Svobodná Evropa, Petr Zahradník a slouhovská podřízenost: Dívejte se na Jednadvacítku ČT, občas je to opravdu velká (tristní) legrace!
V pondělí 10. srpna Jednadvacítka České televize opět zazářila, když se v reportáži o amerických rozhlasových stanicích Svobodná Evropa a Svoboda nadšeně vrátila k oslavnému socialisticko-realistickému stylu novinářské (ne, spíše bohužel propagandistické) práce. Bylo to dost komické.
Úvodní informace Barbory Šámalové, sestry šéfa zpravodajství Zdeňka Šámala (která je jinak známá nepříliš objevnými reportážemi z Moskvy) vyplodila nekritickou reklamou pro RFE-RL tohoto poněkud neuvěřitelného znění:
Už více než čtyřicet let vysílá Rádio Svobodná Evropa pravdivé informace do nesvobodných zemí. Jeho objektivní zpravodajství bylo jedním z faktorů, které přispěly k pádu železné opony v Evropě. Od podzimu si jeho vysílání budou moci naladit také obyvatelé Íránu a Iráku. Po čtyři desetiletí Rádio Svobodná Evropa odhalovalo lži a podvody diktátorských režimů tím, že informovalo o světě za železnou oponou. Šířilo poselství svobody, demokracie, lidských práv a zákonů. (...) Poslání rádia, u jehož zrodu stála řada významných českých a slovenských poúnorových emigrantů bylo jednoduché: říkat pravdu. Program poskytoval občanům izolovaných zemí objektivní zprávy, diskuse a komentáře k situaci doma i dění na Západě...
Co je na tomto druhu "novinářské" práce pro české televizní diváky urážlivé?
1. Informace o tom, že se americká vláda rozhodla podvracet zejména irácký režim rozhlasovým vysíláním, jsou k dispozici už nejméně od června letošního roku. Viz Britské listy, které o nich přinesly zprávu v polovině června na základě článku britského deníku Independent. Vysílat do Iráku a do Íránu zrovna z Prahy je kontroverzní. Za kontroverzní se to považuje i mezi iráckými emigranty na Západě, z nichž podstatné množství žije v Londýně. Na střední Evropu nemají vůbec žádné vazby. Američané je nutí vysílat z Prahy, protože je to pro ně levné a už tady rozhlasové stanice pro podvracení diktátorských režimů mají. Financování amerického protiiráckého vysílání má také už delší, trochu spornou historii, protože není dost dobře jasné, které protisaddámovské skupiny by měla Amerika podporovat, a některé financování skončilo fiaskem. O tom se na Západě debatovalo. V Jednadvacítce České televize jsme se kromě hagiografického vzývání "pravdy" v propagandisticky úslužné reportáži Barbory Šámalové nedozvěděli o těchto závažných skutečnostech ani slovo. Stanice Svobodná Evropa a Svoboda měly vždy na Západě trochu nepevnou pověst, protože to jsou stanice financované americkým Kongresem, tedy státní. I když bylo jistě záslužné, že se Spojené státy, jako jedna z mála západních zemí, vůbec zajímaly a dlouhá léta podvratná rádia proti komunismu financovaly. Zdálo se to být donkichotským bojem s větrnými mlýny, i když československé vysílání RFE mělo podstatnější vliv v Československu koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let - rušení tehdy bylo slabší a kromě toho, RFE inteligentně přijala několik slavných reportérů pražského rozhlasu z roku 1968 - a pak znovu koncem osmdesátých let.
2. Pro diváka ČT je urážlivé nejen to, že ČT informuje povrchně, ale že není schopna si inteligentní informace najít a odvysílat včas. Nejenže jsou informace o americkém rozhodnutí vysílat z Prahy na Blízký Východ známy na Západě už mnoho týdnů, ale už před mnoha dny proběhly i českým tiskem, když mu je konečně vydali pražští mluvčí stanic RFE-RL (jak známo, čeští novináři většinou nejsou schopni vyhledávat si informace v zahraničí a to, co se tam děje, i když to může mít na situaci v ČR velký vliv, jsou schopni reflektovat teprve, když je o tom informuje až na konec, kdy je všechno rozhodnuto, někdo přímo v Praze). Bariéra Čechy - Západ je strašně silná. (Po téměř měsíčním pobytu v Praze už skoro vůbec nevím, co se děje ve skutečném světě, a silně toužím tuto bariéru nevědomosti prorazit. Stane se to dnes.)
