziva noc pred Uradem vlady mi potvrdila, ze nic z toho dobreho, co jsme ve spolecny prospech Ceske republiky udelali my doma i my v zahranici, nebylo, neni, a nikdy nebude ztraceno...

Byla to kouzelna noc... Diky vam vsem, kdo jste prisli, Buh vam vsem zaplat, ze jste se vydali z teplych pribytku do nepohody...

Utvrdili jste mne, a se mnou tisice jinych, ze v Cechach, byt i tam casto platil povzdech Nerudova pana z Vilhartic "jak bych zde mlatil otep slamy....", o tom, ze nadeje v Cechach nikdy neumira.... Pro nikoho.... Jeste jednou, diky...

Je pozde v noci

Je pul druhe rano, devetadvacateho... Rozhovor natocen. Mlady reporter mne odmita opustit. "Ja vas tady nemuzu nechat samotnou..."

Divam se na jeho vysokou, stihlou postavu. Ma na sebe sportovni bundu z tenounkeho nylonu. V obliceji je modrozeleny, prestoze tvrdi, ze mu neni zima.

"Budete z toho mit zapal plic," rikam. "Heledte, ja jdu pozadat ty vladniky, jestli by mne nenechali od dvou do sesti v te vytopene hale. A vy pojedete domu." Nemuze nesouhlasit.

Odchazim k levemu kridlu Strakovky, a zvonim na povedomy zvonecek. Strazce Akademie vystrkuje hlavu. Prednasim svou zadost.

"Nevim, pani Fuchsova, musim se zeptat velitele." Po nekolika minutach opet zachrasti zamek. "Bohuzel, nezlobte se, neni to mozne. Nase predpisy nam nedovoluji nikoho v budove pres noc prechovavat."

"V poradku, to nevadi. A moc vam dekuju za veskerou vstricnost."

Loucim se a vracim se k reporterovi.

"Vy tady, Prazane, neznate nejakou hospodu, kde by bylo jeste otevreno a zatopeno?"

"Kdepak, tady nic neni... Nejaky nocni klub..."

"To zase neni moje parketa," odpovidam.

"Heledte, vy mate mobil?" "Mam," pritakava.

"Tak se pokusime zavolat kamaradku. Je to sice ponekud z ruky, ale kamaradi na cely zivot maji navzajem urcite povinnosti.. Volejte..."

Vytaci cislo. "Ahoj, A...., tady Jirinka, jeee, to jsem rada ze jsi doma! Heled se, bud vod ty dobroty, nastartuj spartaka a prijed pro mne pred Urad vlady, mrzne tady!"

"Ty silence, co zase kde vyvadis???? Na dopravu urcite zapomen, mam po tridenni sichte......"

"Na tebe je ale spoleh! Tak vis co, vydrz, ja prijedu za tebou..."

Tak, to by bylo vyrizeno. Ale ted, jak se tam dostaneme?

"Mam znameho taxikare, mozna, ze ma dnes sluzbu..."

Reporter vytaci dalsi cislo. Po kratkem hovoru zhasina mobilak a oznamuje: "Je to v pohode, prijede pro nas...."

S vlidnou reporterovou pomoci se nam podarilo veskere vybaveni neobvykleho taboriste, ktere se diky lasce a prizni milych Prazanu i prespolnich znacne rozrostlo, nalozit do taxiku a odvezt.

Ve tri rano, po dalsi porci variciho caje, hladovka, vzdor misam lakaveho vanocniho cukrovi! - neporusena!, jsem v navysost prijemnem objeti ceskych perinek...

Ráno v osm: vy jste tady zase?

V osm rano v utery, dvacateho devateho prosince, pak opet na svem miste pred Uradem vlady.

Tentokrat zde ceka pocetny zastup vojska husitskeho: rec o Cecho-Americance se roznesla, obyvatelstvo se dostavilo u velikem poctu...

Pripada mi to jako skvely prijimaci salon, az na to, ze se vsichni tak trochu klepeme zimou... Reci, setkani, information exchange pred Uradem vlady kypi zivotem...

