Příští generace
Z jakéhosi důvodu se mi teď často stává, že když mluvím s některým ze svých známých, rozhovor vždy skončí podobným způsobem. Probereme politiku, potíže v práci nebo prostě jen celkovou otrávenost nad stavem společnosti a dospějeme do bodu, kdy můj spolubesedník řekne: "To chce čas. To je práce pro příští generaci. Moje generace je úplně zkorumpovaná nebo zkompromitovaná a nemůže se změnit."
Měl bych podotknout, že většina mých přátel v České republice jsou čtyřicátníci nebo padesátníci. Od nich často slýcháme, že jejich dětem se snad povede při řešeních našich (českých) problémů lépe než jim. Rozhlédli se kolem sebe v práci nebo v hospodě a došli k závěru, že se nic nezlepší, dokud se řízení věcí nechopí nová krev. Říkají, že jejich děti nezažily starý režim a jsou proto čistší.
Tak se nemluví jen mezi známými, ale podobný jev lze pozorovat i ve veřejném životě. Havel a další politici viditelně v politických stranách preferují mladé, nové tváře. Jsou prý čistí a energičtí, netíží je složitá minulost. Chválit tyto "politické panice" se stalo téměř národní posedlostí.
Ve veřejné správě i v soukromých firmách jsou mladí lidé katapultováni na místa, pro která je nekvalifikuje nic než jejich věk Příkladů vidíme kolem sebe celou řadu.
Jak se zdá, tato země se kochá nadějí, že příští generace ji zbaví myriády problémů. Obávám se však, že je to neopodstatněný optimismus, a to z několika důvodů.
Především to souvisí s deprimujícím fatalismem, který je ve střední Evropě velmi rozšířený. Lidé mají pocit, že dnešní bitva je už prohraná a společnost si prostě bude muset následujících deset nebo dvacet let, než staří odejdou do penze, nějak protrpět. Je to pasívní pohled na život: přiznání vlastní resignace.
Každý počítá s příští generací, ale nikdo se neptá, co může udělat on sám. Myšlení orientované do minulosti a resignace na současnost brání těmto lidem účastnit se ve větší míře veřejného života. Uzavírají se před společností a zůstávají v bezpečí mikrosvěta rodiny a přátel. Těmto příslušníkům střední generace vůbec nepřijde na mysl, že by se mohli sami ujmout odpovědnosti za širší společenství, např. vstoupit do dobrovolné organizace.
Tento defétistický přístup jednu nebo dvě generace zcela odepisuje a příští generace ochudí.
Když se mladí lidé nenaučí morálce od starých, lze očekávat, že budou mít vůbec nějaké morální zásady? Bez cizí pomoci se tak země nikdy nedostane z morálního marasmu. "Ale co je můžeme učit," namítají mí známí, "když jsme sami tak beznadějně zkompromitovaní starým systémem?"
Myslím si, že pokud člověk chápe, co je korupce, ví, jak se na něm a na celé generaci podepsalo přizpůsobení se režimu, a považuje to za škodlivé, takový člověk dokáže rozlišit správné od nesprávného a může své děti učit morálku.
Samozřejmě, že nikdo se nemůže stavět do role morální autority. Mladí lidé by rychle vyvrátili licoměrné argumenty jedinou otázkou, co jejich rodiče dělali (nebo spíš nedělali) v komunistické éře. Ale člověk může mluvit o chybách, kterých se dopustil v minulosti a o tom, jak toho lituje. To by byla pro dnešní mladé lidi silná a potřebná lekce.
Nejvíc jsem se o demokracii a svobodě dozvěděl rozhovory s lidmi, kteří žili v restriktivních režimech. Ti, kdo celý život strávili v relativně svobodné společnosti, mají tendenci považovat svobodu za samozřejmost. To je další důvod, proč být vůči mladé generaci v České republice skeptičtější.
Očekávat, že se o nápravu jednou možná postarají vaše děti, dnešní společnosti nic nepřináší. Je potřeba aktivně se zapojovat do života, vychovávat děti a věnovat se staré dobré "drobné práci."
