Základní problémy zpravodajství ČT: Novinářská praxe Pavla Boudy

Jan Čulík

Boudovy reportáže pro ČT financuje za neznámých podmínek neznámá instituce?

Pavel Bouda v reakci na zmínku o prefabrikované reportáži, kterou připravil 12. 6. pro pořad ČT Události, ("Hluboké omyly Jana Čulíka", viz dnešní Britské listy) bezelstně přiznává, že "výroba reportáže nestála české koncesionářské poplatníky ani korunu: stejně jako téměř všechny materiály, které jsem od svého nástupu v listopadu 1992 z Bruselu odvysílal".

Pane Boudo, uveďte prosím, jaký je váš plat zpravodaje ČT v Bruselu. Potvrďte, zda dostáváte průměrný český plat anebo plat na západní úrovni. Pokud dostáváte západní plat, je tento plat přirozeně součástí ceny reportáží, které pro ČT v Bruselu vyrábíte. Není tedy zřejmě pravda, že výroba těchto reportáží "nestála české koncesionářské poplatníky ani korunu." Ale to je jen malá nepřesnost.

Bouda v dopise pokračuje:

"Každý, kdo televizní práci skutečně rozumí, by to určitě považoval za neuvěřitelný zázrak. O to větší, že po celou tu dobu nemám k dispozici vlastního kameramana, ani techniku. V praxi to znamená, že si během dne musím kromě informací sehnat ještě záběry z jednání, štáb s kamerou, případně studio na rozhovory i stand up, střižnu a zajistit satelitní linky pro odeslání. Přál bych Vám si alespoň na jeden den zkusit, co práce se vejde do těchto necelých dvou řádek. Ale možná bude úplně stačit, když se někde u Vás v Glasgow zeptáte, kolik stojí nájem těchto TV kapacit. Věřte, nevěřte: ČT je má v Bruselu zadarmo. A to jenom díky mně."

To je tedy skutečně na pováženou. Pokud by bylo pravda, že veřejnoprávní Česká televize vyrábí skoro všechny reportáže z Bruselu a z NATO zadarmo "jenom díky Pavlu Boudovi", byl by to jasný příklad collusion, tajného srozumění za nekalým cílem.

Veřejnoprávní televizní stanice musí být nezávislá, nesmí si nechat platit za výrobu svých reportáží někým jiným. Že by českým daňovým poplatníkům nevadilo, kdo financuje reportáže v jejich veřejnoprávní televizi, a že o tom nemají žádné informace, jen když to nemusejí platit oni sami? Otevírá se tím prostor pro nepřípustné ovlivňování objektivity a vyváženosti reportáží.

Pokud vím, Evropská unie provozuje některé programy, v jejichž rámci finančně pomáhá televizním reportážím ze svého ústředí pro chudší evropské země.

Jestliže Česká televize při financování svých reportáží z Bruselu skutečně využívá financí Evropské unie, takovéto financování by mělo být prováděno veřejně a čeští televizní diváci by měli být informováni, že to, co se dovědí z Bruselu prostřednictvím Pavla Boudy o Evropské unii, je financováno Evropskou unií, je-li tomu tak.

Pavel Bouda by měl svých "potenciálních deset miliónů diváků" v ČR jasně informovat, za jakých podmínek přijímá Česká televize tyto peníze, a jakým právním způsobem je přitom zajištěna objektivnost, kritičnost a nezávislost jeho bruselských reportáží.

Reportáže, které z peněz EU Bouda pro ČT případně připravuje, by měly mít titulek: Financováno Evropskou unií.

Telefonoval jsem do BBC (která, protože má daleko více peněz, zůstane "pro nás v mnoha směrech pouhým snem možná navždy", jak píše Pavel Bouda. V mnoha ohledech však nejde ani tak o peníze, ale o myšlenkový přístup.)

Zeptal jsem se na tiskovém oddělení televize BBC, zda její reportáže z Evropské unie financuje také Brusel. Byli tou otázkou poněkud poděšeni. Konstatovali, že BBC má v Bruselu permanentní kancelář a ta je normálně financována z rozpočtu zpravodajství BBC. Jinak by přece byla ohrožena nezávislost BBC.

Boudova reportáž z 12. června byla neosobní a povrchně konvenční.

