Bohatí Němci budou skupovávat ve středovýchodní Evropě pozemky. Vlny Němců se však neobávají jen obyvatelé postkomunistických zemí, píše Guardian
Když začátkem devadesátých let vyjednávalo Rakousko podmínky vstupu do Evropské unie, získalo právo dočasně zakázat cizincům kupovat si chaty a domy pro účely dovolené v populárních turistických oblastech a v lyžařských střediscích.
Dánsko získalo od Evropské unie permanentní výjimku, podle níž lidé, kteří nemají v Dánsku trvalý pobyt, si tam v podstatě v žádném případě nemohou koupit chatu či druhý dům.
Bude Česká republika schopna také si v Bruselu vyjednat takovéto výjimky?
V reportáži zavedl v pondělí 18.1. deník Guardian čtenáře do polské vesnice Pruszowice v dolním Slezsku.
Je to oblast zanedbaných polí, na nichž se nic nepěstuje, rozpadávajících se budov a obrovské chudoby. Pro Wolframa barona von Strachwitze je však tato vesnice v západním Polsku domovem, píše Guardian.
"Moje rodina, víte, tady žila do roku 1945 po dobu 150 let," sdělil reportéru listu Guardian. Žili jsme v této oblasti od třináctého století. Mí předkové poskytovali tomuto regionu generály, biskupy, statkáře.
Tato půda byla nejlepší zemědělskou půdou v Německu a chci, aby se jí znovu stala," konstatuje dále von Strachwitz. Bylo to bohatství, nejzámožnější provincie. Teď je to chudinský okres. Je to skandál, co se tady stalo."
"Tady" je Strachwitzovo rodinné panství v Dolním Slezsku, kde polští venkované s obtížemi dobývají z půdy živobytí pěstováním brambor a cukrové řepy na svých políčkách.
Baronovi, kterému je 66 let, trvalo devět hodin, než sem z Porýní dojel. Chce tady zůstat. Je velmi nevítaný.
Poláci ve vesnici si bručí pod vousy množství kleteb o tom, kdo si vlastně začal se zatracenou válkou a kdo vlastně tu válku prohrál. A teď se německá venkovská šlechta vrací a bere si zpět to, co považuje za své dědictví - "východní teritorium", o něž v roce1945 přišli, protože ho zabrali komunisté.
Baron ukazuje na venkovské šlechtické sídlo. Kdysi to byl příjemný zámeček, postavený v roce 1750. Nyní je to ruina.
"Tady byla italská loggie," vzpomíná nostalgicky. "Po zdech rostlo popínavé víno. Schody vedly do anglické zahrady, kde jsme trávili léto."
Býval to jistě velmi příjemný život.
Z bývalého panství Strachwitzů, které má 1250 akrů, je blíž do Berlína než do Varšavy. Polsko se uchází o členství v Evropské unii a začíná se nyní účastnit složitých jednání s Bruselem. V Polsku zároveň vzniká obrovský strach, že volnost pohybu kapitálu, možnost se stěhovat a bydlet kdekoliv na území EU, povedou k tomu, že se německá knížata, hrabata a baroni, kteří kdysi tomuto regionu vládli, do Polska zase vrátí.
"Poláci jsou milí, ale jsou to chaotici. Mají obrovský talent pro zničení všeho, co vytvoří," konstatuje baron Strachwitz a dodává: "Liberalizace polských zákonů poskytuje obrovské šance. Do země vstoupí německý kapitál a poskytne možnost regenerace. Poláci to sami nedokážou udělat a musejí se otevřít evropským zákonům. Chceme sjednocenou Evropu. Toto území nyní patří Polsku. Dobře, kolo historie se nedá zvrátit. Ale právní situace je jasná. My jsme z právního hlediska vlastníky této půdy."
Němcům nebudou navrácena jejich někdejší panství ani jejich majetek. Ale oni si je mohou koupit za pakatel. Ceny zemědělské půdy v Polsku dosahují jen jedné desetiny zemědělské půdy v Německu. Baron von Strachwitz v Polsku už několik let pronajímá 700 akrů a nyní vyjednává o jejich koupi.
Danuta Michalska, majitelka malého pole ve vesnici a matka dvou dětí, dosud netušila, že von Strachwitz plánuje koupit všechna okolní pole. Přivádí ji to k zuřivosti: "Staneme se otroky," křičí. . "Pořád sem jezdí lidé z Německa, prohlížejí to tady, dívají se na domy, které kdysi vlastnili. Nebojíme se, že by nás někdo vyhnal z našich polí. Ale oni jsou bohatí. A právě oni získají z cukrovaru zakázky na dodávku cukrové řepy. A co pak bude s námi?"
Tyto konflikty nevznikají pouze v Polsku, konstatuje dále Guardian. Německo sousedí s devíti různými zeměmi. S výjimkou Francie jsou všechny tyto země daleko menší než Německo a na východní hranici jsou daleko chudší. V roce 1945 bylo Německo násilně zmenšeno a rozděleno na dva státy. Milióny Němců byly často brutálně odsunuty z Polska, z Československa, z pobaltských zemí a z Balkánu.
Už léta naléhají němečtí exulanti a politická pravice na Českou republiku, aby restituovala majetek zkonfiskovaný těsně po válce, kdy bylo z českýcgh Sudet odsunuto německé obyvatelstvo. To, že se chtějí východoevropané dostat do EU, poskytuje německým nátlakovým skupinám přesvědčovaví páky.
Jedna holandská manželská dvojice si za pomoci českého prostředníka v Praze koupila hezkou chalupu na dovolenou ve vesnici, která kdysi bývala německou vesnicí. Kupní cena byla jen 1000 liber (50 000 Kč, méně než průměrný britský měsíční plat).
Jenže Holanďané už na dovolenou do Čech jezdit přestalo bavit a chatu chtějí prodat. Od Bavorů, kteří žijí na druhé straně hranice, by za ní dostali alespoň 10 000 liber. Manželka českého prostředníka, který za Holanďany chatu formálně vlastní, je tím naprosto šokována:
"Naši holandští přátelé chtějí tu chatu prodat Němcům a vydělat na tom. Ale jestliže to udělají, nikdo ve vesnici už se mnou nepromluví. Nevím, co mám dělat."
