Kam se poděli muži?
(Jitce Podroužkové k narozeninám věnuje tento text překladatel.)
V minulých dnech zažila naše rodina důležitý den: naše dvouletá dcera začala chodit do školky. Má partnerka se dost bála, jak to dopadne. Bude malá Sára v dobrých rukou? Bude se jí stýskat po rodičích? Bude dobře vycházet s ostatními dětmi?
Během prvního týdne mají ve Švédsku ve školkách tzv. "in schooling". To zamená, že během prvních pár dní je rodič s dítětem. Každý den, dítě zůstane ve školce déle a rodič odchází od dítěte na delší dobu. Po prvním dni se mě partnerka nervózně ptala, jak to dopadlo. Musel jsem ji informovat, že se malá Sára nikdy v životě zatím, tolik nevztekala a nebrečela. "Opravdu?" odpověděla má partnerka. "Ano, Sára nechtěla jít domů. Strašně tam chtěla zůstat alespoň o trochu déle." Následujícího dne to bylo trochu lepší. Nechal jsem ji ve školce několik hodin, ale vrátil jsem se jednou ji zkontrolovat. Měla tolik práce, že si mě skoro ani nevšimla. Když bylo načase jít domů, bránila se, ale méně než předchozího dne. Teď už obyčejně nebrečí, jen mě odstrčí, když se jí ptám, jestli už chce jít domů.
Samozřejmě, tyto zážitky mě vedly k přemýšlení o mých nedávných zkušenostech během akademického roku v Praze. Mladí čeští dospělí, s nimiž jsem se setkal, se stavěli vůči představě školek a jeslí velmi skepticky. Konstatovali, že když byli za komunismu dětmi, děti se posílaly v raném věku do jeslí, aby matky mohly pracovat. Tvrdili, že jesle nebyly dobré, že byli příliš malí na to, aby museli do jeslí, a že jim chyběla láskyplná péče rodičů. Většina Čechů tedy podporovala nynější politiku, podle níž byla státní podpora jeslí a školek téměř úplně zrušena. Namísto toho mají matky čtyřletou placenou mateřskou dovolenou. Češi dodávají, že si stát vypočítal, že je levnější platit matkám během mateřské dovolené přibližně 2300 Kč měsíčně než financovat jesle a školky pro děti.
Samozřejmě, starý "státně-socialistický" názor na rovnost pohlaví je v mnoha ohledech problematický. Podle této politiky nevzniká rovnost pohlaví tím, že zrušíme role jednotlivých pohlaví a že muži začnou pomáhat v domácnosti. Namísto toho musejí ženy i nadále nést většinu břemena odpovědnosti za domácnost, ale zároveň by mělo být pro ženy lehké vstoupit na pracovní trh a dělat placenou práci. Vzhledem k tomu, že hlavním cílem je umožnit matce, aby chodila do práce, potřeby dítěte jsou víceméně zanedbány. Matky však přitom i nadále trpí dvojím břemenem placené práce v zaměstnání a neplacené práce v domácnosti. Toto dvojí břemeno znemožňuje ženám, aby soutěžily na trhu práce s muži. Důsledkem toho je, jak poznamenává socioložka Marie Čermáková, že vznikl v ČR "kontrakt mezi pohlavími", v jehož rámci sice všechny ženy chodí do zaměstnání, ale většina si nepokouší budovat kariéru, aby měly dost času starat se o rodinu.
Avšak postkomunistická česká alternativa k státně-socialistickému řešení má své problémy, a to z hlediska vztahů mezi pohlavími i z hlediska dítěte. Vzhledem k tomu, že už často nejsou školky a jesle, žena, která má dvě děti, bude muset opustit pracovní trh až na 6 až 8 let. Z hlediska vztahů mezi pohlavími to upevňuje nerovnost mužů a žen. Méně kvalifikovaní muži vždycky získají lepší pracovní příležitosti než lépe kvalifikované ženy, pokud zaměstnavatel ví, že ženy pravděpodobně na dlouhou dobu opustí práci, muži však budou pracovat nepřetržitě.
I když žena přestane už mít děti, i nadále je znevýhodňována, pokud ženy musejí vykonávat neplacenou práci navíc, kterou muži dělat nemusejí. To samozřejmě škodí společnosti jako celku, protože nejlépe kvalifikovaní lidé nejsou v nejvyšších postaveních.
