K ďasu s anketami!
(Tento text byl psán pro týdeník Nové knihy)
V 52. Týdnu vyšla velká anketa , která byla avizovaná dokonce na obálce časopisu. Pro milovníky literatury zajímavá, navíc doprovozená chytrým a nadčasovým komentářem Vladimíra Macury, který shrnuje většinu problémů, které nejenom tato, ale jakákoli literární anketa přináší:
Že význam každého díla vzniká stejně tak osobním prožitkem čtení jako i doplňkovými vlivy, danými školou, prostředím, politickým klimatem, znalostí literárně historických kontextů atd. Že výsledek vypovídá nejenom o dílech, ale především o nás, jak v tuto chvíli, koncem 90. let, vnímáme svou minulost - a kam až dohlédneme ("mimořádně inspirativní doba kolem počátku století se... už asi přece jen trochu ztrácí v mlhách").
Neřekl jediné - že je to hlavně a především o vlivu médií a o tom, jak snadno nám vnutí "náš" pohled na věc.
"Jsme si samozřejmě vědomi určitého zjednodušení a snad i jednostranné vypovídací hodnoty takového žebříčku," píší redaktoři Týdne, Petr Kovařík a Viktor Vindra na začátku ankety, "nicméně se domníváme, že tento přístup může zaujmout i ty z čtenářů, kterým na literaturu nezbývá dost času, a alespoň takto upozorní na určité hodnoty, připomene jména a díla. V neposlední řadě může být i inspirací pro školy, nakladatelství a snad i další instituce."
Všimněte si: nejprve se přizná vypovídací hodnotě jednostrannost, ale vzápětí se vysloví naděje, že to upozorní "na určité hodnoty" a navíc se to stane "inspirací pro školy, nakladatelství a snad i další instituce". Co to znamená?
O jaké "určité hodnoty" a čí jde? Pan Macura hovoří vzletně o nás jako o národu. Ale 23 dotázaných nejsou žádný "národ". Je to dvacet mužů a tři ženy, převážně literární vědci. Jejich věkový průměr je 57,5 roku.
Zastavme se u těch 57,5 roku. Znamená to snad, že schopnost hodnotit literaturu "objektivně" získává člověk až od určitého věku? Člověk se zřejmě musí "vyčíst". Ihned ovšem napadá: a nezapomíná člověk s přečteným? Nevytváří se mu v paměti určité ostrůvky hodnot, které jej v dané chvíli oslovily a jimi potom vše další poměřuje? Jistě není náhodné, že nejcitlivější vstřebávací léta věkového průměru oslovených následují těsně po obou nejvíce zastoupených časových období v anketě - po 20. a 30. létech. Nechci snižovat plodnost tehdejší kultury, ale přeci jen - nemůže být vysoké zastoupení ve výsledcích dáno do určité míry i věkem dotazovaných?
Slova o "inspiraci pro školy, nakladatelství a snad i další instituce" jsou pak ještě záludnější.
Co je míněno tou "inspirací"? Je to pouhé vyjádření osobních zálib nebo to jen skrytá manipulace? Za rozumnou potřebou uchovávání kulturního dědictví se totiž mohou skrývat velmi pragmatické zájmy: jde o věci kolem autorských práv, o počty výtisků, o smlouvy, o dotace a granty, o to, kdo bude dodávat ty "správně vybrané edice" s "obecně uznávanými hodnotami" školám a které knihy budou zařazeny na seznam tzv. doporučené četby.
Ošemetný je i sám smysl ankety na konci století. Hezky to zní: konec století. Ale jaké jsou ve skutečnosti hranice tohoto období? Dnešek je jasný: ten století uzavírá, za něj nevidíme. Ale proč právě rok 1990? (Nebo 1898?) Proč ne 1890, 1848 nebo 1914? Spodní hranice se při bližším pohledu rozplizává a my ji pomíjíme prostě tak, že "zapomínáme" její ostré hranice.
Mnohem relevantnější by bylo provést anketu na celé období česky psané literatury - nebo třeba literatury od začátku obrození. Ale brzo by se zjistilo, že je to údobí velmi nejednotné, nekoncízní pro porovnávání. A že opravdu jediné období, které nás zajímá, je relativně omezená vrstva literárního "zlatého fondu" z doby po příchodu novin a po šíření gramotnosti a před masovým nástupem elektronických médií. Tedy někdy od poloviny minulého století k masovému nástupu televize v 70. - 80. letech. To je hlavní období knižní vzdělanosti, které díky tiskovým médiím, osvětě a nízké saturační schopnosti jiných kulturně komerčních zálib známe. A jsme ochotni akceptovat.
Sečteno a podtrženo, je tato anketa a konečně většina anket především informací o fenoménu tzv. agenda-setting: důležité věci nejsou důležité samy o sobě, ale jsou důležité proto, že je tak média označí.
Důvody, které jsem v tomto článku snesl, nemluví proti významu Haškova Švejka na prvním místě, ani proti tomu, že jej jako nejvýznamější ti či oni respondenti takto označili. Ale o tom, jak s námi média snadno manipulují. Jak jejich vlivu podléháme. A jak si tento vliv pravděpodobně sami novináři vůbec neuvědomují.
Je to "jen hra, kterou je příjemné hrát na konci tisíciletí tím spíše, že je to hra o literatuře," napsal pan Macura. Avšak ono to není tak nevinné a málokdo je schopen podobné mediální hry vzít s podobnou nonšalancí a obeznalým, shovívavým nadhledem, jako on.
Mnoho průměrnějších, ale o to ctižádostivějších, bude tyto ankety, ať už se budou týkat literatury, nejkrásnější ženy světa či největšího politika století, a kterých bude s blížícím se miléniem přibývat až do totálního umrtvení čtenářů, brát velmi vážně. Bylo by dobře, aby byli intelektuálové k této "hře" co nejvíce kritičtí.
