Pinochet: "Tři lordi - soudci nás dostali do šlamastyky, na kterou můžeme být hrdi"

Tři lordi - soudci, členové britské Horní sněmovny se soudcovskou pravomocí, kteří minulý týden rozhodli, že generál Pinochet může být vydán k soudnímu procesu do Španělska, neudělali jen to, že zanechali na stole britského ministra vnitra k řešení velmi složitý problém. Dostali zároveň celý zákon do velké šlamastyky. Na některých místech zákon ohnuli, jeho zbytek ignorovali a nakonec ho úplně odsunuli stranou, aby vyhráli nad starým mučitelem, který na ně arogantně dělal grimasy prostřednictvím armády drahých právníků. Toto století je plné příkladů, kdy soudci zkreslovali zákon, aby porazili levici. Je nádherné, když jsme svědky toho, že stejně kreativní nepořádné techniky jsou využity k tomu, aby bylo dosaženo morálního účelu, argumentuje Conor Gearty a pokračuje:

Od doby, kdy v roce 1976 shledala Evropská komise pro lidská práva Británii vinnou z mučení v Severním Irsku nebyl vydán v tak důležité právní oblasti tak dramatický verdikt. A britské soudy nikdy v demokratické éře nevydaly takový verdikt, který by se vyrovnal morální síle rozhodnutí o Pinochetovi.

Ti dva lordi - soudci, kteří vyjádřili názor, že by měl být Pinochet propuštěn, měli na své straně daleko kvalitnější právní argumenty. Všichni soudci souhlasili, že případ závisí na tom, zda lze tvrdit, že údajná Pinochetova účast na mučení, unášení obětí a na vraždách byly "činy, vykonávané jako součást jeho funkce hlavy státu". Je zjevné, že tomu tak skutečně bylo, v tom smyslu, že nešlo jen o zabíjení pro zábavu. Ani nešlo například o soukromý obchod s narkotiky, v jehož důsledku přišel panamský generál Noriega o imunitu u amerického soudu.

Dva lordi - soudci, lord Slynn a lord Lloyd, byli schopni poukázat na obrovské množství právní literatury, z níž vyplývá, že funkce hlavy státu občas zahrnuje vysoce nechutné a nezákonné činy. Jak poznamenal lord Lloyd, jakmile jednou přijmeme, že některé státní funkce jsou zločinecké, jak určíte, kde je hranice, které zločiny jsou dostatečně vážné, aby kvůli nim osoba ztratila imunitu, a které nejsou?

Tři soudci, kteří se svým většinovým rozhodnutím vyslovili pro vydání Pinocheta do Španělska, měli na to připravenou odpověď.  Podle nich jsou všechny staré zákony podřízeny novému kódu mezinárodních lidských práv. Podle lorda Nichollse, je nyní "jasné, že určité druhy chování, včetně mučení a braní rukojmích, jsou nepřijatelné, ať jde o kohokoliv". To se týká i Pinocheta, protože "opačný závěr by byl výsměchem mezinárodnímu právu". Lord Steyn se dotázal, jestli, pokud by Pinochetovi neměla být zrušena imunita, by býval byl Hitler také chráněn imunitou, protože jeho "konečné řešení", vyvražďování židů, bylo také Hitlerovým oficiálním rozhodnutím jako šéfa německého státu.

Je to sice hezké, když čteme ve zprávě ze soudního jednání takovýto zajímavý jazyk, ale není to o mnoho více než zvlášť emocionální rétorika nějaké diskusní komory. Jak na to jasně poukázali lordi Slynn a Lloyd ve svých dlouhých projevech, mezinárodní právo dosud zdaleka nedospělo do situace, kdy by bylo přijatelné, že zločinečtí a vražední čelní politikové na odpočinku mohou být stíhání a za své zločiny trestáni. Většina lordů- soudců však rozhodla, že mezinárodní právo do této etapy už dospělo.

