Pinochet: je přípustné v zájmu ekonomického rozvoje zavraždit 3000 lidí?
Jan Čulík
(Zasláno do deníku Slovo, v reakci na komentář Jana Stránského v tomto listě, "publicisty z Basileje".)
Slepý antikomunismus by neměl znamenat, že zavíráme oči před základními etickými principy a lidskými právy. Konec konců má české společenství docela slavnou tradici v Chartě 77, která od konce sedmdesátých let zdůrazňovala nadřazenost etických principů nad ideologií i přízemním mocenským politickým bojem.
Na nynější kontroverzi týkající se bývalého chilského diktátora Pinocheta bychom neměli pohlížet s ideologickými klapkami levice ani pravice. V záležitosti jde o něco docela jiného. Jak na to v neděli 29. listopadu poukázal britský týdeník Sunday Times, jde o střet objektivních etických principů s jinak dosti špinavými principy mezinárodní zahraniční politiky.
V sobotním vydání deníku Slovo (28.11.) rozděluje Jan Stránský případy světových vrahů - diktátorů na pravičáky a levičáky a stěžuje si, že - jak podle něho prý vyplývá z případu Augusta Pinocheta - bývalý chilský diktátor je britskou vládou internován "proto, že za jeho vlády byli lidé bez soudu odsouváni a jejich osudy jsou neznámy", zatímco pachatelé komunistických vražd a zločinů zůstávají nepotrestáni.
Obecněji pohlížejí západní komentátoři na případ Augusto Pinocheta bez ideologických brýlí. Tak britští pozorovatelé vesměs pochvalně poukazují na to, že když nyní rozhodli soudci britské Horní sněmovny, že má být Pinochet vydán k soudnímu stíhání, levicoví i pravicoví diktátoři si v budoucnu velmi rozmyslí vybrat si Británii pro své útočiště. Mimochodem, rozhodnutí britských soudců uvedlo britskou vládu do obtížné situace - soukromě konstatují ministři Blairovy vlády, že by pro ně bývalo jednodušší, kdyby soudci britské Horní sněmovny Pinocheta osvobodili. Nešlo o politické rozhodnutí, ale o rozhodnutí soudců.
Někteří velcí podnikatelé a čelní politikové se častěji stýkají s osobami s nepříliš čistou minulostí, a právě proto je pro mnohé nynější osud Augusto Pinocheta nepříjemný. Britští komentátoři například poukazují na to, že třeba francouzská socialistická vláda zastává k Pinochetově internaci vlažný postoj, protože Lionel Jospin, francouzský premiér, klidně v minulých dnech hostil na luxusní recepci konžského prezidenta Laurenta Kabilu, jehož režim je obviňován z vraždy 200 000 osob, které uprchly z Ruandy. V Belgii byl Kabila oficiálně obviněn z genocidy.
Obecně se usuzuje, že přísný postup britských soudců vůči Pinochetovi může znamenat výraznější prosazení etických principů v mezinárodní politice. Sunday Times se zmiňuje o tom, že není vyloučeno, že by mohl být pohnán k odpovědnosti například i Michail Gorbačev za vraždění civilistů v Lotyšsku, kde v roce 1991 sovětská vojska potlačila povstání. Souzen by prý mohl být i bývalý americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger za styky Spojených států s jihoamerickými diktátorskými režimy, nebo za vraždění v Kambodži.
Formulace Jana Stránského, že lidé byli za Pinochetova režimu "bez soudu odsouváni " je pozoruhodná. Jistě nemusíme souhlasit s kontroverzní socialistickou politikou Salvadora Allendeho a jeho vládní koalice socialistů, komunistů, radikálů a křesťanských demokratů. Marxista Allende však v roce 1970 zvítězil v Chile v demokratických volbách, i když jen malou většinou. Ovšem, bylo od něho zjevně nemoudré a ekonomicky pošetilé na základě jen malého volební mandátu prosazovat radikální vládní program. Allende provedl agrární reformu, znárodnil banky a převzal měděné doly pod státní správu, včetně amerických podniků. To přimělo Spojené státy, aby prostřednictvím CIA podpořily nespokojené pravicové síly v Chile, zejména armádu, která pod Pinochetovým vedením provedla ozbrojený puč. Allenda a jeho rodinu usmrtila a zavedla vojenskou diktaturu. Následoval tvrdý politický útlak, ale nejen levičáků, který CIA zřejmě nečekala. Obětí pronásledování bylo široké spektrum obyvatelstva: příslušníci indiánských kmenů, katolická církev, obyvatelé venkova, ale zejména odbory, vládní činitelé a levicové politické strany. Podle organizace na obranu lidských práv Amnesty International a podle Komise pro lidská práva OSN bylo po Pinochetově puči v roce 1973 uvězněno 250 000 lidí. Po celé Chile byly zřízeny koncentrační tábory. To, že kritiky Pinochetova režimu tehdy zneužíval pro svou propagandu husákovský normalizační režim, a dodnes může jít lidem tato kritika na nervy, by nás nemělo mást. Podle oficiálních údajů nynější chilské vlády zemřelo nebo zmizelo za Pinochetovy vlády celkem 3197 osob.
V minulých týdnech přinesl světový tisk znovu svědectví drastického mučení za Pinochetovy hrůzovlády. Tak ve švédském tisku svědčila jedna chilská exulantka o svém mučení. Její otec se musel dívat, jak byla brutálně bita, pak znásilněna a pak opakovaně znásilňována obušky jejích mučitelů. Strkali jí obušky do pochvy až k děloze. Dávali jí také hlavu do igelitového pytlíku a ponořovali ji do vody, aby nemohla dýchat. Pořádali předstírané popravy. Když byla nakonec propuštěna, dověděla se, že chilská armáda zatkla jejího chlapce, rozřízla mu břicho, vytáhla mu ven střeva a zaživa ho z letadla hodila do moře. Často byli zatčení mučení elektřinou, ve všech tělesných otvorech. Britský týdeník Sunday Times psal o případu mučeného a posléze zmizelého britského makléře Williama Beausira, který se vůbec nezajímal o politiku. Měl však smůlu: byl zatčen a zavražděn, protože jeho nejmladší sestra byla provdána za bratrance prezidenta Allendeho.
Přispělo to k etičnosti mezinárodní zahraniční politiky, zůstal-li nejvyšší představitel takto vražedného režimu za své zločiny po desetiletí nepotrestán?
Jan Čulík