Krysztof Ners, činitel polské vlády, "zmocněnec pro kapitál z EU" vyjednává z Bruselem o svobodném pohybu kapitálu a konstatuje, že je to velmi citlivý problém. "Pro nás je problém, prodávat a kupovat pozemky, a Evropské unii jsem to minulý měsíc vysvětlil. Je to otázka emocí, historie, a také politiky. Populističtí politikové si s tím už zahrávají."
Ale vlny Němců se neobávají jen obyvatelé postkomunistických zemí východní Evropy, konstatuje dále Guardian. Když začátkem devadesátých let vyjednávalo Rakousko podmínky vstupu do Evropské unie, získalo právo dočasně zakázat cizincům kupovat si chaty a domy pro účely dovolené v populárních turistických oblastech a v lyžařských střediscích.
"Jinak by bohatí Němci vykoupili všechno kolem Salzburku a v Tyrolsku," vysvětlil činitel rakouského ministra zahraničních věcí. "Do turistických oblastí v Rakousku se vydalo tak obrovské množství Němců, že by jejich počet v místním obyvatelstvu dosáhl čtyřiceti procent."
Dánsku se podařilo vyjednat ještě něco lepšího než Rakousku. Získalo od Evropské unie permanentní výjimku, podle níž lidé, kteří nemají v Dánsku trvalý pobyt, si tam v podstatě v žádném případě nemohou koupit chatu či druhý dům.
Baron von Strachwitz podezřívá, že "existuje nebezpečí", že se Varšavě podaří přesvědčit Brusel, aby i Polsku poskytla výjimku, aby smělo zakázat prodej pozemků. Strachwitz souhlasí, že to, že má německý kapitál zájem jen o rychlé zisky, poškozuje vesnické komunity.
"Ale já jsem tady, protože jsem se vrátil domů. Jsem s touto zemí svázán. Je to průkopnická práce."
Chce oživit své panství a vytvořit pro místní lidi pracovní příležitosti. Ale neumí polsky, nezaměstnává žádné Poláky a během pěti let, co si v Pruszowicích pronajímá pozemky, ani jednou nezaklepal na dveře vesnického starosty, sedmatřicetiletého Boguslawa Koscika, který bydlí jen několik stovek metrů od baronova zámečku.
"Můj problém je, že tady ještě trvale nebydlím," konstatuje baron. "A tak se tady strašně krade. Když nedáváte pozor, ukradnou vám i špínu, kterou máte za nehty. Vždycky to tak bylo. Mizí tuřín, mizí obilí. Je to smutné."
Ještě smutnější však je, že místní vesničané nedokáží konkurovat zemědělským výrobkům, vypěstovaným na Západě prostřednictvím dotací ze Společné zemědělské politiky Evropské unie. Boguslav Koscik má třicet prasat, tři krávy a obdělává 30 akrů.
"Zemědělstvím se živím. Je to těžké, ale akorát tak vyjdu," konstatuje. "Ovšem vstup do EU bude asi znamenat, že si oni budou moci kupovat pozemky - a my si nemůžeme kupovat pozemky tam."
Schválení rozpočtu je Zemanovým vítězstvím nad Rumlovou vizí
An English version of this article is in the Electronic New Presence magazine here.
Všeobecně se usuzuje, že první Zemanovou volbou, jakou vládu utvořit po loňských červnových volbách, by bylo dát dohromady koaliční vládu se stranou důchodců a s křesťanskými demokraty. To by Zemanovi umožnilo největší množství politického vlivu. Kdyby od něho chtěli křesťanští demokraté, aby se posunul více doprava, mohl poukázat na tlak od strany důchodců. A kdyby chtěli důchodci, aby se posunul víc doleva, mohl by poukazovat na to, že potřebuje uklidnit křesťanské demokraty.
Zeman se snažil v situaci vzniklé po volbách vytvořit takovou situaci, která by se výše zmíněnému uspořádání podobala co nejvíc, jak jen to bylo v nové situaci možné. Stranu důchodců nahradili komunisté a do vlády nevstoupila ani jedna z koaličních partnerů. V této neformální koalici má Zemanova strana všechna vládní křesla.
Mezitím platí Jan Ruml daň za svou tvrdohlavost, když odmítl vstoupit do koalice levého středu s křesťanskými demokraty a se sociálními demokraty. Jako přísný antikomunista by nejraději všechny tyhle lidi zavřel do vězení. Namísto toho jsou nyní schopni ovlivňovat vládní rozhodování a tím získali určitou míru legitimity. I Havel konstatoval, že by mělo být s komunisty zacházeno jako s normální politickou stranou.
Ruml také velmi silně nemá rád Klause a chtěl by bývat izolovat ODS od české politické scény. Avšak loni na jaře vedl Ruml velmi nedokonalou předvolební kampaň a nepodařilo se mu přesvědčit veřejnost, že tentýž člověk, který dovolil, aby se v České republice rozšířila obrovskou měrou korupce v době, kdy byl ministrem vnitra, bude nyní schopen zemi od této špíny zachránit. Nejenže Ruml umožnil Klausovi, aby vyhrál boj o pravici, Ruml také zajistil, aby Klausovi zůstal obrovský politický vliv. Kdyby býval Ruml podpořil vládu levého středu, Klaus by býval nucen pozorovat politickou arénu zvnějšku. Ruml však znemožnil vytvoření stabilní vlády, a tak byli Klaus a Zeman donuceni, aby spolu uzavřeli dohodu o spolupráci. Nyní Klaus neustále vyjednává se Zemanem, zatímco Rumlova Unie svobody je jedinou stranou bez politického vlivu.
Samozřejmě, nedávné senátní volby byly pravděpodobně pro Rumla povzbuzením, protože čtyřstranická koalice svobodných demokratů, křesťanských demokratů, ODA a DEU získala většinu křesel. Avšak sociální demokraté by bývali pravděpodobně v senátních volbách daleko úspěšnější, kdyby tyto volby skutečně něco znamenaly, takže by mohli zmobilizovat své voliče.
