Případ Pinochet

Jan Čulík

(Napsáno 12. listopadu 1998 na žádost týdeníku Reflex. JČ)

Dvaaosmdesátiletý nemocný bývalý chilský diktátor Augusto Pinochet spal nepokojným spánkem po operaci v osmém patře jedné londýnské kliniky, kde platil v přepočtu 18 000 Kč za noc za soukromý pokoj, když v pátek o půlnoci 16. října se v pokoji objevili dva pracovníci zvláštního oddělení britského ministerstva vnitra a doručili mu zatykač. Byli doprovázeni osmi diskrétně ozbrojenými strážemi a za nimi šel Marío Artaza, velvyslanec Chile ve Velké Británii.

Pouze o den předtím obdržel chilský velvyslanec od britských úřadů ujištění, že bude po operaci páteře, jíž se podrobil v Londýně, dovoleno generálu Pinochetovi, aby odcestoval zpět do vlasti. Situace se však změnila.

Španělský soudce Baltasar Garzón vydal v Madridu na Pinocheta onoho pátku večer mezinárodní zatykač. Vydal ho schválně pozdě v pátek, aby se proti zatykači nemohla postavit španělská generální prokuratura. Zatykač se týkal případu chilského státního příslušníka, který byl před lety údajně zadržen v Argentině, předán Pinochetově tajné policii DINA a usmrcen.

Pinochet byl stále ještě velmi silně pod vlivem sedativ, po operaci, které se podrobil o týden předtím, a trvalo další týden, než si uvědomil, že je zatčen. Kolem jeho osudu vznikla diplomatická a politická bouře, generál však nadále setrvával na soukromé londýnské klinice a nevěděl, co se kolem něho děje. Teprve v pátek 23. řijna Pinochet pochopil plně, že je zatčen. Z Chile za ním do Londýna přijela manželka Lucie a dvě jeho dcery a jeden syn. Pinochetův společník Miguel Schweitzer byl zatčením velmi rozhněván: poukazoval na to, že Chile velmi pomáhala thatcherovské Británii v době války o Falklandské ostrovy a že Pinochet měl Británii rád a důvěřoval jí.

Bývalý chilský diktátor cestoval do Británie často - považoval se za anglofila. Jezdil do Londýna hlavně proto, že tam dohlížel na vojenské dodávky pro chilskou armádu, zejména na práci na chilském raketovém systému jménem Blesk "země-země", který vzniká ve spolupráci s podnikem British Aerospace. "Přijel do Británie kupovat zbraně," potvrdil společník Schweitzer. "Nebyl v Británii na dovolené."

Pinochet navštívil Británii na podzim roku 1996 i 1997, loni to bylo pět měsíců poté, co labouristé zvítězili v květnu 1997 ve volbách a převzali od konzervativců moc. Labouristický ministr zahraničních věcí Robin Cook zahájil svou tzv. "etickou zahraniční politiku", přesto však britské vládě zjevně Pinochetovy styky se zbrojařskými továrnami firmy British Aerospace nevadily.

Brzo po příletu do Londýna letos na podzim se Pinochetovo chronické onemocnění páteře zhoršilo a musel se podrobit operaci. K akci se začali připravovat Pinochetovi nepřátelé. 14. října kontaktovali činitelé španělské policie v Madridu Interpol a uvedli, že chtějí Pinocheta vyslýchat ohledně mučení a vražd španělských občanů. Pak se dotazoval Scotland Yard britského ministra zahraničních věcí, zda poskytuje Pinochetův diplomatický pas generálovi imunitu před zatčením. Bez vědomí ministra zahraničních věcí Cooka informovalo ministerstvo zahraničních věcí britskou policii, že Pinocheta jeho diplomatický pas nechrání. Ministr vnitra Jack Straw musel zatčení Pinocheta povolit. "Je sice krásné, že Margaret Thatcherová proti tomu protestuje, ale byla to právě ona, která podepsala v roce 1989 smlouvu o vydávání mezinárodních zločinců, podle níž to musíme udělat," konstatoval Straw a dodal: "Ministr vnitra si musí dávat velký pozor: jinak by totiž za porušení zákona mohl skončit před soudem i on sám."

Jméno generála Pinocheta vyvolává dosud velmi silný hněv po celém světě zejména mezi příslušníky levice. Jeden britský pozorovatel poznamenal: "Pinochet sice hovoří o tom, jak má strašně rád Británii, ale měl by si uvědomit, že se Británie v některých věcech od Chile poněkud odlišuje: my jsme na našich fotbalových stadiónech nevraždili lidi ani jsme neznásilňovali a nemučili své politické odpůrce."