Avšak Českou televizi napadlo se této tématice věnovat ještě později než český tisk, a to hagiograficky, teprve když se rozhodl ohledně této závažné věci, že totiž z Prahy bude vysílat rozhlasová stanice, iráckou a íránskou vládou vnímaná jako zosobnění Satana, trochu uchlácholit českou veřejnost americký ředitel stanic RFE-RL Thomas A. Dine.
Reportáž a rozhovor o amerických rozhlasových stanicích Svobodná Evropa a Svoboda, k nimž se v pondělí snížila Česká televize, byly nepříjemným výrazem podřízenosti českého národa, aspoň jako ho zjevně chápe nynější vedení Jednadvacítky ČT, vůči jakékoliv západní mocnosti, zejména vůči Spojeným státům. Dovedu si představit, že i tentokrát zatelefonovala do ČT pracovnice amerického informačního střediska a vyjádřila přání, aby byl ve studiu poskytnut čas americkému prezidentu stanic RFE-RL a pracovníci České televize se mohli přeochotně přerazit, aby tomuto přání vyhověli.
Dine svým vystupováním - a pauzami způsobenými simultánním překladem - působil ve studiu Jednadvacítky poněkud groteskně. (Česká televize sice nyní nesmyslně bourá a přestavuje za drahé peníze podle - prvního velkého? - rozhodnutí Jakuba Puchalského zpravodajský velín, aby bylo při zprávách ČT jako v Nově vidět dozadu do redakce, jak tam u techniky "dramaticky" sedí či rušně pobíhají televizní zaměstnanci - to by se dalo pořídit bez nákladů prostřednictvím zařízení blue screen, na něž se dá promítnout jakékoliv pozadí, třeba živý záběr rušné redakce, pořízené kamerou - ale financovat simultánní otitulkování interviewovaných zahraničních osob si zjevně dovolit nemůže.)
Přitom byl rozhovor - jak už to v pořadech Jednadvacítka v těchto týdnech bývá - nesdělný: prezident RFE-RL neřekl vůbec nic nového. Vzniklo formální propagandistické cvičení, přesně tak, jak tomu bývalo za komunismu.
Teprve v závěru sekvence se interviewující Daniela Drtinová dopracovala k otázce, která byla jistě hlavním důvodem vzniku celého propagandistického šotu: "Nebude vysílání do Íránu a do Iráku z Prahy nebezpečné a jak se bude tomu nebezpečí čelit?"
Prezident stanic RFE-RL pokýval hlavou a řekl, že žijeme v nebezpečném světě a vysílat asi nebezpečné bude, že budou ohroženi zaměstnanci i majetek RFE-RL. O tom, zda by třeba Iráčané nemohli umístit z pomsty kanistr se sárínem v pražském metru a budou-li Američané případně nějak pomáhat českým bezpečnostním složkám v přípravách na takovéto možné nebezpečí či je zcela nechají v loji, se v Jednadvacítce nemluvilo.
Je jasné, že Česká republika by měla podporovat podvracení nedemokratických režimů, už proto, že sami Češi totalitní diktaturou trpěli po mnoho desetiletí. Proběhla však v této věci v ČR veřejná diskuse? Jak by se to mělo dělat? Mělo by se to dělat ve spolupráci s Američany, pokud ano, jak? Co přesně má být cílem těchto akcí? Je rozumné nechat všechny tyto otázky, ať si je vyřeší Američané, my jen poskytujeme v České republice pro jejich instituce prostor?
