Britské listy

V další části své knihy vypráví britský reportér Jeremy Paxman o slavné americké novinářce, Marthě Gellhornové, která přicestovala do Evropy ze St. Louis v roce 1930 a byla reportérkou ve španělské občanské válce, vdala se za Ernesta Hemingwaye, byla jednou z prvních osob, které vstoupily do koncentračního tábora v Dachau, pracovala jako reportérka ve Vietnamu a ve věku jednaosmdesáti let byla prvním zahraničním novinářem, který pronikl do Panamy právě ve chvíli, kdy byl svržen diktátor Noriega.

Martha Gellhornová nedávno zemřela: Jan Čulík ji krátce interviewoval o jejích osobních zážitcích z mnichovské krize v Československu v září 1938 v těchto Britských listech z 5. června 1997.

Během druhé světové války nechala Gellhornová Hemingwaye, aby se opíjel na Kubě a odcestovala do Londýna, kde byla svědky útoků prvních Hitlerových řízených střel. Posléze se v Anglii usadila, žila v Londýně a v domku daleko na welšském venkově.

Paxman se jí jednou zeptal, proč se rozhodla žít v Anglii. Ukázalo se, že to nebylo pro žádný z obvyklých důvodů, že je v Anglii dobré divadlo, dobré letecké spojení do světa, jsou zde relativně kvalitní sdělovací prostředky, nic takového.

Gellhornové se v Anglii líbilo, pro "absolutní nezájem Angličanů o nic".

"Mohu jet do zahraničí, strávit půl roku v džungli, vrátit se a přijít na návštěvu a lidi se mě vůbec nebudou ptát na to, kde jsem byla. Řeknou jen, "Lovely to see you. Have a drink. - Rádi vás vidíme. Co chcete k pití?"

Gellhornová pokračovala: "Myslím, že Angličané mají komplex nadřazenosti. Němci se pořád ptají: 'Co si o nás myslíte?' Víte, oni to chtějí vědět. Angličanům na tom naprosto nezáleží. Myslí si, že jsou nadřazení všem ostatním, takže je jim úplně jedno, co si o nich ostatní myslí."

Paxman tuto nadřazenost vysvětluje do určité míry ostrovní izolací Anglie. Jak napsal francouzský spisovatel André Maurois, "díky Bohu a anglickému námořnictvu se Anglie nikdy nestala obětí invaze. Jediný pocit, který v Angličanech tedy vyvolávají ostatní národy, je pocit obrovského nezájmu."

Je pozoruhodné, píše dále Paxman, jak Angličané dokáží navzájem sloučit dva neslučitelné pojmy. Už dávno si zvykli na to, že hraje Anglie ve světě jen velmi podružnou roli. Nicméně, tento nyní slabý národ stále věří iracionálně ve vlastní nadřazenost.

Na Odette Keunovou udělaly obrovský dojem ony drobné anglické zdvořilosti, které byly součástí každé lidské transakce. "Potíž na Angličanech je to," konstatovala, "že oni jsou zdvořilí... Zdvořilost, laskavost, úslužnost, tolerance, umírněnost, sebeovládání, férovost, optimistický postoj, příjemné chování, chladnokrevnost, stoický postoj a velmi vysoká úroveň společenské civilizovanosti."

(Jedna kdysi nadšená komunistka z Československa vyprávěla, jak ztratila svou skálopevnou víru v komunismus během stáže v Británii. Byla pozvána na jakýsi středostavovský večírek a během tohoto večera se k ní přiblížila jistá dáma a ptala se jí, jaká existují v Československu náboženství, a jakého je ona sama náboženského vyznání. Anglický hostitel se k oběma ženám přiblížil a vysvětlil, "Naše návštěvnice z Československa je komunistka." Středostavovská Angličanka na to reagovala slovy: "Oh, how interesting... - Ach, jak zajímavé...." - Bezbřehá tolerance rozložila ideologickou víru návštěvnice z Čech.)

