Severní Irsko: Hrstka extrémistů způsobila masakr

Statistiky nejhoršího teroristického atentátu v historii Severního Irska se v neděli proměnily v seznam konkrétních tragédií jednotlivých lidí. Mezi zabitými bylo devět dětí, jedním z nich byl dvanáctiletý chlapec ze Španělska, pobývající v Irsku v rámci mezinárodní výměny. V jedné rodině byly usmrceny příslušnice tří generací: pětašedesátiletá babička, její třicetiletá dcera v poslední etapě těhotenství a její osmnáctiměsíční holčička. 220 lidí bylo zraněno, několik z nich vážně, někteří lidé přišli o zrak. Premiér Tony Blair přerušil svou dovolenou a odletěl přímo do Belfastu. "Cílem této bomby bylo zničit práci, naději, a shodu, které jsme dosáhli. Naším rozhodnutím musí být: tito lidé nesmějí zvítězit. Demokracie bude triumfovat nad zlem," řekl v Belfastu Tony Blair.

Ruská rublová panika možná povede ke vzniku nové železné opony

Observer, 16. srpna 1998

Kdyby Rusko z důvodů nedobytnosti odmítlo platit desítky miliard dolarů svých dluhů, většinou u zahraničních bank - velké množství těchto půjček poskytlo Německo a je teď vážně ohroženo - byl by to přesně onen šok, jaký na prahu zavedení evropské měny euro nemocný světový finanční systém vůbec nepotřebuje.

Okamžité důsledky by byly pocítěny nejen v Rusku a v Německu, ale i v sousedních ekonomikách - v Polsku, v České republice, v Maďarsku, na Balkáně a na Ukrajině, jejíž padesát miliónů obyvatel se potýká s vlastní finanční krizí.

"Haló, je to makléřské oddělení?"

"Ano, kdysi se to tu tak jmenovalo."

"S kým mohu promluvit o situaci na trhu?"

"Na jakém trhu?"

"Na trhu akcií, na burze."

"Á... Burza, to tady už dlouho neexistuje."

"Potřeboval bych promluvit s nějakým makléřem."

"Zavolejte si později."

"Za půl hodiny?"

"Ne spíš na podzim."

(Tento rozhovor mezi ruským novinářem a ruským makléřem se uskutečnil v černý čtvrtek, 13. srpna 1998.)

Minulý týden to vypadalo, že pouhou jednoduchou zvučnou větou, otištěnou ve finančních novinách - "Rozklad ruských finančních trhů dospěl do své konečné fáze" - dokáže stárnoucí miliardář George Soros způsobit, že celosvětové, navzájem propojené globální trhy prasknou, tak jako krotitel šelem v ringu, který jen práskne bičem.

Soros promluvil a v Moskvě, která se stala ohniskem pozornosti tohoto brilantního spekulanta, zkolabovala burza. Je to tak? Ne přesně. Pravda je daleko děsivější. Kdyby se svět měl děsit jen pádu hodnoty ruských akcií, mohli bychom všichni klidně spát. Celková hodnota akcií, s nimiž se obchodovalo v onen nechvalně známý "černý čtvrtek", která se dostala na titulní strany novin a byla hlavní zprávou ve všech časových zónách, nedosáhla o moc více než 7 miliónů liber - bylo to jen bleší kousnutí na těle ruské ekonomiky.

Soros neurychlil krizi v Rusku tím, že požadoval devalvaci rublu a novou, naléhavou injekci další západní finanční pomoci. Soros jen vzbudil svět a poukázal na krizi, které se už v Rusku odehrávala. V hluku, který působí prodej relativně minimálního množství ruských akcií, se rýsuje větší hrozba: je pravděpodobné, že ruské vládě dojdou za několik měsíců peníze a bude muset odmítnout splatit své dluhy. To vyvolá řetězovou reakci u nervózních sousedů Ruska a bude to znamenat ukončení sedmileté éry prozápadní vlády v Rusku (a možná také ukončení éry proruské vlády na Západě).