Jednadvacítka se svou pondělní sekvencí o stanicích RFE-RL skoro vrátila do komunistické éry. Myslím tím onu pohnutou rudoprávní praxi z doby za komunismu, kdy ve světě či doma došlo k nějaké události, Rudé právo vědělo, že o tom musí psát a televize referovat, ale udělalo to zakrytou a vyhýbavou formou, takže se člověk musel domýšlet, o co vlastně v celé závažné záležitosti skutečně jde.
Naposledy jsem byl ve zpravodajství České televize svědkem této reportérské vyhýbavosti loni na podzim, při velké odborářské demonstraci v Praze, o níž Česká televize informovala víceméně ironicky jako o shromáždění starců, podivínských komunistů, nespokojenců a jiných kverulantů. Sledoval jsem tuto reportáž ČT v bytě jednoho přítele, který neztratil smysl pro potlačování informací, a ten pravil: "Tahle reportáž o té odborářské demonstraci byla tak vyhýbavá a bojácná, že tím Česká televize dala najevo, že zřejmě šlo skutečně o projev vážné nespokojenosti."
Opakuji s důrazem: hagiografická informace o rozhodnutí Američanů vysílat z Prahy do Íránu a do Iráku byla pro české občany urážlivá. Bylo odporné být svědkem toho, jak na minimální povel velké mocnosti (a možná ani nebyl z americké strany tento povel vydán, jen byl novináři v ČT přeúslužně předvídán) okamžitě pracovníci ČT klesají na kolena a nekriticky dělají, co se po nich chce.
Je to jak když ČT informuje o české politické scéně: ne že by byla schopna najít si samostatný, nezávislý, hrdý a kritický úhel, vlastní objevný pohled. Čeká, co jí politik nadiktuje, a pak se stává ve vysílání jeho hlásnou troubou. Tentokrát se na mnoho minut stala v Jednadvacítce Česká televize nekritickou hlásnou troubou vedení stanic RFE-RL.
Přeji si být příslušníkem hrdého a neúplatného národa, který si je vědom své vlastní ceny a nesedá si bojácně na zadek před každým zahraničním potentátem. Hrdý a neúplatný národ by měl mít i svobodnou, hrdou, neúplatnou a kritickou televizi.
Uveďme celou záležitost s RFE-RL na pravou míru
O Svobodné Evropě se nemusejí natáčet oslavné reklamy, ve smyslu "Milujeme své spojence na věčné časy", jak to bylo zvykem za nadvlády Sovětského svazu.
Ve světě je známo, že tato americká rozhlasová stanice byla záslužným, i když poněkud černobílým, nástrojem protikomunistické propagandy. Existovala celá řada témat, o nichž Svobodná Evropa nechtěla či nemohla vysílat: nehovořilo se příliš kriticky o Západě, podrobněji se nevysvětlovalo, jak funguje západní demokratická občanská společnost. Dlouho se to zdálo zbytečné - to, jak to vypadá ve vnějším světě, mimo komunistický blok, připadalo nesdělitelné. Nejdůležitějším úkolem bylo podvrátit komunismus, nikoliv poskytnout lidem v komunistickém impériu informace o tom, jak jemně a vyváženě funguje demokratický svět.
I když nebyla Svobodná Evropa zdaleka tak otevřenou a demokratickou institucí, jak se nám snažila ve své reklamní reportáži v Jednadvacítce namluvit Barbora Šámalová. Přesto je nutno zdůraznit, že zpravodajství, které poskytovala a poskytuje do zemí středovýchodní Evropy, bylo a mnohdy dosud i je daleko profesionálnější a pluralitnější, než na co se zmůžou místní sdělovací prostředky.
Svobodná Evropa přesto udělala za čtyřicet let své existence mnoho dobré práce, není ovšem jasné, do jaké míry byla vůbec v důsledku silného rušení systematicky poslouchána. Bylo zjevné, že dokud nebylo rušení československého vysílání RFE tuším až koncem roku 1988 vypnuto, příliš velký počet např. československého obyvatelstva tu stanci systematicky nesledoval. Vždyť ještě koncem roku 1989 bylo mnoho lidí v Československu, kdo příliš nevěděli, kdo je Václav Havel, ač byly jeho hlas a jeho texty vysílány Svobodnou Evropou v osmdesátých letech velmi často.
