Edinburská mediální konference: "publicistické pořady českých televizí jsou silně depolitizovány. Jsou jako groteskní parodie západních televizních publicistických pořadů, kterou natočil Miloš Forman"
Přijetí mého referátu o zpravodajství v České televizi, jehož českou i anglickou verzi jsem zveřejnil v těchto Britských listech, bylo zajímavé. V západním, mezinárodním prostředí začal fungovat onen běžný civilizační kontext, s nímž mám v Británii dvacetiletou zkušenost, když však o něm hovořím, někteří čeští čtenáři ho odmítají jako nějakou "čulíkovskou podivnost".
Mezinárodní konference o západovýchodní mediální problematice poskytovala jednotlivým přednášejícím jen cca 15 - 20 minut pro jednotlivá vystoupení, jak to bývá v posledních letech na akademických konferencích celkem běžné - zvyk přednášet vlastně jen krátké shrnutí původního referátu se rozšířil z přírodních věd do humanitních oborů. Byl jsem tedy připraven přednést také pouze shrnutí svého textu. Rozdal jsem ho přítomným účastníkům konference přes svým vystoupením v xeroxových kopiích, aby mohli mou přednášku sledovat napsanou, a zejména aby mohli dobře sledovat simultánní překlad videoukázek z vysílání České televize a televize Nova.
V úvodu přednášky byly uvedeny internetové adresy plné verze mého textu, stejně jako do angličtiny přeložené reakce bývalého generálního ředitele České televize Ivo Mathého. Zároveň jsem účastníky konference v úvodu hand-out upozornil na soubor článků v angličtině, týkajících se českých sdělovacích prostředků a české politiky, které jsou umístěny na internetu na tomto místě.
V úvodu k přednášce jsem konstatoval, že samozřejmě nelze srovnávat nynější vysílání České televize s propagandou, jakou šířila Československá televize ještě před deseti lety za komunismu. Na druhé straně, zdůraznil jsem, od pádu komunismu uplynulo už téměř deset let a za tuto velmi dlouhou dobu by se přece dalo očekávat - čeští občané by měli očekávat - poněkud výraznější zlepšení zpravodajských a publicistických pořadů České televize.
Zdůraznil jsem, že by bylo velmi přínosné, kdyby se ke kritice, kterou se chystám přednést, byli ochotni vyjádřit i nejvyšší činitelé České televize. S politováním jsem konstatoval, že generální ředitel ČT Jakub Puchalský i nynější šéf zpravodajství Zdeněk Šámal odmítli poskytnout k této problematice Britským listům rozhovor a že reakcí z oficiálních míst ČT je zatím bohužel nikoliv diskuse, ale mlčení.
Dodal jsem, že jedinou reakcí na plnou verzi mé přednášky, dosažitelné na internetu, byl kritický dopis Ivo Mathého, který jsem přeložil do angličtiny a také zveřejnil na internetu.
Hovořil jsem celkem asi sedmnáct minut, z toho bylo cca 9 minut simultánně překládaných videoukázek z vysílání České televize a televize Nova, z pořadů Jednadvacítka, V pravé poledne a Kotel (přesný přepis ukázek je v textu mé původní přednášky na tomto místě). Videoukázky se promítaly v poloztemnělém sále na velké plátno, takže se nad námi tyčily Jana Bobošíková a Daniela Drtinová v nadživotní velikosti.
Přednáška byla tedy především založena na dokumentačním materiálu, na důkazech, které si přítomní mohli zhodnotit sami.
Po bloku přednášek, v němž jsem vystoupil, byl krátký čas na diskusi. Přítomní odborníci na mediální problematiku poukázali na to, že se jim zdá zajímavé, do jak vysoké míry jsou publicistické pořady českých televizí, z nichž jsem jim předvedl ukázky, depolitizovány.
Mínili tím, že pořady jako Jednadvacítka, V pravé poledne či Kotel, si na předvádění politiky občanům jen hrají. Předstírají, že jde o pořady, jejichž tématem je politika, politikové, kteří v těchto pořadech vystupují, předstírají, že hovoří o politických tématech, ve skutečnosti se však autentické politice vyhýbají. Zdánlivě se v České televizi v jejích publicistických a zpravodajských pořadech provozuje demokracie, ve skutečnosti jde o podvod, páchaný na obyvatelstvu.
