Stroehlein hodně zběžně

Ivo Mathé

Předem se omlouvám, že blokuji vzácné místo v BL. Pokusím se vyjádřit k odpovědi Andrew Stroehleina co nejstručněji. Ostatně, na mém původním textu není co měnit, usvědčovat pana Stroehleina větu po větě z povrchností by bylo nudné a analýzu rozdílu výrazů "všestranný" a "všestranický" poskytl (i když po svém) Tomáš Pecina. Zájemce o fakta odkazuji, s prosbou, na preambuli (snad ještě) platného a veřejně přístupného Statutu České televize, kde jsou stanoveny trendy, zásady a snahy České televize (přičemž jsem zatím zaregistroval výhradu jen vůči "začleňování ... do evropských struktur"), které jsou pak v přílohách Statutu, t.j. Kodexu a Strategii, podrobně a zřetelně popsány. Předdubnové vedení ČT se obsah všech uvedených norem (více či méně úspěšně) pokoušelo v potu tváře naplňovat. Nerad opakuji, že evropsky významný rozměr nezávislosti (nejen na politických stranách) dosažený Českou televizí byl hlavní příčinou letošních změn.

Pravidelným divákům schopným (a ochotným) přemýšlivého soudu o obsahu vysílání České televize do března t.r. bude však jasné i bez znalosti zmíněných dokumentů, že jsme byli na hony vzdáleni od "stanice mnoha politických stran". Stroehleinova "pochvala" v této souvislosti je zjevně míněna ironicky, ale ve skutečnosti svědčí o nedostatečné možnosti vysílání sledovat, svérázném zacházení s informacemi a odhodláním zabývat se jen vlastní utkvělou představou. (Ta přetrvává i v mimotelevizní problematice, např. při interpretaci mediální šumu coby změny vztahu Hradu k Stroehleinem obhajovaným republikánům a komunistům.) Zdůrazňuji, že nejde o konkrétní Stroehleinova tvrzení (a v podstatě ani o Stroehleina samotného), ale o rozšiřující se svévolně a apriorně definované nakládání s fakty a realitou.

Právě neochota (či neschopnost) rozpoznat skutečný rozměr, význam a vývojový stupeň České televize byla (a je) těžkým břemenem u nohou nového managementu. Stroehlein o sobě (asi jediný) sice skromně prohlašuje "... jistě jsem se teprve učil", ale i jeho publikované názory spolu s průběhem reforem svědčí o nešťastné záměně televize za hračku a převaze představ o televizi na úrovni let letech 1991 až 1992.

O kvalitě, smyslu a míře kritiky "převzatých myšlenek" z "reformního programu" o "nezbytných změnách" není umožněno nikomu kromě Kytky a Stroehleina (a od veřejnosti odříznuté, leč na partajích závislé Rady ČT) diskutovat, neboť projekt, který umožnil současné strukturální zemětřesení a personální jatka v České televizi, zůstal utajen tak důkladně, jako by nikdy nevznikl.

Ivo Mathé