Jak ukazuje příklad mé dcery, děti také trpí neexistencí školek. Jistě, bylo by chybné nutit dětí jít do školky dříve, než jsou na to psychologicky připraveny. Vzhledem k tomu, že děti dozrávají různým tempem, nejlepší doba, kdy má jít dítě do školky, bude u každého dítěte jiná. Avšak dobrá školka má mnoho výhod. Dítě má možnost si hrát s daleko větším množstvím dětí, je stimulováno větším množstvím hraček a velkým množstvím různých plánovitých činností. To, že se seznámí s jinými dospělými, než jen se svými rodiči, je také stimulující. Mám přítele, který má dvouletou dceru - a ta ještě nechodí do jeslí. Její matka přiznává, že se dítě doma často nudí. Přiznává také, že i ona se často nudí a frustruje ji nedostatek svobody. Avšak odmítá posílat dítě do školky, protože se bojí, že by mu personál vštěpil jiné hodnoty, než jaké zastává ona. Myslím si, že takové obavy jsou přehnané. Je dobře, když je dítě vystaveno množství názorů a hodnot. Rodiče budou přitom stále mít největším vliv na hodnoty, jaké bude dítě zastávat. Samozřejmě, jestliže jsou jesle a školky přeplněné a jestliže jsou považovány za instituce na odkládání dětí, jako za komunismu, pak nemohou být pro dítě dostatečně stimulující, avšak dobrá školka je vhodná i pro dítě, které potřebuje stimulaci, i pro matku, která má více času pro sebe.
Finanční argumentace proti jeslím a školkám také není přesvědčivá. Možná že to stojí stát více peněz posílat dítě do školky, než co stojí platit mateřskou dovolenou. Avšak stát také přichází příjmy z daní, které by matka platila, kdyby chodila do práce. Kromě toho to má mnoho nepřímých vlivů na hospodářství. Pokud má žena vyšší příjem, také toho více spotřebuje. Růst spotřebitelské poptávky vede k vzniku nových pracovních příležitostí. Ty zvyšují státní příjmy, protože více lidí platí daně. Kromě toho, více pracovních příležitostí vzniká i pro zaměstnance školek, což také vede ke zvýšení daňových příjmů pro stát. A konečně, v současné situaci platí stát matkám na mateřské dovolené tak málo peněz, že ženy dospívají k názoru, že si nemohou dovolit zůstat doma po dobu čtyř let pro jedno dítě. Vzhledem k tomu, že nejsou k dispozici jesle a školky, rozhodly se přestat mít děti. V letech 1990 - 1996 poklesla porodnost o více než 30 procent!
Avšak, kdyby začal stát dotovat jesle a školky, aniž by zároveň zavedl další změny, vrátili bychom se k starému státně-socialistickému modelu, který selhal - s jednou výhodou, že snad v nové situaci by se stát více zajímal o kvalitu školek a jeslí. Má-li ve společnost fungovat princip spravedlnosti, takže ti, kdo mají nejlepší kvalifikaci, získají nejlepší pracovní místa, je nutno přesvědčit muže, aby se podíleli na domácích pracích. Dokud budou nechávat muži vychovávání dětí na manželkách, pro zaměstnavatele bude hospodářsky racionální zaměstnávat méně kvalifikované muže spíše než více kvalifikované ženy.
Jedním způsobem, jak povzbudit muže, aby si častěji brali "mateřskou" tj. rodičovskou dovolenou pro péči o malé děti, by bylo prostřednictvím zvýšení státní finanční podpory v době mateřské dovolené. V drtivé většině případů vydělávají manželé více než jejich manželky. Za těchto okolností dospívají mnohé rodiny k závěru, že si nemohou dovolit ztrátu příjmů, kdyby muž zůstal doma s dětmi. Například, moji bývalí sousedé v Praze měli dvě děti. Manžel i manželka měli naprosto totožné vzdělání a úplně stejnou kvalifikaci. Samozřejmě však, kvůli svému pohlaví dostal muž lepší zaměstnání. Manželka byla už tři roky na mateřské dovolené. Manžel řekl, že by rád strávil rok nebo dva s dětmi, ale že si to rodina nemůže finančně dovolit.
V roce 1998 dosahovala finanční podpora během mateřské dovolené 21,5 procent průměrného mužského příjmu. Kdyby byla tato podpora změněna v rodičovské pojištění, které by vypláceno, řekněme, osmdesát procent z příjmu předchozího roku, jako je tomu ve Švédsku, daleko víc mužů by se rozhodlo zůstat s dětmi doma. Tato podpora by se dala vyplácet jako sebefinancující pojištění, které by museli platit všichni lidé, pokud žijí v České republice. Kromě toho, kdyby období mateřské dovolené bylo sníženo ze 4 na 2 roky, nestálo by stát o tolik více. Samozřejmě, ti, kdo by chtěli zůstat doma s dětmi déle než dva roky, mohli by to učinit, ale nedostali by pro toto další období žádnou další finanční podporu. Tak by byla svoboda volby daleko větší. Muži by si mohli daleko lehčeji zvolit rodičovskou dovolenou a jakmile by byly k dispozici opět školky a jesle, rodiče by se mohli rozhodnout, jak dlouho chtějí zůstat s dětmi doma.