Nenapsal jsem ve svém rozboru Událostí z 12. června, že by Česká televize neměla referovat o vážném problému Kosova.

Měla by o něm referovat, ale nikoliv neosobně, prefabrikovaně, automaticky. Vždycky by měla ČT hledat nový, neotřelý úhel pohledu a měla by se snažit informace komunikovat tak, aby byly lidem ozvláštěny přístupným, zajímavým a srozumitelným způsobem. ČT by se měla vždycky ptát, co znamená daná událost pro lidi v ČR a pokud možno jim ji přibližovat v českém kontextu, pokud možno na příkladu osudů jednotlivých lidí, anebo prostřednictvím osobního podání reportéra.

Text Boudovy reportáže z 12. června měl toto znění:

Vzdušné síly Severoatlantické aliance ve Středomoří jsou v pohotovosti. Na spojenecké základně Aviano u Neapole se piloti urychleně chystají do Albánie a letadlové lodě se přesouvají do oblasti Jadranu. Zatím jen kvůli manévrům. Začít mají doslova během několika dnů a podle velení NATO zbývají spíš dva než deset. Takže není vyloučeno, že Aliance bude nacvičovat bombardování pozemních cílů přímo na Balkáně právě v době, kdy začne prezident Miloševič jednat v Moskvě.

Aliance nijak neskrývá, že chystanou demonstraci své síly považuje za poslední varování adresované Bělehradu. V rozhovoru pro ČT šéf NATO Javier Solana prohlásil naprosto otevřeně: Nemluvíme do větru. Jsme připraveni v případě potřeby poskytnout diplomatickému úsilí o vyřešení krize kolem Kosova nezbytnou váhu.

Spojencům přitom rozhodně nejde o nezávislost albánské provincie. Hlavním cílem je okamžitě zastavit násilí. V tomto směru se Aliance plně shoduje i s Ruskem. V Bruselu to dnes potvrdila i společná schůzka ministrů obrany. Případnou intervenci ovšem Moskva podmiňuje mandátem Rady bezpečnosti. Ale generál Sergejev nedal na přímý dotaz ČT ani v nejmenším najevo, jak hodlá Rusko hlasovat.

Bez ohledu na to však podle Javiera Solany řešení existuje a Spojenci už na něm pracují. Zásah Aliance, jak uvedl její šéf, bude mít pevný právní základ. V Kosovu či kdekoliv jinde, stejně jako v Bosně. Američané naznačují, že východiskem by mohla být Charta OSN a další možnosti se hledají v rámci OBSE.

Stále však platí především jedno. Prst na spoušti má ve skutečnosti Bělehrad. Pouze na něm záleží, jestli se celá vojenská mašinérie rozběhne opravdu naplno anebo zastaví.

Byl bych velmi rád, kdyby Pavel Bouda vysvětlil, co je na jeho reportáži originálního, kvůli čemu musel být v Bruselu: tedy: co se nedalo sestavit v Praze z tiskových agenturních zpráv a z archivních videozáběrů. Záběry letadel a letadlových lodí NATO ve Středozemním moři, které Boudova slova doprovázely, přece Bouda sám v Bruselu nenatočil.

Bouda se pyšní "původními rozhovory pro ČT" s Javierem Solanou a ruským generálem Sergejevem, ale jak je zjevné z výše uvedeného textu jeho reportáže, originální informační hodnotu, nemají rozhovory se Solanou ani Sergejevem v této reportáži žádnou. Přitom v reportáži nezaznělo ani jediné slovo od Solany, ani od Sergejeva. Viděli jsme dvakrát jen několik vteřin Solany hovořícího před hvězdicí NATO, prostříhaného do záběrů různých startujících letadel a jiného vojenského zařízení, a jednou pokyvujícího generála Sergejeva. Tyto záběry zcela překrýval Boudův komentář. Nazývat to exkluzívním rozhovorem pro ČT je absurdní.

Reportáž neobsahovala dvojí protikladný pohled, což je u profesionálního zpravodajství nezbytnou podmínkou.

Nejzávažnější a nejkontroverznější otázkou, o níž se v souvislosti s připravovaným možným útokem NATO na Kosovo bylo, nebude-li případný zásah NATO v Kosovu protiprávní, protože přece poruší teritoriální celistvost a suverenitu Jugoslávie. Hovořilo se o tom na tiskové konferenci londýnského summitu zemí G8 a Madeleine Albrightová měla určité potíže, jak na tuto otázku novinářům odpovědět.

