Opět jsme u prvotního problému. Já vzhledem k tomu, že si myslím něco zcela jiného, tak odcházím. A to tam zdůrazněte, pane Čulíku.
Myslím si, že je obrovská chyba, jestliže se Česká televize dokáže zbavit člověka, který je vystudovaný politolog v zahraničí. Umí česky, rusky, německy a samozřejmě anglicky. Zná politické systémy zemí střední a východní Evropy. A je tady najat na to, aby nás coachoval a briefoval na rozhovory s politiky. Je schopen nám zprostředkovat bez jazykové bariéry onu cennou zahraniční zkušenost, za kterou by jinak Česká televize musela platit strašně moc peněz, protože doba grantů, kdy se jezdilo zadarmo do CNN a do BBC, ta je nenávratně pryč.
Tak tato televize s ním naloží tak, že ho pošle mezi studenty do směny. Promiňte. S tím nesouhlasím a je to jeden z důvodů, proč odcházím.
Určitě byste se dověděl - ale nechci rozviřovat polemiku - že byl nekompetentní. Já vám mohu doložit kompetentnost pana Stroehleina. Mohu vám ji doložit mailem, který mám od generálního ředitele České televize, kde píše, že Rada České televize vyslovuje pochvalu za předvolební Jedenadvacítky. A předvolební Jednadvacítky jsou dílem Andrewa Stroehleina a jestli chce tvrdit někdo něco jiného, tak lže.
Intelektuál a politika
Projev prezidenta Václava Havla při převzetí čestného doktorátu na Oxfordské univerzitě, 22. října 1998
Vysvětlovat, nikoli svádět; pokorně hledat pravdu světa, nikoli hrát si na jejího profesionálního vlastníka; probouzet v lidech jejich dobré vlastnosti včetně porozumění pro nadosobní hodnoty a zájmy nikoli se tedy nad ně povyšovat a cokoli jim vnucovat; nepodléhat diktátu veřejných nálad a masových médií, nikoli však omezovat trvalou kontrolu vlastního počínání - to všechno by měl dobrý politik budoucnosti umět.
Pane kancléři,
dámy a pánové,
okolnost, že mám čest mluvit v tak slavném středisku evropské vzdělanosti, jakým je Oxford, a na tak slavné univerzitě, jakou je zdejší, mne přímo vyzývá k tomu, abych se tu zamyslel nad tématem "intelektuál a politika". Tedy nad tématem, o němž jsem nucen často přemýšlet a na které jsem často tázán.
Především: kdo to vlastně je intelektuál?
Navrhnu jednu z možných definic: je to člověk, který - dík okruhu svých zájmů a svému vzdělání - vnímá širší souvislosti jevů, než je běžné. Tedy člověk, který se pokouší jít pod povrch věcí, dotýkat se jejich hlubších významů, vazeb, příčin i následků, vidět je jako součásti větších celků. Ale nejen to: je to člověk - aspoň podle definice, kterou tu teď pracovně navrhuji - který právě proto, že vnímá širší či hlubší souvislosti jevů, pociťuje širší či hlubší odpovědnost za svět.
Patří takto definovaný intelektuál do politiky?
Neodvážil bych se říct, že do ní patří. Taková formulace by totiž vyvolávala dojem, že - podle mne - je každý intelektuál povinen se věnovat politice. Něco takového tvrdit nebo žádat by byl samozřejmě nesmysl. Politika klade na člověka rozmanité další a jen jí vlastní nároky, které někdo splňuje a někdo nikoliv, a to nezávisle na tom, do jaké míry je či není intelektuálem. Ale nejen to: nikoho na světě nelze nutit, aby se police věnoval; té se věnují a vždycky budou věnovat jen ti, kteří se jí věnovat sami chtějí, a tak to je v pořádku.