"Trh je mrtev," konstatoval Al Breach, liberální britský ekonom v Moskvě, který tam sledoval katastrofu, kterou v Rusku vyvolal za minulý rok kolaps asijských finančních trhů.

Byla to velmi znepokojivá slova od obdivovatele Margaret Thatcherové. Breach neměl na mysli burzu. Měl na mysli, že je v Rusku mrtvá samotná myšlenka tržního mechanismu, schopného triumfovat nad protivenstvím. Tato ústřední myšlenka samospasitelného tržního mechanismu, o níž se opíraly za posledních sedm let konklávy západních expertů a ruských reformátorů už nyní neplatí.

"Jakmile se jednou dostanete do této etapy, je nemožné to napravit tržními prostředky," konstatoval Breach. "Jsem přesvědčen, že teď už nikdo Rusku žádné peníze nepůjčí. Finanční instituce a banky se snaží co nejrychleji zbavit všeho, co měly kdy s Ruskem společného. A když se lidé snaží co nejrychleji vybrat banku, uzavřete dveře a řeknete: teď máme dovolenou."

Kdyby Rusko z důvodů nedobytnosti odmítlo platit desítky miliard dolarů svých dluhů, většinou u zahraničních bank - velké množství těchto půjček poskytlo Německo a je teď vážně ohroženo - byl by to přesně onen šok, jaký na prahu zavedení evropské měny euro nemocný světový finanční systém vůbec nepotřebuje.

Okamžité důsledky by byly pocítěny nejen v Rusku a v Německu, ale i v sousedních ekonomikách - v Polsku, v České republice, v Maďarsku, na Balkáně a na Ukrajině, jejíž padesát miliónů obyvatel se potýká s vlastní finanční krizí.

Jak se dostalo Rusko do této nové krize tak strašně rychle? Konec konců, teprve před měsícem vytrubovala Moskva, že se jí podařilo uzavřít dohodu s Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a Japonskem ohledně další šťavnaté půjčky, ve výši 22,6 miliard dolarů, na dobu dvou rok, jejímž prostřednictvím měl být podporován rubl.

Přátelé prezidenta Borise Jelcina ve skupině G7 čelných průmyslových mocností si dobře uvědomovali, že se rubl octl pod tlakem v důsledku rozkladu cen ropy, který vznikl v Asii a v důsledku úprku západních investorů ze vznikajících trhů. Přijali bědování Jelcinových ministrů, že jestliže výrazně poklesne hodnota rublu, jediný hospodářský úspěch Jelcinovy vlády, totiž nízká inflace a stabilní měna - bude rázem zlikvidována, a není vyloučeno, že bude zároveň smeten i Jelcinův režim.

A tak západní země Jelcinovi poskytly peníze, které požadoval. Avšak mezitím vznikla právě ta krize, kterou měla tato nejnovější velká západní půjčka odvrátit - totiž krize důvěry ve schopnost ruské vlády udržet hodnotu rublu na nynější úrovni.

Soros má vlastní vysvětlení, jak se to stalo. V dopise deníku Financial Times obvinil Mezinárodní měnový fond ze strašlivé chyby.

Problém ruské vlády je toto: Do konce roku musí vyplatit vládní obligace v hodnotě mnoha miliard dolarů, pro něž ruská vláda při jejich prodeji kupcům nabídla ve snaze zlikvidovat svůj rozpočtový schodek absurdně vysoké úroky. Ale i kdyby se ruské vládě podařilo bezproblémově vybrat všechny daně, vláda nebude mít dostatek peněz na to, aby mohla splatit tyto dluhy a nebude mít už vůbec žádné peníze na státní výdaje v reálném světě - jako například na platy lékařů či na údržbu jaderných ponorek.

Mezinárodní měnový fond se domníval, že poskytne-li Rusku novou půjčku, to dodá ruským a zahraničním investorům důvěru, aby si od ruské vlády koupili nové obligace, tentokrát na nižší úrok. Zisk z prodeje těchto obligací měla Moskva použít na vykoupení oněch původních obligací s absurdně vysokým úrokem. Přitom jí měly ještě zbýt peníze na to, aby mohla normálně financovat státní rozpočet.

