Roger Scruton v Timesech: "Češi jsou podstatně kulturnější než Britové"
(Níže uvedený článek, který vyšel v Timesech 6. července 1998, do češtiny přeložil a předchozím dopisem okomentoval Václav Pinkava, syn před několika lety zemřelého spisovatele Jana Křesadla, autora provokativních, vysoce erudovaných, avšak zábavných románů a próz a bratr animátora Jana Pinkavy, který letos získal za svůj animovaný film amerického Oskara. JČ)
Pane Culiku,
Zkouska vasi zurnalisticke sebekriticnosti:
Prilohou clanek pana Scrutona. Mel byste to prece jen ctenarum BL predlozit, kdyz uz jste tak chybne parafrazoval z pameti.
Zvazme vetu; "It is as though the readers of a London broadsheet were to nominate..." Broadsheet! (Tj. list velkého formátu, pozn. JČ.) V Anglii neni, pokud vim, ani jeden bulvarni platek ve formatu broadsheet, ackoliv prave zesnuly Lord Rothermere zachranil Daily Mail tim, ze z ni udelal tabloid (rekl bych, ze LN jsou dost blizke Daily Mail, coz neni zrovna kompliment).
Ale ctenari Times nebo Independent by nominace neseradili tak jak popisuje. That's the point! Scruton se zdvorile strefuje do rad vlastnich 'broadsheet' ctenaru, ac zastupne. Na konec takticky zameruje 'ordinary citizens'. Nechce urazit sve ctenare a vytyka jim jejich nekulturnost od lesa. Very British! 'Lid' ty jeho clanky totiz necte. Jak Scruton, tak vy nejspis burcujete proto, ze to nepovazujete za ztracene a zbytecne. Rozdil je v dovednosti. Scruton se snazi vyburcovat k vetsimu zajmu o kulturni hodnoty, a pise takticky chytre, zatimco Vy zrejme chcete z kulturniho naroda udelat ekonomicko-politicky uvedomelou masu sobe podobnych nadlidi a pisete zbytecne cholericky a nadrazene. Spolecnou mate snad aversi ke sportu, cimz se zase lisite treba od ekonomicky-politickeho sportovce Klause. Pak existuji dalsi okruhy lidskych zajmu jako nabozenstvi atp. Nejen efemernimi politicko-ekonomickymi udalostmi ziv je clovek. Do ceskych televiznich udalosti patri to co se udalo, treba na mesici, pokud to zajima ceske lidi - nejen ptaky a kvetiny. To byl vtip. Prominte. Nemit smysl pro humor, neprezil bych tu. A vy tu nezijete, takze nevim, nevim.
VP
Rogera Scrutona znepokojuje kontrast mezi českými a anglickými modlami
Jsme zemí hodnou hrdinů?
Krátce před nedávnými volbami, ve kterých Češi překvapili komentátory velkou voličskou podporou středněpravicových stran, vyzval celostátní denník Lidové noviny své čtenáře, aby jmenovali nejvýznamějšího Čecha 20 století.
Výsledky ankety poskytují zajímavý náhled do této předaleké země, o které nevíme nic - jak pravil Neville Chamberlain, zatímco tuto předalekou zemi zrazoval nacistům.
V anketě zvítězil Masaryk, státník-filozof a první československý president. Na tom není nic překvapivého, zvážíme-li Masarykův výkon koncipovat a realizovat stát, který pak dosáhl na svou dobu největší prosperity ve střední Evropě.
Těsně za ním se umístil Karel Čapek - nikoli politik, ani ne sportovec, nýbrž spisovatel, jehož vlídně ironická beletrie oslavuje neodhalené životy obyčejných lidí. Ex-premiér Václav Klaus, kterého komentátoři poslali na smetiště dějin, se umístil na třetím místě, a presidenta Havla vytlačil na páté místo kardinál Tomášek, katolický primas, který neúnavně připomínal Čechům a Slovákům, že křesťané nemohou být komunisté.
Na šestém místě, ale o dost pozadu za Havlem byl Janáček, po něm pak básník Jaroslav Seifert. Do prvních 30 se dostal jen jediný sportovec, běžec Emil Zátopek, který slavil své olympické triumfy začátkem padesátých let. Ani jeden fotbalista nebo závodní řidič na seznamu nebyl, ani jeden popsinger, ani jedna filmová hvězda, a pouze jeden továrník, Tomáš Baťa, známý ve své vlasti spíše kvůli dobročinnosti, než botám. Z ostatních tvořili většinu hrdinnové kultury - spisovatelé, skladatelé, dirigenti - či mučedníci komunismu.