Je to trochu jako v onom starém vtipu z komunistické éry: "My předstíráme, že pracujeme, a vy předstíráte, že nás platíte." V tomto případě předstírají reportéři i politikové ve studiích českých televizí, že divákům - občanům předkládají, co skutečně ovlivňuje jejich životy, co je zajímá. Ve skutečnosti je to všechno velká výmluva, zástěrka, kamufláž, aby si politikové mohli v klidu dělat, co sami chtějí a co uznají za vhodné, bez kontroly veřejnosti.
Politikou ve smyslu "making sense of the world", najít smysl toho, co se kolem nás ve světě děje, být schopen se orientovat v situaci a vývojových trendech současnosti, tím se české televize nezabývají.
Přítomní poukázali na to, že depolitizační tendence je více méně zaznamenatelná v současném televizním vysílání po celém světě. V předvedených ukázkách z vysílání České televize a televize Nova se však tato depolitizační tendence vyskytuje v neobyčejně hrubé a primitivní formě.
Ukázky působí, konstatoval jeden nynější profesor televizní žurnalistiky na liverpoolské univerzitě a bývalý reportér britské komerční stanice Granada Television, který byl v sedmdesátých letech v Československu komunistickou policií týden vězněn, jako by to publicistické pořady českých televizních stanic byly úmyslnou, groteskní parodií západních publicistických televizních pořadů, kterou natočil v duchu svých filmů ze šedesátých let (Hoří, má panenko) český režisér Miloš Forman.
Jeden přítomný univerzitní profesor se mi po přednášce zmínil, že vyučuje kurs o sdělovacích prostředcích a že by se mu moje videoukázky s Janou Bobošíkovou, Danielou Drtinovou a Michaelou Jílkovou do kursu velmi hodily na ukázku toho, jaké formy nabývá postkomunistická televizní žurnalistika. Tak jsem mu ten videopásek (byla to jen VHS kopie, pořízená z betacamu) nechal.
Další informace z edinburské mediální konference
Celkově byla edinburská mediální konference velmi zajímavá, především proto, že se tam sešla celá řada středo a východoevropských, i západních odborníků na problematiku sdělovacích prostředků ve východoevropských zemích. Není tedy pravda, jak poněkud urážlivě napsal Ivo Mathé ve svém dopise, že by si účastníci pletli Slovensko se Slovinskem.
Z konference vyplynulo, že sdělovací prostředky ve všech postkomunistických zemích čelí velkým problémům a že se většinou nevyvíjejí směrem k nejlepší západní demokratické investigativní praxi: naopak, že přejímají hlavně patologické praktiky západních sdělovacích prostředků.
Z nedostatku času jsem se mohl účastnit konference jen útržkovitě - přesto mohu referovat o celé řadě zajímavých informací:
Jeden z přítomných odborníků citoval výrok známého a kontroverzního (to je v Británii pocta!) novináře Johna Pilgera: Být nazván zrádcem je pro novináře ta nejvyšší čest. - Napadlo mě, kolik asi lidí v České republice je dnes, téměř deset let po "demokratické revoluci" ochotno přijmout tento výrok.
stejně jako v České republice, ani v Polsku nemají novináři možnost psát skutečně svobodně. Tlak v Polsku na novináře je možná ještě větší než v České republice. Zahraniční majitelé polských novin mají zájem o vydělávání zisků, nikoliv o provozování kvalitní žurnalistiky. Tak když jeden polský deník zveřejnil zprávu o tom, že polský prezident Kwasniewski strávil dovolenou s osobou, která bývala prokazatelně pracovníkem polské komunistické státní policie, majitel tohoto listu, Neue Passauer Presse, který vlastní také mnoho deníku v České republice, propustil jeho šéfredaktora a polskému prezidentu se omluvil, konstatoval na edinburské konferenci Karol Jakubowicz, z Varšavské univerzity, hlavní polský specialista tamější Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Západ je ochoten prosazovat svobodu projevu ve státech střední Asie jen potud, pokud to odpovídá jeho geopolitickým a ekonomickým zájmům. Na edinburské konferenci hovořil Američan Eric Johnson, pracovník nevládní organizace "Internews", která se snaží v zemích střední Asie pomáhat vzniku demokratických a pluralitních sdělovacích prostředků. V zemích jako Kazachstán či Tadžikistán vládnou místní postkomunistické politické elity především prostřednictvím korupce a nekontrolované politické moci. Často dochází k potlačování lidských práv. Jenže celá tato oblast vyváží velké množství ropy, a proto je pro Západ strategicky důležitá. "Znamená to," konstatoval Eric Johnson, "že když se obrátíte na západní vyslanectví o pomoc v případech porušování lidských práv, pomoci se vám nedostane. 'Sorry,' řekl mi velvyslanec," konstatoval Američan Johnson, "'mám jiné priority'." - Hlavní domácí námitkou proti zavádění kriticky pluralitní praxe západních sdělovacích prostředků do zemí střední Asie je podle Johnsona námitka, že novinářská praxe, odhalující zlořády, by politický systém zemí ve střední Asii destabilizovala. Kromě toho, pokračuje kazašský argument, "americká televize je plná násilí a sexu, a to my v Kazachstánu nechceme". "Přesto," uvedl Johnson, "se vysílají ve středoasijských televizích pořady jaké by nikdy americká televize neodvysílala."