"Jenže," pokračovala Odette Keunová, "všechny tyto dobré vlastnosti mají svoji cenu. Angličané mají vrozenou tendenci ke kompromisu, takže se nedokáží pořádně rozhodnout. A co je horší, jsou nesnesitelní snobové."

Keunová tvrdila, že se kdysi octla před veřejnými záchodky, na nichž bylo napsáno: Gentlemani poplatek jedné pence, muži zdarma. A na druhé straně stálo: Dámy poplatek jedné pence, ženy zdarma. Když tam šokovaně uvažovala o tomto záchodovém kastovnictví, přistoupil k ní policista a zeptal se ji, jestli potřebuje jeden penny.

Angličané jsou, uzavírá Paxman, z historických důvodů nesnesitelně arogantní.

Smysl pro humor a pro jednotlivosti

Mají ale smysl pro humor a dovedou se sami sobě smát. Tato vlastnost je právě asi založena na velmi silné sebejistotě. Vzhledem k tomu ale, že výkonnost britského státu za posledních několik desetiletí byla velmi chabá, onen pocit sebejistoty je založen individuálně,

"Angličané nejsou hrdi na úspěchy své vlády," píše Paxman. "Vědí, že jejich vládcové se skládají v nejlepším případě z výstředníků a v nejhorším případě z šarlatánů. Kdyby vystoupil v televizi britský premiér a začal Angličany oslovovat tak, jak to činí američtí prezidenti ("Mah feller Mericans - Mí Spoluameričané") Angličané by se smáli, až by se za břicho popadali."

Dosti výstižně líčí Jeremy Paxman nedůvěru Angličanů k pojmu státu těmito slovy:

Jeďte do Anglie vlakem tunelem pod kanálem La Manche z Paříže do Londýna a okamžitě budete svědky anglické nadřazenosti vůči národnímu státu. Je to cesta z města, které, s rovnými a širokými bulváry a ulicemi, je poctou myšlence ústředního plánování, do jiného města, do Londýna, který vyrostlo zcela spontánně.

Od prosince 1994 jezdí vlaky přímo z Paříže do Londýna. Francie prostě na své straně celý projekt energicky prosadila. Z Paříže až na francouzské pobřeží byla postavena vysokorychlostní železniční trať. Od okamžiku, kdy byl tunel otevřen, jezdily po ní vlaky rychlostí 300 km/h. Na anglické straně tunelu však vlaky zpomalují skoro na polovinu. Angličané dosud svou část vysokorychlostní trati nepostavili . Skutečným důvodem je to, že v Anglii existuje jiný vztah mezi jednotlivcem a vládou než ve Francii. Francouzská vláda prostě rozhodne a projekt je realizován a basta. Angličané jednak odmítají vybírat daně na financování státních projektů, a kromě toho pořádají plánovací schůze a semináře, na nichž se zvažuje každá sebemenší námitka z každé sebemenší vesnice. Angličané očekávají, že jejich část vysokorychlostní trati bude postavena do roku 2007. Možná tomu tak bude, uzavírá Paxman.

Nejlepší vlastnosti Angličanů?

Nejvýznamnější z nejlepších vlastností Angličanů - zvědavá neangažovanost, snášenlivost, zdravý rozum, tvrdohlavost, schopnost kompromisu, silné politické povědomí - je podle Paxmana smysl Angličanů pro tvrzení Znám svá práva.

Tentýž duch, Znám svá práva, vane historickými boji o první předchůdkyni ústavy, Magna Charty z roku 1215, o zákon Habeas Corpus, který zakazuje policii, aby obviněné držela ve vazbě bez soudního rozhodnutí, boji o soudní procesy za účasti poroty, o svobodu tisku a o svobodu voleb. Hrdinové tohoto boje byli aktivisté, kteří individuálně, za sebe požadovali tyto svobody, které jinde mohly být získány až celonárodní revolucí. Jejich vítězství bylo důsledkem toho, že stát byl v Británii ochoten ustoupit individuálním požadavkům.