The Next Generation
For some reason or another, many of the conversations I have with
various friends these days seem to end in a similar way. After
discussing politics, problems on the job or just general frustration
with the state of society, a point is reached where the person I am
speaking to says something like: Oh well, sorting out our (Czech)
problems will take time. That's work for the next generation. People
around my age are hopelessly corrupt or compromised or just too set in
their ways.
I should mention here that most of our close friends here in the Czech
Republic are in their 40s or 50s. From them we often hear this hope that
their children will somehow make a better job of things than they did.
They have looked around them at work and in the pubs and have come to
the conclusion that nothing is going to get better until the new blood
takes charge. Their children didn't experience the old regime so they
are more pure the argument goes.
This is not just a conversation topic among friends, the phenomenon can
be seen in public life as well. Havel and other politicians clearly
favor the young up-and-comings in the political parties. They are seen
as untainted and energetic - not burdened by a complicated past. The
lauding of political virgins is almost a national obsession.
Elsewhere, young people are thrust into positions in the public service
sector and business for which they have little qualification apart from
their age. Examples of this abound.
The whole country seems to be hoping that the next generation will free
the country from its myriad problems, but I am afraid this optimism is
misguided for several reasons.
First of all, it is associated with a depressing fatalism that is all
too common in Central Europe. There is a feeling that today's battle is
already lost and society will just have to suffer in a mire for ten or
twenty years until the old folks retire. It is a passive outlook on
life: a confession of resignation.
Everyone is counting on the next generation, but no one is looking at
themselves to see what they can do. Their thoughts about the past and
their resignation about the present prevent them from getting involved
in public life to a greater extent. They are shutting themselves off
from society and remaining in those safe micro-worlds of family and
close friends. Taking some responsibility for the wider community,
joining a volunteer organization for example, doesn't occur to those
members of the middle generation.
With this defeatist attitude, one or two generations of experience are
going to waste, and future generations will be poorer for it.
If younger people do not learn morals from their elders, how can anyone
expect them to have morals at all? The country will never get out of its
moral morass without guidance. "But," my friends protest, "how can we
teach them if we all so hopelessly compromised by the old system?"
Well, if a person understands what corruption is and understands what
accommodation did to himself and to his whole generation and views it as
bad, then that person can distinguish right from wrong and can teach his
children about morals. Of course, no one can speak as a moral authority.
Young people would destroy self-righteous arguments quickly with one
question about what their parents did (or usually more importantly
didn't do) during the Communist era. But a person can sit down and talk
about the mistakes he made in the past and about the regrets he has now.
That would be a powerful and necessary lesson for today's youth.
The best lessons about democracy and freedom I have ever received have
come from talking to people who have lived under restrictive regimes.
People who have always lived in a relatively free society tend to take
that freedom for granted. Thats another reason to be a bit more
skeptical about the younger generation in the Czech Republic.
Waiting for the possibility that your children might make things better
will bring no benefits to society today. Only involvement, educating
your children and good old "drobná prace" will.
Historie cenzury v Čechách
Jan Čulík
(Napsáno v angličtině pro International Encyclopaedia on Censorship)
(Citáty jsou překládány zpětně z angličtiny, nemám zde původní zdroje, bude opraveno
později. JČ)
Část první: Do Bílé Hory
Sto let před Martinem Lutherem se staly Čechy první zemí na světě, kde došlo k protestantské
reformě katolického náboženství. Začátkem 15. století se dostaly do Prahy spisy Johna Wycliffa.
Vyvolaly živou debatu a poskytly inspiraci pro učení Jana Husa (c.1370-1415), který byl posléze
upálen v Kostnici jako kacíř. Husova násilná smrt vyvolala v Čechách revoluci. Husitští náboženští
reformátoři porazili několik křižáckých výprav, namířených proti nim a protivili se celé Evropě až
do roku 1436, kdy byl uzavřen mezi husitskými Čechami a katolickou církví kompromis v Basileji.
Čechy se tak staly zemí "dvojího lidu". Husitská revoluce zvítězila v mírné formě. Protestanté a katolíci
žili spolu v neklidném, avšak mírovém soužití do roku 1620, kdy byla protestantská strana poražena v
bitvě na Bílé Hoře u Prahy vojsky habsburského císaře Ferdinanda. Po roce 1620 se Čechy staly obětí
rekatolizace.