Američané ovšem nefinancovali Svobodnou Evropu z čistého srdce a z čirého zájmu o podporu svobody a demokracie, ale z geopolitických důvodů, zejména proto, že se báli komunismu. Například do Jižní Ameriky, kde během posledních čtyřiceti let často vládly velmi neslušné a nezřídka i otevřené vražedné diktatury, žádná Američany financovaná Svobodná Evropa nevysílala. V jihoamerických diktaturách se totiž Američané vlivu Rusů příliš obávat nemuseli. Vysílalo se a vysílá se jen na Kubu.
Velmi brzo poté, co hrozba komunismu ve střední Evropě pominula, začali Američané likvidovat vysílání stanice RFE do této oblasti. České vysílání RFE zrušili od 1. července 1994. (Bylo to učiněno tak rychle, že od onoho 1. července zmizely telefonní linky českých redaktorů z interní telefonní ústředny mnichovského rádia, jako by nikdy neexistovaly.) Američané oddělili české vysílání od amerických stanic, vytvořili dočasně soukromou firmu Rádio Svobodná Evropa, která neměla žádné závazky vůči předchozím zaměstnancům, dali jejímu řediteli Pavlu Pecháčkovi na další zhruba roční provoz milión dolarů a řekli mu, že už ho nechtějí vidět, že co se stanicí posléze učiní, je jeho věc. Pecháček odjel s minimálním množstvím zaměstnanců vysílat od 1. července 1994 do Prahy, z budovy pražského rozhlasu, kde mu připravili dvě studia a několik kanceláří. (Když v tomto období žádal o další finanční pomoc pro privatizaci české stanice, která byla od července 1994 v Praze v budově Českého rozhlasu, americké vedení mu poslalo jednořádkový dopis: "Zprivatizuj si to sám.") Pecháčkovi se podařilo velmi účinným lobbováním získat pro svou českou redakci podporu českých politiků a vedení Českého rozhlasu, ale po mnoho měsíců v roce 1994 a 1995 byla česká redakce bývalé Svobodné Evropy existenčně dlouhodoběji zcela nezajištěná a byly to pro ni velmi perné týdny, hlavně už v první polovině roku 1995, kdy peníze začínaly docházet a dohoda o další existenci české redakce byla stále v nedohlednu.
Zejména v této době "opuštěnosti" české stanice Svobodné Evropy byla redakce velmi bojácná. V roce 1995 systematicky potlačovala kritičtější materiály, nejenom od Jana Čulíka, ale i od jiných přispěvatelů, například Jiřího Peheho. Cenzurovaly se i kritické články západních médií o Československu. Výběr z textů potlačených Pecháčkovou už samostatnou, vlastně opuštěnou, českou Svobodnou Evropou vyšel v Britských listech od 1. listopadu 1996.
Otevřeně mi říkal můj šéfredaktor v českém vysílání Svobodné Evropy, pro niž jsem pracoval po dobu pěti let, v letech 1990 - 1995, že se americký Kongres neobyčejně silně obává strašáku komunismu, že Evropě jinak příliš nerozumí a že ostatní diktatury mu nejsou tak nepříjemné.
Američané tedy financovali Svobodnou Evropu nikoliv proto, že by chtěli v jakémsi vzdáleném Československu prosazovat demokracii, ale z vlastních zahraničně politických zájmů se snažili podvracet komunistickou diktaturu, a díky Bohu za to.
Velmi se uvažovalo o strategii toho, co vysílat či nevysílat. Zdaleka nešlo o volnou podporu "pravdy", jak se snaží naznačovat Barbora Šámalová v ČT, ale hlavně o to, jakým způsobem podvracet komunismus. Některým českým a slovenským exulantům v redakci RFE například zpočátku vadilo, že by RFE měla vysílat texty českých disidentů jako byl Václav Havel - považovali je za zaprodance komunismu.
Před časem o tom psal v dvojměsíčníku Listy komentátor RFE Milan Schulz.