Znami od vcerejska se opet objevuji, ponekud uzasli, ze je zde pani Fuchsova zase...

"Co bude dal?" ptaji se ponekud nevericne.

"Hladovka pokracuje, nema dosud sve osvedceni o ceskem obcanstvi."

"A na koho cekate, pani Fuchsova?"

"A vite, ze ja vlastne nevim?"

"A jak dlouho tady chcete jeste byt?"

Je zrejme,ze varit mi caj a otevirat na zachod uz je ponekud unavilo.

"To nevim, to zalezi na vlade. Moje letenka je na 27. ledna....."

????????

"Vlastne je to zalezitost ministerstva vnitra."

"To mate pravdu. Pan ministr Grulich je pres ceske statni obcanstvi."

"Ale ten tady neni."

"Panove, vy nevite, ze dnes existujou telefony? Ja se spokojim i treba pohovorem pres telefon..."

Panove opet odchazeji, frmol pred UV se rozrusta. Nekteri lide ubyvaji, jini pribyvaji....

"Byla byste ochotna mluvit s panem Henychem?"

Vyjednavaci delegace se brzy opet objevuje s nabidkou:

"Byla byste ochotna mluvit s panem Henychem? Pan ministr skutecne neni v Praze, on je nemocny."

"Rada, neni-li jineho zbyti, promluvim s panem Henychem."

Za pul hodiny prichazeji pobocnici se zpravou, ze pan Henych se naleza v budove vlady a ze mne prosi...

Poveruji nekolik lidi z hloucku pred budovou, aby hlidali tabor, a s nejdulezitejsimi dokumenty nasleduji pobocniky do leveho kridla budovy. Po turistickem pochodu chodbami Strakovy akademie zviciho nekolik kilometru, dorazime opet do nejake pracovny.

Pan Vaclav Henych ma krasny barevny lyzarsky svetr, a omlouva se, ze neni v plne urednicke...

Chvalim mu svetrik, kdo mu jej daroval, ma vkus, a i ja se omlouvam, ze take jsem jen tak po trampsku...

Potom si s panem Henychem nevzrusene, krucek po krucku, objasnujeme vzajemne "pozice", neboli "vytycujeme mantinely."

V kostce opakuji panu Henychovi co jiz bylo receno panu Lanskemu.

Pan Henych popisuje, jak urednici vlady i MV pracuji i pres cas!, aby paragrafovane zneni navrhu novely zakona, mohlo byt co nejdrive predlozeno vlade. Vznasim pozadavek, aby mi kopie navrhu, ktery "pry uz je v podstate pripraven", byla predana.

Je mi vysvetleno, ze to neni mozne, protoze dokud navrh novely zakona neni predlozen vlade, musi zustat "utajen".

Ptam se, kdy bude navrh novely zakona, tak duleziteho pro pristi zahranicni politiku naseho statu, vlade predlozen.

Pry se tak stane jiz sesteho ledna, hned, jak se vlada po svatcich sejde. Potom, jsem ujistena, mi neprodlene, na moji plzenskou adresu, bude jedna kopie zaslana, abych, jeste predtim, nez odletim z republiky, tento navrh mohla za IAC a ACCGA pripominkovat.

Vse slibeno. Pan Henych si bere moji navstivenku i plzenskou adresu. Ponekud mne plisni, nebot, jak rika,"vite, vsechny dopisy a dokumenty, ktere od roku 1993 posilate do republiky, konci na mem stole...."

Uprimne se omlouvam, ze mu pridelavam praci. Podrobne vysvetluji a upozornuji pana Henycha, i ostatni pritomne pany, ze pokud jsme se doslechli z vladnich kuloaru, ma se v pripravovanem navrhu novely zakona jednat o "znovunabyvani" ceskeho obcanstvi.

Toto je bod, na kterem nam vsem v zahranici velmi zalezi.

My, vsimnete si prelaskave, nechceme ceske obcanstvi v zadnem pripade "NABYVAT",nebot, stejne jako i vy, panove, jsme se s obcanstvim teto zeme jiz jednou NARODILI.

Z toho duvodu my se jiz temer deset let uchazime o to, aby'nam nase ceske obcanstvi bylo jednoduse "VRACENO."