To je otázka, kterou měl Pavel Bouda položit Javieru Solanovi jako první, a nechat v plném znění odehrát na obrazovce jeho vlastními slovy jeho odpověď, třeba s českými podtitulky. Autenticita výpovědi je v takových případech velmi důležitá. Tato otázka v Boudově reportáži z 12.6. chyběla. Přesto si jí jistě byl - alespoň podvědomě - vědom. Jeho reportáž totiž obsahuje na  nevyřčenou otázkou apologetickou odpověď. Bouda v reportáži uvedl:

Bez ohledu na to však podle Javiera Solany řešení existuje a Spojenci už na něm pracují. Zásah Aliance, jak uvedl její šéf, bude mít pevný právní základ. V Kosovu či kdekoliv jinde, stejně jako v Bosně. Američané naznačují, že východiskem by mohla být Charta OSN a další možnosti se hledají v rámci OBSE.

Není ovšem možné kritické otázky zamlčovat a pak prezentovat jen odpovědi, které se takové otázky snaží neutralizovat.

Existují jen jediná správná řešení?

Zastáváte, vážený pane Boudo, skutečně názor, že světové problémy mají jen jednu správnou politickou interpretaci a jen jediné správné řešení? Trochu se tomu zdá napovídat vaše kritika reportáže Ivana Kytky ze Severního Irska, z 26. června, v níž dvě české au pair hovořily o tom, že v Severním Irsku vládne pohoda. Tím prý reportáž zaujala "falešný postoj". Kdy to už českým novinářům dojde, že neexistuje jediný "správný" postoj a všechny ostatní jsou "falešné" - že je legitimní informovat postupně o nejrůznějších názorech a interpretacích?

Pavel Bouda píše:

"Něco podobného (jako tuto Kytkovu reportáž) bych do zpravodajství veřejnoprávní televize nikdy nepustil. Mít tu pravomoc..."

Situace v Severním Irsku je taková, že tam skutečně nevládne "celoplošné" násilí. Provincii donedávna trápila pouliční válka v podstatě dvou relativně malých gangsterských gangů. Násilí je i v nejhorší situaci omezeno v podstatě jen na několik vykřičených ulic.

Obraz o Severním Irsku, jako o provincii, která je "celoplošně" stravována násilím, vytvářejí do určité míry mezinárodní televizní stanice, které se soustřeďují dosti černobíle na vybuchování bomb. Přijedete-li jako televizní reportér do Severního Irska, zjistíte, že jsou na vás tamější obyčejní lidé v ulicích naštvaní a možná oprávněně namítají, že televizní reportéři množství násilí v Severním Irsku zveličují a někdy vyvolávají. Dokonce se vyskytly případy, kdy se násilí v Severním Irsku objevilo před televizními kamerami, jakmile se teroristé dověděli, že v příslušné čtvrti na ulicích filmuje CNN nebo jiná stanice a začali se kamerám předvádět.

Právě v této situaci je od profesionálního novináře myslím záslužné, že si dá tu práci, nalezne české svědkyně, které v Belfastu žijí už delší dobu a nechá je promluvit o jejich vlastních, autentických zkušenostech, které se stereotypnímu černobílému vidění krátkých televizních reportáží vymykají. Je to v každém případě záslužnější, než postavit se do ulice v Severním Irsku a předstírat, že je tam nebezpečno.

Když natáčel Pavel Bouda rozhovor se Solanou pro výše zmíněnou reportáž z 12.6., nepokusil se ji ozvláštnit českým úhlem pohledu. Škoda, že se Bouda Solany nezeptal, bude-li pro případný zásah NATO v Kosovu zapotřebí účasti českých vojsk, anebo co bude tento zásah znamenat ze zahraničně politického hlediska pro Českou republiku, právě vstupující do NATO.

Není ani tak důležité, koho interviewuji, ale na co se ptám.

Když vysvětluje Pavel Bouda s hrdostí, jací světoví potentáti mu dávají rozhovory obávám se, že je to k ničemu, nedává-li jim kritické otázky a neptá-li se na zajímavé, kontroverzní věci. Možná, že je pro Pavla Boudu obohacením osobně se setkat s Javierem Solanou, měřítkem záležitosti by však mělo být, jestli jsou tímto osobním setkáním obohaceni i diváci ČT.