Ale, podle Sorose, Mezinárodní měnový fond si nepovšiml jedné maličkosti: ruské banky si totiž nekoupily původní vládní obligace za vlastní peníze. Aby mohly spekulovat na trhu těchto obligací, který býval neobyčejně výdělečný, navzájem si pro tento účel napůjčovaly peníze.

Ruské banky teď zdaleka nemají zájem kupovat nové obligace na nižší úrok. Naopak se snaží prodat své původní obligace za jakoukoliv cenu, aby si navzájem byly schopny splatit své dluhy. V důsledku této situace zmizely peníze z ruského finančního systému, který minulý týden zcela zamrzl. Některé banky odmítaly svým zákazníkům vyplácet peníze z kont, že prý až na výpovědní lhůtu několika dní.

Jedna z největších ruských banka, SBS-Agro, jejíž majitel, Alexander Smolenskij, kdysi věnoval starostovi Moskvy padesát kilogramů zlata na kupole jeho nově postavené katedrály, byl donucen na poslední chvíli prosit ústřední banku o půjčku.

"V takové situaci by bylo docela rozumné, aby vláda vyhlásila platební nedobytnost," konstatoval jeden komentátor, Gleb Baranov.

Premiér Kirijenko trval na tom, že není důvodů k panice. Ústřední banka má dostatečné rezervy k tomu, aby ochránila bankovní systém. Platební nedobytnost i devalvace rublu jsou podle Kirijenka vyloučeny.

Pokud však dojde nynější ruská vláda k závěru, že bude devalvace rublu či vyhlášení finanční nedobytnosti přece jen nutné, je velká otázka, zda by jí mocné ruské zájmové skupiny a ruští občané jako celek dovolili zůstat po takovém radikálním kroku ve vládě.

Stouply by ceny, hodnota rublových úspor by poklesla a banky by udělaly bankrot. Pesimisté argumentují, že by se devalvace vymkla kontrole, vedla by k hyperinflaci, a to by byla konečná diskreditace Jelcinových reforem.

Je nepravděpodobné, že by v Rusku vznikly rozsáhlejší nepokoje. Pokud se nebouří dělníci, kteří nedostávají plat už více než rok, proč by se měli bouřit po devalvaci rublu?

Hlavní hrozbou Jelcinově vládě a stabilitě jaderného Ruska je však mocná elita kolem prezidenta, jejíž vznik v posledních letech připustil. Všichni tito milionáři vidí finanční krizi a Jelcinovu slabost jako příležitost pro zvýšení vlastního vlivu.

Pokud by se mocné ruské skupiny spojily s vedením ruského parlamentu a požadovaly by Jelcinovu rezignaci, musel by odstoupit. Vzniklo by mocenské vakuum a celá řada potenciálních konfliktů.

Svoboda slova podle Železného: Právní ignorance na TV Nova

Jan Kavan: Důvod k hrdosti?

Vyjádření Tomáše Peciny:

Případ Julia Tomina

Bouře ve sklenici vody: Další případ špatného novinářského úsudku České televize. ČT zbytečně vyhodila větší množství finančních prostředků na nesmyslnou kauzu a zbytečně poškodila pověst božího člověka, který "není z tohoto světa"

Někteří čeští novináři jezdí po Británii jako zběsilci a shánějí špínu, kterou by mohli pomazat Jana Kavana. Jestlipak je úsilí České televize vytahovat proti Kavanovi kdejakou hloupost motivováno skutečností, že ČT čelí soudnímu procesu pro pořad Nadoraz, který před nedávnem znovu zveřejnil o Kavanovi různé nepodložené insinuace.

Jak mi řekl jeden nezávislý pozorovatel: Vztahy mezi Českou republikou a Německem se dostaly na rekordně nejhorší úroveň. Česká televize však vydává finanční prostředky a drahocenné minuty vysílacího času hlavně zdá se na to, že jakýsi český exulant v Oxfordu zahájil hladovku proti jmenování Jana Kavana.

