Má cenu hlas volajícího na poušti?
K.P.
Vážený pane Čulíku,
již několik měsíců čtu Vaše Britské listy. Jak už kdosi kdesi
řekl, noviny, které čteme, nám už mnoho nového poznání nedají.
Utvrzují vás a přinášejí další argumenty tomu, co si stejně myslíte.
Nicméně Vaše noviny jsou alespoň oporou v situaci, kdy už si vážně
začínáte myslet, že do tohoto prostředí nějak nezapadáte (jenom nevíte,
jestli je to obecný problém nebo místní) . A za to Vám děkuji.
Včera jsem potkal na ulici pana Vladimíra Železného. Poněvadž jsem se již
dříve zamýšlel, proč dělá věci, tak jak dělá, došel jsem k závěru, že nic
k lidem u nás necítí (nevím jestli někdy cítil).
V sobotu jsem se díval na jeho televizi na jeho pořad a v hlavě se mi to spojilo
s Václavem Bělohradským, kterého jsem si zrovna četl v čítance filosofie pro 4.ročník
středních škol (jsem starší). Oba byli a zatím ještě jsou představiteli
polistopadové rádoby transformace. Oba jsou intelektuálové, nebo se tak aspoň
tváří. Co je to v nich tak poníženého, že jsou k zemi, kde se narodili a vyrostli
tak tvrdí. Mohl bych jmenovat další jména. Žádný dilema intelektuála rozhodně
neřeší. Neselhala jen média, selhali i intelektuálové. Pokud v tom zbytku
po dvou vlnách (vlastně třech) něco zůstalo.
Obávám se, že to bude trvat ještě minimálně jednu generaci
než se zde vytratí nekritická úcta k vrchnosti a na druhé straně neuvěřitelně
levná prodejnost.
Nezačínáte mít někdy při práci pocit, že se neustále opakujete?
A ona je to zatím marnost nad marnost.
S pozdravem a poděkováním
K.P.