Dariusz Galaszinski, který působí na univerzitě ve Woolwerhamptonu, rozbíral televizní debaty před posledními polskými prezidentskými volbami. Walesa a Kwasniewski se ve studiu nestřetli tváří v tvář, ale každý se podrobil samostaným interviewům od televizních novinářů. Galaszinski zajímavě rozbíral psychologický podtext otázek, které byly v polské televizi prezidentským kandidátům položeny. Zjistil, že většina otázek, položených Lechu Walesovi, nebyly vlastně otázky, ale neférové rány pod pás, výroky, na něž se nedalo odpovědět, rány, jejichž účelem bylo interviewovanou osobu zdiskreditovat. (To jsou ty otázky typu "Jste jenom hloupý, anebo jste také podvodník?", jakou položil redaktorovi Britských listů nedávno čelný představitel ODS Jan Zahradil, a jaké např. Producers Guidelines britské rozhlasové a televizní společnosti BBC zakazují.) - Velké procento podpásových otázek dostal také Kwasniewski. Galaszinski se ve své přednášce pozastavoval nad tím, že novináři v rozhovoru s Kwasniewskim vyjadřovali názor, že by lidé neměli pro něho hlasovat prostě proto, že je komunista. Jak může demokratický novinář v údajně demokratické televizi odmítat samotné politické přesvědčení jednoho z kandidátů?
Nejpopulárnější polskou rozhlasovou stanicí je soukromé, katolické Radio Maria, které bylo založeno v roce 1991 a které sledují čtyři milióny polského obyvatelstva, jednak posluchači, jimž je nad 55 let, a pak nejmladší generace, lidé 17 - 23 let. Radio Maria vlastní také noviny jménem Naše rodina a velmi silně ve vysílání prosazuje u diváků loajalitu pro oba tyto sdělovací prostředky. Stanice Radio Maria je ostře bigotní. Katolická církev se jí do určité míry obává, neboť její bigotnost by mohla vyvolat v katolické církvi schisma. Radio Maria vede systematickou kampaň proti členství Polska v Evropské unii, neboť se obává, že by po vstupu Polska do EU v zemi podstatně poklesl vliv katolické církve. Radio Maria prosazuje "katolické hodnoty". Požaduje-li však někdo nahlas, aby bylo definováno, co tyto "katolické hodnoty" vlastně jsou, je označen za komunistu.
Bernard Nezmah z univerzity v Ljublani ve Slovinsku konstatoval, že i v této postkomunistické zemi je vyvíjen obrovský tlak na nezávislé novináře - dodnes jsou nezávislí žurnalisté ve Slovinsku vyhazováni ze zaměstnání. Ivan Nikolčev z Bulharska referoval o tom, jak usilují novináři v Bulharsku o vznik pevnějšího mediálního zákona. - Ukázalo se, že civilizační problémy i novinářská praxe v postkomunistických zemí jsou velmi obdobné, i když jsme často všichni zcela izolovaně zaměřeni na naše jednotlivé země. Bylo by zřejmě velmi prospěšné uvažovat o problémech všech těchto zemí společně. Iniciativa by měla ovšem vyjít z těchto zemí samotných.
Západní účastníci konference hovořili převážně o dopadu nejnovějších technologií na novinářskou praxi.
