Píše Čulík o druhořadosti v českých televizích příliš tvrdě? Srovnání: kritik deníku Sunday Times o edinburském televizním festivalu
Občas se vyskytují hlasy, že kritika Britských listů vůči různým aspektům české skutečnosti je příliš příkrá a že to zbytečně přitahuje kverulanty.
Kritický přístup je ale motorem pokroku. Bez kverulantů, bez lidí, kteří nejsou spokojeni s tím, co je, a snaží se to zkusit udělat jinak, líp, by nebylo technického ani jiného vývoje.
Myslím, že se psaní Britských listů nijak zvlášť neodlišuje od běžného způsobu psaní anglosaského tisku (v sobotu měl britský deník Independent na titulní straně hlavní titulek: "CLINTON GROVELS TO KEEP HIS JOB" (- dalo by se to možná přeložit "Clinton žere hlínu, aby ho nevyhodili z práce")
Zde je pár odstavců z článku A. A. Gilla (jak se v Čechách píše "renomovaného" recenzenta "prestižního" listu Sunday Times) z edinburského televizního festivalu. Myslím, že kdyby Gill měl možnost a zájem sledovat vysílání českých televizí, he would have a field day, bylo by to pro něho sousto k zakousnutí.
A.A. Gill píše nenapodobitelnou angličtinou, plnou krutých vtipů a slovních hříček, které se dají překládat do češtiny těžko. Omlouvám se, ze můj překlad je jen odvar. Taky neumím psát s takovým humorem, jako Gill, který jeho vitriol odlehčuje. (Nebo naopak ještě zostřuje?) JČ
Skleník plný póz
Bar v Hotelu George v Edinburku byl minulý týden mistrovskou školou networking, navazování kontaktů. Byla to výroční konvence tristramů (Gill dává pohrdlivě pracovníkům britských televizních stanic druhové, snobské jméno Tristram, pozn. JČ) , konal se totiž televizní festival. Všude kolem mne dělaly stovky zcela totožných a zaměnitelných nezávislých tristramů dvouminutové prezentace v úsilí získat kontrakt na natáčení svého pořadu šéfredaktorům a generálním ředitelům televizních studií, programovým ředitelům, květinové výzdobě a věšákům na deštníky, a jako zešílevší kanárci také vlastnímu odrazu v zrcadlech. Mělo to vypadat jako nejdramatičtější sešlost nejzajímavějších lidí v zemi. Ve skutečnost však pro necvičené oko, pro lidi, kteří nejsou naladěni na multimiliónovou nenápadnou jemnost a předstíranou uvolněnost televize, vypadalo celé shromáždění jako mejdan absolventů nějaké střední školy. Jedna hezká vedoucí pracovnice společnosti BBC, kterou jsem znával, když ještě byla člověkem, se u mě zastavila a povzdechla si: "Zrovna mi nabídli kokain a sex." "Ale Panebože," namítl jsem já, "vždyť už jste odvysílali tisíce pořadů o kokainu a o sexu." - "Ale ne," odpověděla ředitelka, "to nebyl námět na televizní pořad. Nabídl mi kokain a pak se se mnou chtěl vyspat."
Kromě toho, že je výroční edinburský televizní festival volnou diskusí nejvýznamnějších osobností v televizním průmyslu o tom, jakou cestou do jednadvacátého století se má vydat nejsložitější a nejpopulárnější kulturní forma v historii civilizace, stojící nyní na samé hranici největší technologické a umělecké výzvy, je tento festival také jednou obrovskou, zpocenou, pivem zdrogovanou šoustačkou, na níž se podílejí typy, kterým by byl odmítnut vstup do zapadlé putyky v libovolném anglickém venkovském zapadákově ve středu večer. Na jednom se všichni tristramové jednomyslně shodnou - není nic lepšího než sex mimo televizní obrazovku. Ve tři hodiny ráno měl hotelový foyer zoufalou atmosféru posledních dam, kterých si nikdo nevšiml, na potápějícím se Titaniku,.
Pracovně se pořád hovoří o digitální televizi. Všichni souhlasí, že digitální televize radikálně změní všechno navždycky. Jakým způsobem bude všechno radikálně změněno navždycky, to si není nikdo jistý. Ale žádný z tristramů nechce zůstat pozadu. Tristramové pobíhají vzrušeně v kruzích, šíří dohady a katastrofické scénáře, aby se vecpali alespoň na nějaké místo v ujíždějícím vlaku.
Dalo by se říct, že byli všichni zesraní hrůzou. (scared dungless). Až na to, že být zesraný hrůzou je přirozeným mentálním stavem tristramů. Jediní lidé, kteří si hrdě vykračovali na edinburském festivalu s úsměvem na tváři, byly ony duše, jimiž všichni donedávna pohrdali, totiž ty, které umějí vyrábět velmi levné televizní pořady. Největší úsměv byl na tváří Bruce Burgesse, krále kuchařských programů kabelové televize. To je částečně proto, že Burgess má neobyčejně velký obličej, a částečně proto, že dokáže vyrobit sto hodin televizních pořadů za cenu jediného obleku Johna Birta (John Birt je generální ředitel rozhlasu a televizi BBC, známý svými módními obleky, pozn. JČ).