Vítězství čtyřčlenné koalice hlavně ukazuje, že v České republice by měla centristická strana obrovský potenciál. Drtivá většina českých voličů stojí v politickém středu. Křesťanští demokraté nemohou všechny tyto hlasy získat, protože jsou pro většinovou ateistickou společnost příliš křesťanští. Proto mnoho centristů a dokonce voliči na levém středu tradičně hlasovali pro ODA. I když ODA nebyla o nic blíže politickému středu než ODS, voliči ODA ji vnímali jako centrističtější stranu. Nevybíravé výroky pravicové frakce této strany odstrašily celou řadu voličů, kteří si povšimli, že pravicová frakce ODA stojí více napravo než ODS. Nicméně, existovalo mnoho středostavovských občanů se středním i univerzitním vzděláním, kteří považovali ODA za stranu centristickou, protože chtěli, aby byla centristická. Cožpak nebyla ODA stranou, v níž měli hlavní slovo intelektuálové a bývalí disidenti? Nebyli snad tito lidé moudřejší než inteligentní antiintelektuál Klaus?
Během posledních všeobecných voleb ODA v podstatě zmizela z politické scény. Když na scénu přišla Unie svobody, nechtěla se stát druhou ODA. Unie svobody se chtěla stát čistší, důvěryhodnější ODS a ovládnout politickou pravici. Avšak, znovu, tvrdohlaví voliči trvali na tom, že budou považovat Unii svobody za stranu centristickou. Když Ruml tvrdošíjně setrvával na pravici, strana přišla o některé voliče, kteří podpořili sociální demokraty, a jiní voliči přešli od US ke "skutečně" pravicové straně, ODS.
Představte si, co by se stalo, kdyby poskytla Unie svobody voličům to, co chtějí: inteligentní, kompetentní a pragmatické lidi z politického středu. Mnoho mladších členů US, jako Mlynář, má takový image. Senátní volby ukazují, že kdyby byla Unie svobody schopna spojit se s křesťanskými demokraty v sekularizovanou centristickou stranu, pak by tato nová strana pravděpodobně získala většinu politického středu od sociálních demokratů a od ODS.
Zatím je však něco takového nepravděpodobné. Protože v čele Unie svobody stojí dogmatický pravičák, který nenávidí všechny své potenciální koaliční partnery (Klause i Zemana) a není tedy schopen vstoupit do praktické politiky. Když byl ministrem vnitra, udělal si tím daleko více nepřátel než přátel a jeho neochota bojovat proti korupci v této funkci činí jeho obviňování Klause nepřesvědčivým.
Navrhuji snad, aby se Unie svobody zbavila svého zakladatele? Ne, není zapotřebí být tak brutální. Nejlepší by bylo mu dát pár medailí a ocenit jeho roli disidenta za komunistické éry a pak ho jmenovat do čestné funkce patriarchy strany. Pak by tento patriarcha mohl odstoupit stranou a volat slova povzbuzení na mladší generaci pragmatických centristů, kteří by vstoupili do praktické politiky a České republice by se znovu dalo vládnout.
Opatrná chvála (nejen) Jana Kasala
Jan Mezdříč
Hlasování lidovců pro návrh státního rozpočtu, který předložila Zemanova
vláda, byl pro mnohé politiky, novináře i obyčejné lidi překvapením.
Pro mne překvapením příjemným. To, pro mne příjemné, je však nikoli vlastní
akt hlasování, ale slova Jana Kasala, který formuloval současnou potřebu praktické,
ideologií nezatížené politiky. V pátečním vysílání Českého rozhlasu formuloval
vlastní pořadí priorit politiky, pokud by stanul čele KDU - ČSL. Na první místo
postavil stát a za něj teprve vlastní stranu a voličskou základnu. V sobotu a v neděli
pak, unavený ale klidný, srozumitelně vysvětlil, že šlo, při hlasování o státní rozpočet a
nikoli o koalici s soc. demokraty a komunisty. Dokázal to vysvětlit jak posluchačům a divákům,
tak zástupcům ODA, DEU a US.
Ono to vypadá samozřejmě, ale pro KDU-ČSL to tak samozřejmé nebývalo a
vlastně dosud ani není. Vždyť tato strana se obracela především na křesťanské
voliče a nebo kladla na první místo křesťanské hodnoty. Jan Kasal se chce svoji
osobou i politikou své strany, zdá se, obracet na všechny voliče. Kasalovo veřejné
vystupování bylo a je asertivnější, slušnější a srozumitelnější, než jak jsem poznal u
Josefa Luxe, kterého svého času noviny vychvalovaly za "zdravou dávku drzosti".
Proč Jana Kasala chválím opatrně? Jednak proto, že neznaje poměrů, nevím
zda se nestane jen "monstrancí na ukazování" (jak se říkávalo o některých politicích
za první republiky) a pak, proto, abych mu to nezkazil, - jsem prý znám svým
kritickým postojem vůči katolíkům a najednou tady chválím místopředsedu KDU-
ČSL. Teď již aby to Janu Kasalovi nezkazili nedůvěřiví straničtí kolegové a
žurnalisté, aby dobrými úmysly podpořit Kasala, nedláždili cestu do pekel.
A koho chválím ještě? Václava Klause. Se svým návrhem oposiční smlouvy
ODS se soc.dem. učinil výrazný krok k deideologisaci české politiky, aniž by jeho
návrh byl oportunistický.
Podle tvrzení některých novinářů pojímá V. Klaus politiku jako šachovou
partii, podle úvah některých politiků a novinářů (naposled Jan Ruml o tomto
weekendu) jde v české politice spíše o mariáš.
O tom politickém mariáši příště.
18.1.1998
Jan Mezdříč
Poznámka Jana Čulíka: Až na to, že v předchozím období se Jan Kasal v parlamentní komisi pro sdělovací prostředky projevil jako značně neinformovaná osoba, propadlá přehnaným, pseudoliberálním principům rozhlasového a televizního vysílání. Dokáže-li nyní vydělávat televize Nova v České republice na místním obyvatelstvu pořady nejnižšího možného společného jmenovatele pro své zahraniční majitele velké finanční částky, aniž by za to české veřejnosti odváděla cokoliv hodnotnějšího (třeba opravdu kvalitní zpravodajství či objektivní, profesionální investigativní publicistiku) - je to především vinou Jana Kasala. V jiných zemích, například v Británii, je plnění kvalitativních podmínek požadováno i od komerčních televizních stanic. V České republice, zásluhou lidí jako je Jan Kasal, bohužel nikoliv. Doufejme, že v politice se Kasal bude projevovat moudřeji.
Kam se poděli muži?
(Jitce Podroužkové k narozeninám věnuje tento text překladatel.)
V minulých dnech zažila naše rodina důležitý den: naše dvouletá dcera začala chodit do školky. Má partnerka se dost bála, jak to dopadne. Bude malá Sára v dobrých rukou? Bude se jí stýskat po rodičích? Bude dobře vycházet s ostatními dětmi?