Pan Henych kyva, ze to chape. Zadam jej, aby panu ministrovi prubeh naseho, dotud hodinoveho rozhovoru, detailne reprodukoval, coz jest prislibeno...

Uvadim, ze vzhledem k tomu, ze na osvedceni o ceskem obcanstvi jaksi zavisi veskery prubeh meho dalsiho zivota, v ohledech nalehave osobnich, profesionalnich i kulturne-dobrocinnych, rada bych si tento dokument vezla s sebou,az budu 27. ledna 1999 opet odletat na cas do zahranici.

Je mi v cele siri vysvetlovano, ve shode s tvrzenim pana mistopredsedy Lanskeho vecer predtim, ze CSSD je jen mensinova vlada, a ze musi s velkou namahou ziskavat pdporu pro vsechno progresivni, co se snazi podnikat.

Ze pripravovany navrh novely zakona o obcanstvi se musi pripominkovat ve vyborech, podvyborech, nadvyborech a dalsich podobnych institucich, drive nez, a jestli vubec, mozna, ale ani to NENI JISTE! bude konecne, nekdy ve tretim, pripadne ctvrtem ctvrtleti roku tisiciho devitisteho devadesateho devateho!!! v CR prijat.......

Znovu opakuji nahled Cechu v zahranici, ze i kdyby se retroaktivni osvedceni o nasem obcanstvi ceskem zacala na konzulatech etc vydavat zitra rano! bylo by to o nejakou tu petiletku pozde......

Vzajemny rozhovor mezi Vaclavem Henychem a ponenahlu ve vlidnych komnatach Uradu vlady rozmrzajici pani Fuchsovou pokracuje... Vysvetluji panu Henychovi, ze za situace, kdy od ministru po pasacky jak v CR, tak v zahranici, maji Cesi dvoji, troji ci nekolikera statni obcanstvi, v podstate na nasem spravedlivem pozadavku o rovnost vsech pred zakonem neni o cem DISKUTOVAT...

Nechce tomu rozumet... Ovsemze je mu znamo, ze dalsi restitucni lhuta, laskave prodlouzena az do osmeho cervence 1999, do sesti mesicu vyprsi, zatimco on nam prislibuje jakousi mlhanou moznost "znovuNABYTI ceskeho obcanstvi" do mesici deviti, dvanacti, pripadne vubec!

Upozornuji pana Henycha, ze osobne jsem jakysi "TEST-CASE", precedenční případ.

Ze v zavislosti na tom, odletim-li z CR opet jako cizinka nebo jako plnopravna obcanka sve rodne zeme, budou snahy vyobcovanych Cechu v zahranici o spravedlnost dale pokracovat...

Vysvetluji navrh na Fond budoucnosti, vysvetluji zadost k americkemu State Departmentu tykajici se prohlaseni tech osob v CR, ktere se od roku 1993 dopoustely a dopousteji obstrukce spravedlnosti vuci nevinnym obcanum USA, za osoby-non-grata, sdeluji mu, ze pripravujeme zaloby k Federalnimu soudu USA...

Pan Henych rika, ze zatim se neda nic delat, ze se musi vyckat predani navrhu vlade... Do mistnosti jeden z mladych panu a oznamuje, ze ma na mobilnim telefonu pana ministra Grulicha, abychom jej omluvili, ze je v domacim osetrovani s chripkou...

Pan Henych se ujima telefonu, a strucne referuje panu ministrovi. Zda se, ze se chysta rozhovor s panem ministrem ukoncit. Vkladam se do hovoru s pripominkou, ze bych rada pana ministra pozdravila osobne. Pan Henych oznamuje panu ministrovi,ze predava pani Fuchsove, ale ze v zasade s pani Fuchsovou jiz vse prohovoril, a ze bude panu ministrovi detailne referovat pozdeji.

Pani Fuchsova prebira mobilak. Vyslovuje panu ministrovi prani brzkeho uzdraveni a dava mu recept vyzkouseneho caje na vyleceni veskerych zanetu hornich cest dychacich.