I kdyby to nebylo pravda, bylo naprosto jasné, že britské zákony, které obsahují nyní různé mezinárodní konvence proti mučení, proti genocidě a braní rukojmích se explicitně netýkají bývalých šéfů států, alespoň nikoliv dostatečně jasně, aby to vyvážilo jasnou imunitu, kterou takovýmto osobám poskytují jiné zákony.

Takže ve snaze získat výsledek, o jaký usilovali, většina soudců musela ignorovat zavedené mezinárodní právo, ale i nepohodlné zákony, které před časem schválil náš údajně nezávislý parlament. Není divu, že údajně nejinteligentnější ze soudců, lord Hoffman, se rozhodl jen vyjádřit souhlasný názor, že Pinochet může být vydán do Španělska, ale nepronesl žádnou řeč: možná nechtěl riskovat, že by jeho morální intuice byla vyložena v tisku a jeho právní inteligence by ho pak mohla přimět přidat se na opačnou stranu.

To, v jakém stavu nyní zůstává zákon, je nejasné, ale širší dohady o jeho dosahu jsou většinou nesprávné. Nynější hlavy států si podržely absolutní imunitu. Bývalé hlavy států, které byli jen "obyčejnými slušnými zločinci" si budou i nadále moci jezdit nakupovat do londýnského obchodního domu Harrods. Jenom lidé jako Suharto z Indonésie si budou muset pozměnit své plány na dovolenou. Žádný demokratický politik není zranitelný, i když Nixonův vyslanec Henry Kissinger určitě doufá, že už všichni dávno zapomněli na Kambodžu.

Rozhodnutí britských soudců ovlivní osud jen hrstky starých vrahů a mučitelů, kteří volně cestují Západem, disponují vykradeným majetkem ze svých zemí a mají ruce zkrvavené vraždami svých spoluobčanů. Proč by nemohly být tyto osoby znepokojovány, obtěžovány, a pokud bude potřeba, proměněny v mezinárodní párie? Tím, že britští soudci v Horní sněmovně odemkli dveře, za nimiž se tito lidé tak dlouho ukrývali, a poslali těmito dveřmi státní prokurátory, vyslali britští soudci zprávu všem obětem mučení a jejich dlouho trpícím rodinám, že jsme alespoň nezapomněli a nedovolíme osobám, které páchaly tyto zločiny, aby je páchaly znovu.

Chile se octla v křížové palbě mezi národním a mezinárodním právem. Chile se dosud snaží hrát podle starých pravidel, zatímco kolem ní vznikají pravidla nová. Tato nová pravidla, která nyní byla tak dramaticky, i když volně, nastíněna, vyžadují, aby se národní zájem podřídil moci mezinárodního práva. Z tohoto hlediska by znamenalo propustit Pinocheta, protože to škodí Chile, jako propustit hromadného vraha Freda Westa, protože to poškozuje podnikatele v jeho rodném městě Gloucester.

Ať už to věděli nebo ne, tímto rozhodnutím většinoví soudci v Horní sněmovně proměnili suverénní státy v ekvivalent skupiny měst a okresů, které musejí plně respektovat tentýž zákon o lidských právech. Nyní bude vypuštěn do světa gang právních strážců, kteří budou stíhat a pronmásledovat diktátory na odpočinku, bez ohledu na to, kdo jsou jejich oběti a kde a kdy byly spáchány jejich zločiny a kde se ti diktátoři nyní nacházejí.

To je právě taková anarchie, jaké se svým vznikem snaží mezinárodní právo zabránit. Nemůže být dovoleno, aby trvala dlouho. Všichni soudci uznali, že ideálním fórem pro takovéto případy je řádně financovaný mezinárodní trestní dvůr s rozsáhlými pravomocemi a vynucovací mocí. Takové těleso pomalu vzniká v Římě po dlouhých měsících debat. Až vznikne, budeme vědět, že se svět stal bezpečnějším a civilizovanějším místem k životu.