Výsledky jsem četl s úžasem. Existuje národ, který sám sebe definuje nikoliv svými hvězdami, ale svou kulturou! I státníci jako Masaryk nebo Havel vděčí za své místo na seznamu své intelektuální úrovni. Jako by podle čtenářů Londýnského velkoplošného listu byli nominováni za anglického velikána století Winston Churchill, za ním Auden, Lawrence, Virginia Woolf (spisovatelé, JČ) , Vaughan Williams, Britten (skladatelé, JČ) a Kathleen Ferrier (operní hvězda, JČ) , Sir Stanley Matthews s přihlédnutím ke sportu a jako jediná uznaná representantka nedávné politiky , baronka Thatcher. Ve skutečnosti by obdobná anketa v Británii vynesla na vrchol seznamu Dianu, princeznu z Walesu, a za ní plody průmyslu popu a žvanění, s fotbalem jako dominantou. Ani náboženství, ani kultura by neměly šanci. Vskutku, jakožto národ jsme již zapomněli, co kultura znamená.
Máme vzdělanou elitu a nejlepší university v Evropě. Literární listy jako Times Literary Supplement, Agenda a London Review of Books dokazují, že úroveň kulturní debaty v této zemi neklesá. Ale nic z toho neoslovuje obyčejného občana, a nic z toho neprosakuje do kolektivního povědomí co jsme zač.
Angličané přišli o smysl a cit pro vlastní příznačnost. Národní vítězství nepojímají než skrze branky fotbalového utkání, případně ztráty způsobené fanouškům rivala.
Nechci se pohoršovat na nedávnou vřavou okolo světového poháru, ani ospravedlňovat vlastní nedotčenost jeho výsledkem. Ve skutečnosti sdílím názor Alana Clarka (kontroverzní bývalý konzervativní politik a milionář, s řadou milenek, JČ) o přednostech fotbalových chuligánů. Nejsou to tací zlověstní zločinci, jak je líčí bulvární tisk. Jsou ti nejlidštější mezi fanoušky, povstalci proti procesu, který nabízí jen obrázky války, bez nebezpečí. Měli bychom soucítit s jejich tísnivou situací, vždyť jsou nuceni sestavovat svou identitu ze střepů zanechaných vzdělávacím systémem, který se oddává pošlapávání naší národní kultury. Nemají ponětí o dějinách Anglie, neznají její víru, a ani v náznaku nepociťují ideály, které ospravedlňovaly její impérium. Není divu, že se pouštějí do bitvy se skřeky a výhružkami zdivočelých domorodců. Jakpak jinak si mají vydobýt hodnost a symbolický odznak hluboké soudržnosti?
Možná je už přiliš pozdě nalézt poučení v českém příkladu. Ale jednu věc je nutno zdůraznit. Čechům nepomáhal překlenout půl století dlouhé trápení jejich profesionální fotbal. Naopak, fotbal byl nástrojem v rukou komunistů, neustále užívaným pro nábor loajalit pracujících. V boji o přežití, na život a na smrt, posilovalo Čechy sebevědomí dějin, jejich víra a kulturní dědictví.
Daný seznam národních hrdinů věnčí kulturu, která svědčila o morálním životě uprostřed cynicismu, zatlačena do podzemí, kde bujela novými a podivuhodnými způsoby.
Právě proto se po rozptýlení utiskujících mračen stalo, že zřejmým vyvolencem na presidenta byl zakázaný dramaturg.
Angličany dosud nikdo nezkoušel tak jako Čechy. Ale co kdyby: zvažme, že by upadli do utlačující cizí moci, odhodlané vyštvat je jednoho proti druhému, vytvořit na atomy rozdrcenou společnost způsobilou totalitnímu ovládání?
Co by pak Angličanům připomělo jejich skutečnou sounáležitost, celonárodní soudržnost bez které by ve vlastní zkoušce nemohli obestát? Byl by to fotbal? The Spice Girls? Či školní lekce ve kterých se učili empatisovat s chartisty a cítit vinu za obchodování s otroky? Otázky na zamyšlenou.