Potom shrnuje panu ministrovi zasadni body, ve kterych se pan Henych a Cesi v zahranici, na otazku vraceni ceskeho obcanstvi, lisi. Opakuje, ze by byla velmi rada, kdyby se podarilo vydat ji osvedceni o ceskem obcanstvi do 27. ledna 1999.

Opakuje, ze je jeji povinnosti referovat dosud diskriminovanym Cechum v zahranici o vstricnosti, pripadne jinych postojich, jednotlivych vladnich cinitelu, kteri byli tak laskavi a byli ochotne s ni diskutovat...

Rozhovory s novináři

Po necelych dvou hodinach vychazi pani Fuchsova s panem Henychem pred Urad vlady. Pred vchodem se jezi doslovny val reporteru vsech moznych sdelovacich prostredku. Mikrofony ve vsech barvach "cisarovny duhy" vytvari dojem jakesi hmotne, pohybujici se Morseovy abecedy...

Pani Fuchsova, zahrnuta morem otazek, nabizi prvni slovo rediteli civilne-spravniho useku Ministerstva vnitra, Vaclavu Henychovi.

Pan Henych kratce prohlasuje, ze "s pani Fuchsovou se lisime pouze v casovem harmonogramu", preje pritomnym reporterum veseleho Silvestra, a odjizdi autem.

Pani Fuchsova odpovida na otazky reporteru dalsich ctyricet minut. Posledni odchazi reporter z Blesku. Dal si praci nejen vyslechnout a zapsat, ale i prijatelne reprodukovat zasadni body temer dvouhodinoveho jednani na Uradu vlady...

Pani Fuchsova se louci se skupinou lidi, kteri stale jeste obklopuji vanocni strom. Jsou zde renomovani pravnici, zamestnanci americkych firem pusobicich v Ceske republice, zastupci obcanskych organizaci, clenove zahranicnich sokolskych jednot, ale i, opet, zcela neznami lide, kteri se o zoufale akci jedne Cesky nejak dozvedeli, a prisli ji pozdravit...

Moji urado-vladni pobocnici se nabizeji, ze mne "zavezou, kam jen budu chtit..." Vracim jim s dikem desku ze styrofoamu, kterou mi vcera vecer pritahli odkudsi z vladniho sklepa, aby pry mne "izolovala proti mrazu..."

Rozdavam pritomnym adresu na IAC/ACCGA, loucim se, a se vsim tabornickym naradim se nechavam odvezt do Valdstejnskeho palace...

Je 29. prosince 1999, utery, 13.OO stredoevropskeho casu. Moje hladovka za prava zahranicnich Cechu pred Strakovou akademii oficialne konci...

Útočiště v senátním výboru

S pomoci vlidneho jednatele Svazu obcanske sebeobrany, clena Svazu protifasistickych bojovniku a dodnes neuspevsiho restituenta pana K.... se mi uspesne dari prenest tabor do vlidne pracovny PhD. Jindricha Volka, tajemnika senatniho Vyboru pro Cechy v zahranici.

Tato instituce, predevsim diky nadlidskemu usili senatoru MUDra. Milana Spacka, MUDr. Jaroslavy Moserove a dalsich, v prubehu minuleho roku za pomoci nekterych ceskych sdelovacich prostredku ucinila prvni prulomy do do te doby tabuizovanych temat: Cesi v zahranici, pravo na dvoji obcanstvi, pravo zadat o nedokoncene restituce, pravo na ucast ve volbach i pro ty obcany CR, kteri se v dobe voleb z tech ci onech duvodu nalezaji v zahranici...

V teto kancelari, v architektonicky skvostnych utrobach Valdstejnskeho palace, vzdy najdu pratelsky stisk ruky, salek vonici kavy, moralni posilu, porozumeni...

Az do kancelare jsme pronasledovani mladymi reporterkami z Vecerniku Praha. V prubehu navstevy, kdy se diskutuje o vsem moznem, zvoni telefon. Reporteri Plzenskeho deniku nejak vypatrali, kde se nachazim, a chteji vedet, jak jsem pochodila...

Prijemne povidani s panem Volkem bude nutno ukoncit...