Pracoval jsem pro Svobodnou Evropu z Británie a z Čech na volné noze - v mnichovské redakci jsem byl vlastně jen jednou. Domníval jsem se tedy, že cenzurní praxe, s níž se tam začátkem devadesátých let s překvapením setkali tehdejší mladí novinářští elévové Radko Kubičko, Tomáš Klvaňa a Bohumil Pečinka, které do RFE z Prahy přivedla Lída Rakušanová (šlo hlavně o to, že tito mladíci pláli tím, co považovali za "pravicový ideologický zápal" a pro opatrnou linii RFE to bylo často poněkud příliš) pramenila jen z opatrnosti a z ideologické zabedněnosti českých, případně slovenských emigrantů. Z toho se mě snažil vyvést jeden z těchto tehdy mladých novinářů, který mě přesvědčoval, že potlačování určitých informací prý vždy požadovali i samotní američtí šéfové této instituce. Třeba se situace od počátku devadesátých let změnila, nevím.
Ať žijí čeští hospodářští experti!
Česká republika vstoupí do Evropy, až se její odborníci naučí mluvit otevřeně, jasně a věcně a nebudou si křivit pusu různými zašmodrchanými květnatými souvětími. Česká televize by neměla do studia zvát "specialisty", kteří vystupují jako introvertní pedanti či výstředníci, delšími monology nudící diváka.
Soudě podle pondělní Jednadvacítky se moderátorka Daniela Drtinová výrazněji zlepšila. Přestala využívat před svými otázkami dlouhé uvozovací, vysvětlovací věty ("Vy jste člen vlády a minulý týden jste učinili to a to... atd.. Jaký bude nyní rozvoj ekonomiky?") a její otázky byly nyní dosti věcné a pádné, i když bohužel je pořád vidět, že jsou většinou předem připravené - redaktorka stále neumí dost dobře poslouchat odpovědi lidí, které interviewuje a neumí do jejich odpovědí duchapřítomně inteligentně zasahovat relevantními, na místě vymyšlenými podotázkami.
Nicméně v porovnání s tím, jak v pondělní Jednadvacítce vystupoval ekonomický odborník Petr Zahradník, "makroekonom společnosti Prague Securities", byla Drtinová téměř hvězda.
Drtinová se Zahradníka zeptala:
Pane inženýre, o čem vypovídají ekonomická čísla, ekonomické ukazatele? Je česká ekonomika v recesi?
Zahradník odpověděl tak, že diváci okamžitě usnuli:
Já se domnívám, že ty ekonomické ukazatele jsou dva velmi pozitivní, míra inflace a vývoj průmyslu, zbývající dva, stavební výroba a nezaměstnanost, to jsou spojeny s vykřičníkem. O tom, zda česká ekonomika je v recesi či nikoliv, je složité - - vypovídat. Recese je - - jev, který je charakteristický pro stabilizované tržní ekonomiky a je charakterizován tím, že hrubý domácí produkt řekněme klesá či stagnuje po dvě - - či tři čtvrtletní období po sobě. To je možné v české ekonomice možná vypozorovat, nicméně spíše než v recesi bych řekl, že česká ekonomika se potýká s některými transformačními resty zděděnými z minulého období a že spíše než v recesi jsou zde prostě závazky zděděné z transformace.
Drtinová:
Znamená to tedy, že se tedy na této situaci českého hospodářství podepsaly minulé vlády?
Zahradník:
Ani na tuto otázku není jednoduché odpovědět, zda ano či ne. Pokud - musíme srovnávat s cíli, které ty vlády měly. Rozhodně asi nebyla pravda v roce devadesát čtyři, že ekonomická transformace je završena. V podmínkách, kdy bankovnictví dosud není privatizována a kdy další systémová opatření například deregulaci cen nás ještě čekají zřejmě můžeme říci, že částečná vina minulých vlád zde existuje....
(Atd.)
Pane Zahradníku, intelektuálním výkonem není květnaté vyšívání dlouhých souvětí, ale jednoduše vyjádřená složitá myšlenka.
Jan Čulík