Během prvního týdne mají ve Švédsku ve školkách tzv. "in schooling". To zamená, že během prvních pár dní je rodič s dítětem. Každý den, dítě zůstane ve školce déle a rodič odchází od dítěte na delší dobu. Po prvním dni se mě partnerka nervózně ptala, jak to dopadlo. Musel jsem ji informovat, že se malá Sára nikdy v životě zatím, tolik nevztekala a nebrečela. "Opravdu?" odpověděla má partnerka. "Ano, Sára nechtěla jít domů. Strašně tam chtěla zůstat alespoň o trochu déle." Následujícího dne to bylo trochu lepší. Nechal jsem ji ve školce několik hodin, ale vrátil jsem se jednou ji zkontrolovat. Měla tolik práce, že si mě skoro ani nevšimla. Když bylo načase jít domů, bránila se, ale méně než předchozího dne. Teď už obyčejně nebrečí, jen mě odstrčí, když se jí ptám, jestli už chce jít domů.
Samozřejmě, tyto zážitky mě vedly k přemýšlení o mých nedávných zkušenostech během akademického roku v Praze. Mladí čeští dospělí, s nimiž jsem se setkal, se stavěli vůči představě školek a jeslí velmi skepticky. Konstatovali, že když byli za komunismu dětmi, děti se posílaly v raném věku do jeslí, aby matky mohly pracovat. Tvrdili, že jesle nebyly dobré, že byli příliš malí na to, aby museli do jeslí, a že jim chyběla láskyplná péče rodičů. Většina Čechů tedy podporovala nynější politiku, podle níž byla státní podpora jeslí a školek téměř úplně zrušena. Namísto toho mají matky čtyřletou placenou mateřskou dovolenou. Češi dodávají, že si stát vypočítal, že je levnější platit matkám během mateřské dovolené přibližně 2300 Kč měsíčně než financovat jesle a školky pro děti.
Samozřejmě, starý "státně-socialistický" názor na rovnost pohlaví je v mnoha ohledech problematický. Podle této politiky nevzniká rovnost pohlaví tím, že zrušíme role jednotlivých pohlaví a že muži začnou pomáhat v domácnosti. Namísto toho musejí ženy i nadále nést většinu břemena odpovědnosti za domácnost, ale zároveň by mělo být pro ženy lehké vstoupit na pracovní trh a dělat placenou práci. Vzhledem k tomu, že hlavním cílem je umožnit matce, aby chodila do práce, potřeby dítěte jsou víceméně zanedbány. Matky však přitom i nadále trpí dvojím břemenem placené práce v zaměstnání a neplacené práce v domácnosti. Toto dvojí břemeno znemožňuje ženám, aby soutěžily na trhu práce s muži. Důsledkem toho je, jak poznamenává socioložka Marie Čermáková, že vznikl v ČR "kontrakt mezi pohlavími", v jehož rámci sice všechny ženy chodí do zaměstnání, ale většina si nepokouší budovat kariéru, aby měly dost času starat se o rodinu.
Avšak postkomunistická česká alternativa k státně-socialistickému řešení má své problémy, a to z hlediska vztahů mezi pohlavími i z hlediska dítěte. Vzhledem k tomu, že už často nejsou školky a jesle, žena, která má dvě děti, bude muset opustit pracovní trh až na 6 až 8 let. Z hlediska vztahů mezi pohlavími to upevňuje nerovnost mužů a žen. Méně kvalifikovaní muži vždycky získají lepší pracovní příležitosti než lépe kvalifikované ženy, pokud zaměstnavatel ví, že ženy pravděpodobně na dlouhou dobu opustí práci, muži však budou pracovat nepřetržitě.
I když žena přestane už mít děti, i nadále je znevýhodňována, pokud ženy musejí vykonávat neplacenou práci navíc, kterou muži dělat nemusejí. To samozřejmě škodí společnosti jako celku, protože nejlépe kvalifikovaní lidé nejsou v nejvyšších postaveních.
Jak ukazuje příklad mé dcery, děti také trpí neexistencí školek. Jistě, bylo by chybné nutit dětí jít do školky dříve, než jsou na to psychologicky připraveny. Vzhledem k tomu, že děti dozrávají různým tempem, nejlepší doba, kdy má jít dítě do školky, bude u každého dítěte jiná. Avšak dobrá školka má mnoho výhod. Dítě má možnost si hrát s daleko větším množstvím dětí, je stimulováno větším množstvím hraček a velkým množstvím různých plánovitých činností. To, že se seznámí s jinými dospělými, než jen se svými rodiči, je také stimulující. Mám přítele, který má dvouletou dceru - a ta ještě nechodí do jeslí. Její matka přiznává, že se dítě doma často nudí. Přiznává také, že i ona se často nudí a frustruje ji nedostatek svobody. Avšak odmítá posílat dítě do školky, protože se bojí, že by mu personál vštěpil jiné hodnoty, než jaké zastává ona. Myslím si, že takové obavy jsou přehnané. Je dobře, když je dítě vystaveno množství názorů a hodnot. Rodiče budou přitom stále mít největším vliv na hodnoty, jaké bude dítě zastávat. Samozřejmě, jestliže jsou jesle a školky přeplněné a jestliže jsou považovány za instituce na odkládání dětí, jako za komunismu, pak nemohou být pro dítě dostatečně stimulující, avšak dobrá školka je vhodná i pro dítě, které potřebuje stimulaci, i pro matku, která má více času pro sebe.
Finanční argumentace proti jeslím a školkám také není přesvědčivá. Možná že to stojí stát více peněz posílat dítě do školky, než co stojí platit mateřskou dovolenou. Avšak stát také přichází příjmy z daní, které by matka platila, kdyby chodila do práce. Kromě toho to má mnoho nepřímých vlivů na hospodářství. Pokud má žena vyšší příjem, také toho více spotřebuje. Růst spotřebitelské poptávky vede k vzniku nových pracovních příležitostí. Ty zvyšují státní příjmy, protože více lidí platí daně. Kromě toho, více pracovních příležitostí vzniká i pro zaměstnance školek, což také vede ke zvýšení daňových příjmů pro stát. A konečně, v současné situaci platí stát matkám na mateřské dovolené tak málo peněz, že ženy dospívají k názoru, že si nemohou dovolit zůstat doma po dobu čtyř let pro jedno dítě. Vzhledem k tomu, že nejsou k dispozici jesle a školky, rozhodly se přestat mít děti. V letech 1990 - 1996 poklesla porodnost o více než 30 procent!
Avšak, kdyby začal stát dotovat jesle a školky, aniž by zároveň zavedl další změny, vrátili bychom se k starému státně-socialistickému modelu, který selhal - s jednou výhodou, že snad v nové situaci by se stát více zajímal o kvalitu školek a jeslí. Má-li ve společnost fungovat princip spravedlnosti, takže ti, kdo mají nejlepší kvalifikaci, získají nejlepší pracovní místa, je nutno přesvědčit muže, aby se podíleli na domácích pracích. Dokud budou nechávat muži vychovávání dětí na manželkách, pro zaměstnavatele bude hospodářsky racionální zaměstnávat méně kvalifikované muže spíše než více kvalifikované ženy.
Jedním způsobem, jak povzbudit muže, aby si častěji brali "mateřskou" tj. rodičovskou dovolenou pro péči o malé děti, by bylo prostřednictvím zvýšení státní finanční podpory v době mateřské dovolené. V drtivé většině případů vydělávají manželé více než jejich manželky. Za těchto okolností dospívají mnohé rodiny k závěru, že si nemohou dovolit ztrátu příjmů, kdyby muž zůstal doma s dětmi. Například, moji bývalí sousedé v Praze měli dvě děti. Manžel i manželka měli naprosto totožné vzdělání a úplně stejnou kvalifikaci. Samozřejmě však, kvůli svému pohlaví dostal muž lepší zaměstnání. Manželka byla už tři roky na mateřské dovolené. Manžel řekl, že by rád strávil rok nebo dva s dětmi, ale že si to rodina nemůže finančně dovolit.
V roce 1998 dosahovala finanční podpora během mateřské dovolené 21,5 procent průměrného mužského příjmu. Kdyby byla tato podpora změněna v rodičovské pojištění, které by vypláceno, řekněme, osmdesát procent z příjmu předchozího roku, jako je tomu ve Švédsku, daleko víc mužů by se rozhodlo zůstat s dětmi doma. Tato podpora by se dala vyplácet jako sebefinancující pojištění, které by museli platit všichni lidé, pokud žijí v České republice. Kromě toho, kdyby období mateřské dovolené bylo sníženo ze 4 na 2 roky, nestálo by stát o tolik více. Samozřejmě, ti, kdo by chtěli zůstat doma s dětmi déle než dva roky, mohli by to učinit, ale nedostali by pro toto další období žádnou další finanční podporu. Tak by byla svoboda volby daleko větší. Muži by si mohli daleko lehčeji zvolit rodičovskou dovolenou a jakmile by byly k dispozici opět školky a jesle, rodiče by se mohli rozhodnout, jak dlouho chtějí zůstat s dětmi doma.
Avšak, jak ukazuje švédský příklad, stále by ještě existovaly problémy.
Jistě, ve srovnání s Českou republiku, Švédsko je utopie. Zatím je v České republice téměř úplně neslýchané, že by si muž mohl vzít "mateřskou" dovolenou a starat se o děti, zatímco by manželka chodila do práce. Když jsem pobýval v Praze, bylo téměř nemožné dokonce získat v této věci statistiky. Poté, co jsem mnohokrát obtěžoval knihovnu ministerstva práce a sociálních věcí, nakonec, během posledního týdne mého pobytu v Praze, byla schopna dát k dispozici statistiky pro jediný rok - 1997. Dalo se z toho vypočítat, že 0.36 procent osob na "mateřské" dovolené byli muži. Ve Švédsku je to 9 - 12 procent. Nejenom je české procento zoufale nízké, ale i švédské procento je daleko nižší, než by se dalo předpokládat, vzhledem k velkomyslné úrovni sociální podpory. Kromě toho, procento "mateřských" dovolených, na které jdou muži, nestouplo poté, co byl ve Švédsku zaveden "měsíc pro otce", v němž je jeden měsíc finanční podpory pro "mateřskou" dovolenou vyhrazen výlučně otci a nemůže ho využít matka. Ve Švédsku dosud působí několik důležitých sociálních bariér. Jedna je společenská. Je velmi běžné, aby středostavovští muži s vysokoškolským vzděláním, zaměstnaní ve státním sektoru, chodili na "mateřskou" dovolenou. Avšak mezi švédskými dělníky a mezi muži ve vzdálenějších oblastech severního Švédska existuje více "mužná" (macho) kultura, která mužům brání, aby šli na "mateřskou" dovolenou. Nedávná studie prokázala, že v severním Švédsku využívá většina mužů svůj vyhrazený měsíc otcovské dovolené během lovecké sezóny.
Druhým problémem je, že soukromé podniky nechtějí, aby chodili muži na "mateřskou" dovolenou. Muž, který si vezme "mateřskou" dovolenou není považován za ctižádostivého, a to poškozuje vyhlídky na jeho kariéru. Jedna švédská přítelkyně mi vyprávěla o svém muži, který pracuje ve známé mezinárodní švédské firmě. Šéf jeho oddělení sdělil svým mužským podřízeným, že jestliže někdy jen vysloví slovo "rodičovská dovolená", mohou okamžitě odevzdat klíče od své kanceláře. Poté, co švédská vláda zavedla speciální měsíc finančních výhod výlučně pro otce, tento Švéd se rozhodl ho využít. Jeho šéf s tím souhlasil, ale jen pod podmínkou, že to utají před spolupracovníky. Švéd nedostal jeden kompletní měsíc otcovské dovolené, avšak vybírá si jeden volný den týdně po dobu třiceti týdnů. Když se ptají jeho kolegové, kde ten den byl, odpovídá jim, že na služební cestě.
Tento švédský příklad ukazuje, že pokud soukromý sektor ovládají konzervativní starci, rovnost mezi pohlavími je stejně pořád nemožná. Takže nejlepším řešením by pravděpodobně bylo rezervovat více než jeden měsíc pro muže. Například, kdyby v České republice existovala dvouletá rodičovská dovolená, šest měsíců by mohlo být rezervováno pro muže, šest měsíců pro ženu a oba rodiče by se mohli dohodnout, jak si rozdělit druhý rok.
Poskytovalo by jim to stále ještě velkou svobodu rozhodování a mophli by se rozhodnout zůstat s dětmi doma déle než dva roky, i když by pro to nedostali žádné peníze. A ti muži, kteří trvají na tom, aby si udrželi svou tradiční roli, by vůbec nebyli nuceni zůstávat s dětmi doma. Mohli by odmítnout využít své šestiměsíční dovolené. To by znamenalo, že by byli chudší než nesexistické rodiny, ale mohli by si sami zvolit chudší a tradičnější alternativu.
A co děti? Konzervativní čeští psychologové by bezpochyby bědovali nad ztrátou životních vzorů pro děti, kdyby došlo k tomu, že by muži začali vařit, mýt nádobí a vyměňovat plenky. Naproti tomu děti by se radovaly, že získaly otce.
Namísto toho, že by měly, jako nyní, podivného muže, který tráví většinu času mimo domov, zatímco se o ně stará maminka, české děti by měly láskyplného otce, který by s nimi trávil množství času. Těm mužům, kteří mají rádi své děti, by byl také zpřístupněn největší dar, jaký dokáže život nabídnout: možnost být svědkem toho, jak jim děti vyrůstají.
K ďasu s anketami!
(Tento text byl psán pro týdeník Nové knihy)
V 52. Týdnu vyšla velká anketa , která byla avizovaná dokonce na obálce časopisu. Pro milovníky literatury zajímavá, navíc doprovozená chytrým a nadčasovým komentářem Vladimíra Macury, který shrnuje většinu problémů, které nejenom tato, ale jakákoli literární anketa přináší:
Že význam každého díla vzniká stejně tak osobním prožitkem čtení jako i doplňkovými vlivy, danými školou, prostředím, politickým klimatem, znalostí literárně historických kontextů atd. Že výsledek vypovídá nejenom o dílech, ale především o nás, jak v tuto chvíli, koncem 90. let, vnímáme svou minulost - a kam až dohlédneme ("mimořádně inspirativní doba kolem počátku století se... už asi přece jen trochu ztrácí v mlhách").
Neřekl jediné - že je to hlavně a především o vlivu médií a o tom, jak snadno nám vnutí "náš" pohled na věc.
"Jsme si samozřejmě vědomi určitého zjednodušení a snad i jednostranné vypovídací hodnoty takového žebříčku," píší redaktoři Týdne, Petr Kovařík a Viktor Vindra na začátku ankety, "nicméně se domníváme, že tento přístup může zaujmout i ty z čtenářů, kterým na literaturu nezbývá dost času, a alespoň takto upozorní na určité hodnoty, připomene jména a díla. V neposlední řadě může být i inspirací pro školy, nakladatelství a snad i další instituce."
Všimněte si: nejprve se přizná vypovídací hodnotě jednostrannost, ale vzápětí se vysloví naděje, že to upozorní "na určité hodnoty" a navíc se to stane "inspirací pro školy, nakladatelství a snad i další instituce". Co to znamená?
O jaké "určité hodnoty" a čí jde? Pan Macura hovoří vzletně o nás jako o národu. Ale 23 dotázaných nejsou žádný "národ". Je to dvacet mužů a tři ženy, převážně literární vědci. Jejich věkový průměr je 57,5 roku.
Zastavme se u těch 57,5 roku. Znamená to snad, že schopnost hodnotit literaturu "objektivně" získává člověk až od určitého věku? Člověk se zřejmě musí "vyčíst". Ihned ovšem napadá: a nezapomíná člověk s přečteným? Nevytváří se mu v paměti určité ostrůvky hodnot, které jej v dané chvíli oslovily a jimi potom vše další poměřuje? Jistě není náhodné, že nejcitlivější vstřebávací léta věkového průměru oslovených následují těsně po obou nejvíce zastoupených časových období v anketě - po 20. a 30. létech. Nechci snižovat plodnost tehdejší kultury, ale přeci jen - nemůže být vysoké zastoupení ve výsledcích dáno do určité míry i věkem dotazovaných?
Slova o "inspiraci pro školy, nakladatelství a snad i další instituce" jsou pak ještě záludnější.
Co je míněno tou "inspirací"? Je to pouhé vyjádření osobních zálib nebo to jen skrytá manipulace? Za rozumnou potřebou uchovávání kulturního dědictví se totiž mohou skrývat velmi pragmatické zájmy: jde o věci kolem autorských práv, o počty výtisků, o smlouvy, o dotace a granty, o to, kdo bude dodávat ty "správně vybrané edice" s "obecně uznávanými hodnotami" školám a které knihy budou zařazeny na seznam tzv. doporučené četby.
Ošemetný je i sám smysl ankety na konci století. Hezky to zní: konec století. Ale jaké jsou ve skutečnosti hranice tohoto období? Dnešek je jasný: ten století uzavírá, za něj nevidíme. Ale proč právě rok 1990? (Nebo 1898?) Proč ne 1890, 1848 nebo 1914? Spodní hranice se při bližším pohledu rozplizává a my ji pomíjíme prostě tak, že "zapomínáme" její ostré hranice.
Mnohem relevantnější by bylo provést anketu na celé období česky psané literatury - nebo třeba literatury od začátku obrození. Ale brzo by se zjistilo, že je to údobí velmi nejednotné, nekoncízní pro porovnávání. A že opravdu jediné období, které nás zajímá, je relativně omezená vrstva literárního "zlatého fondu" z doby po příchodu novin a po šíření gramotnosti a před masovým nástupem elektronických médií. Tedy někdy od poloviny minulého století k masovému nástupu televize v 70. - 80. letech. To je hlavní období knižní vzdělanosti, které díky tiskovým médiím, osvětě a nízké saturační schopnosti jiných kulturně komerčních zálib známe. A jsme ochotni akceptovat.
Sečteno a podtrženo, je tato anketa a konečně většina anket především informací o fenoménu tzv. agenda-setting: důležité věci nejsou důležité samy o sobě, ale jsou důležité proto, že je tak média označí.
Důvody, které jsem v tomto článku snesl, nemluví proti významu Haškova Švejka na prvním místě, ani proti tomu, že jej jako nejvýznamější ti či oni respondenti takto označili. Ale o tom, jak s námi média snadno manipulují. Jak jejich vlivu podléháme. A jak si tento vliv pravděpodobně sami novináři vůbec neuvědomují.
Je to "jen hra, kterou je příjemné hrát na konci tisíciletí tím spíše, že je to hra o literatuře," napsal pan Macura. Avšak ono to není tak nevinné a málokdo je schopen podobné mediální hry vzít s podobnou nonšalancí a obeznalým, shovívavým nadhledem, jako on.
Mnoho průměrnějších, ale o to ctižádostivějších, bude tyto ankety, ať už se budou týkat literatury, nejkrásnější ženy světa či největšího politika století, a kterých bude s blížícím se miléniem přibývat až do totálního umrtvení čtenářů, brát velmi vážně. Bylo by dobře, aby byli intelektuálové k této "hře" co nejvíce kritičtí.
Může hrát senát roli při včleňování ČR a EU?
Představa A.Stroehleina o úloze Senátu PČR v procesu sbližování ČR s EU nezní na první poslech špatně.
Cituji “[senát by mohl] kontrolovat vládu a parlament a dávat pozor na to, aby české zákony byly slučitelné se zákony EU a aby byl dodržován dohodnutý časový rozvrh."
K tomu si dovolím dvě mírně skeptické poznámky:
1) Na ministerstvu životního prostředí se shodou okolností podílím za “zúřadování" analýz toho, jak moc jsou české “ekologické" zákony slučitelné s legislativou EU. Stává se, že konzultace se dvěma navzájem nespjatými experty z EU dopadnou odlišně. V tom aby se s dovolením prase vyznalo. Tohle má kontrolovat senát? Jak? Sežene si a z peněz daňových poplatníků zaplatí třetího experta?
Když už bychom našli věcné řešení, do zákona ho může vtělit jen poslanecká sněmovna. Ta je poměrně svrchovaná a je zajímavé si představit, jak by se nechala senátem “kontrolovat". Mimochodem, vcelku bez uzardění poslanci přijímají zákony, které s legislativou EU slučitelné nejsou. V mé branži to je například nedávno schválený zákon o odpadech.
2) Pokud vím (odpusťte, že teď k tomu nebudu hledat citaci), senátní Výbor pro evropskou integraci se usilovně zabývá svým vznikem a stěhováním do provizorního sídla. Nemohu se zbavit obavy, že zanedlouho se bude stěhovat z provizorního sídla. Též se vedla dlouhá diskuse o tom, co vlastně má dělat - zda dohlížet, kontrolovat a možná i napomáhat. Zvítězila formulace, že má "zkoumat" soulad české a komunitární legislativy.
Domnívám se, že zkoumat by měli výzkumníci (právníky - vědce v to počítaje) a že volení zástupci lidu by zkoumat neměli.
Tak co by, safra, měli dělat? V tomhle směru nevím. To hlídání časového rozvrhu by sice potřeba bylo, ale zase si nejsem jist, že to je úkol pro volené politiky.
Také by neškodilo, kdyby místo tanečků kolem rozpočtu a prosazování docela místních akcí (pro rodiště či bydliště poslanců) někdo hlídal, aby se na “evropskou" agendu v každém resortu dostalo přiměřeně peněz a aby se s nimi dobře hospodařilo.
Kdyby se parta takových hlídačů jmenovala náhodou zrovna senát, to by mi nevadilo. Jak to přesně zaonačit v ústavě, to nevím, ale na to snad jsou jiní povolanější (mezi čtenáři BL).
Slovensko, nacionalismus a katolictví
Pane Culíku,
posílám Vám dvě poznámky k
dopisu
Vladimíra Durece. Mimochodem, není na škodu, když nám, čtenářům Britských
listů, občas podsunete nějaký slovenský text, abychom nezapomněli, jak
blízký jazyk to je.
Ale k věci:
Přirovnání člověka ke koni snad končí u úsloví "dře jako kůň". Navíc
paralela, kterou Vladimír Durec použil, je zavádějící, protože vychází z
mylného předpokladu, že člověk je volný jako pták (nebo kůň na pastvině -
ovšem než narazí na nějaký plot) a může sednout kam se mu zachce.
To, co Vladimír Durec píše (že občania boli 40 rokov zvyknutí, že sa
o nich postará štát)
je absolutní, byť často šířený blud.
Komunistický stát vytvořil určité ekonomické, sociální a politické
podmínky a v průběhu času se ustavil určitý poměr mezi faktory, které
jedinec mohl ovlivnit a které ne. Po dobu svého života v Československu
jsem se nesetkal s jediným člověkem, který by se spoléhal na to, že se o
něj stát postará. Všichni se snažili využít té míry volnosti, kterou jim
systém poskytoval. Protože komunistický stát ustavil povinnost pracovat
(kdo se živil nekalým způsobem byl potrestatelný přízivník), musel k tomu
vytvořit podmínky, tedy dostatek pracovních míst, což se mu po dobu jeho
existence dařilo (ať již byl ekonomicky tento model jakkoli pochybený). Na
tento stav si starší generace rychle zvykla a mladší si ani nepřipouštěla,
že by to mohlo být jinak, to je pravda.
První věta předešlého odstavce platí i pro státy kapitalistické. Protože i
ty si uvědomují, že jedinec mnohé faktory, které ovlivňují jeho život, pod
kontrolou vskutku nemá, stejně jako to, že charitativní činnost všechno
nezvládne, vytvořily záchytnou sociální síť s oky tím menšími, čím víc
prostředků stát může nebo je ochoten do programů vložit.
Dovolím si tvrdit, že komunismem nepoznamenané obyvatelstvo Kanady i jiných
států se daleko víc spoléhá na to, že se o ně stát postará, než obyvatelé
bývalého Československa. Důvod je zřejmý, nic jiného mu totiž nezbývá.
Je ovšem pravda, že tady existují politikové, kteří zastávají názor, že se
o sebe má každý postarat sám a že kdo to neumí, se může jít pást.
Podporují tím všeobecně vládnoucí nekřesťanskou chamtivost, jejímž důsledkem
je třeba to, že v bohatém Ontariu žije půl miliónu dětí v chudobě (podle
nedávno zveřejněných oficiálních údajů to je dvojnásobek proti roku 1990,
kdy se začaly slibovat programy pro její odstranění) nebo že v Torontu
naplnili bezdomovci 5000 míst v ruzných útulcích a zbytek přespává pod
mosty a kde se dá.