Novy pritel - protifasisticky bojovnik, mi pomaha pobrat vyzbroj a vystroj... Presne vi, odkud a jak jeden nejaky spoj na Plzen.... Vlece mne i zavazadla na tramvaj, z tramvaje na metro, a do jakehosi autobusu, ktery se vzapeti rozjizdi...

Cestou, jeste v te tramvaji, se na mne zadiva nejaky pan, ktereho jsem pozadala aby mi laskave prostipl tramvajenku...

"Vy jste ta pani z televize, ze? Jen Vam chci rict, ze jsem s vami, a ze vam drzime palce..." Mel zvucne prazske jmeno, ale slibila jsem, ze je neprozradim...

A tak se stalo, ze jsem po prijezdu do Plzne jeste chytila televizi Primu, a mohla si poslechnout pana mistopredsedu vlady. Jak uz predeslano, vracenim ceskeho obcanstvi dotud protipravne diskriminovanym Cechum - i oni jsou, prosim, MENSINA! - by pan Grulich zakon nejen neporusil, ale, prave naopak! naplnil.....

Vymrzla, utahana a hladova jsem, jak se pise v romanech, usnula hlubokym, zdravym, posilujicim spankem...

Novinari Plzenskeho deniku mne druhy den pozvali na smazak a Prazdroj v hostinci U Kohouta... Mnoho otazek meli v nasledujicich dnech nejen pratele v Ceskem rozhlase Plzen, ale i pan Zelenka v Radiozurnalu v Praze...

Závěr cesty do Čech

V sobotu 16. ledna jsem prozila prekrasny den a vecer ve Vsetatech, kde mi bylo doprano kratce pozdravit nejen cleny Spolecnosti Jana Palacha, ale i bratra Jana Palacha, pana Jiriho Palacha, a po dojemne vzpominkove slavnosti na mistnim hrbitove pozdravit mistra Lukavskeho, zamavat Petru Pithartovi, a vymenit nekolik slov s Jarou Moserovou... Pan prezident, opaleny z Kanaru, pronesl kratkou, ale hezkou rec, bez papiru...

V Plzni, jako obvykle, cekala jeste nejaka prace...

V pondeli, v utulnem prostredi Americkeho centra mi bylo cti vyhlasit - ne predat, to by se melo uskutecnit v druhe polovine 'tohoto roku - dalsiho laureata, tentokrat laureatku! CENY Jana Zahradnicka za ceskou poezii: CJZ letos obdrzela, v oceneni celozivotniho basnickeho dila, ceska basnirka Karla Erbova...

Zastavila jsem se, jako obvykle ve Skodovce, ale tentokrat jsem nezastihla toho, koho jsem hledala. Uspesnejsi byla moje zastavka v Prazdroji - z lasky mi dali nejen pivicko, ale i hedvabny satek, na kterem je barevne vyveden muj rodny pivovar...

Diky jim za to!

Republiku jsem opustila, jako obvykle jako "cizinka", na americky pas, 27. ledna.

Rodice plakali. Clenove Svazu obcanske sebeobrany mi v pet hodin rano na letiste sverili diplomatickou postu, svuj dopis americkemu senatu, a pozadali, abych jej predala Helsinskemu vyboru, coz jsem rada ucinila...

Nase dobrovolna, nikym nesubvencovana a nehonorovana prace spojena s usilim o pozvednuti Ceske republiky na uroven pravniho statu pokracuje, v intencich, panu Lanskemu, panu Henychovi, panu Grulichovi etc., naznacenych.

Kez je, vposled, korunovana uspechem... Vam vsem pratele, znami i neznami, doma i v cizine, za vse dobre, podporu takovou i onakou, diky! Zdar Buh!

V Los Angeles, 17. unora 1999

Jirina Fuchsova

(Psano pro Britske listy.)

LET OUR PEOPLE COME H O M E!

(O tom, co následovalo, a jak ochotně plnili čeští politikové své sliby z konce prosince, píše Jiřina Fuchsová zde.)

Osobní svědectví: Jak jsem držela hladovku před úřadem České vlády

Jiřina Fuchsová

Motto: