Ruská rublová panika možná povede ke vzniku nové železné opony

Observer, 16. srpna 1998

Kdyby Rusko z důvodů nedobytnosti odmítlo platit desítky miliard dolarů svých dluhů, většinou u zahraničních bank - velké množství těchto půjček poskytlo Německo a je teď vážně ohroženo - byl by to přesně onen šok, jaký na prahu zavedení evropské měny euro nemocný světový finanční systém vůbec nepotřebuje.

Okamžité důsledky by byly pocítěny nejen v Rusku a v Německu, ale i v sousedních ekonomikách - v Polsku, v České republice, v Maďarsku, na Balkáně a na Ukrajině, jejíž padesát miliónů obyvatel se potýká s vlastní finanční krizí.

"Haló, je to makléřské oddělení?"

"Ano, kdysi se to tu tak jmenovalo."

"S kým mohu promluvit o situaci na trhu?"

"Na jakém trhu?"

"Na trhu akcií, na burze."

"Á... Burza, to tady už dlouho neexistuje."

"Potřeboval bych promluvit s nějakým makléřem."

"Zavolejte si později."

"Za půl hodiny?"

"Ne spíš na podzim."

(Tento rozhovor mezi ruským novinářem a ruským makléřem se uskutečnil v černý čtvrtek, 13. srpna 1998.)

Minulý týden to vypadalo, že pouhou jednoduchou zvučnou větou, otištěnou ve finančních novinách - "Rozklad ruských finančních trhů dospěl do své konečné fáze" - dokáže stárnoucí miliardář George Soros způsobit, že celosvětové, navzájem propojené globální trhy prasknou, tak jako krotitel šelem v ringu, který jen práskne bičem.

Soros promluvil a v Moskvě, která se stala ohniskem pozornosti tohoto brilantního spekulanta, zkolabovala burza. Je to tak? Ne přesně. Pravda je daleko děsivější. Kdyby se svět měl děsit jen pádu hodnoty ruských akcií, mohli bychom všichni klidně spát. Celková hodnota akcií, s nimiž se obchodovalo v onen nechvalně známý "černý čtvrtek", která se dostala na titulní strany novin a byla hlavní zprávou ve všech časových zónách, nedosáhla o moc více než 7 miliónů liber - bylo to jen bleší kousnutí na těle ruské ekonomiky.

Soros neurychlil krizi v Rusku tím, že požadoval devalvaci rublu a novou, naléhavou injekci další západní finanční pomoci. Soros jen vzbudil svět a poukázal na krizi, které se už v Rusku odehrávala. V hluku, který působí prodej relativně minimálního množství ruských akcií, se rýsuje větší hrozba: je pravděpodobné, že ruské vládě dojdou za několik měsíců peníze a bude muset odmítnout splatit své dluhy. To vyvolá řetězovou reakci u nervózních sousedů Ruska a bude to znamenat ukončení sedmileté éry prozápadní vlády v Rusku (a možná také ukončení éry proruské vlády na Západě).

"Trh je mrtev," konstatoval Al Breach, liberální britský ekonom v Moskvě, který tam sledoval katastrofu, kterou v Rusku vyvolal za minulý rok kolaps asijských finančních trhů.

Byla to velmi znepokojivá slova od obdivovatele Margaret Thatcherové. Breach neměl na mysli burzu. Měl na mysli, že je v Rusku mrtvá samotná myšlenka tržního mechanismu, schopného triumfovat nad protivenstvím. Tato ústřední myšlenka samospasitelného tržního mechanismu, o níž se opíraly za posledních sedm let konklávy západních expertů a ruských reformátorů už nyní neplatí.

"Jakmile se jednou dostanete do této etapy, je nemožné to napravit tržními prostředky," konstatoval Breach. "Jsem přesvědčen, že teď už nikdo Rusku žádné peníze nepůjčí. Finanční instituce a banky se snaží co nejrychleji zbavit všeho, co měly kdy s Ruskem společného. A když se lidé snaží co nejrychleji vybrat banku, uzavřete dveře a řeknete: teď máme dovolenou."

Kdyby Rusko z důvodů nedobytnosti odmítlo platit desítky miliard dolarů svých dluhů, většinou u zahraničních bank - velké množství těchto půjček poskytlo Německo a je teď vážně ohroženo - byl by to přesně onen šok, jaký na prahu zavedení evropské měny euro nemocný světový finanční systém vůbec nepotřebuje.

Okamžité důsledky by byly pocítěny nejen v Rusku a v Německu, ale i v sousedních ekonomikách - v Polsku, v České republice, v Maďarsku, na Balkáně a na Ukrajině, jejíž padesát miliónů obyvatel se potýká s vlastní finanční krizí.

Jak se dostalo Rusko do této nové krize tak strašně rychle? Konec konců, teprve před měsícem vytrubovala Moskva, že se jí podařilo uzavřít dohodu s Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a Japonskem ohledně další šťavnaté půjčky, ve výši 22,6 miliard dolarů, na dobu dvou rok, jejímž prostřednictvím měl být podporován rubl.

Přátelé prezidenta Borise Jelcina ve skupině G7 čelných průmyslových mocností si dobře uvědomovali, že se rubl octl pod tlakem v důsledku rozkladu cen ropy, který vznikl v Asii a v důsledku úprku západních investorů ze vznikajících trhů. Přijali bědování Jelcinových ministrů, že jestliže výrazně poklesne hodnota rublu, jediný hospodářský úspěch Jelcinovy vlády, totiž nízká inflace a stabilní měna - bude rázem zlikvidována, a není vyloučeno, že bude zároveň smeten i Jelcinův režim.

A tak západní země Jelcinovi poskytly peníze, které požadoval. Avšak mezitím vznikla právě ta krize, kterou měla tato nejnovější velká západní půjčka odvrátit - totiž krize důvěry ve schopnost ruské vlády udržet hodnotu rublu na nynější úrovni.

Soros má vlastní vysvětlení, jak se to stalo. V dopise deníku Financial Times obvinil Mezinárodní měnový fond ze strašlivé chyby.

Problém ruské vlády je toto: Do konce roku musí vyplatit vládní obligace v hodnotě mnoha miliard dolarů, pro něž ruská vláda při jejich prodeji kupcům nabídla ve snaze zlikvidovat svůj rozpočtový schodek absurdně vysoké úroky. Ale i kdyby se ruské vládě podařilo bezproblémově vybrat všechny daně, vláda nebude mít dostatek peněz na to, aby mohla splatit tyto dluhy a nebude mít už vůbec žádné peníze na státní výdaje v reálném světě - jako například na platy lékařů či na údržbu jaderných ponorek.

Mezinárodní měnový fond se domníval, že poskytne-li Rusku novou půjčku, to dodá ruským a zahraničním investorům důvěru, aby si od ruské vlády koupili nové obligace, tentokrát na nižší úrok. Zisk z prodeje těchto obligací měla Moskva použít na vykoupení oněch původních obligací s absurdně vysokým úrokem. Přitom jí měly ještě zbýt peníze na to, aby mohla normálně financovat státní rozpočet.

Ale, podle Sorose, Mezinárodní měnový fond si nepovšiml jedné maličkosti: ruské banky si totiž nekoupily původní vládní obligace za vlastní peníze. Aby mohly spekulovat na trhu těchto obligací, který býval neobyčejně výdělečný, navzájem si pro tento účel napůjčovaly peníze.

Ruské banky teď zdaleka nemají zájem kupovat nové obligace na nižší úrok. Naopak se snaží prodat své původní obligace za jakoukoliv cenu, aby si navzájem byly schopny splatit své dluhy. V důsledku této situace zmizely peníze z ruského finančního systému, který minulý týden zcela zamrzl. Některé banky odmítaly svým zákazníkům vyplácet peníze z kont, že prý až na výpovědní lhůtu několika dní.

Jedna z největších ruských banka, SBS-Agro, jejíž majitel, Alexander Smolenskij, kdysi věnoval starostovi Moskvy padesát kilogramů zlata na kupole jeho nově postavené katedrály, byl donucen na poslední chvíli prosit ústřední banku o půjčku.

"V takové situaci by bylo docela rozumné, aby vláda vyhlásila platební nedobytnost," konstatoval jeden komentátor, Gleb Baranov.

Premiér Kirijenko trval na tom, že není důvodů k panice. Ústřední banka má dostatečné rezervy k tomu, aby ochránila bankovní systém. Platební nedobytnost i devalvace rublu jsou podle Kirijenka vyloučeny.

Pokud však dojde nynější ruská vláda k závěru, že bude devalvace rublu či vyhlášení finanční nedobytnosti přece jen nutné, je velká otázka, zda by jí mocné ruské zájmové skupiny a ruští občané jako celek dovolili zůstat po takovém radikálním kroku ve vládě.

Stouply by ceny, hodnota rublových úspor by poklesla a banky by udělaly bankrot. Pesimisté argumentují, že by se devalvace vymkla kontrole, vedla by k hyperinflaci, a to by byla konečná diskreditace Jelcinových reforem.

Je nepravděpodobné, že by v Rusku vznikly rozsáhlejší nepokoje. Pokud se nebouří dělníci, kteří nedostávají plat už více než rok, proč by se měli bouřit po devalvaci rublu?

Hlavní hrozbou Jelcinově vládě a stabilitě jaderného Ruska je však mocná elita kolem prezidenta, jejíž vznik v posledních letech připustil. Všichni tito milionáři vidí finanční krizi a Jelcinovu slabost jako příležitost pro zvýšení vlastního vlivu.

Pokud by se mocné ruské skupiny spojily s vedením ruského parlamentu a požadovaly by Jelcinovu rezignaci, musel by odstoupit. Vzniklo by mocenské vakuum a celá řada potenciálních konfliktů.