Začátky cenzury v Čechách jsou spojovány s vlivem Johna Wycliffa v Praze začátkem patnáctého
století. Na papežův příklad požadoval pražský arcibiskup v roce 1410, aby přinesli majitelé knih
od Johna Wycliffa tito tituly do jeho úřadu na kontrolu. Jan Hus a další univerzitní učitelé odevzdali asi
200 svazků, což bylo tou dobou velké jmění. Knihy byly shledány kacířskými. Hus a pražská
univerzita protestovali, s tím, že arcibiskupův úřad odsoudil i mnoho neteologických knih, včetně děl o
matematice a na jiná vědecká témata. Hus a další univerzitní učitelé se v této věci odvolali do Říma k
papeži, ale než přišlo papežovo rozhodnutí, pražský arcibiskup nechal knihy na dvoře svého paláce
16. července 1410 spálit. To vyvolalo mnoho hněvu. Univerzita si stěžovala královskému úřadu a
český král Václav IV. rozhodl, aby byla arcibiskupova renta a renta cenzorů pozastavena. Majitelům
spálených knih muselo být vyplaceno odškodné.
Poté, co byl Jan Hus v roce 1415 upálen v Kostnici na církevním koncilu jako kacíř, rozhodl koncil,
že díla Jana Husa, Johna Wycliffa a Husova stoupence Jeronýma Pražského mají být pálena, kdekoliv
budou nalezena. Neexistují však důkazy, že by díla těchto myslitelů v husitských Čechách katolická
strana skutečně ničila.
Po vynálezu knihtisku se začaly šířit knihy Evropou daleko rychleji než dříve. V roce 1501 vydal
papež Alexander I. bulu, která se v první řadě týkala Itálie a vyžadovala, aby byly tituly, které mají
být tištěny, předem odevzdány biskupům ke kontrole. Tiskařům bylo také nařízeno, aby
vypracovávali seznamy titulů, které vydávají, a posílali od každého titulu církevním úřadům výtisk.
Cenzuru knih obyčejně prováděly pro církev univerzity.
V Čechách spolu soutěžilo o vliv mezi obyvatelstvem několik církví: katolická církev, utrakvističtí
husité a zakázaná protestantská církev "Jednota bratrská". Koncem patnáctého století se koloval na
Moravě velký počet traktátů a polemik, šířících učení Jednoty bratrské. V roce 1499 vyslal papež
Alexander VI. na Moravu dva inkvizitory, aby potlačily tyto publikace a nahradili je ortodoxními
katolickými tituly. V roce 1505 rozhodli v Brně moravští stavové, že nemá být tisk knih Jednoty
bratrské tolerován na území žádného moravského šlechtice. Když byly tyto knihy nalezeny, měly být
spáleny. Roku 1508, na naléhání českých utrakvistů, vydal král Vladislav (1471-1509) edikt, jímž
nařizoval potlačování publikací Jednoty bratrské. Avšak aktivisté Jednoty se nenechali odradit a tiskl
své publikace buď v zahraničí, například v Norimberku, anebo využívali fiktivních publikačních míst
(Mons Olivetti, Mons Liliorum).
Začátkem šestnáctého století nebyla cenzura v Čechách efektivní zejména v těch oblastech, které byly
mimo dosah církevních úřadů. Čechy byly zemí, která se osvobodila od vlivu papeže. Rozšiřovalo se
mnoho podvratných a polemických traktátů. Proto se roku 1524 pokusily pražské utrakvistické úřady
zahájit cenzuru vydávaných titulů. V této době bylo dílo Martina Luthera v Čechách zakázáno, stejně
jako bylo zakázáno v Německu.
Roku 1526 zvolili čeští stavové na český trůn člena habsburské dynastie. O sto let později to vedlo
k včlenění Čech a Moravy do rakouského mocnářství a k potlačení českého protestantství.