Tuto hladovku zahájil Julius Tomin. Když ho Česká televize koncem minulého týdne interviewovala pomocí satelitního telemostu z britského Oxfordu (takový telemost zdaleka není nejlevnější záležitostí, kromě toho si dva reportéři ČT v Londýně, kteří jen kvůli tomu z Prahy přijeli, najali auto a hotel a utratili majlant) Tomin nebyl schopen řádně vysvětlit, proč hladovku vlastně proti Kavanovi drží,. Zapůsobil dojmem nevyrovnaného výstředníka.

Pořady České televize o Kavanových "prohřešcích" jsou neumělé a povrchní. Třeba případ Kavanova kamiónu, zadrženého v Československu začátkem osmdesátých let, je velmi složitý a nedá se jasně vysvětlit na prostoru několika málo minut. Není pak divu, že telefonují a e-mailují čtenáři, že - navzdory velkým výdajům - Česká televize prezentovala v tomto případě znovu jen galimatyáš. Z diskuse Tomin - Kavan nebylo jasné, o co jde, avšak Kavan podle názoru diváků, kteří se ozvali, působil v televizi suverénněji a věrohodněji než Tomin. Záležitost však nebyla uspokojivě vysvětlena, takže pochybnosti u diváků zůstaly.

Kdo je Julius Tomin

Milan Kundera si kdysi postěžoval v jednom ze svých románů, že lidé na Západě žijí čistě v přítomnosti. O tom, co bylo před současným momentem, nemají ponětí a historické souvislosti hned zapomínají. Na Kunderu jsem si vzpomněl v souvislosti s tím, že se žádná české televizní stanice, která informovala o Tominově protikavanovské hladovce, neobtěžovala zabývat se tím, kdo je vlastně Julius Tomin, co dělá v Oxfordu a jak se tam octl. Češi také nyní mnohdy žijí jen v přítomném momentu.

Julius Tomin

Julius a Zdena Tominovi podepsali koncem sedmdesátých let v Praze dokument na obranu lidských práv Charta 77. V roce 1968 jim bylo kolem třiceti, takže patřili ke generaci, která se začala v liberálním období v Československu svobodně projevovat. Tim se v očích normalizačního komunistického režimu, který byl nastolen po sovětské invazi, charakterizovala tato generace jako podvratná a nebezpečná a musela být zlikvidována. Tominová začala v roce 1959 psát surrealistickou poezii. Studovala filozofii a sociologii a publikovala v šedesátých letech povídky a eseje. Po pádu Dubčekova režimu se octlo její jméno na indexu. Působila posléze v Československu jako překladatelka a tlumočnice a umí velmi dobře anglicky. V Británii v osmdesátých letech vydala v angličtině velmi dobře napsané dva romány, příznivě přijaté kritikou Stalin's Shoe, J.M. Dent and Sons, 1986 a The Coast of Bohemia: A Winter's Tale, Hutchinsons, 1987. Romány ovšem zapadly, protože se ve větším počtu výtisků na Západě neprodává nic, do čeho nakladatelství neinvestuje miliónovou reklamu a na prosazení děl neznámé východoevropské autorky by bylo riskantní investovat reklamní finance. Zdena Tominová pracovala donedávna v české redakci rozhlasové společnosti BBC. S Juliem Tominem nežije a v podstatě se s ním nestýká od roku 1982.

Julius Tomin studoval filozofii na Karlově univerzitě a získal tam doktorát. Posléze tam několik let pracoval v postgraduální funkci , jako aspirant (studium starořeckých filozofů bylo zcela nepolitické), ale trvalého univerzitního místa nedosáhl. Když se vrátil začátekm sedmdesátých let z pobytu v Americe, dobrovolně - ač nebyl disidentem - přijal práci strojníka v holešovické elektrárně. Byla to chyba, neboť ho úřady začaly považovat za disidenta. Proč jinak by šel dělat manuální práci? Pro úřady bylo nepochopitelné, že mohlo být rozhodnutí jít dělat v elektrárně filozofickým rozhodnutím.

