Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

• Česko-německé vztahy: Obavy mizí pomalu (Sueddeutsche Zeitung)

Ondřej Hausenblas

Státu, který se stará o ekonomický růst a o sociální smír, už nestačí jen mít půdu a průmysl. Musí se starat i o to, aby jeho občané uměli najít zaměstnání (a aby je ostatní nemuseli živit) a také aby uměli žít pospolu. Nejde samozřejmě o to, aby vláda našla každému práci a donutila ho chovat se slušně k sousedům. Jde o to, aby každý sám za sebe projevoval aspoň jistou dávku všestranného nadání a potřebné přizpůsobivosti, jestliže má obstát ve věku technologických novinek a ekonomických změn. Vlády, školy a další vzdělávací organizace, ale také jednotlivci si postupně víc a víc uvědomují, že dnes se potřebujeme učit po celý život, pokud máme stále obnovovat a zvyšovat své dovednosti tak, aby nás dokázaly uživit. A nejde přitom o zlepšení sociálního postavení jen u některé ze skupin občanů, jde o celou populaci. Přestože se dnes všude co nejvíce šetří, promyšlené investice do lidí, neboli do "lidského kapitálu" jsou velice důležité a jejich význam v budoucnosti ještě vzroste.

Vzdělávání a profesní trénink zvyšují produktivitu práce, výdělky a míru zaměstnanosti.

Dnes už nejde jen o investice do školství - tedy do toho, co se máme naučit během školní docházky. Investicí a kapitálem jsou i dovednosti, které lidé získávají doma v rodině nebo zkušeností (v práci, v životě, na cestách po světě ap.), kdekoliv i mimo organizovanou výuku nebo výcvik.

Od šedesátých let se pojem "human capital" neboli lidský kapitál či lidské zdroje stal velmi významným nejen v ekonomice a sociologii, ale hlavně v politice. Považovat lidi a jejich schopnosti za kapitál se může zdát příliš technokratické nebo přízemně obchodnické, zejména u nás, kde realistické ekonomické nazírání na svět bylo celá desetiletí vytlačováno zfalšovanou marxistickou "politickou ekonomií". Pokud však se na kvalitu a míru vzdělanosti podíváme očima člověka, který se chce uživit poctivou prací a  obstát před konkurencí, je zřejmé, že úsilí, čas a peníze, které do svého vzdělávání vkládáme, je skutečně naším kapitálem, u kterého máme značnou naději, že se nám za čas bohatě vrátí.

Míra zisku z investic do vzdělávání se dá srovnat s mírou zisku v podnikání. Spočítat celkovou ekonomickou efektivitu investic do vzdělávání včetně jejich sociální přínosnosti však dodnes ani ve vyspělých státech neumíme - ale dá se počítat s tím, že efektivita bude časem ještě vyšší. Na vzdělání nezávisí jen osobní blahobyt. Budoucí prosperita celé společnosti záleží na tom, aby se dostatečné většině obyvatel dostávalo dostatečně kvalitního vzdělání. Jak se však tato kvalita dá poznat, jak víme, že někdo vzdělaný je a jiný není, jak poznáme, která škola je efektivní, nebo který vzdělávací program je dobrý? A jak zjistit, že za peníze daňových poplatníků, které byly na školství vynaloženy, se občanům dostává nejlepší možná kvalita? V Británii byla reforma školství vedena pod heslem value for money - tedy "za peníze - kvalitu". Avšak měřit a posuzovat efektivitu i jen u výuky ve škole je velice obtížné. V cizině už jsou rozvinuté systémy školních testů, kdežto u nás teprve začínají, a to navíc v době, kdy už se ve světě ví, že pouhé písemné testy zdaleka nestačí vystihnout kvalitu žáka, studenta. Ví se, jaké problémy jsou spojeny se sestavováním "ligových tabulek" škol. Ještě obtížnější a nespolehlivější je ovšem získávání informací o tom, jak a co se člověk naučí mimo školní lavice. A měřit se navíc dají některé jednoduché znalosti, avšak nikoli to, jaký má neškolní učení nebo i škola sama vliv na sociální postoje a na chování člověka.

Přitom právě postoje člověka k druhým lidem, jeho schopnost spolupracovat v týmu nebo jednat občansky se stěží dají nabývat pouze v rodině nebo z knížek. Lidský kapitál se nedá vymezit jen jako to, čemu nás naučili ve škole. Takové velmi potřebné dovednosti, jako je třeba řešení problémů, se získávají napříč vyučovacími předměty, ale dosud jen málokterá škola se jim u nás věnuje cílevědomě, v osnovách je obvykle nenajdeme. Zjišťovat některé takové dovednosti sice umíme už i v mezinárodním rozměru, ale zajistit, aby k nim většina škol vedla většinu svých žáků, aby žádná skupina obyvatel nebyla odstrčena, ošizena, to dosud dost účinně neděláme. Vzdělávání ovšem znamená i přínos takřka neměřitelný ekonomickými nástroji: rozvoj kultury, zvýšená sociální soudržnost, prosazování rovnosti šancí pro všechny, národní hrdost a globální zodpovědnost atd.

