Příští generace
Z jakéhosi důvodu se mi teď často stává, že když mluvím s některým ze svých známých, rozhovor vždy skončí podobným způsobem. Probereme politiku, potíže v práci nebo prostě jen celkovou otrávenost nad stavem společnosti a dospějeme do bodu, kdy můj spolubesedník řekne: "To chce čas. To je práce pro příští generaci. Moje generace je úplně zkorumpovaná nebo zkompromitovaná a nemůže se změnit."
Měl bych podotknout, že většina mých přátel v České republice jsou čtyřicátníci nebo padesátníci. Od nich často slýcháme, že jejich dětem se snad povede při řešeních našich (českých) problémů lépe než jim. Rozhlédli se kolem sebe v práci nebo v hospodě a došli k závěru, že se nic nezlepší, dokud se řízení věcí nechopí nová krev. Říkají, že jejich děti nezažily starý režim a jsou proto čistší.
Tak se nemluví jen mezi známými, ale podobný jev lze pozorovat i ve veřejném životě. Havel a další politici viditelně v politických stranách preferují mladé, nové tváře. Jsou prý čistí a energičtí, netíží je složitá minulost. Chválit tyto "politické panice" se stalo téměř národní posedlostí.
Ve veřejné správě i v soukromých firmách jsou mladí lidé katapultováni na místa, pro která je nekvalifikuje nic než jejich věk Příkladů vidíme kolem sebe celou řadu.
Jak se zdá, tato země se kochá nadějí, že příští generace ji zbaví myriády problémů. Obávám se však, že je to neopodstatněný optimismus, a to z několika důvodů.
Především to souvisí s deprimujícím fatalismem, který je ve střední Evropě velmi rozšířený. Lidé mají pocit, že dnešní bitva je už prohraná a společnost si prostě bude muset následujících deset nebo dvacet let, než staří odejdou do penze, nějak protrpět. Je to pasívní pohled na život: přiznání vlastní resignace.
Každý počítá s příští generací, ale nikdo se neptá, co může udělat on sám. Myšlení orientované do minulosti a resignace na současnost brání těmto lidem účastnit se ve větší míře veřejného života. Uzavírají se před společností a zůstávají v bezpečí mikrosvěta rodiny a přátel. Těmto příslušníkům střední generace vůbec nepřijde na mysl, že by se mohli sami ujmout odpovědnosti za širší společenství, např. vstoupit do dobrovolné organizace.
Tento defétistický přístup jednu nebo dvě generace zcela odepisuje a příští generace ochudí.
Když se mladí lidé nenaučí morálce od starých, lze očekávat, že budou mít vůbec nějaké morální zásady? Bez cizí pomoci se tak země nikdy nedostane z morálního marasmu. "Ale co je můžeme učit," namítají mí známí, "když jsme sami tak beznadějně zkompromitovaní starým systémem?"
Myslím si, že pokud člověk chápe, co je korupce, ví, jak se na něm a na celé generaci podepsalo přizpůsobení se režimu, a považuje to za škodlivé, takový člověk dokáže rozlišit správné od nesprávného a může své děti učit morálku.
Samozřejmě, že nikdo se nemůže stavět do role morální autority. Mladí lidé by rychle vyvrátili licoměrné argumenty jedinou otázkou, co jejich rodiče dělali (nebo spíš nedělali) v komunistické éře. Ale člověk může mluvit o chybách, kterých se dopustil v minulosti a o tom, jak toho lituje. To by byla pro dnešní mladé lidi silná a potřebná lekce.
Nejvíc jsem se o demokracii a svobodě dozvěděl rozhovory s lidmi, kteří žili v restriktivních režimech. Ti, kdo celý život strávili v relativně svobodné společnosti, mají tendenci považovat svobodu za samozřejmost. To je další důvod, proč být vůči mladé generaci v České republice skeptičtější.
Očekávat, že se o nápravu jednou možná postarají vaše děti, dnešní společnosti nic nepřináší. Je potřeba aktivně se zapojovat do života, vychovávat děti a věnovat se staré dobré "drobné práci."