V sedmdesátých letech začal organizovat neformální bytové filozofické semináře pro mladé lidi. První z mnoha svých hladovek uspořádal, když mu chtěla Stb bytový filozofický seminář zakázat. Podle dobového svědka tato první hladovka české komunistické úřady velmi překvapila. Při ní totiž skutečně šlo o významnou záležitost. Překvapující pro komunistické úřady byla ta hladovka proto, jak mi bylo řečeno, že "v českých končinách nebývá zvykem že by se hned tak někdo zřekl knedlíku". Po této první hladovce pak české úřady Tominův bytový seminář rok tolerovaly.

Koncem sedmdesátých let dosáhl Julius Tomin a jeho seminář mezinárodní proslulosti. Pozval totiž na své bytové semináře univerzitní učitele filozofie ze západních univerzit. Reagovala oxfordská univerzita, z níž do Prahy na Tominův seminář přijeli někteří učitelé. Byli fascinováni tím, jak v atmosféře útlaku v komunistickém Československu nabývaly texty starořeckých myslitelů obrovské aktuálnosti. Neformální studenti, frekventanti Tominova bytového semináře, hovořili o starořeckých filozofických textech s daleko větším nadšením a nasazením, než studenti britských univerzit.

Česká Stb si ovšem nemohla nechat líbit, aby Tomin rozšiřoval věhlas svých seminářů do zahraničí, a tak začala britským akademickým návštěvníkům dělat potíže, tahat je na výslechy a vypovídat je ze země.

Hrdí britští intelektuálové si to ovšem nesnesli. V Británii se stalo načas hlavní zprávou dne, že v jakémsi Československu popotahuje policie lidi za to, že rozbírají v soukromých bytech Platónovy dialogy. Učitelé filozofie z Oxfordské univerzity nebylo přitom možno podezírat z politické zaujatosti, ať pravicové či levicové.

Kolem roku 1980 se stal Julius Tomin v Británii mediální hvězdou. Urputnost, s níž se stavěl proti komunistickému režimu, britské sdělovací prostředky fascinovala. Případ Tominových bytových seminářů výrazně přispěl ke zvýšení britského povědomí o Československu a široce medializoval v Británii československé hnutí za lidská práva Charta 77.

Žil jsem tehdy v Británii teprve asi dva roky a pracoval jsem tehdy na Glasgowské univerzitě. Tomin vystupoval v britské televizi v živém vysílání ve zprávách i  v prestižních publicistických pořadech Newsnight. Telefonoval v pořadu živě z Prahy, že se právě vrátil z výslechu, co mu tam dělali, a jak vypadá situace. Jeho svědectví z Británie podporovali věhlasní učitelé filozofie z Oxfordu. Významně se v Tominově případě angažovala pokud vím profesorka Kathleen Wilkesová, která - pokud se pamatuji - byla z Československa tehdy vypovězena jako nežádoucí osoba.

I Tominově rodině, jako mnohým disidentům, ztěžovala tehdy vážně život československá policie. I u nich v domě seděli policisté před dveřmi jejich bytu a odmítali pouštět lidi dovnitř a zevnitř lidi ven. Britská televize o případu Tominových natočila a odvysílala celovečerní film.

Nakonec byla i celá Tominova rodina z Československa vyhoštěna do Británie. Byla zbavena československého občanství. Příslušníci Stb udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby přesvědčili oxfordské filozofy, že Tomin není žádný univerzitní vědec, ale diletant. Když nakonec přejížděli Tominovi hranice mezi Československem a západním Německem, policie je nechtěla pustit, pokud jí Tomin neodevzdá svůj doktorský diplom z Karlovy univerzity.

Tomin se ale zapřel a diplom odmítl odevzdat. Rodina se na hranici zamkla v autě a trvala na svém tak dlouho, až je pustili do zahraničí i s diplomem.