V roce 1528 vydal první habsburský panovník Ferdinand I. (1526-1564) dekret, jímž zakázal tisk a
prodej kacířských knih. Zároveň ustavil komisi, jejimž úkolem bylo prověřovat alespoň jednou ročně
sklady knihkupců. Komise nemohla pracovat na venkově, tak bylo tiskařům zakázáno zakládat
tiskárny mimo města. Proto začalo mnoho tiskáren tisknout knihy anonymně anebo s fiktivními místy
vydání. Vláda rozhodla, že každý tiskař, který bude přistižen, že tiskne knihy anonymně, má být
popraven a jeho majetek zkonfiskován. V roce 1541 vyšlo nové nařízení, podle něhož nesměla být
žádná publikace vydána bez jména autora. Tyto dekrety byly všeobecně ignorovány.
Utrakvistické náboženské publikace zkoumal rektor pražské univerzity. Není jasné, do jaké míry
kontrolovaly katolické tituly před vydáním katolické církevní autority. Nenáboženské publikace
cenzurovali činitelé královského úřadu.
V roce 1539 chtěl vydat Václav Hájek z Libočan (zemřel r. 1553) svou Kroniku českou. Požádal
císaře Ferdinanda I., aby mu poskytl na tento titul výsadní autorská práva na dobu deseti let. Král to
učinil a jmenoval tři cenzory, jejichž úkolem bylo zajistit, aby dílo neobsahovalo nic protikatolického.
Opožděně protestovaly pražské utrakvistické úřady proti kritickým výrokům na adresu Jana Husa v
Hájkově Kronice, ale nepodařilo se jim dosáhnout toho, aby byly z díla vyškrtnuty. Zakázaná
protestantská církev Jednota bratrská nechtěla vyvolávat kontroverze, a tak založila vlastní cenzurní
komisi na potlačování pomlouvačného a kacířského materiálu ve svých publikacích.
Silnější cenzura, založená na německém vzoru, byla v Čechách zavedena v roce 1548. Tiskaři nesměli
tisknout nic bez předběžného svolení úřadů. Tiskařovo jméno muselo být uvedeno ve všech
publikovaných titulech. Tiskaři, kteří tohoto nařízení neuposlechli, mohli být pokutováni až částkou
500 zlatých a jejich firma mohla být uzavřena. V Praze byla ustavena cenzurní komise, která se
především zabývala politickými publikacemi. Náboženské publikace cenzurovaly katolická a
utrakvistická konsistoř. Počet tiskáren v Čechách byl omezen na minimum.
Cenzura byla dále posílena, když přišel do Prahy v roce 1556 jezuitský řád. Od roku 1560
dostali jezuité právo cenzurovat i tituly, vydávané hebrejsky, i když pražská utrakvistická akademie
proti tomu protestovala. V Říme byla založena inkvizice na pronásledování nekatolických publikací.
Jezuitský řád chtěl vykonávat papežovy příkazy i na sever od Alp.
Roku 1562 jmenoval tridentský koncil komisi, která sestavila seznam zakázaných knih, který měl
být používán ve všech katolických zemích. Bylo rozhodnuto, že před vydáním knihy musejí autoři v
každé diecézi předložit dílo cenzuře ve dvou kopiích. Cenzurní úřad si jednu kopii ponechal, aby
mohl po vydání knihy ověřit, že byly doporučované změny provedeny. Předsedou komise byl pražský
arcibiskup Antonínn Brus, ale jako hlava katolické církve v nekatolické zemi netrval na realizaci
příkazů komise v Čechách a nevydal seznam zakázaných knih pro Čechy, protože by to vyvolalo od
utrakvistů ostré protesty. Brus však dohlízel na tiskárny a občas trestal tiskaře a knihkupce. V
šedesátých letech šestnáctého století se poprvé pokusili pražští tiskaři a knihkupci o vytvoření
uzavřeného cechu. Poslali žádost arcibiskupovi Brusovi, aby byl ustanoven výlučný knihařský a
tiskařský cech a aby byly zakázány "nepořádné prodeje hostinských knih, ... když někdy jaké nové
knihy české ... buď v Moravě neb z sektky pikhartské povstanou, ty do tohoto království slavného
Českého na zádech v putnách neb v kruosnách [mnozí] přinesou ... a svobodně a směle je prodávají na
ujmu velikou našich živností, ... my na svých chudých živnůskách velmi tižce hyneme." 13. března
1567 požádal arcibiskup císaře Maximiliána (1564-1576), aby vydal nařízení, zakazující prodej
zahraničních knih v Čechách. 8. února 1571 nařídil Maximilian znovu tiskařům, aby nevydávali a
netiskli knihy bez předchozího souhlasu pražského arcibiskupa. Toto nařízení bylo vydáno po
incidentu, k němuž došlo 26. ledna 1571, když dva arcibiskupovi úředníci provedli razii v
knihkupectví Tomáše Mitise na území Karlovy univerzity. Mitis měl na skladě některé zakázané knihy a
arcibiskupovi úředníci se pokusili jeho knihovnu zapečetit. Na místo se dostavili rektor univerzity a
několik učitelů a pokusili se tomu zabránit. Univerzita poslala císaři protest, v němž si stěžovala, že
arcibiskupovi úředníci porušili svobody univerzity a nepřípustně pronikli na akademickou půdu.