Měřit výhodnost vložených investic nemusíme jen na tom, o kolik víc si vydělá člověk s lepším vzděláním. Indikátorem výhodnosti vzdělané populace je také poměr mezi veřejnými výdaji na vzdělávání a mírou nezaměstnanosti, konkurenceschopností národního hospodářství, jeho schopností přijmout a využívat nové technologie, přínosem pro vědecký rozvoj ap. Nejsou to kritéria úplně přesná, protože výhodnost investic do vzdělávání je dlouhodobá a zprostředkovaná.

Podle toho, jak který stát investuje do vzdělávání dospělých, se dá posuzovat, jak si je vědom nedostatků v jejich dovednostech a znalostech. Ve všech zemích jdou investice spíš do lidí mladších, ekonomicky činných a s lepším předchozím vzděláním. Ty skupiny obyvatel, které by vzdělávání opravdu naléhavě potřebovaly, se ho nezĘčastňují, a tím se vyřazují z trhu práce. Dobré investování do lidí zřejmě nemá dnes žádný stát. V pořádku není ani to, jaké typy vzdělání jsou v populaci k dispozici, ani to, do kterých vzdělávacích potřeb se investuje. Dnes známe celkové sumy, které státy na vzdělávání vynakládají:

Školní vzdělávání spotřebuje v zemích OECD průměrně 6 % HDP, podnikové vzdělávání 2 % mzdových výdajů. U nás klesá v roce 1998 pod 4 %.

Když sečteme všechny druhy investic do vzdělávání (v zemích OECD), tedy jak výdaje státu, tak výdaje soukromé, a to do vzdělávání počátečního, školního, i do vzdělávání v podnicích nebo v soukromých hodinách, činí suma 10 % HDP. Kromě toho však do vzdělávání přichází jako investice také čas a péče, které mu věnují rodiny i jednotlivci sami. Vzdělávání se tak stává společnou aktivitou státu, podniků, rodiny i jedince.

Zájmy veřejné i soukromé se ve vzdělávání překrývají, a proto je nutná spolupráce. Sociální a ekonomická výhodnost investic do vzdělávání Ne všechny investice do lidského kapitálu přinášejí vyšší výdělky i přímo vzdělávanému jedinci. Ale řada studií prokázala, že existuje přímá souvislost mezi tím, jaká část populace dosáhla dané Ęrovně vzdělávání, a mezi dlouhodobým ekonomickým růstem. Podle výzkumů se odhaduje, že středoškolské vzdělávání znamenalo pro země OECD mezi lety 1960 a 1985 růst produktivity o 0.6 % ročně.

Ekonomický nárůst, který můžeme považovat za přínos vzdělávání, však musíme posuzovat vzhledem k nákladům. Světová banka provedla analýzu nákladů a zisků, aby spočítala společenskou návratnost investic do univerzitního vzdělávání, a zjistila, že mezi lety 1960 a 1990 to bylo 10% ročně.

Pokud se takové odhady ukážou jako udržitelné, budou znamenat cenné potvrzení toho, že investice do lidského kapitálu přinášejí velké zisky pro celou národní ekonomiku, a ne jenom pro jednotlivce.

A co více: vytváření a získávání znalostí, dovedností a schopností příhodných pro ekonomické činnosti neovlivňuje jenom to, jak člověk pracuje, ale také jeho sociální chování. Za důsledek vyšší Ęrovně vzdělanosti je považováno také obecné zlepšení zdraví, snížení kriminality, péče o životní prostředí, rodičovská péče, spoluúčast občanů na veřejném a politickém životě a sociální soudržnost. Není ovšem úplně jisté, co je tu vlastně příčinou a co následkem. Je zcela zřejmé, že vzdělanější lidé bývají zdravější, i když připustíme, že vliv na zdraví má právě jejich vyšší příjem. Vzdělávání zřejmě také snižuje nebezpečí kriminality, protože pomáhá mladým lidem déle zůstávat ve škole a tím se socializovat, zapojovat do společnosti.

Stojí tedy za to pořádně vyzkoumat, do jakých typů vzdělávání jsou investice rozloženy a také kdo z nich má největší prospěch. Je znepokojivé, jak nerovnoměrně jsou investice do lidského kapitálu rozdělovány. Lidé s nízkým vzděláním, kteří by je potřebovali nejvíc, dostávají nejméně.

I pouhé školní výsledky žáků ukazují, že v téže třídě žáci nejméně Ęspěšní ("čtyřkaři") jsou ve vědomostech asi o tři až čtyři školní léta pozadu za jedničkáři. Mezi dospělými panuje obdobný hluboký rozdíl: je běžné, že celá třetina až polovina z nich neumí tak dobře číst a čtenému rozumět, aby obstáli v běžném provozu moderní společnosti (výzkum čtenářské gramotnosti mezi dospělými v 12 zemích světa podnikla OECD a Statistics Canada pod zkratkou IALS).

Tito dospělí mají vážné potíže, když mají přečíst obyčejný text, jaký se dnes vyžaduje pro dobrý výkon v práci nebo pro běžný provoz občanského života. (Šlo o četbu v opravdu běžných situacích: např. najít odjezd v jízdním řádu autobusů nebo pochopit, jak si brát lék podle předpisu.) Umět vyřešit složitější čtenářské Ękoly je nezbytné, pokud má dnes člověk vůbec najít práci. Dovednost číst s porozuměním souvisí i se školními známkami - avšak i mezi lidmi, kteří ve škole prospívali dobře, jsou veliké rozdíly, a to i v téže zemi. Takže jenom podle školních výsledků se lidský kapitál opravdu měřit nedá.

Ziskovost investic vynaložených do lidí se obvykle měří pouze tak, že se srovnává, o co víc se vynaložilo na vzdělávání daného člověka, s tím, o co víc si potom vydělá. Míra zisku přitom bývá vyšší u těch, kdo vynaložili peníze na získání středoškolského vzdělání než u vysokoškoláků, ale to je ím, že náklady na vysokoškolské vzdělání jsou podstatně vyšší než na střední školu. Míra zisku při investici do středoškolského vzdělání je přibližně rovna míře zisku v podnikání.

Avšak taková čísla musíme brát obezřetně: Přínosnost investic do lidského kapitálu totiž nespočívá jen v tom, že vzdělaný člověk si vydělá víc peněz. V návratnosti investic není zahrnuto, že vzdělávání přináší národu zisky i tím, že se zlepšují společenské vztahy, zejména sociální soudržnost, a lépe se vyvíjí makroekonomika. A navíc se nezohledňuje vliv, který je výsledkem vzdělávání neformálního, tj. mimoškolních kursů, pracovní praxe, podnikového vzdělávání. Přitom však potřebujeme znát co nejlépe právě to, jaké typy vzdělávání jsou nejvýhodnější. Od dob ropné krize v polovině 70. let se totiž mnozí politikové i ekonomové přednostně zabývají právě zkoumáním poměru mezi vynaloženými náklady a zjistitelným hospodářským přínosem vzdělávání. Žádný stát nemá peněz nazbyt, a proto hledí vydávat peníze jen na to, co má doložitelný účinek. To, co o efektivitě investic do vzdělávání víme, už dnes znamená, že se vlády států budou muset věnovat řadě vážných úkolů:

1. Vlády by měly věnovat maximální pozornost vzdělávání těch dospělých, kteří nemají střední školu, a těch, jejichž čtenářská dovednost nestačí na požadavky, jež budoucnost přinese.

Vlády si opravdu budou muset dobře zjistit a spočítat, zda věnují dostatečnou pozornost strategicky důležitým oblastem vzdělávání. Středoškolské vzdělání je považováno za nástroj nezbytný k tomu, aby se člověk dokázal učit po celý další život, čtenářská dovednost je nutná k tomu, aby dokázal své vzdělání používat. Největší nedostatky dnes jsou v tom, jak se podporuje růst lidského kapitálu v podnicích a jaký prospěch z podnikového vzdělávání plyne. Ekonomický přínos je zřejmý, ale lepší znalost o podnikovém vzdělávání umožní investovat více a přesněji.

2. Státy, ve kterých se do lidského kapitálu neinvestuje dost, by pro to měly vytvořit podmínky pomocí daňové reformy a pomocí lepšího rozvržení období, kdy se člověk vzdělává a kdy pracuje.

Zpráva OECD (OECD Job Study: Facts, Analysis, and Strategies, 1994) přímo doporučuje, aby se daňovou reformou pomohlo jedincům i firmám více investovat do vzdělávání a aby se snižovala pracovní doba zároveň se zvýšením času věnovanému podnikovému vzdělávání. Člověk by měl mít možnost i po určité delší období nepracovat, ale školit se.

3. Náklady na vzdělávání by měly nést společně různé resorty. Měli bychom lépe vědět, jak a proč se některé investice vyplácejí. Znát návratnost investic v soukromém i státním sektoru vzdělávání je pro tvorbu vzdělávací politiky podstatné.

Návratnost investic a způsob jejího výpočtu se pro různé oblasti vzdělávání různí. Přitom informace o výhodnosti investic do vzdělávání pozitivně ovlivňují rozhodování veřejných činitelů: příjmy z daní od obyvatelstva vzdělanějšího, a tudíž i bohatšího porostou, a naopak výdaje na sociální záchrannou síť budou klesat. Státní podpora investic do podnikového vzdělávání bude přínosná hlavně tím, že prosperující podniky vydělají víc a zaplatí víc na daních, nehledě k tomu, že se zvýší celková prosperita národního hospodářství.

4. Pro vzdělávací politiku bude třeba objasnit řadu dalších nejasností kolem investic do vzdělávání. Které oblasti si zaslouží podporu státu, kdo z nich má výhody, jak vytvářet a zajišťovat rovnost v podpoře a přístupu ke vzdělání. Nejenže se investice do středoškolského vzdělávání kupodivu vyplácejí lépe než do vysokoškolského studia, ale není ani jasné, proč některé země vydávají na vysoké školství třikrát víc než na základní, zatímco jiné vydávají na obě oblasti stejně. U vysokoškolského vzdělávání se musíme ptát, jestli je spravedlivé, že je placeno státem, ale že výhody z něho požívá jen malá část populace - absolventi vysokých škol. Neměli by se na této investici do své budoucnosti podílet více? A naopak: investice do podnikového vzdělávání, které jsou dnes převážně soukromé, přinášejí na daních prospěch celému státu. Měly by tedy být státem víc podporovány, hlavně tam, kde tržní prostředí samo nestačí zlepšit produktivitu.

Už základní školství tím, jak vyhovuje více dětem nadaným a z majetnějších vrstev, zakládá nerovnost podmínek mezi lidmi. I mezi dospělými se investice do jejich vzdělávání rozdělují nespravedlivě. Lidé s vyšším vzděláním, s většími dovednostmi dostávají obvykle i nadále více. Rovnost podmínek je třeba budovat nejen ve školství základním. I v podnikových kursech jsou častěji lidé s vysokoškolským vzděláním než lidé bez maturity. Jsou však i země, kde nejvíce kursů navštěvují právě lidé nejméně vzdělaní - takže to evidentně možné je.

5. Abychom vzdělávací a ekonomické situaci lépe rozuměli, a abychom lépe investice rozdělovali, musíme umět lépe pozorovat, měřit a kalkulovat. Nedostatkem informací o kvalifikovanosti obyvatel trpí nejen vlády, ale i sami výrobci, zaměstnavatelé. Jedním způsobem, jak informace lépe získávat a distribuovat, by bylo mít přesnější přehled o příslušných kapitolách státního rozpočtu. Podobně by bylo možné také přesněji zahrnovat a vykazovat investice do vzdělávání uvnitř podnikového účetnictví. Budou-li investice do vzdělávání zaměstnanců patřit k investicím spíš než k běžným provozním nákladům firmy, a pokud by se vyškolenost zaměstnanců dala vyčíslit v hodnotě firmy, byla by to pro zaměstnavatele skutečně silná pobídka.

6. Je potřeba zapůsobit v několika závažných oblastech: získat a poskytovat informace o investicích v mimoškolním (tzv. neformálním) vzdělávání; zdokonalit a zveřejnit spolehlivé indikátory pro posuzování vzdělanosti pracovních sil; vypracovat pojmy a vyvinout analytické postupy k vyhodnocování vývoje vzdělávání; propracovat způsoby pozorování a vyčíslování přínosu vzdělávání; investovat do těchto zjišťovacích metod a průzkumů.

Toky spolehlivých informací jsou důležité pro to, aby se státní úřady i soukromé firmy rozhodly pro posílení investic do vzdělávání. Zvlášť málo víme o návratnosti investic právě v oblasti mimoškolního vzdělávání. Podle čeho se pozná, že pracovníci jistého podniku jsou výborně vyškolení, že se umějí vyrovnat s novými podmínkami výroby ap.? A jak zjišťujeme, v kterých sektorech výroby nebo trhu by bylo potřeba lidi lépe vzdělávat? Které dovednosti se dají získávat už ve společném vzdělávání ve škole, a co je lepší se naučit až během zaměstnání? Dokud tohle neumíme zodpovědět, podpora vzdělávání bude nutně neúplná a nevyrovnaná.

Potřebovali bychom jednak lépe vědět, jak vzdělání ve škole i mimo ni přispívá k ekonomicky cenným dovednostem, jednak lépe porozumět tomu, které z dalších schopností a které z postojů - vedle pouhých školních znalostí a základních dovedností - jsou pro produktivitu významné, a zda je lidé získávají ve škole nebo jinde. A nejde jen o produktivitu ve výrobě. Širší schopnosti a postoje obyvatel jsou důležité pro sociální rozvoj společnosti. Je velmi potřeba propracovat a reformovat daně a účetnictví tak, aby výhodnost investic do vzdělávání byla zřejmá a přitahovala investory.

Pro všechna taková opatření, průzkumy, vývojové projekty bude ovšem také třeba peněz. Aby se snahy zbytečně v různých zemích nedublovaly, budeme muset spolupracovat i přes hranice zemí a světadílů. Příkladem může být právě výše zmíněná mezinárodní studie Čtenářské gramotnosti dospělých, IALS. Mezinárodní část projektu stála přes jeden milion dolarů, a státy si hradily své vlastní výdaje v různé výši. Ale získali jsme tak zprávu o jedné z vícera dovedností zásadních pro pracovní uplatnění občana, a to se státům bohatě vrátí, pokud budou nad zjištěnými údaji schopny vypracovat příslušná opatření a vzdělávací programy. Do vzdělávání je jistě nutné investovat, ale nejprve je třeba investovat také do vytvoření nástrojů, kterými budou takové investice umožněny politicky i technicky.

Pro Sdružení pro vzdělávací politiku sestavil Ondřej Hausenblaspodle článků Human Capital Investment - An Internatinal Comparison, OECD Publications, Paris, 1998, dále Counting Human Capital od Toma Healyho v The OECD Observer, No. 212, June/July 1998.

1. Informace o tom, že se americká vláda rozhodla podvracet zejména irácký režim rozhlasovým vysíláním, jsou k dispozici už nejméně od června letošního roku. Viz Britské listy, které o nich přinesly zprávu v polovině června na základě článku britského deníku Independent. Vysílat do Iráku a do Íránu zrovna z Prahy je kontroverzní. Za kontroverzní se to považuje i mezi iráckými emigranty na Západě, z nichž podstatné množství žije v Londýně. Na střední Evropu nemají vůbec žádné vazby. Američané je nutí vysílat z Prahy, protože je to pro ně levné a už tady rozhlasové stanice pro podvracení diktátorských režimů mají. Financování amerického protiiráckého vysílání má také už delší, trochu spornou historii, protože není dost dobře jasné, které protisaddámovské skupiny by měla Amerika podporovat, a některé financování skončilo fiaskem. O tom se na Západě debatovalo. V Jednadvacítce České televize jsme se kromě hagiografického vzývání "pravdy" v propagandisticky úslužné reportáži Barbory Šámalové nedozvěděli o těchto závažných skutečnostech ani slovo. Stanice Svobodná Evropa a Svoboda měly vždy na Západě trochu nepevnou pověst, protože to jsou stanice financované americkým Kongresem, tedy státní. I když bylo jistě záslužné, že se Spojené státy, jako jedna z mála západních zemí, vůbec zajímaly a dlouhá léta podvratná rádia proti komunismu financovaly. Zdálo se to být donkichotským bojem s větrnými mlýny, i když československé vysílání RFE mělo podstatnější vliv v Československu koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let - rušení tehdy bylo slabší a kromě toho, RFE inteligentně přijala několik slavných reportérů pražského rozhlasu z roku 1968 - a pak znovu koncem osmdesátých let.

2. Pro diváka ČT je urážlivé nejen to, že ČT informuje povrchně, ale že není schopna si inteligentní informace najít a odvysílat včas. Nejenže jsou informace o americkém rozhodnutí vysílat z Prahy na Blízký Východ známy na Západě už mnoho týdnů, ale už před mnoha dny proběhly i českým tiskem, když mu je konečně vydali pražští mluvčí stanic RFE-RL (jak známo, čeští novináři většinou nejsou schopni vyhledávat si informace v zahraničí a to, co se tam děje, i když to může mít na situaci v ČR velký vliv, jsou schopni reflektovat teprve, když je o tom informuje až na konec, kdy je všechno rozhodnuto, někdo přímo v Praze). Bariéra Čechy - Západ je strašně silná. (Po téměř měsíčním pobytu v Praze už skoro vůbec nevím, co se děje ve skutečném světě, a silně toužím tuto bariéru nevědomosti prorazit. Stane se to dnes.)

Avšak Českou televizi napadlo se této tématice věnovat ještě později než český tisk, a to hagiograficky, teprve když se rozhodl ohledně této závažné věci, že totiž z Prahy bude vysílat rozhlasová stanice, iráckou a íránskou vládou vnímaná jako zosobnění Satana, trochu uchlácholit českou veřejnost americký ředitel stanic RFE-RL Thomas A. Dine.

Reportáž a rozhovor o amerických rozhlasových stanicích Svobodná Evropa a Svoboda, k nimž se v pondělí snížila Česká televize, byly nepříjemným výrazem podřízenosti českého národa, aspoň jako ho zjevně chápe nynější vedení Jednadvacítky ČT, vůči jakékoliv západní mocnosti, zejména vůči Spojeným státům. Dovedu si představit, že i tentokrát zatelefonovala do ČT pracovnice amerického informačního střediska a vyjádřila přání, aby byl ve studiu poskytnut čas americkému prezidentu stanic RFE-RL a pracovníci České televize se mohli přeochotně přerazit, aby tomuto přání vyhověli.

Dine svým vystupováním - a pauzami způsobenými simultánním překladem - působil ve studiu Jednadvacítky poněkud groteskně. (Česká televize sice nyní nesmyslně bourá a přestavuje za drahé peníze podle - prvního velkého? - rozhodnutí Jakuba Puchalského zpravodajský velín, aby bylo při zprávách ČT jako v Nově vidět dozadu do redakce, jak tam u techniky "dramaticky" sedí či rušně pobíhají televizní zaměstnanci - to by se dalo pořídit bez nákladů prostřednictvím zařízení blue screen, na něž se dá promítnout jakékoliv pozadí, třeba živý záběr rušné redakce, pořízené kamerou - ale financovat simultánní otitulkování interviewovaných zahraničních osob si zjevně dovolit nemůže.)

Přitom byl rozhovor - jak už to v pořadech Jednadvacítka v těchto týdnech bývá - nesdělný: prezident RFE-RL neřekl vůbec nic nového. Vzniklo formální propagandistické cvičení, přesně tak, jak tomu bývalo za komunismu.

Teprve v závěru sekvence se interviewující Daniela Drtinová dopracovala k otázce, která byla jistě hlavním důvodem vzniku celého propagandistického šotu: "Nebude vysílání do Íránu a do Iráku z Prahy nebezpečné a jak se bude tomu nebezpečí čelit?"

Prezident stanic RFE-RL pokýval hlavou a řekl, že žijeme v nebezpečném světě a vysílat asi nebezpečné bude, že budou ohroženi zaměstnanci i majetek RFE-RL. O tom, zda by třeba Iráčané nemohli umístit z pomsty kanistr se sárínem v pražském metru a budou-li Američané případně nějak pomáhat českým bezpečnostním složkám v přípravách na takovéto možné nebezpečí či je zcela nechají v loji, se v Jednadvacítce nemluvilo.

Je jasné, že Česká republika by měla podporovat podvracení nedemokratických režimů, už proto, že sami Češi totalitní diktaturou trpěli po mnoho desetiletí. Proběhla však v této věci v ČR veřejná diskuse? Jak by se to mělo dělat? Mělo by se to dělat ve spolupráci s Američany, pokud ano, jak? Co přesně má být cílem těchto akcí? Je rozumné nechat všechny tyto otázky, ať si je vyřeší Američané, my jen poskytujeme v České republice pro jejich instituce prostor?

Jednadvacítka se svou pondělní sekvencí o stanicích RFE-RL skoro vrátila do komunistické éry. Myslím tím onu pohnutou rudoprávní praxi z doby za komunismu, kdy ve světě či doma došlo k nějaké události, Rudé právo vědělo, že o tom musí psát a televize referovat, ale udělalo to zakrytou a vyhýbavou formou, takže se člověk musel domýšlet, o co vlastně v celé závažné záležitosti skutečně jde.

Naposledy jsem byl ve zpravodajství České televize svědkem této reportérské vyhýbavosti loni na podzim, při velké odborářské demonstraci v Praze, o níž Česká televize informovala víceméně ironicky jako o shromáždění starců, podivínských komunistů, nespokojenců a jiných kverulantů. Sledoval jsem tuto reportáž ČT v bytě jednoho přítele, který neztratil smysl pro potlačování informací, a ten pravil: "Tahle reportáž o té odborářské demonstraci byla tak vyhýbavá a bojácná, že tím Česká televize dala najevo, že zřejmě šlo skutečně o projev vážné nespokojenosti."

Opakuji s důrazem: hagiografická informace o rozhodnutí Američanů vysílat z Prahy do Íránu a do Iráku byla pro české občany urážlivá. Bylo odporné být svědkem toho, jak na minimální povel velké mocnosti (a možná ani nebyl z americké strany tento povel vydán, jen byl novináři v ČT přeúslužně předvídán) okamžitě pracovníci ČT klesají na kolena a  nekriticky dělají, co se po nich chce.

Je to jak když ČT informuje o české politické scéně: ne že by byla schopna najít si samostatný, nezávislý, hrdý a kritický úhel, vlastní objevný pohled. Čeká, co jí politik nadiktuje, a pak se stává ve vysílání jeho hlásnou troubou. Tentokrát se na mnoho minut stala v Jednadvacítce Česká televize nekritickou hlásnou troubou vedení stanic RFE-RL.

Přeji si být příslušníkem hrdého a neúplatného národa, který si je vědom své vlastní ceny a nesedá si bojácně na zadek před každým zahraničním potentátem. Hrdý a neúplatný národ by měl mít i svobodnou, hrdou, neúplatnou a kritickou televizi.

Uveďme celou záležitost s RFE-RL na pravou míru

O Svobodné Evropě se nemusejí natáčet oslavné reklamy, ve smyslu "Milujeme své spojence na věčné časy", jak to bylo zvykem za nadvlády Sovětského svazu.

Ve světě je známo, že tato americká rozhlasová stanice byla záslužným, i když poněkud černobílým, nástrojem protikomunistické propagandy. Existovala celá řada témat, o nichž Svobodná Evropa nechtěla či nemohla vysílat: nehovořilo se příliš kriticky o Západě, podrobněji se nevysvětlovalo, jak funguje západní demokratická občanská společnost. Dlouho se to zdálo zbytečné - to, jak to vypadá ve vnějším světě, mimo komunistický blok, připadalo nesdělitelné. Nejdůležitějším úkolem bylo podvrátit komunismus, nikoliv poskytnout lidem v komunistickém impériu informace o tom, jak jemně a vyváženě funguje demokratický svět.

I když nebyla Svobodná Evropa zdaleka tak otevřenou a demokratickou institucí, jak se nám snažila ve své reklamní reportáži v Jednadvacítce namluvit Barbora Šámalová. Přesto je nutno zdůraznit, že zpravodajství, které poskytovala a poskytuje do zemí středovýchodní Evropy, bylo a mnohdy dosud i je daleko profesionálnější a pluralitnější, než na co se zmůžou místní sdělovací prostředky.

Svobodná Evropa přesto udělala za čtyřicet let své existence mnoho dobré práce, není ovšem jasné, do jaké míry byla vůbec v důsledku silného rušení systematicky poslouchána. Bylo zjevné, že dokud nebylo rušení československého vysílání RFE tuším až koncem roku 1988 vypnuto, příliš velký počet např. československého obyvatelstva tu stanci systematicky nesledoval. Vždyť ještě koncem roku 1989 bylo mnoho lidí v Československu, kdo příliš nevěděli, kdo je Václav Havel, ač byly jeho hlas a jeho texty vysílány Svobodnou Evropou v osmdesátých letech velmi často.

Američané ovšem nefinancovali Svobodnou Evropu z čistého srdce a z čirého zájmu o podporu svobody a demokracie, ale z geopolitických důvodů, zejména proto, že se báli komunismu. Například do Jižní Ameriky, kde během posledních čtyřiceti let často vládly velmi neslušné a nezřídka i otevřené vražedné diktatury, žádná Američany financovaná Svobodná Evropa nevysílala. V jihoamerických diktaturách se totiž Američané vlivu Rusů příliš obávat nemuseli. Vysílalo se a vysílá se jen na Kubu.

Velmi brzo poté, co hrozba komunismu ve střední Evropě pominula, začali Američané likvidovat vysílání stanice RFE do této oblasti. České vysílání RFE zrušili od 1. července 1994. (Bylo to učiněno tak rychle, že od onoho 1. července zmizely telefonní linky českých redaktorů z interní telefonní ústředny mnichovského rádia, jako by nikdy neexistovaly.) Američané oddělili české vysílání od amerických stanic, vytvořili dočasně soukromou firmu Rádio Svobodná Evropa, která neměla žádné závazky vůči předchozím zaměstnancům, dali jejímu řediteli Pavlu Pecháčkovi na další zhruba roční provoz milión dolarů a řekli mu, že už ho nechtějí vidět, že co se stanicí posléze učiní, je jeho věc. Pecháček odjel s minimálním množstvím zaměstnanců vysílat od 1. července 1994 do Prahy, z budovy pražského rozhlasu, kde mu připravili dvě studia a několik kanceláří. (Když v tomto období žádal o další finanční pomoc pro privatizaci české stanice, která byla od července 1994 v Praze v budově Českého rozhlasu, americké vedení mu poslalo jednořádkový dopis: "Zprivatizuj si to sám.") Pecháčkovi se podařilo velmi účinným lobbováním získat pro svou českou redakci podporu českých politiků a vedení Českého rozhlasu, ale po mnoho měsíců v roce 1994 a 1995 byla česká redakce bývalé Svobodné Evropy existenčně dlouhodoběji zcela nezajištěná a byly to pro ni velmi perné týdny, hlavně už v první polovině roku 1995, kdy peníze začínaly docházet a dohoda o další existenci české redakce byla stále v nedohlednu.

Zejména v této době "opuštěnosti" české stanice Svobodné Evropy byla redakce velmi bojácná. V roce 1995 systematicky potlačovala kritičtější materiály, nejenom od Jana Čulíka, ale i od jiných přispěvatelů, například Jiřího Peheho. Cenzurovaly se i kritické články západních médií o Československu. Výběr z textů potlačených Pecháčkovou už samostatnou, vlastně opuštěnou, českou Svobodnou Evropou vyšel v Britských listech od 1. listopadu 1996.

Otevřeně mi říkal můj šéfredaktor v českém vysílání Svobodné Evropy, pro niž jsem pracoval po dobu pěti let, v letech 1990 - 1995, že se americký Kongres neobyčejně silně obává strašáku komunismu, že Evropě jinak příliš nerozumí a že ostatní diktatury mu nejsou tak nepříjemné.

Američané tedy financovali Svobodnou Evropu nikoliv proto, že by chtěli v jakémsi vzdáleném Československu prosazovat demokracii, ale z vlastních zahraničně politických zájmů se snažili podvracet komunistickou diktaturu, a díky Bohu za to.

Velmi se uvažovalo o strategii toho, co vysílat či nevysílat. Zdaleka nešlo o volnou podporu "pravdy", jak se snaží naznačovat Barbora Šámalová v ČT, ale hlavně o to, jakým způsobem podvracet komunismus. Některým českým a slovenským exulantům v redakci RFE například zpočátku vadilo, že by RFE měla vysílat texty českých disidentů jako byl Václav Havel - považovali je za zaprodance komunismu. Před časem o tom psal v dvojměsíčníku Listy komentátor RFE Milan Schulz.

Pracoval jsem pro Svobodnou Evropu z Británie a z Čech na volné noze - v mnichovské redakci jsem byl vlastně jen jednou. Domníval jsem se tedy, že cenzurní praxe, s níž se tam začátkem devadesátých let s překvapením setkali tehdejší mladí novinářští elévové Radko Kubičko, Tomáš Klvaňa a Bohumil Pečinka, které do RFE z  Prahy přivedla Lída Rakušanová (šlo hlavně o to, že tito mladíci pláli tím, co považovali za "pravicový ideologický zápal" a pro opatrnou linii RFE to bylo často poněkud příliš) pramenila jen z opatrnosti a z ideologické zabedněnosti českých, případně slovenských emigrantů. Z toho se mě snažil vyvést jeden z těchto tehdy mladých novinářů, který mě přesvědčoval, že potlačování určitých informací prý vždy požadovali i samotní američtí šéfové této instituce. Třeba se situace od počátku devadesátých let změnila, nevím.

Ať žijí čeští hospodářští experti!

Soudě podle pondělní Jednadvacítky se moderátorka Daniela Drtinová výrazněji zlepšila. Přestala využívat před svými otázkami dlouhé uvozovací, vysvětlovací věty ("Vy jste člen vlády a minulý týden jste učinili to a to... atd.. Jaký bude nyní rozvoj ekonomiky?") a její otázky byly nyní dosti věcné a pádné, i když bohužel je pořád vidět, že jsou většinou předem připravené - redaktorka stále neumí dost dobře poslouchat odpovědi lidí, které interviewuje a neumí do jejich odpovědí duchapřítomně inteligentně zasahovat relevantními, na místě vymyšlenými podotázkami.

Nicméně v porovnání s tím, jak v pondělní Jednadvacítce vystupoval ekonomický odborník Petr Zahradník, "makroekonom společnosti Prague Securities", byla Drtinová téměř hvězda.