Avšak, jak ukazuje švédský příklad, stále by ještě existovaly problémy.
Jistě, ve srovnání s Českou republiku, Švédsko je utopie. Zatím je v České republice téměř úplně neslýchané, že by si muž mohl vzít "mateřskou" dovolenou a starat se o děti, zatímco by manželka chodila do práce. Když jsem pobýval v Praze, bylo téměř nemožné dokonce získat v této věci statistiky. Poté, co jsem mnohokrát obtěžoval knihovnu ministerstva práce a sociálních věcí, nakonec, během posledního týdne mého pobytu v Praze, byla schopna dát k dispozici statistiky pro jediný rok - 1997. Dalo se z toho vypočítat, že 0.36 procent osob na "mateřské" dovolené byli muži. Ve Švédsku je to 9 - 12 procent. Nejenom je české procento zoufale nízké, ale i švédské procento je daleko nižší, než by se dalo předpokládat, vzhledem k velkomyslné úrovni sociální podpory. Kromě toho, procento "mateřských" dovolených, na které jdou muži, nestouplo poté, co byl ve Švédsku zaveden "měsíc pro otce", v němž je jeden měsíc finanční podpory pro "mateřskou" dovolenou vyhrazen výlučně otci a nemůže ho využít matka. Ve Švédsku dosud působí několik důležitých sociálních bariér. Jedna je společenská. Je velmi běžné, aby středostavovští muži s vysokoškolským vzděláním, zaměstnaní ve státním sektoru, chodili na "mateřskou" dovolenou. Avšak mezi švédskými dělníky a mezi muži ve vzdálenějších oblastech severního Švédska existuje více "mužná" (macho) kultura, která mužům brání, aby šli na "mateřskou" dovolenou. Nedávná studie prokázala, že v severním Švédsku využívá většina mužů svůj vyhrazený měsíc otcovské dovolené během lovecké sezóny.
Druhým problémem je, že soukromé podniky nechtějí, aby chodili muži na "mateřskou" dovolenou. Muž, který si vezme "mateřskou" dovolenou není považován za ctižádostivého, a to poškozuje vyhlídky na jeho kariéru. Jedna švédská přítelkyně mi vyprávěla o svém muži, který pracuje ve známé mezinárodní švédské firmě. Šéf jeho oddělení sdělil svým mužským podřízeným, že jestliže někdy jen vysloví slovo "rodičovská dovolená", mohou okamžitě odevzdat klíče od své kanceláře. Poté, co švédská vláda zavedla speciální měsíc finančních výhod výlučně pro otce, tento Švéd se rozhodl ho využít. Jeho šéf s tím souhlasil, ale jen pod podmínkou, že to utají před spolupracovníky. Švéd nedostal jeden kompletní měsíc otcovské dovolené, avšak vybírá si jeden volný den týdně po dobu třiceti týdnů. Když se ptají jeho kolegové, kde ten den byl, odpovídá jim, že na služební cestě.
Tento švédský příklad ukazuje, že pokud soukromý sektor ovládají konzervativní starci, rovnost mezi pohlavími je stejně pořád nemožná. Takže nejlepším řešením by pravděpodobně bylo rezervovat více než jeden měsíc pro muže. Například, kdyby v České republice existovala dvouletá rodičovská dovolená, šest měsíců by mohlo být rezervováno pro muže, šest měsíců pro ženu a oba rodiče by se mohli dohodnout, jak si rozdělit druhý rok.
Poskytovalo by jim to stále ještě velkou svobodu rozhodování a mophli by se rozhodnout zůstat s dětmi doma déle než dva roky, i když by pro to nedostali žádné peníze. A ti muži, kteří trvají na tom, aby si udrželi svou tradiční roli, by vůbec nebyli nuceni zůstávat s dětmi doma. Mohli by odmítnout využít své šestiměsíční dovolené. To by znamenalo, že by byli chudší než nesexistické rodiny, ale mohli by si sami zvolit chudší a tradičnější alternativu.
A co děti? Konzervativní čeští psychologové by bezpochyby bědovali nad ztrátou životních vzorů pro děti, kdyby došlo k tomu, že by muži začali vařit, mýt nádobí a vyměňovat plenky. Naproti tomu děti by se radovaly, že získaly otce.
Namísto toho, že by měly, jako nyní, podivného muže, který tráví většinu času mimo domov, zatímco se o ně stará maminka, české děti by měly láskyplného otce, který by s nimi trávil množství času. Těm mužům, kteří mají rádi své děti, by byl také zpřístupněn největší dar, jaký dokáže život nabídnout: možnost být svědkem toho, jak jim děti vyrůstají.