I po příchodu do Británie byl Julius Tomin stále ještě mediální hvězdou. Oxfordská univerzita Tomina pozvala na několik let jako tzv. Visiting Fellow. Zorganizovaly to společně koleje Balliol College a Kings College. Bylo to od oxfordských akademiků jakýmsi gestem: my vám, čeští estébáci, kteří jste nás v Praze tahali na výslechy, ještě ukážeme, že si jen tak nemůžete dovolit pronásledovat mezinárodně uznávaného odborníka na filozofii. Pozváním do Oxfordu dala Tominovi oxfordská univerzita pečeť legitimity.

Jenže ono se posléze ukázalo, že to pozvání nakonec bylo poněkud vlažné - že je oxfordští učitelé zamýšleli jaksi poněkud napůl. Tomin se svou urputností do ležérního, sofistikovaného, relaxovaného Oxfordu nehodil. Ukázalo se, že Tominovi platí oxfordská univerzita na 2 - 3 roky stipendium, stipendium však nebylo spojeno s žádným akademickým místem.

Každoročně pořádá Glasgowská univerzita prestižní výroční přednášku. Tuším, že to bylo v roce 1980 nebo 1981, kdy se rozhodla pozvat na tuto výroční přednášku právě mediální akademickou hvězdu Julia Tomina.

Kdosi mi tehdy říkal, že předchozího roku přednesl tuto přednášku jakýsi mikrobiolog, přišlo na ni celkem asi šest lidí. Televize je ovšem mocná: televizní sláva Julia Tomia způsobila, že na jeho přednášku přišlo na Glasgow University snad několik stovek lidí.

Přednáška byl trapas. Tomin neměl nic napsaného a po celou hodinu špatnou angličtinou improvizoval, asi tak, jak byl zvyklý z Prahy. Jeho řeč neměla strukturu, neměla hlavu ani patu. To se v Británii obyčejně nedělá. Prezentace je neobyčejně důležitá. Veřejné přednášky bývají sevřené a dokonale strukturované.

Byl jsem tehdy několik dní Tominovým hostitelem. Vyvezli jsme ho naším starým fiatem do severoskotské pustiny. Bylo to už někdy v listopadu, možná že v prosinci. Moje žena vzpomíná, jak v jednom momentě uprostřed skotských blat Tomin prohlásil, že potřebuje tuto pustinu zažít na vlastní kůži, požádal, abychom zastavili, sundal si boty a ponožky a vyběhl do vřesoviště na pár minut bos.

Existence bohemistických studií byla tehdy v důsledku útoku nově zvolené Margaret Thatcherové na univerzity v Glasgowě vážně ohrožena. Snažili jsme se dělat, co je v našich silách, abychom bohemistické oddělení udrželi. Vysvětloval jsem během cesty po severním Skotsku Tominovi, jaké vážné potíže mají britské univerzity a naše katedra. Říkal jsem, že mám Thatcherové především za zlé, že jako zastánce pravicové ideologie by snad měla podporovat nezávislá studijní střediska o komunistických zemích, kde jedině se soustřeďují necenzurované informace o civilizačním vývoji komunistického impéria. Místo, aby však Thatcherová tento výzkum podporovala, likviduje ho.

Taky jsme myslím hovořili o tom, kde je hranice mezi osobní integritou a tolerancí vůči druhým lidem, kteří jsou často prostě jiní. Zmínil jsem se o tom, že má-li člověk s druhými vyjít, musí do určité míry jejich "jinakost" tolerovat, jinak se od lidského společenství izoluje. A taky, že by měl člověk mít určitou míru strategického myšlení.

Při semináři u nás na katedře se Julius Tomin začal o těchto věcech hned zmiňovat: "Slyšel jsem, že tady na univerzitách taky není úplná svoboda projevu a člověk může narazit." Zatrnulo mi, bylo to neporozumění tomu, co jsem se snažil komunikovat. Milý Julie, budeš to mít asi tady v Británii taky velmi těžké, pomyslel jsem si.

