Česká společnost musí být špičkově vzdělaná
Založme český Weizmannův institut!
Musíme hledat nové zdroje prosperity, protože privatizační rozdávání dříve vytvořených hodnot a majetku skončilo. Nejvýznamnějším potenciálním zdrojem je vysoce kvalifikovaná práce založená na dobrém vzdělání. Kvalita českého školství moc důvodů k takovému optimismu nedává. Jiné cesty než obtížné však k tomuto cíli nevedou. Velmi pěkným příspěvkem v hledání nových cest byl pořad Sněží, vysílaný druhým programem ČT v neděli dopoledne. Sešli se tam lidé odlišných názorů, kteří však měli jedno společné - schopnost vést dialog idejí, který se podřizoval logice argumentu a nikoliv ideologii. Bylo ohromně osvěžující poslouchat konečně i ministra a ex-ministra školství, kteří byli schopni diskutovat bez sevření ideologickými šablonami a bez náznaku úřednické arogance. Účastníci hledali většinou řešení zapeklitých problémů českého školství ve snaze vytvořit novou rovnováhu mezi státními a soukromými školami.
Nejpodstatnější, podle mého názoru, však byl komentář moderátora, který vyústil v nezodpovězenou otázku, zda bychom vedle řešení akutních bolavých míst školského systému neměli hledat novou vizi vzdělanosti české společnosti.
Chtěl bych tento komentář formulovat ještě daleko agresívněji. Domnívám se totiž, že ta akutní bolavá místa se nevyléčí, dokud česká společnost zásadně nepřehodnotí své priority a dokud se vize vytvoření špičkově vzdělané společnosti nestane široce sdílenou nejvyšší prioritou.
Zjednodušeně řečeno: musíme si uvědomit, že na prvním místě nejsou peníze, ale vzdělání. Naivní logika bankovních úředníků upřednostňujících peníze vycházela z toho, že na špičkové vzdělání si musíme nejdřív vydělat a že výdaje na vzdělávání ušetříme tím, že si špičkové technologie zakoupíme licencemi.
Druhá část tvrzení je zřejmá hloupost. Cena licence a každého hi-tech výrobku zahrnuje cenu vývoje včetně vzdělávání lidí. Jinými slovy, v licencích a ve špičkových výrobcích platíme vzdělávání obyvatel exportních států. Na tom se nedá ušetřit.
Zajímavější je první část tvrzení, která podmiňuje pokrok ve vzdělávání ekonomickou prosperitou společnosti. To obsahuje podobně svůdnou logiku jako tvrzení, že nejdřív je vejce a pak slepice. Není však třeba přít se o logiku. Stačí pouhá empirie, která ukazuje, že ve zlomových společenských situacích je povýšení vysoké vzdělanosti mezi nejvyšší národní priority možné i v ekonomicky nesmírně obtížných podmínkách a že dokonce vede k úspěšnému východisku z této situace.
Mám na mysli vznik státu Izrael. Od počátku byla vize nového státu spojována s osobou prvního prezidenta Chaim Weizmanna s výsadním postavením vědy a vzdělávání ve společnosti. V dubnu 1949, dva měsíce po svém zvolení prezidentem nového státu, se Chaim Weizmann vydává do USA upevnit podporu pro Izrael. Vyvolá sbírku a její výtěžek (nedostal víc než 23 miliónů dolarů) využije k posílení státu a k založení významné vědecké instituce, která dodnes nese jeho jméno. V té době byla hospodářská i vojenská situace Izraele neporovnatelně horší než česká v roce 1989. My Češi jsme se však místo vizí řídili radami Světové banky a omezeným rozhledem finančníků hrajících si na státníky.
Náš stát i Izrael měli v počátcích společnou vizi získání svobody. V čem se však rychle začaly lišit, je v následných vizích. Oni založili svou budoucnost na dosažení vysoké vzdělanosti, která jim umožnila ovládnout pokročilé technologie potřebné v obraně i v ekonomice. My jsme si zvolili představitele, kteří nabízeli zdánlivě rychlou cestu k vysokým platům, luxusním autům a dovoleným na Malorce. Za naše vize se teď díky Bohu a neúprosným společenským zákonům hroutí, protože byla od samého počátku hloupá a falešná.
Není hanbou udělat chybu, ale v ní setrvávat. Řešení se musí hledat na všech úrovních Pozornost zaslouží ale především elegance řešení Weizmannova. Je třeba rychle posílit struktury špičkového vzdělávání, které budou v úzkém kontaktu s vědu (Graduate Schools, Advanced Research Institutes). Každý absolvent se pak musí stát chodícím standardem, který nedovolí relativizovaní slabých výkonů vysokých škol a univerzit. Ty pak si nesmějí dovolit produkovat špatné učitele základních a středních škol.
Klíčovým faktorem tohoto řešení je dosažení světové špičky ve vědě (třeba i v omezeném počtu oborů). Neméně významné je, aby mezi těmito obory vynikly přírodovědné a technické disciplíny, neboť práve v nich má ČR nejvyšší úroveň a v nich se skrývá nejvyšší potenciál rychlého zhodnocení v nových technologiích.
Ekonomika a právo jsou daleko méně citlivé k společenským poměrům a prioritám, protože jejich potřebnost pochopí i člověk podprůměrného rozhledu. Pro to ostatní ale potřebujeme státníky Weizmannova formátu. Potřebujeme ale také, aby voliči a především celá společenská elita viděli ve vzdělání, vědě a technice možný nástroj řešení konkrétních problémů a dosažení i budoucí stabilní prosperity svých dětí.
K tomu máme zatím strašně daleko. K dobrému tónu hlupáků v českém prostředí patří vtipné historky o vlastní neschopnosti ve škole a o nepochopitelnosti matematiky. Sdělení je jasné: "Jsem naprosto tupý a nevzdělaný ve vědě a technice, ale podívej se, jak jsem ve své omezenosti zábavný, šťastný a bohatý." Pokud by stejně absurdně postupovaly elity Izraele, dávno by bylo Židé v nových diasporách někde daleko od velké Palestiny.
Nejde tedy o partikulární zájmy podivínů v bílých pláštích, nýbrž jde o zájem národní.
Jak na to? Založme český Weizmannův institut!