Tvrdím něco jiného: intelektuál - definován tak, jak jsem ho před okamžikem definoval - by měl být v politice ze zásady vítán, politika by se ho neměla štítit a on by se neměl štítit jí. A to z důvodu velmi prostého: nikdy dosud nebylo v politice víc třeba lidí, kteří vnímají, chápou a tak či onak prožívají obecné souvislosti jevů, než právě dnes. Vždyť poprvé v dějinách lidského rodu žijí všichni lidé této planety v prostoru jediné globální a veskrze propojené civilizace, která je jako celek ohrožována mnoha velmi vážnými a rovněž navzájem propojenými civilizačními nebezpečími. Kdy jindy, než právě v takovém okamžiku, jsou v politice zapotřebí především lidé, kteří pociťují odpovědnost za svět jako celek? Vždyť dnes téměř jakékoli politické rozhodnutí, byť by se na první pohled týkalo jen nemnoha lidí či mělo jen velmi omezený, dílčí a krátkodobý význam, může mít svůj nepřímý vliv na obecný osud lidského rodu!
Jsem hluboce přesvědčen, že svět potřebuje dnes víc, než kdy dosud, politiky vskutku vzdělané, hloubavé a především statečně a velkoryse myslící i na to, co je daleko za hranicemi jejich bezprostředního vlivu, a to jak v ohledu prostorovém, tak časovém. Politiky, kteří by byli vskutku schopni a ochotni překročit horizont svých vlastních mocenských zájmů či dílčích zájmů svých stran i svých států a chovat se opravdu tak, jak to vyžadují základní zájmy dnešního lidstva. To znamená tak, jak vy se měli chovat všichni, a to bez ohledu na to, že většina ostatních se tak beztak chovat nebude.
Jsem předsvědčen, že takový typ politiků dnešní globálně propojený a globálně ohrožený svět potřebuje tím spíš, že ho různými důsledky svého vlastního civilizačního rozvoje téměř systematicky hubí: vždyť nikdy snad nebyl sám pobyt v politice tak závislý na daném okamžiku a na okamžité náladě veřejnosti či médií, a nikdy tedy nebyli politici tak silně tlačeni do náruče veskrze krátkodobých, a proto začasté i veskrze krátkozrakých ohledů a zájmů! Občas se mi zdá, jako by mnozí politici byli nuceni žít od večerních televizních zpráv, které jejich politické bytí tak či onak nabídnou publiku, k rannímu průzkumu veřejného mínění, který tak či onak ovlivní způsob, jakým budou další večer televizí předvedeni. Nejsem si jist, že dnešní éra masových médií usnadňuje vznik a růst takových politiků, jakým byl například Winston Churchill; spíš bych o tom pochyboval, i když výjimky jsou samozřejmě vždy možné.
Shrnuji tedy; čím méně dnešní doba přeje politikům, kteří myslí v dlouhodobých perspektivách a vskutku globálně, a čím víc právě dnešní doba takové politiky potřebuje, tím víc by měli být intelektuálové - aspoň ti, kteří odpovídají mé definici - v politice vítáni a podporováni. Podporovat by je mohli mimo jiné ti z ostatních, kteří z těch či oněch důvodů se sami nikdy na politickou dráhu nevydají, ale kteří s těmi prvními souhlasí, anebo aspoň sdílejí étos jejich počínání.
Slyším námitku, která se v tomto okamžiku nabízí: politik je přece volen, lidé volí toho, kdo myslí stejně jako oni, a ten, kdo se chce v politice uplatnit, musí brát tudíž ohled na obecný stav lidské mysli, respektovat perspektivu, v ní vidí různé věci jako takzvaní řadoví voliči, sdílet ji s nimi a rozvíjet ji. Politik tedy - ať už chce či nechce - musí být tedy spíš zrcadlem či ztělesněním převládající nálady či momentálních dílčích zájmů, než nějakým zvěstovatelem nepopulárních pravd či uskutečňovatelelm něčeho, co snad může být v zájmu budoucího osudu lidstva jako celku, co však rozhodně většina těch, kteří ho mají zvolit, za svůj aktuální zájem nepovažuje, ba co může považovat dokonce za jeho ohrožení.