I Napoleon o tom napsal: "Už po dlouhou řadu let si anglický král jistě bezpochyby může přisvojovat více pravomocí, než by měl mít, může dokonce zneužívat těchto pravomocí k páchání nespravedlností, ale volání národa se brzo promění v hromobití a dříve nebo později král ustoupí."

Historik Alan Macfarlane argumentuje, že Anglie měla smysl pro osobní svobodu už dlouho před reformací, protože Angličané vtělili právo na individuální vlastnictví do zákona. Nemovitosti se v Anglii kupovaly, a vztahy mezi lidmi byly tedy založeny na smlouvách, nikoliv na společenském postavení. Protože jednotlivci mohli kupovat a prodávat pozemky docela lehce, vznikla tak myšlenka individuálních práv, chráněných zákonem a existuje jako součást anglického povědomí už dlouhá staletí.

Reformace dokázala zejména zrušením klášterů to, že byla zlikvidována myšlenka, že světská moc je založena na autoritě papeže a byla nahrazena modelem, založeným na důkazem, že podnikavost se vyplácí.

Důsledkem bylo, že Angličané se stali hluboce zpolitizovaným národem. Německý cestovatel Carl Philip Moritz, který navštívil Anglii v roce 1782, napsal domů do Německa:

"Můj drahý příteli, když tady člověk vidí, jak se i ten nejbezvýznamnější vozka zajímá o veřejné záležitosti, jak všichni mají pocit, že jsou jako Angličané stejně hodnotní jako jejich král či královi ministři, napadají mě zcela jiné myšlenky, než když se dívám na to, jak v Berlíně dělají vojáci pořadová cvičení."

Jak je možné, ptal se ve třicátých letech devatenáctého století Alexis de Tocqueville, že Angličané jsou tak nesmírně individualističtí, a přesto zároveň neustále zakládají různé kluby, asociace a společnosti? Dospěl k názoru, že Angličané uzavírají asociace, když zjistí, že nemohou dosáhnout toho, co potřebují, individuálním úsilím.

Angličané mají obrovskou nedůvěru v jakoukoliv centralizovanou ideologii. Nikdy by nepřijali centralizovaný systém vlády, psal John Stuart Mill, autor pojednání On Liberty, O svobodě, v devatenáctém století.

Paxman s tím souhlasí. Poválečné sliby levicových vlád vybudovat utopický stát se ukázaly být jen řečmi a pravicová protiofenzíva Margaret Thatcherové v osmdesátých letech byla také už stoprocentně zdiskreditována, konstatuje. Angličané věří rozumnost střední cesty, kdy má mít občan co největší volnost rozhodovat si o věcech sám pro sebe. Právě proto se Angličané nikdy příliš nezajímali ani o fašismus, ani o komunismus a stavějí se velmi skepticky vůči tomu, co pro ně může učinit stát.

Je typické, že nejnižší hodnost v britské armádě je "private soldier - soukromý voják" - to je výraz, který je starší než Shakespeare. Anglický voják nepřísahá věrnost své zemi, a v žádném případě nepřísahá věrnost své vládě, ale svému králi či královně a jeho první loajalita je zaměřena na jeho vlastní pluk, který je založen na tradici starobylých hrabství.

Idealistický, nesmyslný obraz krásného venkova

V roce 1993 potřeboval John Major přednést velmi působivý projev, aby zahojil konflikty ve své straně mezi euroskeptiky a eurofily. Chtěl ujistit Angličany, že se jejich země nerozplyne v Evropské unii. Vyslovil pár vět, které se od té doby staly mnohokrát terčem obrovského posměchu, ale zároveň silně oslovily milióny Angličanů. Řekl:

"Za padesát let bude Británie pořád ještě zemí dlouhých stínů na pěstěných vesnických trávnících, zemí teplého piva, zemí nezničitelných zelených předměstských čtvrtí, milovníků psů, sázkařů a - jak řekl George Orwell - zemí starých panen, jedoucích na kole do kostela lehkou ranní mlhou."

