Kolik máme lidského kapitálu?
Pro ekonomický růst jsou zásadní dvě věci: aby lidé uměli dobře pracovat a aby se dobře navzájem snášeli. Potřebují tedy kvalitní vzdělání a sociální smír.
Státu, který se stará o ekonomický růst a o sociální smír, už nestačí jen mít půdu a průmysl. Musí se starat i o to, aby jeho občané uměli najít zaměstnání (a aby je ostatní nemuseli živit) a také aby uměli žít pospolu. Nejde samozřejmě o to, aby vláda našla každému práci a donutila ho chovat se slušně k sousedům. Jde o to, aby každý sám za sebe projevoval aspoň jistou dávku všestranného nadání a potřebné přizpůsobivosti, jestliže má obstát ve věku technologických novinek a ekonomických změn. Vlády, školy a další vzdělávací organizace, ale také jednotlivci si postupně víc a víc uvědomují, že dnes se potřebujeme učit po celý život, pokud máme stále obnovovat a zvyšovat své dovednosti tak, aby nás dokázaly uživit. A nejde přitom o zlepšení sociálního postavení jen u některé ze skupin občanů, jde o celou populaci. Přestože se dnes všude co nejvíce šetří, promyšlené investice do lidí, neboli do "lidského kapitálu" jsou velice důležité a jejich význam v budoucnosti ještě vzroste.
Vzdělávání a profesní trénink zvyšují produktivitu práce, výdělky a míru zaměstnanosti.
Dnes už nejde jen o investice do školství - tedy do toho, co se máme naučit během školní docházky. Investicí a kapitálem jsou i dovednosti, které lidé získávají doma v rodině nebo zkušeností (v práci, v životě, na cestách po světě ap.), kdekoliv i mimo organizovanou výuku nebo výcvik.
Od šedesátých let se pojem "human capital" neboli lidský kapitál či lidské zdroje stal velmi významným nejen v ekonomice a sociologii, ale hlavně v politice. Považovat lidi a jejich schopnosti za kapitál se může zdát příliš technokratické nebo přízemně obchodnické, zejména u nás, kde realistické ekonomické nazírání na svět bylo celá desetiletí vytlačováno zfalšovanou marxistickou "politickou ekonomií". Pokud však se na kvalitu a míru vzdělanosti podíváme očima člověka, který se chce uživit poctivou prací a obstát před konkurencí, je zřejmé, že úsilí, čas a peníze, které do svého vzdělávání vkládáme, je skutečně naším kapitálem, u kterého máme značnou naději, že se nám za čas bohatě vrátí.
Míra zisku z investic do vzdělávání se dá srovnat s mírou zisku v podnikání. Spočítat celkovou ekonomickou efektivitu investic do vzdělávání včetně jejich sociální přínosnosti však dodnes ani ve vyspělých státech neumíme - ale dá se počítat s tím, že efektivita bude časem ještě vyšší.
Na vzdělání nezávisí jen osobní blahobyt. Budoucí prosperita celé společnosti záleží na tom, aby se dostatečné většině obyvatel dostávalo dostatečně kvalitního vzdělání. Jak se však tato kvalita dá poznat, jak víme, že někdo vzdělaný je a jiný není, jak poznáme, která škola je efektivní, nebo který vzdělávací program je dobrý? A jak zjistit, že za peníze daňových poplatníků, které byly na školství vynaloženy, se občanům dostává nejlepší možná kvalita? V Británii byla reforma školství vedena pod heslem value for money - tedy "za peníze - kvalitu". Avšak měřit a posuzovat efektivitu i jen u výuky ve škole je velice obtížné. V cizině už jsou rozvinuté systémy školních testů, kdežto u nás teprve začínají, a to navíc v době, kdy už se ve světě ví, že pouhé písemné testy zdaleka nestačí vystihnout kvalitu žáka, studenta. Ví se, jaké problémy jsou spojeny se sestavováním "ligových tabulek" škol. Ještě obtížnější a nespolehlivější je ovšem získávání informací o tom, jak a co se člověk naučí mimo školní lavice. A měřit se navíc dají některé jednoduché znalosti, avšak nikoli to, jaký má neškolní učení nebo i škola sama vliv na sociální postoje a na chování člověka.