Nemyslím si, že by bylo správné přijmout toto tvrzení jako nějaké nezpochybnitelné dogma. Domnívám se dokonce, že něco takového učinit by znamenalo v jistém ohledu popřít sám původní a dobrý smysl politiky. Tím totiž - aspoň podle mého hlubokého přesvědčení - není jen a jen uskutečňovat momentální vůli občanů, ale naopak získávat občany pro vlastní a třeba i nepopulární představy, tato představy jim vysvětlovat a obhajovat je před jejich zraky. Ba šel bych ještě dál a odvážil bych se říct, že úkolem politika je mimo jiného i přesvědčit voliče, že jsou věci, které on vidí či vnímá lépe než oni, a že právě proto mu mají dát svůj hlas. To znamená delegovat na něj některé starosti, které oni z různých důvodů nemají či mít nechtějí, ale které někdo mít musí, někdo, kdo je na sebe bere tak říkajíc za ně.
Samozřejmě: přesně takto argumentují všichni svůdci davů, potenciální tyrani či fanatičtí političtí zaslepenci; takto ostatně svého času argumentovali i komunisté, když sami sebe povýšili na nejosvícenější složku populace a vyhradili si z titulu své domnělé osvícenosti právo svobodně vládnout ostatním.
Proto bych se odvážil nabídnout vám k posouzení toto tvrzení: skutečné umění politiky je umění získat lidi pro dobrou věc, byť třeba z hlediska dílčích a okamžitých zájmů pro ně velmi nepříjemnou, ale zároveň nezablokovat ani jednu z tisíce možností, jak průběžně kontrolovat, že jde skutečně o dobrou věc a to že se jménem jakési iluze obecného budoucího prospěchu nestrhávají důvěřiví lidé do katastrofy zvané všeobecná podpora nesmyslu.
Nutno říci, že jsou intelektuálové, kteří se vyznačují velmi zvláštní schopností přesně takovéto zlo páchat. To znamená postavit pyšně svůj intelekt a s ním i sebe sama nad ostatní intelekty a lidské bytosti a sdělit svým spoluobčanům, že něchtějí-li pochopit skvělost toho či onoho intelektuálního projektu, který je jim nabídnut, pak tomu tak je jen a jen proto, že jsou zabednění a dosud nedorostli výšin, v nichž se pohybuje navrhovatel daného projektu. Myslím, že prokazovat historickou nebezpečnost tohoto též intelektuálního nebo kvasiintelektuálního postoje není po všem, co jsme ve dvacátém století prožili, nikterak těžké: stačí si všimnout, kolik intelektuálů stálo u zrodu různých moderních diktatur! Vždyť téměř žádná se bez jejich asistence či přímo vedení neobešla!
Čili: vysvětlovat, nikoli svádět; pokorně hledat pravdu světa, nikoli hrát si na jejího profesionálního vlastníka; probouzet v lidech jejich dobré vlastnosti včetně porozumění pro nadosobní hodnoty a zájmy nikoli se tedy nad ně povyšovat a cokoli jim vnucovat; nepodléhat diktátu veřejných nálad a masových médií, nikoli však omezovat trvalou kontrolu vlastního počínání - to všechno by měl dobrý politik budoucnosti umět.
A zdá se mi, že intelektuálové by měli ve světě takovéto budoucí politiky působit v podstatě dvojím způsobem: buďto jako ti, kteří na sebe bez pocitu hanby či zašpinění vezmou politickou funkci, aby v ní dělali to, co považují za správně, a nikoli jen to, co je třeba dělat, aby si ji udrželi, nebo jako ti, kteří politické moci trvale nastavují zrcadlo a kontrolují, že ti první slouží skutečně dobré věci a nezačínají do hezkých slov balit svinstvo, jak se to v posledních stoletích už tolika intelektuiálům v politice stalo.
