Bill Clinton: za jeho potíže mohou americké feministky!

Zdá se to už velmi dlouho od té doby, co si Hillary Clintonová postěžovala, že je její manžel obětí "obrovského pravicového spiknutí", jehož cílem je zničit jejího muže. Všichni jsme se od té doby dověděli mnohem víc, a to v těch nejpozoruhodnějších podrobnostech, napsal v pátek 25. září list Guardian. Nicméně, tvrzení Hillary Clintonové o pravicovém pronásledování jejího manžela zůstává stále dost přesvědčivé. Kenneth Starr se skutečně na veřejnosti definoval jako puritán a jeho stoupenci - jejich hlasy slyšitelné mimo kameru - popichující a zkoumající bez milosti - jsou jako praktikové podivného nového sexuálního mccarthyismu: "Jste nyní anebo jste někdy v minulosti byl ve styku s pohlavními orgány jiné osoby?"

Tváří v tvář tomuto nebezpečí si liberální levice, pokračuje Guardian, po určité počáteční panice a zmatku, uvědomila, na čí straně stojí. Známí světoví spisovatelé a intelektuálové - Carlos Fuentes, Gerard Depardieu, Peter Gabriel a Desmond Tutu - se postavili za Billa Clintona a v dopise, otištěném ve francouzském deníku Le Monde odsoudili Kennethe Starra jako "fanatického vyšetřovatele". Patnáct čelných amerických feministických skupin učinilo ve čtvrtek ve Washingtonu totéž. Je sice možná pravda, že prezident lhal pod přísahou ohledně svého vztahu k Monice Lewinské, šeptají jeho liberální obhájci. A samozřejmě, to bylo nesprávné. Ale - a zde je ona nová mantra - na takové otázky se ho nikdy neměl nikdo ptát.

Potíž je, že to nebylo pravicové, republikánské, na rodinné hodnoty orientované spiknutí, které umožnilo Kennethi Starrovi ptát se Billa Clintona na zipy, doutníky a jazyky na všech možných místech. Ne, nebyla to pravice, která zlikvidovala zeď oddělující veřejné a soukromé záležitosti a které zveřejňovala další a další vlny intruzívního vyšetřování. Ne, jestliže se americkým feministickým skupinám a liberální levici nelíbí hon na čarodějnice, který byl rozpoután proti prezidentovi, měli by se podívat nejprve sami na sebe. Protože to byla levice, a zejména feminismus, které umožnil vznik Starrovy inkvizice - a nikdo jiný než Bill Clinton sám tomuto vzniku velmi napomáhal.

Nezapomínejme, že to všechno začalo žalobou Pauly Jonesové, která obvinila prezidenta Clintona ze sexuálního obtěžování. Konstatovala, že tehdejší guvernér Clinton, její šéf, se před ní odhalil v pokoji v jednom hotelu v Arkansasu. Aby své obvinění prokázala, chtěla ukázat celou řadu dalších případů, že prý Clinton odměňoval ty zaměstnankyně, s nimiž spal, a stranou odsunoval ty zaměstnankyně, které s ním nechtěly nic mít.

Právo Pauly Jonesové vyšetřovat další údajné objekty prezidentovy pozornosti - to nebyl pravicový výmysl Kennethe Starra. Bylo to právo, které vybojovaly americké feministky. Ty totiž trvaly na tom, že vzhledem k tomu, že se obvinění ze sexuálního obtěžování dá velmi špatně u soudu dokazovat, musí záviset na podpůrném svědectví od dalších žen.

Jak napsal minulý týden časopis New Yorker, feministická kampaň, aby bylo u soudu v takovýchto případech připuštěno svědectví i dalších žen, dosáhla úspěchu v roce 1994, kdy Demokratický prezident Clinton se postavil na stranu feministek a změnil v této věci zákon tak, jak si to přály. Tímto jediným činem, napsal New Yorker, Clinton zřejmě nevědomky učinil obrovský krok k likvidaci vlastního prezidentského úřadu

A ironie zde nekončí. Vzpomeňme na smutný případ republikánského senátora Boba Packwooda, který se odehrál před pěti lety. Tento republikánský senátor byl také obviněn, že opakovaně obtěžuje ženy a nakonec byl vyhnán z Washingtonu. Ve snaze dokázat, že Packwood ženy obtěžoval systematicky, Senát rozhodl, že má být zkoumán Packwoodův soukromý deník. Nebylo v něm nic tak dramatického jako ve zprávě Kennethe Starra o Clintonovi a Lewinské, nicméně tam určité podrobnosti byly - třeba o francouzácích ve výtazích amerického Senátu. Americkým levicovým liberálům tehdy ovšem narušení soukromí senátora Boba Packwooda a konfiskace a veřejné zkoumání jeho soukromých deníků nevadilo. Proti vzestupu sexuálního mccarthyismu neprotestoval tehdy nikdo, ani Bill Clinton.

Packwood se tehdy bránil, že některé z žen, o něž se ucházel, byly svolné, že s jeho sexuálními hrátkami souhlasily. To je vyloučeno, prohlásila tehdy clintonovsko-feministická klika. Přesně podle teorií Catharine MacKinnonové, průkopnice zákona o sexuálním obtěžování, argumentovali Packwoodovi odpůrci, že mezi mocným nadřízeným mužem a podřízenou ženou, jako je senátor a jeho sekretářka, nemůže být nikdy sexuální vztah, založený na souhlasu. Nyní, když jde o prezidenta a mladou praktikantku v Bílém domě, tak se tento argument jaksi najednou rozplynul.

Samozřejmě nepředstíráme, píše dále Guardian, že je Kenneth Starr jakýsi feminista a upřímně bojuje proti sexuálnímu obtěžování žen. Starr je zcela zjevně republikánský rottweiler a chce Clintona zkrvavit: jen využívá feministických argumentů, aby byly jeho útoky tvrdší. Ale feminismus a americká liberální levice se holt bude muset rozhodnout. V důsledku jejich právního úsilí jsou nyní smilní šéfové vystaveni v Americe každý den u soudu ostrým, ztrapňujícím otázkám, které pronikají do jejich soukromí. Bill Clinton se od nich nijak neodlišuje, jen je známější. Což vede k otázce. Buď dále budeme udržovat v zákonech sexuální obtěžování jako vážný trestný čin, v tom případě však musíme připustit, že jeho vyšetřování a souzení je trapné a traumatické - anebo zákon zrušíme a tím skoncujeme i s nynějším sexuálním mccarthyismem. Nemůžeme však mít obojí, jak to chtějí mít ony americké feministické organizace.