Nejsem si zcela jist, že Slovenský štát vznikl, respektive, že jeho vznik
byl většinou Slováků uvítán, kvůli naboženské netolerantnosti "vládnucého
národa" a že za to vlastně mohou čeští učitelé a úředníci, kteří "po prvej
svetovej vojne začali prichádzať na Slovensko Š ale keď zacali zosmiešňovat
katolicizmus Š)
Že byl nacionalismus na Slovensku spojen s katolickou církví je celkem
pochopitelné, protože přes církev se s lidmi dalo vždycky dobře
manipulovat.
Pokud jde o roli učitelů (o úřednících nic nevím) mohu uvést zkušenost své
maminky, Češky, která na Slovensku studovala gymnázium a pak tam v letech
1928-1933 na několika místech působila jako středoškolská profesorka.
Podle ní byla na Slovensku volná místa proto, že po vzniku republiky tam
byl nedostatek učitelů schopných nebo ochotných učit jinak než maďarsky.
Moje maminka ani její kolegové neměli žádné potíže až do doby, kdy
klerofašisté začali rozdmýchávat vášně mezi obyvatelstvem. Vyprávěla mi
příhodu jak jejich školník, s nímž zcela normálně vycházela, začal
vykřikovat takové to "Čiecha do miecha a miecha do Dunaja". Když se ho
ptala, kde k tomu tak najednou přišel, řekl, že byl na jakési schůzi, ale
že vlastně proti mamince nic nemá - "veď vy ste taká iná", vravel.
Když se vezme v potaz, že řada Čechů přišla na Slovensko budovat instituce
a učit krátce po roce 1918 a že se buď se s prostředím sžili tak, že tam
zůstali natrvalo, nebo postupně začali odcházet zpět, je velmi málo
pravděpodobné, že by si Slováci až za nějakých dvanáct let povšimli, že
Čehůni (mezi nimiž pravděpodobně bylo katolíků až dost) katolicizmus
najednou zesměšňují.
Zdraví Vás
Poznámka JČ: Navzdory opakovaným pokusům se nepodařilo poslat konec článku pana Durece.
Je dobře, že české úřady požadují od zločinných cizinců trestní rejstřík ze svých zemí
(Opačný názor najdete zde a zde.)
K Vašemu
článku o televisi, jmenovitě k části Cizinec - rovná se
zločinec.
Pořad jsem neviděl, ale z vašeho komentáře čouhá dosti zřetelně, oč jde.
České úřady musí proti invasi zločinu z východu něco udělat tak, aby
nikoho nediskriminovaly. Ze západu podobné nebezpečí nehrozí, východní
kriminálníky je povolovací procedurou možno dostat aspoň částečně pod
kontrolu. Píšete, že
reportáž byla rasistická a xenofobní. Navozovala dojem, že většina
cizinců jsou nedůvěryhodné osoby, které po sobě na potkání střílí.. Že
by žádnou vraždu českých podnikatelů nikdy nespáchal žádný Čech ? Není
pochyb, že v normální zemi by takto rasistická a xenofobní reportáž byla
obrovským skandálem. Šéfové -zkracuji- ČT by pravděpodobně přišli o
místo.
Já mám z prohlášení mluvčích policie dojem, že poměr zločinnosti mezi
cizinci a domácími, který je v Holandsku asi 6 ku 1, je v ČR asi
zřetelně vyšší už s ohledem na zeměpisnou polohu. A protože kriminalita
domácí je už tak vysoká, importu netřeba. .A reakce v normální zemi?
"Až do nedávné doby se dokonce nesmělo ani uvést, že zločin byl spáchán
allochtonním zločincem. To byla přece rasová diskriminace. Fakt, že tisk
nyní referuje, že Gorkumští disko-vrahové byli pravděpodobně Turci, je
prvním symptomem, že se společnost začíná pomalu vzpamatovávat." píše
prof. dr. B. Smalhout v článku "Cena za toleranci" (De Telegraaf
16.1.990). (to není po prvé, psal jsem už , že je to běžné, vyskytlo
se to vloni i v královnině trůnní řeči -J.T.)
Pochybuju také, že by v Holandsku někdo přišel o místo kvůli reportáži,
která je asi v souladu s tím, co si většina národa přeje a která je
ostatně v souladu i s tím, co píšete sám o něco výše ve svém komentáři:
Devět let po pádu komunismu už bychom si snad proboha mohli zvyknout na
pluralitní diskusi, v níž vyslovení něčeho, o čem se konvenčně nemluví,
přece nevyvolává šok, ale zamyšlení a konfrontaci s jinými nekonvenčnímí
názory.
Ve zdravém vývoji k návratu do reality jsou ovsem rozdíly mezi zeměmi
považovanými za "normální". Ve Švýcarsku v St. Gallen, jak píše prof.
Smalhout, byl minulý týden zastřelen ve škole velmi populární učitel
otcem jednoho žáka. Vrah pocházející z jugoslávské provincie Kosovo je
na útěku, ale jeho jméno a fotografie je ve všech novinách. Naproti tomu
se v Holandsku vyjádřila předcházející ministryně spravedlnosti, paní
Sorgdrager, že je proti uveřejňování fotografií uprchlých vězňů, protože
by to byl zásah do jejich soukromí (privacy). Pošlete jí kytku.
Jaroslav Teplý
Poznámka JČ: V "normální" zemi by asi byl z veřejnoprávní televize vyhozen šéf zpravodajství i šéf televizní stanice, kdyby tato veřejnoprávní televize otrocky přejímala názory vlády a nebyla schopna je kriticky a nezávisle analyzovat - v tomto případě například poukázat na to, jak konstatují někteří - že zavedení povinnosti cizích žadatelů o trvalý či dlouhodobý pobyt v ČR předkládat čistý trestní rejstřík ze svých zemí je v rozporu s českou Listinou práv a svobod. Nemluvě o tom, že není-li schopna česká policie (nějaký český úřad) něco zvládnout, v ČR se projeví neotřesitelná víra, že se problém vyřeší tím, když se začnou požadovat hory byrokratického papíru a žadatelům se žadatelský proces co nejvíce znesnadní. Otázku, že v zemích, odkud přicházejí tito údajní cizinečtí zločinci, bude pro ně patrně hračkou nechat si čistý trestní rejstřík padělat, takže budou novým nařízením postiženi zesložitěním byrokratické procedury jen poctiví cizinci, nechávám stranou.
Období, kdy československá televize otrocky tlumočila názory vlády (bylo to za komunismu) bychom snad už mohli mít za sebou. Nebo ne? JČ