Pinochet uchvátil v Chile moc 11. září 1973 prostřednictvím násilného vojenského puče a ukončil tak tradici ústavní vlády ve své zemi. Shodou okolností to bylo v době, kdy v Československu vrcholila husákovská neostalinská propaganda, která si vytkla "boj proti diktátoru Pinochetovi" jako jedno z hlavních normalizačních hesel. Není tedy divu, že kritika generála Pinocheta může jít lidem v ČR, kteří v sedmdesátých letech zažili intenzívní protipinochetovskou propagandu, dosud velmi silně na nervy. Jak konstatoval jeden Čech, nyní žijící v Americe: "Většina obyvatelstva měla dojem: když okupant zvaný SSSR jeho pražští nohsledové jsou tak nešťastní z pádu soudruha Allenda, nemůže to být tak špatný vývoj věci. Tendence 'nepřítel mého nepřítele je můj přítel' platila i zde. Co jsme věděli o Chile a vůbec o světě z normalizovaných médií? Teprve na Západě jsem poznal, že protipinochetovský exil nebyli jen komunisté a tvrdí levičáci..."

Jak to tedy ve skutečnosti bylo? Po útoku na Allendův prezidentský palác, v němž prezident Allende zahynul, se stal Pinochet chilským prezidentem. Následovalo 17 let vojenské vlády v Chile.

Americký deník Washington Post charakterizoval vývoj v Chile takto: "Dr. Salvador Allende Gossens byl šéfem vládní koalice socialistů, komunistů, radikálů a křesťanských demokratů. V roce 1970 zvítězil Allende těsnou většinou v chilských volbách. Stal se tak prvním demokraticky zvoleným marxistou na západní polokouli. To znepokojilo demokratické vlády v regionu. Allende začal optimisticky realizovat socialistický vládní program: provedl agrární reformu, rozdělil velkostatky chudším lidem a drasticky změnil hospodářskou politiku. Znárodnil banky a převzal měděné doly pod státní správu, včetně amerických podniků. Vzrostla opozice vůči Allendovi v chilském Kongresu a Allende ztratil podporu armády.

Washington Post dále píše: Při puči, k němuž došlo v září 1973, ovládla chilská armáda, vycvičená a financovaná CIA, absolutní kontrolu nad celou zemí za méně než týden. Krvavá lázeň, která následovala, se ale nečekala. Nový vojenský režim organizoval razie, popravy, "zmizení", zatýkání a mučení tisíců chilských občanů. Vznikla intenzívní atmosféra strachu, která v zemi přetrvávala mnoho let. Obětí pronásledování bylo široké spektrum obyvatelstva: příslušníci indiánských kmenů, katolická církev, obyvatelé venkova, ale zejména odbory, vládní činitelé a levicové politické strany. Nejvíce lidí bylo zatčeno v prvních čtyřech měsících po Pinochetově puči. Podle organizace na obranu lidských práv Amnesty International a podle Komise pro lidská práva OSN bylo v tomto období uvězněno 250 000 lidí. Po celé Chile byly zřízeny koncentrační tábory.

Pinochet a jeho vláda rozpustili levicové strany a radikálně změnili hospodářskou politiku: omezili vládní výdaje a podporovali volné podnikání. Zlikvidovali parlament a ústavní soud a spálili občanský volební rejstřík. V roce 1974 byla oficiálně uznána chilská tajná policie DINA. Touto dobou se stávaly obětí vražd a "zmizení" v Chile i zahraniční státní příslušníci. Útlak polevil až koncem sedmdesátých let: podle oficiálních údajů nynější chilské vlády zemřelo nebo zmizelo za Pinochetovy vlády celkem 3197 osob. (Ukázky jednotlivých osudů mučených a vězněných lidí zveřejnila organizace Amnesty International na internetu.)

V roce 1980 vydala Pinochetova vláda pro Chile novou ústavu. Podle ní měl Pinochet zůstat prezidentem do roku 1989 nebo až do roku 1997 a teprve postupně se měla země vracet k demokracii. V roce 1980 postihla ale Chile hospodářská recese, a to vyvolalo protesty v ulicích. V roce 1988 zorganizoval Pinochet referendum, zda má vládnout dalších osm let. Referendum prohrál, avšak vyjednal si, že zůstane vrchním velitelem armády po dalších deset let (do roku 1998) a pak bude na doživotí senátorem.

Chile se vrátila k demokracii až v roce 1990, po sedmnácti letech diktatury. 11. března 1998 se generál Pinochet stal pouhým senátorem - to bylo jeho podmínkou přechodu Chile k demokracii - a zasedl v národním kongresu ve Valparaiso spolu s mnoha politickými představiteli, které jeho tajná policie pronásledovala a vyhnala do exilu.