Vážení přátelé,
v Oxfordu žije a působí jeden skvělý intelektuál, s nímž už po léta debatuji na téma "intelektuálové a politika". Zajisté chápete, že i z tohoto důvodu jsem se dnes musel na chvíli znovu vrátit k tomuto tématu.
Děkuji za velkou poctu, které se mi dnes dostalo, i za pozornost, s níž jste mne vyslechli navzdory mé skutečně pramálo oxfordské výslovnosti.
Václav Havel
Havel zaútočil na "krizi solidarity" na Západě
The Scotsman, 22. října 1998
Václav Havel, prezident České republiky a aktivista za lidská práva včera vášnivě zaútočil na kult sobectví a na chronickou "neschopnost" Západu zabývat se konflikty, které se odehrávají na samotném "zadním dvorku" Evropy.
Jako disidentský dramatik po většinu komunistické éry v Československu, Havlova filozofie pro přežití byla "žít v pravdě" a pracovat pro "obnovení hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita a láska".
V kapli Glasgow University, aniž by se už musel obávat mluvit otevřeně, Havel to řekl ve svém projevu při přijímání čestného doktorátu zcela přímo. "Po devíti letech ve vysoké funkci mám pocit, že jeden z velkých problémů dnešního světa je krize solidarity... Nemyslím tím pouze velmoci či vyspělé západní demokracie. Já tím myslím i své spoluobčany v České republice. I v mé zemi po desítiletích přikrčeného života pod komunistickou diktaturou ... můžeme pozorovat prazvláštní lhostejnost a apatii k osudu druhých."
Václav Havel (62) byl na čtyřdenní oficiální návštěvě v Británii a stále ještě nebyl úplně zdráv po onemocnění bronchitidou, poté, co za posledních osm měsíců musel jít pětkrát do nemocnice. Požadoval, aby se stala solidarita základem všech demokratických společností: "Čína je mocná země, velký obchodní partner, prostor velkých příležitostí pro investice. Nač to komplikovat starostí například o postavení disidentů v Číně. Nač to komplikovat starostí o duchovní autonomii Tibetu, nač to komplikovat starostí o mezinárodní postavení Tchajwanu. To je, prosím pěkně, velmi rozšířený názor nejen v různých jiných zemích, ale i v mé, a i mezi politiky, nikoliv tedy jenom mezi těmi průmyslníky."
Později, v místnosti obložené dubovými deskami, popřel Václav Havel, že mínil své poznámky jako ránu přes prsty svému hostiteli Tonymu Blairovi, že během nedávné cesty do Číny tam otevřeně nekritizoval porušování lidských práv.
" Z rozhovorů s Tony Blairem jsem pochopil, že o otázce lidských práv hovořil ... jestliže hovořil o všech aspektech nebo jak důrazně se o tom zmínil, mi nepřísluší posuzovat."
Ale Havel, člověk, který se stal prezidentem neochotně a který daleko raději pobývá ve společnosti rockových hudebníků jako je Iggy Pop a Mick Jagger, se nevydal do Británie s cílem ji kritizovat, ale poděkovat nám za podporu vstupu ČR do NATO v dubnu a do Evropské unie někdy po roce 2003.
Poté, co bylo Československo okupováno nacistickým Německem a posléze sovětským Ruskem, Češi se usilovně snaží o vstup do Severoatlantického společenství a "bránit určité hodnoty proti celé řadě vznikajících hrozeb", i když Havel popírá, že by byla tato snaha založena na neustále se navracejícím strachu z ruského expanzionismu.
Avšak, prezidentova vřelá podpora pro vstup do této šestnáctičlenné aliance nešla příliš dohromady s jeho nedávnou ostrou kritikou, pronesenou ve Spojených státech, kdy láteřil prot Západu za to, že ohledně krutostí páchaných v Kosovu "jedná až pět minut po dvanácté".