Přitom právě postoje člověka k druhým lidem, jeho schopnost spolupracovat v týmu nebo jednat občansky se stěží dají nabývat pouze v rodině nebo z knížek. Lidský kapitál se nedá vymezit jen jako to, čemu nás naučili ve škole. Takové velmi potřebné dovednosti, jako je třeba řešení problémů, se získávají napříč vyučovacími předměty, ale dosud jen málokterá škola se jim u nás věnuje cílevědomě, v osnovách je obvykle nenajdeme. Zjišťovat některé takové dovednosti sice umíme už i v mezinárodním rozměru, ale zajistit, aby k nim většina škol vedla většinu svých žáků, aby žádná skupina obyvatel nebyla odstrčena, ošizena, to dosud dost účinně neděláme.
Vzdělávání ovšem znamená i přínos takřka neměřitelný ekonomickými nástroji: rozvoj kultury, zvýšená sociální soudržnost, prosazování rovnosti šancí pro všechny, národní hrdost a globální zodpovědnost atd.
Měřit výhodnost vložených investic nemusíme jen na tom, o kolik víc si vydělá člověk s lepším vzděláním. Indikátorem výhodnosti vzdělané populace je také poměr mezi veřejnými výdaji na vzdělávání a mírou nezaměstnanosti, konkurenceschopností národního hospodářství, jeho schopností přijmout a využívat nové technologie, přínosem pro vědecký rozvoj ap. Nejsou to kritéria úplně přesná, protože výhodnost investic do vzdělávání je dlouhodobá a zprostředkovaná.
Podle toho, jak který stát investuje do vzdělávání dospělých, se dá posuzovat, jak si je vědom nedostatků v jejich dovednostech a znalostech. Ve všech zemích jdou investice spíš do lidí mladších, ekonomicky činných a s lepším předchozím vzděláním. Ty skupiny obyvatel, které by vzdělávání opravdu naléhavě potřebovaly, se ho nezĘčastňují, a tím se vyřazují z trhu práce. Dobré investování do lidí zřejmě nemá dnes žádný stát. V pořádku není ani to, jaké typy vzdělání jsou v populaci k dispozici, ani to, do kterých vzdělávacích potřeb se investuje. Dnes známe celkové sumy, které státy na vzdělávání vynakládají:
Školní vzdělávání spotřebuje v zemích OECD průměrně 6 % HDP, podnikové vzdělávání 2 % mzdových výdajů. U nás klesá v roce 1998 pod 4 %.
Když sečteme všechny druhy investic do vzdělávání (v zemích OECD), tedy jak výdaje státu, tak výdaje soukromé, a to do vzdělávání počátečního, školního, i do vzdělávání v podnicích nebo v soukromých hodinách, činí suma 10 % HDP. Kromě toho však do vzdělávání přichází jako investice také čas a péče, které mu věnují rodiny i jednotlivci sami. Vzdělávání se tak stává společnou aktivitou státu, podniků, rodiny i jedince.
Zájmy veřejné i soukromé se ve vzdělávání překrývají, a proto je nutná spolupráce.
Sociální a ekonomická výhodnost investic do vzdělávání
Ne všechny investice do lidského kapitálu přinášejí vyšší výdělky i přímo vzdělávanému jedinci. Ale řada studií prokázala, že existuje přímá souvislost mezi tím, jaká část populace dosáhla dané Ęrovně vzdělávání, a mezi dlouhodobým ekonomickým růstem. Podle výzkumů se odhaduje, že středoškolské vzdělávání znamenalo pro země OECD mezi lety 1960 a 1985 růst produktivity o 0.6 % ročně.
Ekonomický nárůst, který můžeme považovat za přínos vzdělávání, však musíme posuzovat vzhledem k nákladům. Světová banka provedla analýzu nákladů a zisků, aby spočítala společenskou návratnost investic do univerzitního vzdělávání, a zjistila, že mezi lety 1960 a 1990 to bylo 10% ročně.
Pokud se takové odhady ukážou jako udržitelné, budou znamenat cenné potvrzení toho, že investice do lidského kapitálu přinášejí velké zisky pro celou národní ekonomiku, a ne jenom pro jednotlivce.
A co více: vytváření a získávání znalostí, dovedností a schopností příhodných pro ekonomické činnosti neovlivňuje jenom to, jak člověk pracuje, ale také jeho sociální chování. Za důsledek vyšší Ęrovně vzdělanosti je považováno také obecné zlepšení zdraví, snížení kriminality, péče o životní prostředí, rodičovská péče, spoluúčast občanů na veřejném a politickém životě a sociální soudržnost. Není ovšem úplně jisté, co je tu vlastně příčinou a co následkem. Je zcela zřejmé, že vzdělanější lidé bývají zdravější, i když připustíme, že vliv na zdraví má právě jejich vyšší příjem. Vzdělávání zřejmě také snižuje nebezpečí kriminality, protože pomáhá mladým lidem déle zůstávat ve škole a tím se socializovat, zapojovat do společnosti.
Stojí tedy za to pořádně vyzkoumat, do jakých typů vzdělávání jsou investice rozloženy a také kdo z nich má největší prospěch.
Je znepokojivé, jak nerovnoměrně jsou investice do lidského kapitálu rozdělovány. Lidé s nízkým vzděláním, kteří by je potřebovali nejvíc, dostávají nejméně.
I pouhé školní výsledky žáků ukazují, že v téže třídě žáci nejméně Ęspěšní ("čtyřkaři") jsou ve vědomostech asi o tři až čtyři školní léta pozadu za jedničkáři. Mezi dospělými panuje obdobný hluboký rozdíl: je běžné, že celá třetina až polovina z nich neumí tak dobře číst a čtenému rozumět, aby obstáli v běžném provozu moderní společnosti (výzkum čtenářské gramotnosti mezi dospělými v 12 zemích světa podnikla OECD a Statistics Canada pod zkratkou IALS).
Tito dospělí mají vážné potíže, když mají přečíst obyčejný text, jaký se dnes vyžaduje pro dobrý výkon v práci nebo pro běžný provoz občanského života. (Šlo o četbu v opravdu běžných situacích: např. najít odjezd v jízdním řádu autobusů nebo pochopit, jak si brát lék podle předpisu.) Umět vyřešit složitější čtenářské Ękoly je nezbytné, pokud má dnes člověk vůbec najít práci. Dovednost číst s porozuměním souvisí i se školními známkami - avšak i mezi lidmi, kteří ve škole prospívali dobře, jsou veliké rozdíly, a to i v téže zemi. Takže jenom podle školních výsledků se lidský kapitál opravdu měřit nedá.
Ziskovost investic vynaložených do lidí se obvykle měří pouze tak, že se srovnává, o co víc se vynaložilo na vzdělávání daného člověka, s tím, o co víc si potom vydělá. Míra zisku přitom bývá vyšší u těch, kdo vynaložili peníze na získání středoškolského vzdělání než u vysokoškoláků, ale to je ím, že náklady na vysokoškolské vzdělání jsou podstatně vyšší než na střední školu. Míra zisku při investici do středoškolského vzdělání je přibližně rovna míře zisku v podnikání.
Avšak taková čísla musíme brát obezřetně: Přínosnost investic do lidského kapitálu totiž nespočívá jen v tom, že vzdělaný člověk si vydělá víc peněz. V návratnosti investic není zahrnuto, že vzdělávání přináší národu zisky i tím, že se zlepšují společenské vztahy, zejména sociální soudržnost, a lépe se vyvíjí makroekonomika. A navíc se nezohledňuje vliv, který je výsledkem vzdělávání neformálního, tj. mimoškolních kursů, pracovní praxe, podnikového vzdělávání. Přitom však potřebujeme znát co nejlépe právě to, jaké typy vzdělávání jsou nejvýhodnější. Od dob ropné krize v polovině 70. let se totiž mnozí politikové i ekonomové přednostně zabývají právě zkoumáním poměru mezi vynaloženými náklady a zjistitelným hospodářským přínosem vzdělávání. Žádný stát nemá peněz nazbyt, a proto hledí vydávat peníze jen na to, co má doložitelný účinek. To, co o efektivitě investic do vzdělávání víme, už dnes znamená, že se vlády států budou muset věnovat řadě vážných úkolů:
1. Vlády by měly věnovat maximální pozornost vzdělávání těch dospělých, kteří nemají střední školu, a těch, jejichž čtenářská dovednost nestačí na požadavky, jež budoucnost přinese.