Další cenzurní nařízení byla vydána za vlády císaře Rudolfa II. (1576-1611), protože všechna
předchozí cenzurní nařízení tiskaři většinou ignorovali. Když se roku 1580 v Praze pokusil šířil
papežský legát bulu Coena domini, která obsahovala cenzurní zásady, cisař Rudolf to zakázal. České
protestantské stavy trvaly na dodržování své náboženské svobody.
Od doby Rudolfa II. byli katolíci a jezuitský řád v ofenzívě. Čím se jezuité stávali mocnější, tím
silnější byly stížnosti na jejich cenzuru. Proto se chovali jezuité velmi opatrně. V roce 1599 zavedli
složitou cenzurní proceduru ve snaze zajistit objektivitu hodnocení cenzurovaných knih.
Protestantská i katolická strana tiskly pomlouvačné kramářské balady a obrázky, útočící na jejich
náboženské protivníky. V roce 1602 byl zatčen mladý pražský tiskař Sixt Palm Močidlanský za to,
že vytiskl protikatolickou píseň. Byl vyslýchán, souzen, vězněn čtyři měsíce a pak donucen odejít do
exilu. Císař znovu zakázal tiskařům vydávat pobuřující texty, které urážely jednu nebo druhou
náboženskou stranu.
V roce 1604 chtěla Karlova univerzita inscenovat hru "Břetislav, český Achileus", kterou napsal
Campanus Vodňanský, profesor na univerzitě. Den před představením byla hra zakázána za to že
"pomlouvá český královský rod, církev a římského císaře". Utrakvistická strana reagovala na toto
rozhodnutí s nelibostí. Poukázala na to, že pražská jezuitská kolej pravidelně hraje nejrůznější hry a
nikdo jí to nezakazuje. Utrakvisté poslali císaři žádost, aby bylo jezuitům zakázáno vysmívat se
utrakvistům a pomlouvat je. Roku 1605 se v Praze konala synoda katolického duchovenstva. V souladu
s ustanoveními tridenského koncilu byl publikován seznam zakázaných knih a všichni tiskaři a
knihkupci měli od této doby povinnost předkládat své náboženské tituly místním farářům před tím,
než je uvedou do prodeje. Nenáboženské knihy i nadále cenzuroval úřad královského kancléřství.
Utrakvisté požadovali oficiální právo cenzurovat si vlastní knihy. Tak bylo roku 1610 rozhodnuto,
že katolické publikace bude cenzurovat arcibiskup a královské úřady, a utrakvistické knihy mají
zkoumat protestantští "defensoři". To byli volení obránci zájmů nekatolických stavů. V zájmu
veřejného pořádku nebylo dovoleno ani katolíkům, ani protestantům, aby tiskli kritické materiály o
druhé náboženské víře. Královské úřady nyní trestaly osoby, které cenzurní nařízení nedodržovaly,
dosti vážně. Roku 1615 byl vytištěn v tiskárně, kterou vlastnil šlechtic Henyk z Valdštejna traktát z pera
jiného protestantského šlechtice Václava Magrleho ze Sobíšku. Traktát kritizoval císaře Matyáše a
Rudolfa. Protestantští defensoři nemohli hájit ani autora, ani vydavatele ani tiskaře, protože se traktát
zabýval světskou tematikou. Autor se musel zodpovídat úřadům, vydavatel byl pokutován, tiskař byl
zatčen a popraven.
