Svoboda slova podle Železného: Právní ignorance na TV Nova
V sobotním pořadu Volejte řediteli vystoupil Vladimír Železný s několika pozoruhodnými názory:
- Protože Ústava zaručuje nepřípustnost cenzury, nesmějí se výtky mediálních rad (tj. Rady RTV, Rady ČT a Rady ČRo) zabývat jednotlivými pořady, nýbrž výhradně celým komplexem vysílání.
- Není nic špatného na tom, že televizní reportéři pracují s tajnými dokumenty; je chybou státu, že nebyl schopen dokumenty účinně utajit.
- Přístup Nadorazu o Janu Kavanovi byl korektní, protože Kavan byl konfrontován s údaji ze spisu a dostal příležitost ke každému obvinění se vyjádřit.
Domnívám se, že pan Železný nemá pravdu ani v jednom z těchto bodů.
1.
Formulaci "Cenzura je nepřípustná" neobsahuje Ústava, nýbrž Listina základních práv a svobod, a to ve svém článku 17. Hned v následujícím odstavci stojí: "Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti." Jedním ze zákonů, které do této kategorie spadají, je právě zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, nařizující provozovatelům stanic mj. poskytovat "objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů" (§ 4 ibid.).
O nedokonalosti české mediální legislativy psaly Britské listy už několikrát, rovněž jsem vyjádřil názor, že Rada RTV je v posledních dvou správních řízeních proti TV Nova v neprávu; jsem však přesvědčen, že formulace § 4 zákona o vysílání dovoluje Radě vyslovovat se k obsahu jednotlivých pořadů, nejen k vysílání jako agregátu; kdyby tomu tak nebylo, postrádala by podmínka objektivity smyslu: má-li být vysílání objektivní (přesněji má-li poskytovat objektivní informace), musí být objektivní každá jeho část. Z tohoto právního názoru vycházela i moje stížnost na pořady Nadoraz a Televizní noviny.
2.
Na první pohled by se zdálo, že tady má Železný naprostou pravdu: je povinností státních orgánů starat se o utajení toho, co má zůstat tajné. Proč by to za ně měli dělat novináři?
Věc má ale háček. Každý občan je ze zákona oprávněn bránit se proti zveřejňování nepravdivých údajů o své osobě, a důkazní břemeno - povinnost dokázat, že zveřejněná informace byla pravdivá - leží na novinářích, konkrétně na šéfredaktorovi příslušného média. A opírají-li se informace pouze o materiál, který je v době procesu považován za tajný, uplatní se ustanovení § 124 občanského soudního řádu, jež tajné dokumenty z důkazního řízení explicitně vylučuje, ledaže by předtím byly odtajněny nebo pro účel dokazování uvolněny oprávněným státním orgánem - jenže ten k tomu stěží bude mít důvod, jedná-li se o běžný občanskoprávní spor. Tudíž redaktorovi nezbývá než pokusit se dokázat pravdivost svých tvrzení přípustnými prostředky, což může být v řadě případů prakticky nemožné. Nedokážu si třeba představit, jak by dnes ČT chtěla - bez použití svazku KATO - přesvědčit soud o pravdivosti tvrzení, že Jan Kavan poskytl StB informaci, pod jakým pseudonymem psal do britských novin Karel Kovanda.
Podotýkám, že novinář publikující údaje z tajných spisů se v některých případech - byť asi ne v tomto - navíc vystavuje riziku trestního stíhání pro trestný čin ohrožení státního tajemství podle § 106 trestního zákona.
3.
Kdyby byl přístup redaktorů Nadorazu k Janu Kavanovi korektní, museli by respektovat, že od předmětných událostí uplynulo téměř 30 let a nedá se předpokládat, že si Kavan bude pamatovat všechny podrobnosti. Korektní postup by např. znamenal, že by Kavanovi dali kopii údajného agenturního svazku, dovolili mu prostudovat ho a teprve pak se ho zeptali na cokoli, co by mohlo podle jejich mínění zavdávat příčinu k podezření.
Domnívá-li se ředitel nejvlivnějšího masmédia v České republice, že to, co předvedli Kohout a spol. v Nadorazu, má něco společného s etickou a seriózní publicistikou, dává to o stavu českého žurnalismu věru nelichotivý obrázek.
Praha, 15.8.1998
Tomáš Pecina
http://web.telecom.cz/cleose/tompecina1.html