Vlády si opravdu budou muset dobře zjistit a spočítat, zda věnují dostatečnou pozornost strategicky důležitým oblastem vzdělávání. Středoškolské vzdělání je považováno za nástroj nezbytný k tomu, aby se člověk dokázal učit po celý další život, čtenářská dovednost je nutná k tomu, aby dokázal své vzdělání používat. Největší nedostatky dnes jsou v tom, jak se podporuje růst lidského kapitálu v podnicích a jaký prospěch z podnikového vzdělávání plyne. Ekonomický přínos je zřejmý, ale lepší znalost o podnikovém vzdělávání umožní investovat více a přesněji.
2. Státy, ve kterých se do lidského kapitálu neinvestuje dost, by pro to měly vytvořit podmínky pomocí daňové reformy a pomocí lepšího rozvržení období, kdy se člověk vzdělává a kdy pracuje.
Zpráva OECD (OECD Job Study: Facts, Analysis, and Strategies, 1994) přímo doporučuje, aby se daňovou reformou pomohlo jedincům i firmám více investovat do vzdělávání a aby se snižovala pracovní doba zároveň se zvýšením času věnovanému podnikovému vzdělávání. Člověk by měl mít možnost i po určité delší období nepracovat, ale školit se.
3. Náklady na vzdělávání by měly nést společně různé resorty. Měli bychom lépe vědět, jak a proč se některé investice vyplácejí. Znát návratnost investic v soukromém i státním sektoru vzdělávání je pro tvorbu vzdělávací politiky podstatné.
Návratnost investic a způsob jejího výpočtu se pro různé oblasti vzdělávání různí. Přitom informace o výhodnosti investic do vzdělávání pozitivně ovlivňují rozhodování veřejných činitelů: příjmy z daní od obyvatelstva vzdělanějšího, a tudíž i bohatšího porostou, a naopak výdaje na sociální záchrannou síť budou klesat. Státní podpora investic do podnikového vzdělávání bude přínosná hlavně tím, že prosperující podniky vydělají víc a zaplatí víc na daních, nehledě k tomu, že se zvýší celková prosperita národního hospodářství.
4. Pro vzdělávací politiku bude třeba objasnit řadu dalších nejasností kolem investic do vzdělávání. Které oblasti si zaslouží podporu státu, kdo z nich má výhody, jak vytvářet a zajišťovat rovnost v podpoře a přístupu ke vzdělání.
Nejenže se investice do středoškolského vzdělávání kupodivu vyplácejí lépe než do vysokoškolského studia, ale není ani jasné, proč některé země vydávají na vysoké školství třikrát víc než na základní, zatímco jiné vydávají na obě oblasti stejně. U vysokoškolského vzdělávání se musíme ptát, jestli je spravedlivé, že je placeno státem, ale že výhody z něho požívá jen malá část populace - absolventi vysokých škol. Neměli by se na této investici do své budoucnosti podílet více? A naopak: investice do podnikového vzdělávání, které jsou dnes převážně soukromé, přinášejí na daních prospěch celému státu. Měly by tedy být státem víc podporovány, hlavně tam, kde tržní prostředí samo nestačí zlepšit produktivitu.
Už základní školství tím, jak vyhovuje více dětem nadaným a z majetnějších vrstev, zakládá nerovnost podmínek mezi lidmi. I mezi dospělými se investice do jejich vzdělávání rozdělují nespravedlivě. Lidé s vyšším vzděláním, s většími dovednostmi dostávají obvykle i nadále více. Rovnost podmínek je třeba budovat nejen ve školství základním. I v podnikových kursech jsou častěji lidé s vysokoškolským vzděláním než lidé bez maturity. Jsou však i země, kde nejvíce kursů navštěvují právě lidé nejméně vzdělaní - takže to evidentně možné je.