Podle Paxmana jsou tyto výroky naprostou idealizovanou fantazií. Skoro nikdo takto v Británii už nežije a pokud někdo takto žije (jednu dámu v takovém rustikálním ráji kdesi na jihozápadě Anglie Paxman jednou v létě navštívil), charakterizuje svou údajně idylickou existenci takto:

"Je to všechno jen balení. Je to všechno iluze. Zemědělci v těchto vesnicích žijí jen z dotací. A víte, kdo platí, aby to tady všechno mohlo takto idylicky existovat? Vy, daňoví poplatníci z měst. A protože zemědělci už nepotřebují polovinu svých zaměstnanců, zemědělští dělníci byli nuceni se z vesnic vystěhovat. Jejich domky se prodávají - nemodernizovány - městským lidem za statisíce liber. To znamená, že si to tu už lidé z venkova nemůžou dovolit."

Angličané se podle Paxmana nicméně stále domnívají, že mají právo žít v Arkádii. Je to prý proto, že anglická průmyslová revoluce přišla velmi brzo a vytvořila městské prostředí, které bylo skutečným peklem. Anglické střední vrstvy z měst, které vybudovaly, s hrůzou unikly na venkov. Angličané selhali: nepodařilo se jim vytvořit si umění, jak žít ve městech. Francouzská města byla vystavěna později. Francouzi se už poučili a aplikovali principy urbanistiky.

Absolutní emocionální represe

Paxman se podrobně zabývá kontroverzním systémem anglických soukromých internátních škol, jehož cílem bylo vytvořit "dokonalého Angličana", s tvrdě potlačenými emocionálními reakcemi. Dělalo se to hlavně prostřednictvím častých výprasků. Proslulým byl v tomto smyslu reverend Dr. John Keate, ředitel soukromé školy v Etonu od roku 1809, který dával průměrně výprask deseti žákům denně. 30. června 1832 zaznamenal svůj největší výkon, zbil totiž celkem osmdesát žáků. Na konci tohoto maratonu žáci povstali a uspořádali mu ovace! Veškeré sexuální a emocionální nutkání bylo potlačováno - nebylo přece zapotřebí ve státní službě! A skutečně, mnohé význačné anglické osobnosti z minulosti, produkty těchto internátních škol, měly potlačeny sexuální instinkty. Sex byl nahrazován idolem sportu a sportovních her. Umrtvovali své tělo. Jednali stoicky.

Angličané pohrdají intelektuály?

Profesor srovnávacích literatur George Steiner selhal na celé čáře, když zažádal o místo profesora na Cambridge University. Snad všechny instituce na světě by byly hrdé, že získaly tohoto přesvědčivě argumentujícího, zajímavého a provokativního člověka mezi své zaměstnance. Steiner učil na univerzitách v Paříži, v Chicagu, na Harvardu, v Princetonu a v Ženevě. Vydává knihy od roku 1958. Dostal velké množství čestných doktorátů.

Steiner, argumentuje Paxman, má však jednu základní chybu. Je intelektuál. Při pohovoru v rámci žádosti o místo v Cambridgi učinil chybu, že konstatoval otevřeně, že je přesvědčen, že myšlenky jsou důležité.

"Řekl jsem," vysvětlil Steiner, "že zastřelit někoho, protože s ním nesouhlasím ohledně interpretace Hegelovy filozofie, je důstojná věc. Znamená to, že totiž na těchto věcech záleží."

Steinera v Cambridgi tedy nezaměstnali. Tímto výrokem projevil naprosté neporozumění anglické mentalitě. Být přesvědčen, že nějaký intelektuální postoj je tak důležitý, že by stálo za něj zemřít, to je skok, který není žádný Angličan ochoten udělat.