Pokračování příště
History of Censorship in Bohemia
Part One - Up to 1620
Jan Čulík
A hundred years before Martin Luther, Bohemia was the first country in the world to experience
Protestantism. John Wycliff's writings were introduced to Prague at the beginning of the 15th century.
They provoked a lively debate and provided inspiration for the teaching of Jan Hus (c.1370-1415) who
was subsequently burned at the stake in Constance as a heretic. Hus's violent death provoked a revolution
in Bohemia. The Hussite religious reformers defeated several Crusades, aimed against them, and defied
the rest of Europe until 1436, when a compromise was concluded between Hussite Bohemia and the
Council of the Catholic Church at Basle. Bohemia thus became a land of "two peoples". The Hussite
revolution prevailed in its moderate form. Protestants and Catholics lived together in an uneasy, but
peaceful coexistence until 1620, when the protestant side was defeated at the Battle of the White
Mountain near Prague by the armies of the Habsburg Emperor Ferdinand. After 1620, Bohemia was
subjected to recatholisation.
The beginnings of censorship in Bohemia are associated with the influence of John Wycliff in Prague
in the early 15th century. Following the Pope's orders, the Prague archbishop Zbyněk of Hazmburg
demanded in 1410 that books by John Wycliff be brought by their owners to his office for inspection.
Some 200 volumes, constituting a considerable fortune, were handed in by Jan Hus and other masters of
Prague university. The books were found to be heretical. Hus and Prague university objected, pointing out
that many non-theological volumes, works dealing with mathematics and other scientific subjects had been
condemned along with theological writings. Hus and other university lecturers appealed to the Pope in
Rome in this matter, but before a decision came back, the Archbishop of Prague had the books burned in
the courtyard of his palace on 16th June 1410. This provoked much anger. The University complained to
the Czech royal authority and the Czech King Wenceslas IV. decreed that the archbishop's and the
censors' rents be suspended. Damages had to be paid out to the owners of the destroyed books.
When Jan Hus was burned at the stake as a heretic at the Church Council in Constance in 1415, it
was decreed by the Council that works by Jan Hus, John Wycliff and Hus's follower Jeroným of Prague
be burnt wherever they may be found. However, no evidence is available that works by these thinkers
were actually destroyed by the Catholic side in the Hussite Bohemia.
After the invention of printing, books spread through Europe much faster than before. In 1501, the
Pope Alexander I. published a bull, applicable primarily to Italy, which demanded that titles should be
submitted to bishops for inspection before being printed. Printers were also ordered to produce lists of
books and send sample copies to the Church authorities. Book censorship was usually carried out by the
universities for the Church.
Three churches competed in Bohemia for influence: the Catholic Church, the utraquist Hussites and
the banned, Protestant Church "The Unity of Brethren". Large numbers of tracts and polemics, spreading
the teaching of the Unity of Brethren were disseminated throughout Moravia towards the end of the 15th
century. In 1499 Pope Alexander VI. sent two inquisitors to Moravia to suppress these books and to
replace them with orthodox Catholic publications. In 1505 the Moravian Estates decreed in Brno that the
printing of books by the Unity of Brethren should not be tolerated on the lands of any member of the
Moravian nobility. If found, these books were to be burnt. In 1508, on the instigation of the Czech
utraquists, King Vladislav (1471 - 1509) issued an edict, ordering the suppression of publications by the
Unity of Brethren. But the Unity of Brethren activists would not be put down and published their tracts
either abroad (Nurenberg), or using fictitious places of publication (Mons Olivetti, Mons Liliorum).
Censorship in Bohemia was not effective at the beginning of the 16th century, especially in the areas
which were out of reach of the church authorities. Bohemia was a country which had freed itself from the
power of the Pope. Many subversive and polemical tracts were being disseminated. This is why an
attempt was made in 1524 by the Prague utraquist authorities to assume the right of censorship over
published titles. By this time, works by Martin Luther were banned in Bohemia, just as they were banned
in Germany.