Při příležitosti Pinochetova zatčení v Londýně přinesl britský i světový tisk znovu po letech svědectví drastického mučení za Pinochetovy hrůzovlády. Tak ve švédském tisku svědčila chilská exulantka o tom, jak byla zatčena za  členství v levicové organizaci MIR a za to, že se snažila založit zdravotní kliniku pro chudé lidi. Byla spolu s otcem unesena do vězení. Oba byli přivázáni k ocelové posteli. Její otec se musel dívat, jak byla brutálně bita, pak znásilněna a pak opakovaně znásilňována obušky jejích mučitelů. Strkali jí obušky do pochvy až k děloze. Během deseti dnů jí také dávali hlavu do igelitového pytlíku a ponořovali ji do vody, aby nemohla dýchat. Také pořádali předstírané popravy. Téměř okamžitě poté, co se vrátila domů, byla zatčena znovu - tentokrát chilskou policií. Byla odvezena na nechvalně známý fotbalový stadión, kde předtím Pinochetovi lidé zmasakrovali tisíce Chilanů. Strávila několik měsíců na samotce bez postele. Neustále ji tam bili. Když byla nakonec propuštěna, dověděla se, že chilská armáda zatkla jejího chlapce, rozřízla mu břicho, vytáhla mu ven střeva a zaživa ho hodila do moře.

Velmi často byli zatčení mučení elektřinou, ve všech tělesných otvorech. Tak byl například opakovaně v Chile mučen britský makléř, šestadvacetiletý William Beausire, napsal v minulých dnech týdeník Sunday Times. O politiku se Beausire nezajímal: daleko víc ho bavilo jachtaření. Jenže měl smůlu: byl zatčen, protože jeho nejmladší sestra, Mary Ann, byla provdána za Andrese Pascala Allendeho, bratrance prezidenta Salvadora Allendeho, který zemřel při Pinochetově puči v září 1973.

Beausire se obával, že po něm proto půjde Pinochetova tajná policie, a tak 2. listopadu 1974 z Chile odcestoval - chtěl se usadit v Británii. Ale chilská policie našla číslo jeho letu v zápisníku jeho zatčené matky, vyslala pro něho tajné agenty do Argentiny, kde přesedal na letadlo do Evropy. Byl unesen zpět do Chile. Tajná policie se z Beausira snažila mučením dostat, kde se nachází Mary Ann. On to však nevěděl a po roce utrpení zmizel z povrchu země. Britský tisk píše i o případu britské lékařky Sheily Cassidyové, také mučené v Chile v roce 1975. Na základě těchto případů by prý mohl být Pinochet souzen i v Británii.

Pinochet nebyl dosud z Británie do Španělska vydán. Britský Nejvyšší soud v první instanci rozhodl, že má imunitu, protože v době, kdy došlo ke zločinům, z nichž je obviňován, zastával funkci chilského prezidenta. Proti tomu se však zvedla vlna protestů. Odvolaly se i španělské úřady a právník Alun Jones zastupující londýnskou policii a britskou prokuraturu Crown Prosecution Service argumentoval ve sněmovně lordů, že podle anglického zákona ani podle chilského zákona není mučení, unášení rukojmích či vraždy součástí funkce šéfa státu.

Orgánem odvolacího soudu je v této věci britská Horní sněmovna, která rozhodla, což je velmi nezvyklé, vyslechnout ústní argumentaci právníka zastupujícího Amnesty International. Přijme také písemné svědectví dalších humanitárních organizací.

Pozoruhodné je, jak silné záporné emoce vyvolalo prvotní rozhodnutí britského Nejvyššího soudu Pinocheta nevydat do Španělska k soudnímu stíhání. Tak konzervativní britský deník Daily Telegraph tiskl k věci takovéto dopisy čtenářů (tato reakce je z 2. listopadu):

"Rozhodnutí Nejvyššího soudu poskytnout Pinochetovi imunitu před stíháním je dobrou zprávou pro světové diktátory. Tímto rozhodnutím nyní poskytl britský Nejvyšší soud politický asyl všem megalomaniakům, kteří dokáží zavraždit dostatečné množství lidí, aby se na čas dostali k moci. Kdyby byli naživu Hitler a Pol Pot, mohli by radostně využívat této britské pohostinnosti. Saddam Hussejn a Slobodan Miloševič se jistě nyní připravují na odchod na odpočinek do Londýna."

Politika socialistického prezidenta Allenda byla možná nepraktická a necitlivě prováděná, vzhledem k tomu, že ve volbách zvítězil jen těsnou většinou. Je také pravda, že po omezení role státu v oblasti podnikání se za diktatury generála Pinocheta začala na určitou dobu zdárně rozvíjet chilská ekonomika.