Byl jsem v Edinburku především v roli hromosvodu nenávisti. Neuvědomíte si, jak obrovské množství energie vám dodá, když vidíte, jak jste masově nenáviděn, dokud nejedete na festivalový týden jako televizní kritik. Byl jsem také v Edinburku, abych tam interviewoval Michaela Apteda, který natočil film 7 Up. Apted je jako bytost z jiného světa. Obyčejně nepropadám nostalgii po žádném minulém zlatém věku, avšak Aptedova inteligentní, tichá integrita, ve srovnání s dnešními dokumentárními polo-hranými seriály, všemi těmi pořady typu Modern Times, Reputations, Cutting Edge, je velmi přesvědčivý argument. Hollywood však o Apteda už přišel. V Británii Apted nyní natáčí nejnovější verzi dlouhodobého seriálu o chlapci, který se neumí zbavit své infantility, totiž nový film o Jamesi Bondovi. Bude to jakýsi film 007 Up. (Ten vtip se mi docela líbí: pořád jsem ho opakoval.)
Také jsem předsedal debatnímu večeru na téma ženy a televize. Bylo děsné, že to byla nejpopulárnější akce celého televizního týdne. Usedl jsem v konfrontaci se seřazenými šiky xantip a s Peterem Yorkem. Panebože, z nich jde strach. Jen jsem tiše zablekotal pár úvodních poznámek, a už ryčely, dožadovaly se chlapecké krve, a povšiml jsem si dvou věcí. Zaprvé: už je mi jasné, proč televize nedokáže nikdy dát dohromady slušnou módní přehlídku: ty ženské byly oblečeny jak vězeňské dozorkyně na povánočním výprodeji. A druhá věc: ženy, které pracují v televizi, jsou jako piranhy: zaútočí na cokoliv. Vázal jsem na udici pořád větší a barevnější mouchy a říkal jsem si, tohle přece nespolknou, ale spolkly. A rvaly se mezi sebou o slovo.
Ženské v televizi nemají absolutně žádný smysl pro osobní ironii. Jejich schopnost brát se stoprocentně vážně je bez hranic. Že se televize dělá pro ženy a jménem žen na úkor mužů, je naprosto zjevné komukoliv, kdo si sedne a tu televizi zapne. Není to však jasné těm ženám, které ty pořady dělají. Neustoupily ani o centimetr. Dokonce mě i obvinily, že jsem ten debatní večer zorganizoval, aby se mohl seznámit s holkama.
A ještě mi došla třetí velká pravda, jak tam na mě řvaly o vládě nerovnosti a paternofallusismu na chodbách, kudy chodí mocní. Uvědomil jsem si, že tyto ženy zoufale, hluboce potřebují věřit, že bojují v nemilosrdném prostředí, plné ovládaném muži. Je žulovým článkem jejich víry, že se snaží stůj co stůj prosadit se proti mužské nespravedlnosti, protože je to naplňuje pocitem, že jsou průkopnice a chrabré sufražetky. Kdyby byly donuceny přiznat, že televizní vysílání nemá vypadat jako kříženec mezi absolventskou schůzkou dámské koleje v Cheltenhamu a mezi jemně módním oddělením záclon britských supermarketů, musely by si připustit, že nesou odpovědnost za to, co se vlastně vysílá. Přišly by o svůj pohodlný, spravedlivý hněv.
Na pódiu mi oponovala Diane Nelmesová, ředitelka programu denního vysílání společnosti ITV. Tato osoba nese vinu za vznik "diskusních" pořadů Richard and Judy a teď za to činí pokání tím, že je naprosto šarmantní vůči všem, koho potká, dokonce i vůči televizním kritikům, kteří jsou terčem nenávisti.
A pak tam byla Elisabeth Murdochová (dcera mediálního magnáta Ruperta Murdocha, která zřejmě převezme alespoň částečně řízení jeho impéria, pozn. JČ). Elisabeth byla Turandot Edinburku. Je to nejmocnější osoba na dnešní televizní scéně. Abych citoval jednoho tristrama, "Sky Television, co se týče digitálního vysílání, předstihla křivku." Přirozeně, jsem do Elisabeth naprosto zamilován. Ale to je, jak by řekly xantipy z nejsledovanějšího televizního času, zcela typické pro stárnoucího blba, jako jsem já, kterého okamžitě položí na lopatky energické blondýnky s dokonalým stylem, které vystupují jako hrdinky z detektivek Raymonda Chandlera. Udělil bych tento týden Elisabetě cenu The Gary - totiž že ji náš karikaturista k mému článku namaluje - kdyby to nevypadalo jako doprdelelezectví (brown-nosing) vůči šéfově dceři, z něhož by vám bylo na zvracení. (Rupert Murdoch vlastní deníky The Times a The Sunday Times, pozn. JČ.)
Namísto toho uděluji tuto cenu s obrovským potěšením skupině vynikajících dramatických talentů a Dianě Riggové. Miriam Margolyes a Diana Rigg jsou dvě ženy, které jasně ukazují, jaký naprostý nesmysl jsou televizní inscenace, založené na aktuálních problémech a diskriminaci žen. Nenapadne vás, jaké jsou to senzační vzory pro společnost, napadne vás, jaké jsou to vynikající herečky. V případě Miriam: jaká je to vynikající celé herecká společnost. Obě byly v dokonalé formě. Je škoda, že jich televize využívá tak málo, jenže když vidíte ty šunky, které jsou jim nabízeny v podobě scénářů, je to od nich obrovsky velkomyslný filantropický čin, že do televizní krabice vůbec vkročí.