Drtinová se Zahradníka zeptala:

Pane inženýre, o čem vypovídají ekonomická čísla, ekonomické ukazatele? Je česká ekonomika v recesi?

Zahradník odpověděl tak, že diváci okamžitě usnuli:

Já se domnívám, že ty ekonomické ukazatele jsou dva velmi pozitivní, míra inflace a vývoj průmyslu, zbývající dva, stavební výroba a nezaměstnanost, to jsou spojeny s vykřičníkem. O tom, zda česká ekonomika je v recesi či nikoliv, je složité - - vypovídat. Recese je - - jev, který je charakteristický pro stabilizované tržní ekonomiky a  je charakterizován tím, že hrubý domácí produkt řekněme klesá či stagnuje po dvě - - či tři čtvrtletní období po sobě. To je možné v české ekonomice možná vypozorovat, nicméně spíše než v recesi bych řekl, že česká ekonomika se potýká s některými transformačními resty zděděnými z minulého období a že spíše než v recesi jsou zde prostě závazky zděděné z transformace.

Drtinová:

Znamená to tedy, že se tedy na této situaci českého hospodářství podepsaly minulé vlády?

Zahradník:

Ani na tuto otázku není jednoduché odpovědět, zda ano či ne. Pokud - musíme srovnávat s cíli, které ty vlády měly. Rozhodně asi nebyla pravda v roce devadesát čtyři, že ekonomická transformace je završena. V podmínkách, kdy bankovnictví dosud není privatizována a kdy další systémová opatření například deregulaci cen nás ještě čekají zřejmě můžeme říci, že částečná vina minulých vlád zde existuje....

(Atd.)

Pane Zahradníku, intelektuálním výkonem není květnaté vyšívání dlouhých souvětí, ale jednoduše vyjádřená složitá myšlenka.

Jan Čulík

Jiří Jírovec

Můj příspěvek o manipulaci veřejného mínění, inspirovaný filmem "Vrtěti psem", přivedl autora BL Ferdinanda k napsání glosy v níž dospěl k závěru, že z čistě logického hlediska popírám sám sebe.

Její autor zjevně založil svoji logickou úvahu na dvou předpokladech: (a) film se dá využít (pro manipulaci veřejného mínění) stejně jako jiná media, protože mezi ně sám patří , (b) JJ filmu "Vrtěti psem" uvěřil natolik, že dospěl k závěru, že veřejným míněním vládnou prostřednictvím masmedii šikovní manipulátoři. To, že nakonec dochází k závěru, který nemá s tím co jsem napsal celkem nic společného, je jen logickým důsledkem toho, že předpoklad (b) není správný.

Můj článek byl o tom, že technický rozvoj otevírá v oblasti manipulace veřejným míněním dříve netušené možnosti. Tuto skutečnost, zmíněným filmem zcela přesvědčivě demonstrovanou, jsem shrnul do dvou klíčových vět v závěru článku: "Kromě náboje absolutního podvodu a úžasu diváka nad technickými možnostmi má tato scéna (útěk dívky z hořící "albánské" vesnice) ještě další rozměr, totiž ztrátu jekékoli morální odpovědnosti hlavních aktérů za výsledek jejich činnosti." O kousek dál jsem napsal, že film stojí za shlédnutí a připojil varování: "Během zhruba dvou hodin ztratíte to, čemu se říká požehnaná nevědomost". Jinými slovy, kdo film shlédne, může mít oprávněné pochybnosti o čemkoli, co masmedia člověku předkládají k věření.

Celá věc by nestála za řeč, kdyby Ferdinand nezakončil svůj příspěvek konstatováním, že "problém nezačíná u manipulace veřejného mínění medii, ale u jedinců, kteří jsou ochotni dobrovolně se obklopit mediální alias virtuální realitou. A toho, že jich je strašně moc."

Byl bych rád, kdyby to mohl nějakým logickým způsobem dokázat. Na rozdíl od Ferdinanda si totiž myslím, že problém je právě (podtrženo mnou) v manipulaci veřejným míněním medii, nikoli v tom, že lidi ještě pořád čtou noviny a poslouchají zprávy.

Manipulace veřejného mínění je podmíněna několika nutnými, nikoli však postačujícími podmínkami mezi něž patří motiv, finanční prostředky, přístup ke sdělovacím prostředkům, závislí novináři (ochotní nevidět a neptat se) a občan, který skočí na špek (pokud se vůbec ještě o něco zajímá). Její úspěch je založen na tom, že použitá informace je často k neověření, takže případná lež zanikne v přívalu nových zpráv.

Někdy v únoru tohoto roku jsem se stisknutím tlačítka na svém rádiu "dobrovolně obklopil mediální realitou". Zapojil jsem se tím mezi posluchačstvo, jemuž bylo sděleno, že americká vláda má informace o tom, že si irácký diktátor odložil něco chemického a biologického jedu u Kaddafího v Libii. Tato mediální realita velmi pěkně zapadala do zrovna probíhající kampaně proti Iráku. Navíc vrána k vráně sedá. Jenže co s tím - jak se dostat do reality bez přívlastku? Opřít se o analogii předchozích údajných lží stejné vlády, všechno ignorovat nebo snad i trochu věřit? Co Vy na to , Ferdinande?

Jiří Jírovec