Úkolem veřejnoprávní televize není, že budeme v Bruselu zadarmo natáčet Solanu a budeme si pochvalovat, kolik to světových osobností jsme dostali na naši obrazovku. Slavná jména si pak budeme odškrtávat na schůzích v ČT a tam si budeme vzájemně - jak je to zvykem - gratulovat, jací jsme to borci. Mnozí reportéři České televize ovšem mají pocit, že se sami vychvalovat musejí - tak, jak se novinář sám na poradě v ČT vychvaluje, tak se vytváří jeho pozice. Proto se na interních poradách novináři ČT často chválí. Je to součástí nynějšího českého etosu, podle něhož je v celkovém chaosu nejúspěšnější ten, kdo se sám prosazuje nejhlučněji a nejagresívněji.

(Pavel Bouda to nakonec sám píše: "Já musím bránit své jméno. Stejně jako firmu, pro kterou pracuji. Profesně totiž nic důležitějšího neexistuje." - Skutečně? Co takhle třeba etika? Nebo hrdost na profesionalitu své práce, která spočívá v neustálém zpochybňování a zlepšování toho, co dělám? Ne? - Jsem li nacvičen, že musím za každou cenu bránit svou pozici, to je přece známka slabosti, nikoliv síly.)

V rámci férovosti musím dodat, že má Pavel Bouda pověst velmi dobrého odborníka na problematiku Evropské unie, má v tomto ohledu bystrý novinářský úsudek a rozumí otázkám vztahu Bruselu a České republiky snad více než kdo jiný.

Potíž ovšem je, že ve vysílání České televize se to - ke škodě České republiky - skoro vůbec neprojevuje.

Pochybná definice veřejnoprávnosti

Toto je problém, od něhož vycházejí mnohé nynější potíže České televize.

Celá řada důležitých pojmů, běžně užívaných v mnoha zemích světa, bývá v ČR definována "nově", svévolně, bez profesionálního přihlédnutí k mezinárodním zkušenostem a k normální, dávno přijímané definice.

Totéž se děje v České televizi s pojmem veřejnoprávní. Celá definice veřejnoprávnosti v České televizi je pochybně založena.

Existuje dobrá, kvalitní profesionální novinářská práce - na tom, zda je komerční nebo "veřejnoprávní", vůbec nezáleží. To, že v ČR vytvořila televize Nova rovnítko mezi "komerční" novinařinou a pokleslostí, je jiná, politováníhodná věc. Ve všech zemích světa tomu ale tak není.

Znovu opakuji: to, kolik slavných osobností a politiků jsme sebrali, není příliš důležité. Zásadní je informační hodnota vyrobené reportáže, co přináší nového.

Reportéři ČT se však zdá se málokdy sami sebe ptají, zda je jejich reportáž srozumitelná, sdělná, jaký přináší nový a podnětný úhel na věc. Je nutno nad každým tématem zauvažovat a sám sebe se zeptat proč ho jdu točit, jaký to má smysl. Nestačí mechanicky z Událostí ČT vytvářet jakýsi obrazový věstník ČTK.

Posláním ČT tedy musí být nikoliv jen dostat na obrazovku známá jména, ale mít co říci, přinášet nové myšlenky.

Útoky z ČT na Jana Čulíka a na Britské listy

Z některých míst České televize přicházejí nepřiměřené, zbytečně emocionální reakce na rozbory, které zveřejňujeme v Britských listech o jejím zpravodajském a publicistickém vysílání.

Užitečnější by bylo, kdyby v sobě nalezli pracovníci České televize dostatek velkomyslnosti a racionality, a dokázali se nad zde zveřejňovanými připomínkami věcně zamyslet.

Zdá se mi totiž, že většina toho, co Britské listy píší, se příliš neodlišuje od původního projektu Jakuba Puchalského, s nímž letos na jaře vyhrál konkurs na místo generálního ředitele ČT.

Vzpomínám, že v únoru letošního roku, když jsem strávil s Puchalským v Londýně s Ivanem Kytkou a Romanem Prorokem celý den debatou o budoucnosti České televize, Puchalský se zmiňoval o o třech nedostatcích Událostí ČT: