KSČM - zosobnění zla?
Zamyšlení nad žurnalistikou Adama Drdy v Lidových novinách
An English version of this article is available in the current issue of the Electronic New Presence magazine.
Povšiml jsem si u snídaně o předminulém víkendu zajímavého titulku v novinách: "Čeští komunisté se dostávají ven z izolace", napsaly Lidové noviny. Zjevný úspěch nezreformované Komunistické strany Čech a Moravy, které se v ČR dosud velmi často spílalo, v tom, že se jí podařilo získat určitou míru politické přijatelnosti, je zajímavým vývojem současné české politické scény. Komunističtí vedoucí představitelé dokonce předpovídají, že do deseti let budou zasedat v budoucí levicové vládě. Mnoho informovaných pozorovatelů by prý s nimi souhlasilo.
Usadil jsem se u kávy v naději, že si přečtu inteligentní, přemýšlivou, i když kritickou analýzu od Adama Drdy, politického korespondenta Lidových novin. Má naděje byla rychle zklamána.
Pan Drda zahájil svůj článek tím, že sdělil čtenářům, že "je zbytečné uvažovat o tom, jestli komunisté skutečně zosobňují zlo - to je absolutně jisté, je to morální axiom. Debata by se měla soustředit na to, proč toto zlo nyní posílilo a co se proti tomu dá dělat."
I při posuzování podle často nízké úrovně české novinářské práce - kde chronicky chybějí fakta i analýza, ale kde se velkomyslně plýtvá pompézními redakčními komentáři - článek Adama Drdy byl skutečně rekord. A úroveň šla dál už jen stále dolů.
Adam Drda se šikovně vyhnul možnosti poskytnout jakékoliv konkrétní informace a pokračoval útoky na sociální demokraty, na prezidenta Havla a na křesťanské demokraty za to, že jsou údajně tváří v tvář komunistickému zlu měkcí. Pauzu si dal Adam Drda jen k tomu, že se obořil na komunistické voliče jako na "lidi, kteří potřebují extrém" a dokončil svůj článek temným varováním o tom, že by komunisté a sociální demokraté získali v parlamentě většinu.
Člověk by si myslel, že čtenáři čelného českého intelektuálního pravicového deníku snad mají dostatečně jasné vlastní názory na komunistickou stranu, aniž by potřebovaly rady pana Drdy. Avšak ani ti, jimž se takovéto polemiky líbí, asi nebudou balit kufry ani nebudou na zahradě zakopávat zbraně v očekávání komunistického puče. Komunistická strana Čech a Morady je možná jedinou bývalou vládnoucí stranou ve středovýchodní Evropě, z níž nevznikla postkomunistická, sociálně demokratická organizace, ale je to konec konců malá, izolovaná strana se stárnoucím voličstvem čítajícím asi deset procent občanů, která už nemá Sovětský svaz, který by podpořil její případné diktátorské ambice.
Ale má KSČM skutečně diktátorské ambice? A jsou čeští komunisté zdrojem politického zla natolik, že je pomyšlení na ně by nás mělo mrazit?
Jsem přesvědčen, že v obou případech je správná odpověď: Nikoliv.
Na to, že se Komunistická strana Československa náhle v prosinci 1989 dala na ctnosti demokracie, pluralismu, trhu a zákonnosti, tou dobou lidi právem pohlíželi poněkud cynicky. Avšak nemůže být pochyb o tom, že když konstatují vedoucí představitelé následnické KSČM, že se nechtějí vrátit ke starému režimu, ale že chtějí přejít k "modernímu socialismu", zaručujícímu demokracii, soukromé vlastnictví a občanská práva, myslí to vážně.
Z průzkumů veřejného mínění opakovaně vyplývá, že jen malá menšina stoupenců komunistické strany si přeje návrat k ústřednímu plánování a k státu jediné strany. "Neokomunistická" KSČM si představuje vznik etatistické ekonomie s rozsáhlým státním sektorem, velkou částí ekonomiky v družstevním a veřejném vlastníctví a vlivnou strategickou roli pro stát, s demokracií mnoha stran, která by měla mnoho prvků korporatismu, aktivní angažovanost zaměstnanců a samosprávu. KSČM také odmítá české člensdtví NATO a dává přednost stykům s Ruskem a s Čínou a asociaci s Evropskou unií - nechce, aby se ČR stala plným členem EU. (Zájemci mohou najít další podrobnosti na adrese http://www.kscm.cz.)