A k tomu také došlo. Julius Tomin se nakonec pohádal i s učiteli filozofie na Oxfordské univerzitě. Jeho stipendium vypršelo a nebylo obnoveno. Od roku 1982 až do současnosti, tedy šestnáct let, žije Julius Tomin v Oxfordu z podpory v nezaměstnanosti. Nadále se intenzívně zabývá Platónem. Jako samouk se už v Praze naučil starořecky. Oxfordské filozofy obviňuje z toho, že nečtou starořeckou filozofii v originále, ale že je vykládají z anglického překladu. Obviňuje je, že starou řečtinu řádně neumějí a nezvládají. Možná je to to pravda. Kdesi v novinách se před časem vyskytla taky jakási zprávička, že se Tominovi zdá oxfordský výklad starořeckých filozofů příliš objektivistický.

Tomin vede v Oxfordu léta úporný boj ohledně toho, zda je Platónův dialog Phaedo rané nebo naopak pozdní dílo. Univerzitní pracovníci však tento boj v podstatě ignorují. Hladovek za svůj život uspořádal už několik. Jednou tuším uspořádal i hladovku proti oxfordské univerzitě.

Na sklonku osmdesátých let prošla britskými sdělovacími prostředky zpráva, že byl Julius Tomin najat majitelem jedné restaurace ve welšském městě Swindonu jako hospodský filozof. Majitel hospody platil Tominovi plat za to, že bude v hospodě štamgastům přednášet o filozofii. To se britským novinářům líbilo - it fired their imagination, stimulovalo to jejich fantazii. Na chvíli se zase stal Julius Tomin mediální hvězdou. Majitel swindonské restaurace dokonce v Tominově věci cestoval do Prahy a v osmdesátých letech rozvinul na Václavském náměstí nápis: VRAŤTE TOMINOVI JEHO ČESKOSLOVENSKÉ OBČANSTVÍ. Vydržel tam asi dvě minuty, než byl zatčen a vyhoštěn ze země.

Příliš mnoho přednášek však ve swindonské hospodě neměl, protože se nakonec Tomin pohádal i s tímto majitelem restaurace.

Po roce 1989 Julius Tomin nezažádal po pádu komunismu o návrat svého československého občanství, ani neprojevil zájem o návrat do Prahy. Dál žil dlouhá léta v Oxfordu z minimální britské podpory v nezaměstnanosti. Pohlédneme-li na internetové stránky oxfordské univerzity, zjistíme, že Tomina občas zřejmě univerzita najímá od hodiny, aby tu a tam vedl nějaký starořecký seminář. Tak loni tam zřejmě asi semestr vedl nějaký seminář o Platónovi. Trvalé zaměstnání univerzitního učitele to není.

Tomin nepronikl do vysoce preciózní civilizace oxfordské univerzity. Nenaučil se akademickému způsobu vystupování. Britská akademická komunita - možná je i ona dost vinna - ho odmítla jako podivína.

Jeden očitý svědek, který Tomina dobře zná, k tomu poznamenal: "Dobře, Julius je podivín. Ale ve své době v Československu něco znamenal. Těmi bytovými semináři dokázal něco skutečně významného. A že je zarytý do Platóna? Na to má nárok, může si přece dělat, co chce."

A jak se stalo, že Julius Tomin zahájil hladovku proti jmenování Jana Kavana ministrem zahraničních věcí?

Svědek konstatuje: "Jsem přesvědčen, že Tomina musel k té hladovce někdo zvnějšku navést. Tomin se totiž nezabývá ničím jiným než starořeckou filozofií a české domácí politice vůbec nerozumí, není s ní naprosto ve styku. Proti Kavanovi nic nemá. Z toho, že v televizní Jednadvacítce listoval při přenosu z Oxfordu papíry a  snažil se určitým způsobem argumentovat, věci však nerozuměl, je vidět, že motivace té hladovky je externí. Tomin se nyní konečně chystá k návratu do Čech. Rád vystupuje ve sdělovacích prostředcích. Je škoda, že si tímto nepromyšleným vystoupením proti Kavanovi vytvořil v Čechách pověst podivína a výstředníka. Ta nálepka s ním půjde i při jeho návratu do Prahy."

Tominovo vystoupení v České televizi zorganizoval reportér Jiří Potužník.