5. Abychom vzdělávací a ekonomické situaci lépe rozuměli, a abychom lépe investice rozdělovali, musíme umět lépe pozorovat, měřit a kalkulovat.
Nedostatkem informací o kvalifikovanosti obyvatel trpí nejen vlády, ale i sami výrobci, zaměstnavatelé. Jedním způsobem, jak informace lépe získávat a distribuovat, by bylo mít přesnější přehled o příslušných kapitolách státního rozpočtu. Podobně by bylo možné také přesněji zahrnovat a vykazovat investice do vzdělávání uvnitř podnikového účetnictví. Budou-li investice do vzdělávání zaměstnanců patřit k investicím spíš než k běžným provozním nákladům firmy, a pokud by se vyškolenost zaměstnanců dala vyčíslit v hodnotě firmy, byla by to pro zaměstnavatele skutečně silná pobídka.
6. Je potřeba zapůsobit v několika závažných oblastech: získat a poskytovat informace o investicích v mimoškolním (tzv. neformálním) vzdělávání; zdokonalit a zveřejnit spolehlivé indikátory pro posuzování vzdělanosti pracovních sil; vypracovat pojmy a vyvinout analytické postupy k vyhodnocování vývoje vzdělávání; propracovat způsoby pozorování a vyčíslování přínosu vzdělávání; investovat do těchto zjišťovacích metod a průzkumů.
Toky spolehlivých informací jsou důležité pro to, aby se státní úřady i soukromé firmy rozhodly pro posílení investic do vzdělávání. Zvlášť málo víme o návratnosti investic právě v oblasti mimoškolního vzdělávání.
Podle čeho se pozná, že pracovníci jistého podniku jsou výborně vyškolení, že se umějí vyrovnat s novými podmínkami výroby ap.? A jak zjišťujeme, v kterých sektorech výroby nebo trhu by bylo potřeba lidi lépe vzdělávat? Které dovednosti se dají získávat už ve společném vzdělávání ve škole, a co je lepší se naučit až během zaměstnání? Dokud tohle neumíme zodpovědět, podpora vzdělávání bude nutně neúplná a nevyrovnaná.
Potřebovali bychom jednak lépe vědět, jak vzdělání ve škole i mimo ni přispívá k ekonomicky cenným dovednostem, jednak lépe porozumět tomu, které z dalších schopností a které z postojů - vedle pouhých školních znalostí a základních dovedností - jsou pro produktivitu významné, a zda je lidé získávají ve škole nebo jinde. A nejde jen o produktivitu ve výrobě. Širší schopnosti a postoje obyvatel jsou důležité pro sociální rozvoj společnosti.
Je velmi potřeba propracovat a reformovat daně a účetnictví tak, aby výhodnost investic do vzdělávání byla zřejmá a přitahovala investory.
Pro všechna taková opatření, průzkumy, vývojové projekty bude ovšem také třeba peněz. Aby se snahy zbytečně v různých zemích nedublovaly, budeme muset spolupracovat i přes hranice zemí a světadílů. Příkladem může být právě výše zmíněná mezinárodní studie Čtenářské gramotnosti dospělých, IALS. Mezinárodní část projektu stála přes jeden milion dolarů, a státy si hradily své vlastní výdaje v různé výši. Ale získali jsme tak zprávu o jedné z vícera dovedností zásadních pro pracovní uplatnění občana, a to se státům bohatě vrátí, pokud budou nad zjištěnými údaji schopny vypracovat příslušná opatření a vzdělávací programy. Do vzdělávání je jistě nutné investovat, ale nejprve je třeba investovat také do vytvoření nástrojů, kterými budou takové investice umožněny politicky i technicky.
Pro Sdružení pro vzdělávací politiku sestavil Ondřej Hausenblaspodle článků Human Capital Investment - An Internatinal Comparison, OECD Publications, Paris, 1998, dále Counting Human Capital od Toma Healyho v The OECD Observer, No. 212, June/July 1998.
