Volba amerického prezidenta

Josef Václav Sládek

Národní listy 7. září 1872

Vybráno z knihy "Josef Václav Sládek, Má Amerika: Fejetony a příhody 1871- 1872, Česká knižnice, Praha, nakladatelství Lidové noviny 1998

Každý čtvrtý rok zalomcuje chladným obyvatelstvem Spojených obcí amerických horečka, o jejíž prudkosti nemají ani nejústavnější státy evropské ponětí. Politická moc, která položena před třemi roky do rukou prezidentových, kloní se v roce čtvrtém opět pozvolným, ale jistým pádem do rukou lidu a "nový prezident, noví lidé" zaznívá po celé americké Unii od velkých jezer na severu až k zálivu Mexickému a od New Yorku přes západní prérie a pralesy až k Tichému oceánu. Telegraf se rozpracuje, divže se neroztaví, z časopisectva mizí i nejtklivější tragédie a místo nich zaujmou politická vyznání víry, města se rozvlní, zvláště za večera, zástupy putujícími k veřejným shromážděním neb nepřehlednými průvody s hudbou a zpěvem a jásavm provoláváním jmena nového vyvolence národa in spe a hřmavými pohřebními písněmi jeho protivníků. "Toť revoluce v nejbouřlivější formě," zakřižovala by se policie každého ústavního evropského státu a věr nemýlila by se; jeť to skutečná nejdůkladnější revoluce, jakou obstát a trvat dále a dále prospívat může skutečně jen americká republika. Celý politický život obrací se z rubu na rub. Ten, kdo jest ještě dnes na výsluní politické moci, sklesne zejtra v řady prostého občana a z hlubin společnosti derou se na povrch lidé noví. Svou vlastní silou vypracoval se dnes ten neb onen v popředí; tu se ho zástup uchopí a odnáší jej sám na místo, kam by zaměřil. Nadání a práce jsou nejmocnější páky, které zvedají v Spojených obcích amerických člověka k místům, kde u většiny lidí i sama ctižádost přestává. První kroky jsou nejnesnadnější, ale jakmile učiněny ty, povstane celá řada pomocníků kteří se zasazují všemi silami o pošinutí kupředu "svého muže". Věc tohoto stane se věcí strany jeho program heslem tisíců a milionů, jeho vítězství a  porážka slávou a mocí neb ustoupením v pozadí celé velké politické strany aspoň na příští čtyry léta, jednalo-li se o prezidentství.

Čtvrtý listopad každého čtvrtého roku jest den, v kteerém se válka tato rozhoduje" ale již na několik měsíců předtím započalo harcování. Voje se měn. Ti, kdož stáli při volbě poslední na straně jedné, stávají nyní na straně protivné. Politické dezertérství, pokud se týče osob a nikoliv hlavních zásad politického programu, není ani nápadným v zemi, kde dána úplná volnost opravm, kde přináší aspoň každé čtvrtletí novou, dříve netušenou politickou otázku na rozhodnutí, kde neobmezená svoboda tisku i slova béře na nejdůkladnější přetřes každý prospěch i každou škodu národa a kde se konečně ani prospěch a citžádost osobní neštítí žádných prostředků, kterými jen zranit může svého odpůrce.

V čas volby prezidenta stane se každý americký občan politikem. Toho pohodlí milovného občanstva, kiteré nemá pro veřejné záležitosti smyslu, zato ale dost výčitek, v Americe nenajdeš. "Pomoz si sám," stalo se heslem i v životě politickém a každý vidí se puzena přiložiti hřivnu svou k uskutečnění togo, co jest dle vlastnho jeho přesvědčení na prospěch jemu i celé společnosti. Boj začíná obyčejně poražená při poslední volbě strana, která bděla okem Argovým nad každým hnutím vlády, různými hlasy obecenstva v časopisech, upozorňujícími na skutečné neb jen vymyšlené zlořády u veřejné správě. Na tyto dojdou odpovědi, pak vpadnou časopisy samy pojednáními a úvahami o celé správě neb jednotlivých osobách. Nato následují takzvané poradní konvence o kandidátech, jichž jest zpočátku celá řada vždy víc a víc se tenčící, až zbudou konečně jen kandidáti dva nebo nejvíce tři a stanou se pak terčem buď všeho oslavování, nebo hany ze strany svých přívrženců neb odpůrců.