In 1526, the Czech nobles elected a member of the Habsburg dynasty to the Czech throne. This, a
hundred years later, led to the absorption of Bohemia and Moravia into the Austrian Empire and to a
suppression of Czech Protestantism.
In 1528, the first Habsburg ruler, Ferdinand I. (1526-1564), published a decree banning the
publication and sale of heretical books and set up a commission which was to inspect booksellers'
storehouses at least once a year. The commission could not operate in the countryside, so printers were
banned from setting up shop outside towns. As a result, many printers began publishing books
anonymously, or with fictitious places of publication. It was decreed that any printer producing a book
anonymously should be executed and all his property confiscated. In 1541 another decree stipulated that
nothing must be published without the name of its author. These decrees were widely ignored.
Utraquist religious publications were assessed by the Prague University rector. It is not clear to what
extent catholic publications were checked by the catholic church authorities. Non-religious publications
were submitted to censorship by royal officials.
In 1539 Václav Hájek of Libočany (d. 1553) wanted to publish his Chronicle of the Czechs. He
asked Emperor Ferdinand I. to grant him an exclusive copyright for the book for the duration of ten years.
The King did this, appointing three censors to make sure that the Chronicle contained no anti-catholic
sentiment. Belatedly, the Prague utraquist authorities protested against critical statements about Jan Hus
in the Chronicle, but failed to have them excised from the publication. The banned Protestant Church the
Unity of Brethren did not wish to court controversy and it set up its own censorship commission to
suppress slanderous and heretical material in its own publications.
Stronger censorship, based on the German model, was introduced in Bohemia in 1548. Printers were
not allowed to print any material without prior permission by the authorities. The name of the printer had
to be given in all publications. Disobeying printers could be fined up to 500 guilders and their businesses
could be closed down. A censorship commission was set up in Prague, dealing primarily with political
publications. Religious publications were censored by the Catholic and the utraquist consistories. The
number of printers in the land was limited to a minimum.
Censorship was further strengthened when the Jesuit order came into Prague in 1556. From 1560, the
Jesuits were given the right to censor titles published in Hebrew, although the Prague utraquist academy
protested agaist this. In Rome, inquisition was set up to suppress non-catholic publications. The Jesuit
order was eager to implement the orders of the Pope even north of the Alps.
The Trident Council of 1562 appointed a commission which compiled a list of banned books, to be
used in all catholic countries. It was decreed that before publication, writers should submit two copies
their works to the censorship office in every diocese. One copy was to be retained by the office to make it
possible to check after publication that the recommended changes in the text had been made. The Prague
Archbishop Antonín Brus was Chairman of this commission, but as the head of the Catholic Church in a
non-Catholic country, he did not insist on the implementation of the Commission's orders in Bohemia and
did not publish a list of banned books for Bohemia, because that would have produced vigorous protests
from the utraquist side. Brus however did carry out supervision of the printing offices and occasionally
punished printers and booksellers. In the 1560s, in an early attempt to introduce the principles of the
closed shop into publishing, Prague printers and booksellers wrote to Archbishop Brus, requesting him to
ban the importation and unregulated sale of books from abroad which, they said, "seriously jeopardises
our modest livelihoods". On 13th March, 1567, the Archbishop requested Emperor Maximilian
(1564-1576) to publish a decree banning the sale of foreign books in Bohemia. On 8th February, 1571,
Maximilian again ordered printers not to publish or sell titles without approval from the Prague
Archbishop. This order was issued after an incident of 26th January 1571, when two archbishop's officials
raided Tomáš Mitis's bookshop on the campus of Charles University. Mitis' stock included banned
books and the archbishop's officials attempted to seal his library. The rector of the university and several
lecturers arrived in the bookshop, trying to prevent this. The university sent a protest note to the Emperor,
complaining that the archbishop's officials infringed the freedoms of the university and improperly raided
the academic soil.
Further censorship decrees were issued during the rule of Emperor Rudolph II. (1576-1611) because
all earlier decrees were often ignored by the printers. When a papal nuncio tried to disseminate the bull
Coena domini in Prague in 1580, which introduced censorship principles, Emperor Rudolph banned
this. The Czech Protestant Estates insisted on the observance of their religious freedoms.