Když nastoupil od 1. dubna 1998 Ivan Kytka krátkodobě do funkce šéfa zpravodajství ČT, opustil svůj post londýnského zpravodaje a zamýšlel do Londýna postupně posílat na zkoušku některé členy pražské redakce, zda se osvědčí. Prvním z nich byl právě Jiří Potužník, mladík s dobrou vůlí i když s poněkud neujasněnými novinářskými hodnotami, který stejně novinářem nakonec být nechce - má velké divadelně režisérské ambice.

Potužník se zná s Tominovými už od svých dětských let. Během svého měsíčního pobytu v Londýně letos na jaře natočil Potužník o Tominovi a o jeho životní situaci v Oxfordu televizní reportáž. Život Julia Tomina je pro televizi námět určitě nosný, i když v některých ohledech poněkud tragikomický. Tominův životní příběh by mohl jistě posloužit k užitečnému zamyšlení, kde má ležet hranice zarytosti, neústupné osobní integrity a jakých kompromisů se člověk může a smí ještě dopouštět, aby vyšel se svými bližními, nevydělil se s lidské komunity a nepohádal se se všemi. Potužníkův film se dosud nevysílal - má se vysílat v ČT až někdy na podzim.

Natáčením této reportáže získal Potužník zřejmě Tominovu důvěru. Tomin, zabraný do studia řeckých klasických filozofů, nebyl ale posléze schopen uplatnit rozumnou, věcnou soudnost a nechal se pak znemožnit svým výstředním vystoupením v Jednadvacítce v konfrontaci s Janem Kavanem.

Potužník mu to neměl udělat. Kdyby bylo zpravodajství České televize seriózní institucí, odvysílalo by řekněme hodinový pořad, v němž by profesionálně analyzovalo ze všech stran celou historii Kavanova případu a ukázalo by, jak nesmyslně Kavana české sdělovací prostředky vláčejí bahnem. Velmi užitečné by bylo také analyzovat motivaci tohoto Kavanova pronásledování. Stejně se měl Potužník ptát, jaká motivace vedla Julia Tomina, božího, dětského zarytce, k náhlému rozhodnutí proti Kavanovi zahájit hladovku.

Rozbor motivace české nenávisti proti Kavanovi je vlastně daleko zajímavější než veškeré chyby, jichž se Kavan dopustil v boji proti komunismu. Možná, že bychom se o sobě tímto rozborem mohli mnohé naučit.

Mimochodem, ptal jsem se v Londýně v neděli jednoho svědka, který Kavana léta dobře zná a byl také členem Evropské kampaně za jaderné odzbrojení. Myslíte si, že byl Kavan u Stb?

Odpověď zněla: Ne, nikdy. Kavan byl vždycky antikomunista. Usilovně bojoval proti komunismu. Je pravda, že z jeho trockistického mládí mu dlouho zůstalo přesvědčení, že účel světí prostředky. Často používal různé dobrodružné metody, aby se komunistům dostal na kobylku. Byl si poněkud arogantně jist, že nad nimi vždycky vyhraje. Hrál s nimi různé manipulační hrátky. Oni ovšem nebyli vždycky tak blbí, jak se Kavan domníval. Jediným účelem veškerého Kavanova snažení bylo vždycky zničit komunistický režim v Československu. Dnes zastává velmi mírně levicově centristické postoje.

Jan Čulík

Ještě jednou: Neetické hlasování v televizní Aréně

Začátkem letošního roku proběhla v Britských listech diskuse o tom, zda je či není etické, aby pořad České televize Aréna, pokud se zabývá politickými tématy, obsahoval televizní hlasování veřejnosti.

Potíž totiž je, že televizní hlasování diváků během pořadu není dáno přesným sociologickým vzorkem. Do pořadu si může telefonovat kdo chce, kolikrát chce. Proto je takovéto zjišťování názorů naprosto zavádějící a neznemená nic. V důsledku sledovanosti pořadu Aréna může jen rozkolísat vědomí v ČR o rozložení politických sympatií ve společnosti. Proto jsem napsal, že je využívání telefonního hlasování v politických pořadech ostudné a Česká televize tím poškozuje demokracii.