Intelektuál a politika

Projev prezidenta Václava Havla při převzetí čestného doktorátu na Oxfordské univerzitě, 22. října 1998

Vysvětlovat, nikoli svádět; pokorně hledat pravdu světa, nikoli hrát si na jejího profesionálního vlastníka; probouzet v lidech jejich dobré vlastnosti včetně porozumění pro nadosobní hodnoty a zájmy nikoli se tedy nad ně povyšovat a cokoli jim vnucovat; nepodléhat diktátu veřejných nálad a masových médií, nikoli však omezovat trvalou kontrolu vlastního počínání - to všechno by měl dobrý politik budoucnosti umět.

Pane kancléři,

dámy a pánové,

okolnost, že mám čest mluvit v tak slavném středisku evropské vzdělanosti, jakým je Oxford, a na tak slavné univerzitě, jakou je zdejší, mne přímo vyzývá k tomu, abych se tu zamyslel nad tématem "intelektuál a politika". Tedy nad tématem, o němž jsem nucen často přemýšlet a na které jsem často tázán.

Především: kdo to vlastně je intelektuál?

Navrhnu jednu z možných definic: je to člověk, který - dík okruhu svých zájmů a svému vzdělání - vnímá širší souvislosti jevů, než je běžné. Tedy člověk, který se pokouší jít pod povrch věcí, dotýkat se jejich hlubších významů, vazeb, příčin i následků, vidět je jako součásti větších celků. Ale nejen to: je to člověk - aspoň podle definice, kterou tu teď pracovně navrhuji - který právě proto, že vnímá širší či hlubší souvislosti jevů, pociťuje širší či hlubší odpovědnost za svět.

Patří takto definovaný intelektuál do politiky?

Neodvážil bych se říct, že do ní patří. Taková formulace by totiž vyvolávala dojem, že - podle mne - je každý intelektuál povinen se věnovat politice. Něco takového tvrdit nebo žádat by byl samozřejmě nesmysl. Politika klade na člověka rozmanité další a jen jí vlastní nároky, které někdo splňuje a někdo nikoliv, a to nezávisle na tom, do jaké míry je či není intelektuálem. Ale nejen to: nikoho na světě nelze nutit, aby se police věnoval; té se věnují a vždycky budou věnovat jen ti, kteří se jí věnovat sami chtějí, a tak to je v pořádku.

Tvrdím něco jiného: intelektuál - definován tak, jak jsem ho před okamžikem definoval - by měl být v politice ze zásady vítán, politika by se ho neměla štítit a on by se neměl štítit jí. A to z důvodu velmi prostého: nikdy dosud nebylo v politice víc třeba lidí, kteří vnímají, chápou a tak či onak prožívají obecné souvislosti jevů, než právě dnes. Vždyť poprvé v dějinách lidského rodu žijí všichni lidé této planety v prostoru jediné globální a veskrze propojené civilizace, která je jako celek ohrožována mnoha velmi vážnými a rovněž navzájem propojenými civilizačními nebezpečími. Kdy jindy, než právě v takovém okamžiku, jsou v politice zapotřebí především lidé, kteří pociťují odpovědnost za svět jako celek? Vždyť dnes téměř jakékoli politické rozhodnutí, byť by se na první pohled týkalo jen nemnoha lidí či mělo jen velmi omezený, dílčí a krátkodobý význam, může mít svůj nepřímý vliv na obecný osud lidského rodu!

Jsem hluboce přesvědčen, že svět potřebuje dnes víc, než kdy dosud, politiky vskutku vzdělané, hloubavé a především statečně a velkoryse myslící i na to, co je daleko za hranicemi jejich bezprostředního vlivu, a to jak v ohledu prostorovém, tak časovém. Politiky, kteří by byli vskutku schopni a ochotni překročit horizont svých vlastních mocenských zájmů či dílčích zájmů svých stran i svých států a chovat se opravdu tak, jak to vyžadují základní zájmy dnešního lidstva. To znamená tak, jak vy se měli chovat všichni, a to bez ohledu na to, že většina ostatních se tak beztak chovat nebude.

Jsem předsvědčen, že takový typ politiků dnešní globálně propojený a globálně ohrožený svět potřebuje tím spíš, že ho různými důsledky svého vlastního civilizačního rozvoje téměř systematicky hubí: vždyť nikdy snad nebyl sám pobyt v politice tak závislý na daném okamžiku a na okamžité náladě veřejnosti či médií, a nikdy tedy nebyli politici tak silně tlačeni do náruče veskrze krátkodobých, a proto začasté i veskrze krátkozrakých ohledů a zájmů! Občas se mi zdá, jako by mnozí politici byli nuceni žít od večerních televizních zpráv, které jejich politické bytí tak či onak nabídnou publiku, k rannímu průzkumu veřejného mínění, který tak či onak ovlivní způsob, jakým budou další večer televizí předvedeni. Nejsem si jist, že dnešní éra masových médií usnadňuje vznik a růst takových politiků, jakým byl například Winston Churchill; spíš bych o tom pochyboval, i když výjimky jsou samozřejmě vždy možné.

Shrnuji tedy; čím méně dnešní doba přeje politikům, kteří myslí v dlouhodobých perspektivách a vskutku globálně, a čím víc právě dnešní doba takové politiky potřebuje, tím víc by měli být intelektuálové - aspoň ti, kteří odpovídají mé definici - v politice vítáni a podporováni. Podporovat by je mohli mimo jiné ti z ostatních, kteří z těch či oněch důvodů se sami nikdy na politickou dráhu nevydají, ale kteří s těmi prvními souhlasí, anebo aspoň sdílejí étos jejich počínání.