Paxman pokračuje: Je fráze tvrdit, že v Anglii nejsou žádní intelektuálové. Není to pravda. Ale chcete-li být v Anglii intelektuálem, musíte to dělat diskrétně a v žádném případě si nesmíte říkat intelektuál. Není přijatelné zastávat vášnivě své názory ani být přesvědčen, že všechny problémy mají řešení. A nesmíte vypadat chytře.

Steiner vykládal Paxmanovi:

Víte, že pod pařížskou ulicí Rue Faubourg St. Honoré je pohřbeno 45 000 lidí? 45 000 mužů, žen a dětí. Zemřeli při Pařížské komuně. Zemřeli pro myšlenku. Vy Angličané prostě nemáte ponětí, jak důležité jsou myšlenky a ideologie v jiných částech Evropy. Jediné, co jste zažili, byla poněkud civilizovaná malá občanská válka. Svou nenávist vyvážíte do Irska. V Anglii existuje neobyčejně silná společenská smlouva se snášenlivostí a instinktivní nedůvěra vůči přílišné chytrosti či výmluvnosti. Kdyby sám Pánbůh přišel do Anglie a začal vykládat, v co věří, víte, co by mu řekli? Řekli by mu: "Ale prosím vás, dejte pokoj." ("Come off it.") Anglie žije s požehnáním hluboké intelektuální prostřednosti. Zachránilo vás to před komunismem a zachránilo vás to před fašismem. Vy se prostě nezajímáte o myšlenky natolik, abyste byli ochotni trpět jejich důsledky.

A má pravdu, uzavírá Jeremy Paxman. V Anglii sice občas krátkodobě převládne určitá móda, jako v osmdesátých letech flirtování s monetarismem a privatizací, ale v hloubi duše Angličané nedůvěřují žádným -ismům, a tak má Tony Blair velké potíže, jak definovat svou "třetí cestu", aby to nebyl jen pragmatismus, předvedený formou hesla.

Je to z historického důvodu prý proto, že absolventi anglických soukromých škol neměli být myslitelé. Francouzský profesor filozofie Hippolyte Taine poznamenal v šedesátých letech devatenáctého století po návštěvě Anglie, že soukromé internátní školy dávají daleko větší důraz na sport než na knižní vědomosti.

Právě ve hrách, při sportu, se podle Paxmana Angličané naučili svému smyslu pro férovost a pro objektivní pravidla, která prý často dodržují i v jiných oblastech života. Paxman vypráví příběh jakéhosi absurdně naivního vojenského velitele, který viděl první světovou válku jako velký "fotbalový zápas" mezi Němci a Angličany a dokonce si nechal vymalovat nápisy v tomto smyslu na trofejní fotbalový míč, který chtěl udělit nejodvážnějším vojákům ve svém oddílu po odjezdu na frontu. Tři dny po odjezdu na frontu byl mrtev.

Taine poznamenal: "Anglický školský systém dává přednost integritě před intelektem. Vědomosti a rozvoj mysli, to je až na posledním místě. Hlavní pozornost je věnována pěstování charakteru, srdce, odvahy, síly a fyzickým schopnostem."

Zhrzení intelektuálové

Intelektuálové jsou v Anglii zhrzení, trpí totiž nejsžíravějším komplexem méněcennosti: nikdo je nebere tak vážně, jak vážně se berou sami. Za zády se lidé osobám jako je Steiner (to jsou jeho vlastní slova) posmívají, že je to "intelektuál".

Proč se Anglie staví tak pohrdavě vůči vzdělancům? Konec konců, usuzuje Paxman, má vynikající intelektuální tradici. Koncem sedmnáctého století se stala Royal Society of London špičkou evropské vědy. Voltaire, který byl v mnoha směrech zosobněním osvícenství v osmnáctém století, se doslova zamiloval do anglické intelektuální tradice a srovnával Isaaca Newtona s Reném Descartesem. Newtona považoval za mnohem většího myslitele.