Havel uvedl, že to nemyslel tak, že by chtěl vyslat proti Srbsku rakety s plochou dráhou letu. "Ale jsem přesvědčen, že v takovýchto konfliktech jde o chronické onemocnění. Uvažování o konfliktech přichází příliš pozdě, a proto cena, která musela být zaplacenma, je tisíckrát vyšší, a to v životech i ve finančních prostředcích, než jak by tomu bylo, kdyby beznadějně ... hrozící konflikty byly studovány a zastaveny dříve."
Havlovy poznámky přišly zrovna v tutéž dobu, kdy ministerský předseda Tony Blair uvažuje o tom, že Británie přestane namítat proti vytváření obranných struktur Evropské unie, i když Británie stále nechce zakládat "evropskou armádu". Český prezident popřel, že Blairova nynější podpora pro společnou obrannou politiku je důsledkem jejich nedávné schůzky.
Prezident-filozof byl podivně nesvůj, když hovořil o demokracii a lidských právech. Neustále si hrál s kravatou a zdálo se, jako by přemýšlel nahlas, když se díval z okna, jakoby chtěl od sebe odmrštit pozornost.
Jeho zázemí - narodil se 5. října 1936 v bohaté rodině čelného pražského podnikatele - nebylo "ve státě dělníků" výhodou. Musel překonat byrokratické překážky, než mu dovolili studovat na ekonomické fakultě ČVUT v roce 1955.
O pět let později začal pracovat jako jevištní technik v avantgardním Divadle na zábradlí, kde byly inscenovány jeho první hry a kde se seznámil se svou první manželkou Olgou.
V roce 1975 kritizoval Havel proces "normalizace" po invazi do Československa v roce 1968, kdy sovětské tanky zlikvidovaly Pražské jaro a napsal otevřený dopis dr. Gustávu Husákovi, v němž uvedl, že jeho vláda je založena na strachu.
I když tehdy nebyl zatčen, v roce 1978 zahájil svůj pětiletý vězeňský trest.
Jeho myšlenky jako členy disidentské skupiny Charter 77 pronikaly do společnosti a inspirovaly milióny, kteří byli naplněni tichým hněvem proti komunismu.
Ale od té doby, co se před devíti lety stal Havel hlavou státu a stál u obtížného zdroje demokracie, byl donucen být svědkem rostoucí apatie ve svém utlačovaném národě. S politováním byl svědkem rozpadu Československa v roce 1992. Ještě loni hovořil Havel o tom, že jsou nyní Češi přesvědčeni, že moc je znovu "v rukách nedůvěryhodných osob, jejichž hlavním zájmem je jejich osobní kariéra".
V důsledku svých morálních postojů má dr. Havel stále nové politické nepřátele. Bývalý ministerský předseda Václav Klaus omezil jeho roli víceméně na formální funkci a později se prezident nemohl účastnit koaličních rozhovorů.
Tento morální bojovník však má dosud obrovský vliv v zahraničí a široce se mu přisuzuje zásluha, že vyhrál kampaň za přičlenění ČR do Evropy a do NATO.
Na nedávné tiskové konferenci ve Spojených státech, kdy byl prezident Clinton skoro úplně ponořen do skandálu s Lewinskou, podpořil Havel amerického politického představitele. Na dotaz, zda to bylo nepříjemné, uvedl Havel: "Zdá se mi, že možná zde směšujete dvě věci: na jedné straně odvahu trvale zastávat určité občanské postoje, bez ohledu na důsledky, a na druhé straně otázku, jestli někdo byl či nebyl věrný své manželce."