From the times of Rudolph II., the Catholic side and the Jesuit Order were on the offensive. The
greater the power of the Jesuit Order, the more vociferous were the complaints against its censorship. The
Jesuits therefore trod very carefully. In 1599, they introduced a complex censorship procedure, aimed to
ensure objectivity of assessment.
Both the protestant and the Catholic side printed slanderous broadsides and pictures, aimed agaist
their religious rivals. In 1602, a young Prague printer Sixt Palm Močidlanský got into trouble for
publishing an anti-catholic song, was interrogated, tried, held in prison for four months and then exiled
abroad. The Emperor again ordered the printers not to publish inflammatory material which offended one
or the other religious side.
In 1604, Charles University wished to perform a play entitled Břetislav, the Czech Achilees, written
by Master Campanus Vodňanský, a professor at the university. One day before the performance, the
play was banned for "slandering Czech royalty, the Church and the Roman Emperor". The utraquist side
was displeased by this verdict, pointing out that the Prague Jesuit College put on plays regularly without
hindrance. The utraquists wrote a submission to the Emperor, demanding that the Jesuits be disallowed to
slander and mock the utraquist side. Finally, in 1605, a synod of the catholic clergy was held in Prague.
In line with the provisions of the Trident Council, a list of banned books was issued and all printers and
booksellers were expected to submit their religious titles for inspection to the local parsons before putting
them up for sale. Books with a general content continued to be subjected to the censorship of the
Chancellor's royal office.
The utraquist side demanded the official right to censor its own books, so it was decreed in 1610 that
catholic publications were to be censored by the archbishop and by the royal authority, while the
examination of utraquist books was to be done by protestant "defensors". These were elected defenders
of the interests of the non-Catholic estates. In the interest of public peace, neither the Catholics nor the
utraquists were to publish anything critical of the other religious denomination. The royal authority now
punished offenders seriously. In 1615, a tract by a protestant nobleman, Václav Magrle of Sobíšek,
critical of Emperors Matthias and Rudolph, was printed in a printing office owned by another nobleman,
Henyk of Valdštejn. The protestant "defensors" could not defend the author, the publisher or the printer,
because the tract dealt with secular matters. The author was called to account by the authorities, the
publisher was fined, the printer was arrested and executed.
(To be continued.)
Pravidelným divákům schopným (a ochotným) přemýšlivého soudu o obsahu vysílání České televize do března t.r. bude však jasné i bez znalosti zmíněných dokumentů, že jsme byli na hony vzdáleni od
"stanice mnoha politických stran". Stroehleinova "pochvala" v této souvislosti je zjevně míněna ironicky, ale ve skutečnosti svědčí o nedostatečné možnosti vysílání sledovat, svérázném zacházení s informacemi a odhodláním zabývat se jen vlastní utkvělou představou. (Ta přetrvává i v mimotelevizní problematice,
např. při interpretaci mediální šumu coby změny vztahu Hradu k Stroehleinem obhajovaným republikánům a komunistům.) Zdůrazňuji, že nejde o konkrétní Stroehleinova tvrzení (a v podstatě ani o Stroehleina samotného), ale o rozšiřující se svévolně a apriorně definované nakládání s fakty a realitou.
Právě neochota (či neschopnost) rozpoznat skutečný rozměr, význam a vývojový stupeň České televize byla (a je) těžkým břemenem u nohou nového managementu. Stroehlein o sobě (asi jediný) sice skromně prohlašuje "... jistě jsem se teprve učil", ale i jeho publikované názory spolu s průběhem reforem svědčí o nešťastné záměně televize za hračku a převaze představ o televizi na úrovni let letech 1991 až 1992.
O kvalitě, smyslu a míře kritiky "převzatých myšlenek" z "reformního programu" o "nezbytných změnách"
není umožněno nikomu kromě Kytky a Stroehleina (a od veřejnosti odříznuté, leč na partajích závislé Rady ČT) diskutovat, neboť projekt, který umožnil současné strukturální zemětřesení a personální jatka v České televizi, zůstal utajen tak důkladně, jako by nikdy nevznikl.