Byl jsem svědkem volby nynějšího prezidenta Granta před čtyrmi lety. "Grant a Colfax", "Seymour a Blair" byli tenkráte kandidáty prezidentství a místoprezidentství; první na straně republikánské a druzí na takzvané straně demokratické. "Grant a Colfax", "Seymour a Blair" četl jsi v písmě vyšítém na ohromných praporech, vlajících z bezčetných lodí v newyorském přístavě a z domů všude kolem břehů mořských. Jména ta pronásledovala mne všude. Na železnicích hádali se lidé o Granta a Seymoura" na utesaných skalách kolem tratě stála jména ta, a což teprvé ve městech! Těch karikatur na nárožích, těch chvalořečí potulujících se kazatelů politické pravdy, toto převracování na víru zarputilých ctitelů Grantových doutníků, Ano doutník a vydělaná kůže dostaly se tenkrát do erbu ctitelů Grantových.

Názornost a obrazy mluvívají často zřetelněji než slova a volební agitace americká chápe se nejvíce sebenepatrnějších věcí ku karakterizování svých kandidátů. Ten doutník znamená: "Každý občan americký pokouří si za prezidentství Grantova v pokoji a míru pravé havanské, a bude-li mu chutna, zaopatří si je v celé krabici, a ta jest: ostrov Kuba." Ta kůže znamená: "Vizte, američtí občané! Grant býval jednou koželuhem v Galeně, v státu Illinois, a jakož vydělával dobře kůže vašeho skotu, tak valchoval důkladně hřbety jižních otrokářů, a dostanou-li chuti měřit se s námi podruhé, pomněte, že nezapomněl Grant ještě své řemeslo. " Dle toho nazvali se grantovci "koželužští hoši" a objevovali se při velkých politických průvodech v koželužských zástěrách. Seymour a Blair nebyli tak terčem úsměšků strany republikánské jako vládnoucí tenkráte ještě Johnson, v jehož politice chtěli pokračovat. Johnson býval krejčím v Tennessee a při večerních průvodech nosívány průsvitné jeho obrazy. Obyčejně jezdíval úprkem na kozlu z Bílého domu ve Washingtonu a za ním jako na udici ryba letěly nůžky. Jinde byl opět skopcem, jemuž Grant, ovšem s obligátním doutníkem v ústech, kůži valchuje. Jeden takový průvod utkvěl mi nejvíc v paměti. Bylo to několik dní před volbou a několik tisíc "koželuhů" vytáhlo městem ve vojenském seřadění dle volebních okresů, s puškami a několika bateriemi děl. Za těmito bralo se několik set "koželuhů" českých. Na lampionech měli české nápisy a velení české. "The Bohemian boys" stálo v čele na lampionu největším a "Cheer to the Bohemian boys" , "Sláva českým hochům" a třikrát "Sláva!" hřímalo to všude po ulicích chicagských, kudy se průvod bral. Vždyť ti čeští hoši tenkráte na takzvané West Side republikánům vyhráli, vždyť jedině oni vyrvali demokratickým Irčanům tu palmu, na níž stálo "Seymour a otroctví" z rukou. A byli také pyšni na to, když vystrojen po volbě nový vítězný průvod městem.

Můj bože, co ta krev žene k srdci, vidí-li těch několik set mladých, hrdých českých hochů v svobodné cizině a vzpomene-li si, jak to vypadá doma a jak by vypadalo jen při několika drobtech zdejší té svobody.