Pro Clintona byla tato morální autorita podporou, pro Čechy je životně důležitá. Vysokoškolský učitel na Glasgow University Jan Čulík poukazuje na to, že Havel "hrál v poslední době pro Čechy roli mučedníka, kristovské postavy. Tím, že trpěl za hříchy, spáchané svými spoluobčany za komunismu, Havel sňal z Čechů hříchy jejich vlastní kolaborace."
Není překvapivé, že hovor o tom, kdo v budoucnosti nemocného prezidenta nahradí, je tabu.
Havel vzpomíná na pomoc Skotů
Dík od starého přítele
The Herald, Glasgow, 22. října 1998
Disident, který se stal prezidentem, Václav Havel, včera pochválil Skoty, kteří ho podpořili v jeho boji proti komunismu.
Bývalý dramatik navštívil Skotsko, aby zde obdržel čestný doktorát filozofie z University of Glasgow - téměř deset let poté, co mu byl titul poprvé udělen.
Během šedivého, deštivého dne vyjádřil prezident své potěšení, že se konečně dostal do Glasgow, a hovořil o tom, jak mu pomohla podpora lidí ve Skotsku.
Také apeloval na Skoty, aby neignorovali porušování lidských práv, k němuž dochází v jiných částech světa, zejména v Číně, v Tibetu a na Tchajwanu.
Dr. Havel (62) obdržel čestný doktorát od univerzitního kancléře, Sira Williama Frasera, po projevu, který v nabité univerzitní kapli přednesl profesor J Michael Kirkwood, profesor slovanských jazyků a literatur.
Profesor Kirkwood uvedl: "Václav Havel je člověk, jehož přirozená slušnost, síla vůle, humanismus a odvaha jsou prostě příkladné. Člověk jako Václav Havel je inspirací nejen pro své spoluobčany, ale pro nás pro všechny."
Dr. Havel, který se narodil v Praze v roce 1936, je autorem her, které zesměšňovaly totalitní systém vlády.
I když bylo jeho dílo v Československu po roce 1969 zakázáno, jeho činnost proti komunistickému režimu pokračovala a byl několikrát vězněn za "podvracení republiky". Nejdéle pobyl ve vězení v letech 1979 - 83.
V roce 1989 byl zvolen prezidentem Československa a v roce 1993 prvním prezidentem České republiky. Znovu byl zvolen prezidentem letos v lednu.
Dr. Havel byl doprovázen na ceremonii udělování čestného doktorátu svou manželkou, Dagmar Veškrnovou, s níž se oženil loni poté, co jeho první žena Olga zemřela v roce 1996. Jeho druhá žena byla populární divadelní, televizní a filmovou herečkou.
Prezident, který je na čtyřdenní návštěvě v Británii, poděkoval univerzitě za "solidaritu", která mu a jeho zemi byla projevena udělením čestného titulu. Dodal: "Rád bych také poděkovat této univerzitě za pozornost, kterou věnuje slovanským a českým studiím."
Konstatoval: "Čestný doktorát mi byl udělen před dlouhou dobou, v éře komunismu v mé zemi.
Celkem jsem strávil ve vězení více než pět let. Ale je docela možné, že bych tam býval strávil více než deset let, kdyby nebylo velké mezinárodní podpory, které se mi dostalo."
Havlovi, kterého nedávno propustili z nemocnice, dovolili lékaři cestovat do Británie teprve den před jeho odletem z Prahy, ale český prezident nejevil během ceremonie žádné známky nemoci. K přítomným promluvil prostřednictvím tlumočnice.
Zdůraznil, že jednou z největších sil na světě je lidská solidarita.
"Když přemýšlím o dnešním světě a o hrozbách, kterým musíme čelit, jsem přesvědčen, že nejvýznamnějším cílem je zrekonstruovat solidaritu, bez ohledu na víru či přesvědčení, barvu či filozofii," uvedl.
Po včerejší ceremonii cestoval Havel s manželkou do severovýchodního Skotska, kde se nedaleko Aberdeenu setkali s královnou matkou a s princem z Walesu.