Úspěchy anglické vědy pokračují: donedávna měla Newtonova alma mater, Trinity College v Cambridgi, více nositelů Nobelovy ceny (dvacet devět) než celá Francie.

Jde ale o to, že Angličané z toho nedělají spektákl. Když nedávno dostali v jediném roce Nobelovu cenu tři Francouzi, francouzská vláda vyhlásila státní svátek a dala dětem ve školách jeden den volno.

Když zatelefonovali Aaronu Klugovi do laboratoře molekulární biologie v roce 1982, že dostal Nobelovu cenu za chemii, reagoval slovy: "Hele, já si budu moct koupit nové kolo."

Angličané si jaksi nevšímají kvality svých intelektuálních úspěchů. Shakespeare je pravděpodobně největší světový spisovatel. Když se mu přijel do Londýna poklonit Victor Hugo, marně hledal Shakespearův pomník. Napsal, jaké sochy tam byly:

Sochy tří nebo čtyř králů Jiříh - jeden z nich byl idiot. Jakýsi voják měl sochu, že cvičil pěchotu. Jiný voják měl sochu, že velel koňské stráži na manévrech. (...)

Anglický přístup k myšlenkám argumentuje Paxman není myšlenky potlačovat či zabíjet, ale nechat je zemřít na nezájem.

Charakteristickým anglickým přístupem, má-li Angličan problém, není hledat pro něj řešení v ideologii, ale čichat kolem problému, zkoumat ho ze všech stran, a jakmile Angličan najde jádro věci, pak hledat pro toto jádro problému řešení.

Ale podle Paxmana to nevysvětluje, proč mají Angličané tak obrovskou nedůvěru k intelektuálům. Paxman se domnívá, že to bude anglickým ostrovanstvím. Angličané žili vždycky na ostrově, a tak vznikli jako relativně homogenní národ. Svým způsobem jsou izolováni od intelektuálních proudů, které čas od času zachvacují ostatní Evropu.

Pár myšlenek pro Zdeňka Šámala: proč má smysl snažit se poučit z britské politické kultury

Šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal zrušil londýnskou redakci ČT, "protože se v Británii příliš mnoho neděje". Vzpomínám na toto rozhodnutí nad těmito Paxmanovými myšlenkami:

Angličané měli velmi jasný smysl své vlastní totožnosti, právě proto, že byli definováni oddělením od Evropy mořem. Nezažili příliš mnoho politických katastrof, a to znamená, že nikdy nemuseli svou totožnost definovat nově. Jejich národní totožnost je v podstatě důsledkem dlouholetého "usazování" určitých zvyklostí.

Intelektuál podle Paxmana většinou hraje velkou roli v proměnlivém světě, kde se zdá všechno uskutečnitelné. Největší myšlenky pocházejí z teorií, které se snaží změnit svět. A nejhonosnější teorie jsou ideologiemi.

Mnoho evropských zemí zažilo násilné sjednocování, oddělování, války, kdežto anglické instituce se měnily jemně, pozvolně a často až na poslední chvíli.

Za poslední dvě století byla ve Francii jedna monarchie, dvě impéria a pět republik. Za polovinu téže doby prošlo Německo od monarchie skrze republiku k Třetí říši, dále zažilo rozdělení na komunismus a kapitalismus a nakonec bylo sjednoceno jako federální republika.

Po celou tu dobu zůstala Anglie parlamentní monarchií. Nikdo v Anglii nemá chuť dělat rozsáhlé změny. Největší společenskou změnou ve dvacátém století bylo zavedení tzv. Welfare State - sociálního tržního hospodářství. Systém sociální podpory byl však praktický projekt, založený na jednotlivých nápadech a nikoliv na ideologii. Je prostě dost dobře možné, že Angličané nepotřebovali intelektuály, aby jim vysvětlovali jejich totožnost.