Slyším námitku, která se v tomto okamžiku nabízí: politik je přece volen, lidé volí toho, kdo myslí stejně jako oni, a ten, kdo se chce v politice uplatnit, musí brát tudíž ohled na obecný stav lidské mysli, respektovat perspektivu, v ní vidí různé věci jako takzvaní řadoví voliči, sdílet ji s nimi a rozvíjet ji. Politik tedy - ať už chce či nechce - musí být tedy spíš zrcadlem či ztělesněním převládající nálady či momentálních dílčích zájmů, než nějakým zvěstovatelem nepopulárních pravd či uskutečňovatelelm něčeho, co snad může být v zájmu budoucího osudu lidstva jako celku, co však rozhodně většina těch, kteří ho mají zvolit, za svůj aktuální zájem nepovažuje, ba co může považovat dokonce za jeho ohrožení.

Nemyslím si, že by bylo správné přijmout toto tvrzení jako nějaké nezpochybnitelné dogma. Domnívám se dokonce, že něco takového učinit by znamenalo v jistém ohledu popřít sám původní a dobrý smysl politiky. Tím totiž - aspoň podle mého hlubokého přesvědčení - není jen a jen uskutečňovat momentální vůli občanů, ale naopak získávat občany pro vlastní a třeba i nepopulární představy, tato představy jim vysvětlovat a obhajovat je před jejich zraky. Ba šel bych ještě dál a odvážil bych se říct, že úkolem politika je mimo jiného i přesvědčit voliče, že jsou věci, které on vidí či vnímá lépe než oni, a že právě proto mu mají dát svůj hlas. To znamená delegovat na něj některé starosti, které oni z různých důvodů nemají či mít nechtějí, ale které někdo mít musí, někdo, kdo je na sebe bere tak říkajíc za ně.

Samozřejmě: přesně takto argumentují všichni svůdci davů, potenciální tyrani či fanatičtí političtí zaslepenci; takto ostatně svého času argumentovali i komunisté, když sami sebe povýšili na nejosvícenější složku populace a vyhradili si z titulu své domnělé osvícenosti právo svobodně vládnout ostatním.

Proto bych se odvážil nabídnout vám k posouzení toto tvrzení: skutečné umění politiky je umění získat lidi pro dobrou věc, byť třeba z hlediska dílčích a okamžitých zájmů pro ně velmi nepříjemnou, ale zároveň nezablokovat ani jednu z tisíce možností, jak průběžně kontrolovat, že jde skutečně o dobrou věc a to že se jménem jakési iluze obecného budoucího prospěchu nestrhávají důvěřiví lidé do katastrofy zvané všeobecná podpora nesmyslu.

Nutno říci, že jsou intelektuálové, kteří se vyznačují velmi zvláštní schopností přesně takovéto zlo páchat. To znamená postavit pyšně svůj intelekt a s ním i sebe sama nad ostatní intelekty a lidské bytosti a sdělit svým spoluobčanům, že něchtějí-li pochopit skvělost toho či onoho intelektuálního projektu, který je jim nabídnut, pak tomu tak je jen a jen proto, že jsou zabednění a dosud nedorostli výšin, v nichž se pohybuje navrhovatel daného projektu. Myslím, že prokazovat historickou nebezpečnost tohoto též intelektuálního nebo kvasiintelektuálního postoje není po všem, co jsme ve dvacátém století prožili, nikterak těžké: stačí si všimnout, kolik intelektuálů stálo u zrodu různých moderních diktatur! Vždyť téměř žádná se bez jejich asistence či přímo vedení neobešla!

Čili: vysvětlovat, nikoli svádět; pokorně hledat pravdu světa, nikoli hrát si na jejího profesionálního vlastníka; probouzet v lidech jejich dobré vlastnosti včetně porozumění pro nadosobní hodnoty a zájmy nikoli se tedy nad ně povyšovat a cokoli jim vnucovat; nepodléhat diktátu veřejných nálad a masových médií, nikoli však omezovat trvalou kontrolu vlastního počínání - to všechno by měl dobrý politik budoucnosti umět.

A zdá se mi, že intelektuálové by měli ve světě takovéto budoucí politiky působit v podstatě dvojím způsobem: buďto jako ti, kteří na sebe bez pocitu hanby či zašpinění vezmou politickou funkci, aby v ní dělali to, co považují za správně, a nikoli jen to, co je třeba dělat, aby si ji udrželi, nebo jako ti, kteří politické moci trvale nastavují zrcadlo a kontrolují, že ti první slouží skutečně dobré věci a nezačínají do hezkých slov balit svinstvo, jak se to v posledních stoletích už tolika intelektuiálům v politice stalo.

Vážení přátelé,

v Oxfordu žije a působí jeden skvělý intelektuál, s nímž už po léta debatuji na téma "intelektuálové a politika". Zajisté chápete, že i z tohoto důvodu jsem se dnes musel na chvíli znovu vrátit k tomuto tématu.

Děkuji za velkou poctu, které se mi dnes dostalo, i za pozornost, s níž jste mne vyslechli navzdory mé skutečně pramálo oxfordské výslovnosti.

Václav Havel