Existují, samozřejmě, méně přijatelné stránky politického kréda českých komunistů: považují období 1948 - 1989, kdy v Československu vládla KSČ, za období rozvoje a klidu. Postoj KSČM ke své minulosti je silně dvojznačný. Vyhýbá se většinou otázce represí v padesátých letech, přiznává jen, že docházelo k "výstřelkům" a k "chybám". Odmítá sovětskou invazi z roku 1968 jako politicky neobratnou, avšak nepřipouští, že byla invaze nesprávná.
KSČM sice zastává vizi socialismu, která je téměř totožná z vizí, jakou měli v šedesátých letech čeští reformní komunisté, přesto však trvá na starém stranickém postoji, že Pražské jaro 1968 bylo potenciálně kontrarevoluční.
Toto všechno zanechává ošklivou příchuť v ústech. "Neokomunismus" KSČM nedělá žádný dojem na české občany, kteří nejsou členy skupiny loajálního jádro stoupenců z válečné a poválečné generace, pro něž KSČ a "budování socialismu" byly mocnou a politicky tvárnou zkušeností. "Moderní socialismus" KSČM je ve skutečnosti ideologickou směsicí staré oficiální ideologie, vzkříšeního reformního komunistu a švédské sociální demokracie ze sedmdesátých let, k tomu jsou přidány poznámky o postindustriální společnosti. Etatistické představy KSČM patří do jiné éry a stesk KSČM po "reálném socialismu" je založen daleko více na přetvářce a vyhýbavosti než na seriózních argumentech.
Avšak je tato hluboce neatraktivní, ale vnitřně demokratická politická strana, která zastupuje přibližně každého desátého českého voliče a která je (a to je v nynější české politice skutečnou výjimkou) dosud nepošpiněná korupčním skandálem, skutečně zosobněním zla? Měla by v nás vyvolávat stejný zmatek, bázeň a hrůzu jako Pol Potovy a Stalinovy genocidní čistky nebo justiční vraždy a tvrdý útlak komunsitů v Československu v padesátých letech? Mnoho filozofů a myslitelů, včetně bývalých východoevropských disidentů jako je Václav Havel a Alexander Solženicyn, přemýšlelo dlouho a intenzívně o podstatě zla a o jeho mnoha jemných stupních. Nechtěl bych nesouhlasit s Havlem ani se Solženicynem, že politické systémy jsou schopny vyplodit mnoho skutečného zla, že morálně řečeno, dokáže zlo na sebe vzít banální, obyčejnou, každodenní formu anebo že v každém z nás se střetává linie dobra a zla.
Ale v politice a v případě českých komunistů je nutno rozlišovat. Rozdíly lze nejlépe ilustrovat srovnáním nynějšího předsedy KSČM, Miroslava Grebeníčka, s jeho otcem Aloisem, také celoživotním komunistou. Grebeníček senior je bývalý vyšetřovatel komunistické státní policie v padesátých letech, který je nyní souzen za to, že se podílel na jenom z nechvalně známých případů mučení politických vězňů v té době.
Jeho syn, nynější šéf KSČM, byl naproti tomu jen prodejným komunistickým vysokoškolským učitelem, který během "normalizace" přednášel marxismus-leninismus a jeho nejhorším zločinem bylo, že udal vojáka, který s ním byl na vojně, za jeho antikomunistické řeči.
Je to morálně zavrženíhodné? Ano. Chybí tomu lidská slušnost? Jistě. Je to politicky odporné? Myslím, že ano. Avšak Grebeníčkova strana ani on sám jsou těžko zdrojem morálního zla.
Češí komunisté se možná nikdy nebudou schopni zreformovat natolik, aby z nich vznikla postkomunistická strana. Je možné, že v některé budoucí koaliční vládě levého středu skutečně získají několik ministerstev a budou si moci zažít na vlastní kůži, jak omezující je realita skutečného politického úřadu a jak deprimující je, když se vlastní strana stane obětí korupčního skandálu, tak jako každá jiná normální česká strana.
Avšak, pokud vás to speciálně netěší, propadat při snídaní antikomunistické morální panice, neměl bych obavy z nezastavitelného šíření zla. Českým komunistům se už podařilo dokončit onen šťastný přechod, v jehož rámci přestali být zosobněním zla a už jsou jenom děsní.
